Občanská práva ve stylu czech made

Napsal zblo (») ve středu 31. 1. v kategorii stoupa, přečteno: 59×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinepolitika.jpg


Volební plakát není fasáda kostela. Kdo se účastní předvolební agitace, musí umět snést nejen přimalovaná tykadla. Všechno ostatní je sofistika, zakrývající přiskříplou ješitnost politikářů. Když komunisté zavírali své kritiky, také to halili do všelijakých umně vykonstruovaných kriminálních činů. Občasní demokraté nejsou o nic lepší než oni (je mi z vás na zvracení, modří soudruzi).
Kdo neunese přimalovaná tykadla, nemá v politice co dělat, protože je nebezpečný.
Zamysleme se, jakou reálnou škodu Smetana spáchal, že je kvůli tomu vláčen po soudech a kriminálech! Jakou hodnotu má volební plakát? Na rozdíl od fasády sotva hodnotu lejna, které na něm může právem spočinout (některým ptákům se to plete).
Kdo se ptal pasažérů, zda se jim líbí cestovat politickým nevkusem poblemptanými veřejnými dopravními prostředky? Řekl bych, že za své jízdné mají právo, aby nebyli zatahováni do jakékoliv agitace.
A řidiči zas mají právo nedělat v pracovní době politickou reklamu, s níž nesouhlasí.
Proč je tak těžké to pochopit?
Opravdu si někdo myslí, že zaměstnavatel může věšet zaměstnancům „na krk“ politickou propagandu? Proč bychom si to měli nechat líbit? Čím by se pak nynější režim lišil od těch totalitních? Nebo se nám  stýská po rudých hvězdách na každé lokomotivě a nad kdejakými vraty?
Propagátoři a obhájci trestního stíhání tykadlového Smetany jsou horší než „pracující“, kteří v 50. letech podepisovali petice za „přísné potrestání třídních nepřátel“, protože tamti se ohýbali ze strachu a pod nátlakem, zatímco tihle jsou horlivými přisluhovači dobrovolně.
Komu a čemu se při téhle kombinaci šarády s estrádou zaprodávají agilní protagonisté českého právního neřádu, soudnictví a vězeňství? Oč jsou lepší všelijakých urválků a brožových-polednových?
Obchází tu smrad a hnus.
Co by na to asi veršoval Karel Havlíček (a kohopak by v naší kůži volil)? Se svou náturou by bezpochyby seděl a amnestie by se na něj nevztahovala (rovnou páteř neodpouští žádná vrchnost ... čím ubožejší, tím ješitnější). A kdyby vstal nedopatřením z mrtvých, nejspíš by se honem vrátil do hrobu[1] (by13218č).
---
Vlastnická práva bývají běžně regulována (ba omezována) v zájmu státu a společnosti tam, kde by vlastník mohl ztratit soudnost. Jestliže obecná mravnost i zákony všemožně chrání zaměstnance před fyzickou i psychickou újmou ze strany zaměstnavatelů, není důvod, aby nebyla chráněna i jejich politická a občanská práva a svoboda svědomí.
Mnozí udělají za peníze cokoliv. Prodali by i vlastní matku. Proč by neprodali práva a svobodu těch, které mají nějak ve své moci?
Povinně nosit na montérkách logo nějaké politické strany je z tohoto hlediska stejně nepřijatelné, jako povinné bohoslužby nebo nevyhnutelná školení či kurzy, provozované nějakým vymývačem mozků jen proto, že je zaměstnavatel kdo ví proč s kýmsi nějak nasmlouval.[2]
Podobné je to s „dobrovolnými“ firemními večírky, výlety a dalšími aktivitami, které nemají přímou souvislost s pracovními úkony zaměstnance (kdo by se nedostavil, dostane padáka nebo aspoň černý puntík). Jde o klasické zneužívání moci, připomínající dovádění lékaře Bartáka. Takový zaměstnanec se stává prostitutkou a jeho zaměstnavatel pasákem.
Je politováníhodné, že tak zřejmé věci tak mnozí (demokraté?) nevidí.
V souvislosti s tykadlovou aférou bychom si měli ujasnit, že zaměstnavatel není majitelem svých zaměstnanců a že si k nim (ať už se mu to líbí či nikoliv) některé věci dovolovat nesmí.
Zaměstnanec má například právo nebýt zatahován do jakékoliv politické agitace. Něco takového je sotva krůček od podmiňování jeho pracovního zařazení (nebo přijetí do zaměstnání) členstvím v nějaké konkrétní partaji. Spojování výkonu povolání s politickou loajalitou či konformitou nás vrací k praktikám totalitních režimů, s nimiž jsme prý skoncovali. Zaměstnavatel má právo od řidiče požadovat, aby odvezl cestující z A do B, ale nemá právo z něj dělat cirkusovou opici. Ačkoliv se „ve světě“ děje leccos, některé věci se nemají dělat ani za peníze. Zatahování zaměstnanců do nedobrovolné politické agitace k tomu patří (když jsme u těch peněz: dostal Smetana nějakou nabídku? ... třeba by se zachoval jinak?). Tenhle druh zneužívání a vykořisťování pak zakládá právo odporu. Neodporováním dláždíme sobě i druhým cestu do otroctví.
Bylo mi sděleno, že „zbabělý puberťák“ Smetana měl řízení polepeného autobusu odmítnout nebo dát výpověď a tak projevit svůj politický postoj nějak chlapsky.
Na rozdíl od oponentů Smetanu nehodnotím (skoro nic o něm nevím). Přesto se jeho kritici v podstatném mýlí. Kdyby se vzepřel (o rozvázání pracovního poměru nemluvě), dostal by nejspíš výpověď, a to nikoliv „kvůli politice“, ale pro „nekázeň“ (... tak jako byl v opačném případě stíhán za „poškozování“). Žalovat, dokazovat a (marně) se soudit by musel on. Proč by měl dělat takovou hloupost? Aby to protistraně ulehčil? V důsledku by jeho demonstrace měla pramalou publicitu a národ by utrpěl informační škodu: díky poprasku kolem tykadel si můžeme ujasnit, v jak svobodné zemi žijeme (a co jsou všelijací langrové zač).
Nejde mi o žalobu ze strany dopravního podniku. Právo podat oznámení o podezření ze spáchání trestného činu nikomu neupírám (to může každý podávat dle libosti i nelibosti). Jde mi o to, že do politické agitace zapojil své zaměstnance a tím přinejmenším překročil v demokratické zemi únosné meze (kriminalizování případu je ovšem ještě horší a jakoukoliv slovní ekvilibristikou neomluvitelné).
V diskusi k předchozímu článku o tykadlech se jak na kolovrátku neustále vrtělo (prý po zásluze trestným) poškozováním cizího majetku. O „hodnotě“ uvedeného předvolebního nevkusu jsem se už zmínil. Nyní pro změnu něco k tomu „cizímu majetku“.
Jsem toho mínění, že ve svobodné zemi se vylepený politický plakát předkládá k vyjádření politických názorů a protestů. Stává se volně přístupnou tribunou politických postojů včetně emotivního nesouhlasu. Srovnávání politických plakátů s komerční reklamou je mimo mísu (... ačkoliv jsme tu nedávno měli nějakou aféru s tričkem).
Když boxer vstupuje do ringu, nemůže být překvapen, dostane-li po rypáku. Když někdo provokuje, nemůže se divit, že něco vyprovokoval. Když někdo vylepí předvolební agitaci, musí umět strávit její zhanobení. V opačném případě si spletl místo i dobu a do politiky v demokratické zemi nepatří. Kdo tomu odmítá rozumět, buduje novou totalitu. Kdo to není schopen unést, nemá žádné politické plakáty vylepovat a nemá se do politiky cpát. Na koho předvolební agitace působí dojmem pravoslavné ikony z 15. století, ten propadl směšnému modlářství a má být po zásluze vypískán.
Volební agitace v úmyslu „klepat na rameno“ (nejraději by nám vlezla do postele). Nelze tedy argumentovat tím, že komu se jakkoliv nelíbí, má ji přehlížet.
Neschopnost rozlišovat leccos vysvětluje. Politická agitace není soukromou záležitostí nebo jakousi „cizí věcí“ už z podstaty. Volební plakát je v plen hozená rukavice. Jeho hodnota počmáráním neklesá, ale naopak vzrůstá. Tykadla na něm přimalovaná se podobají „škodě“, způsobené mému článku připojením cizího diskusního příspěvku.
Dnes je trestné „poškozování“ politických plakátů (zítra to mohou být řeči, pozítří myšlenky). Budeme-li přihlížet (nebo se dokonce tupě radovat!), odsoudí příště někoho (třeba vás) za nějakou ještě větší kravinu (by13219č).
---
Když se za agilního přitakávání užitečných idiotů spojí psychopati, zlatokopové a dobrodruzi (přičemž není jasné kdo je kdo), s racionální tržní ekonomikou nelze počítat, a ani o ní mluvit.
Jako by nám tu stále přežíval (nebo se nepochopitelně obrozoval) socialistický způsob myšlení, jemuž nepřipadá divná politická manipulace a agitace na pracovištích. Nějak se nám ty rudé praporky na autobusech, muří nohy na lokomotivách nebo nad vraty (... a povinnost podřizovat se čemukoliv) zadřely pod kůži.
V předchozích článcích o tykadlech nebyla řeč o školeních, souvisejících s výkonem práce (k nimž nelze nic namítat), ale o všelijakém vymývání mozků třeba scientology, jimž zaměstnavatel z nějakého důvodu fandí (nebo je jimi sám propláchnut). Případů pochybných firemních seminářů, testování, zkoumání a manipulování se v našich zeměpisných šířkách vyskytuje řada. Ještě více se daří podnikovým aktivitám, v nichž jsou zaměstnanci pod rouškou stmelování pracovních kolektivů nuceni k činnostem, které s výkonem jejich profese nesouvisí, a to dokonce mimo pracovní dobu.
Podobně nepřijatelné je zatahování zaměstnanců do politiky a politické agitace. Vyžadováním politické loajality nebo konformity to začíná a ztrátou občanských práv a svobod to končí.
Zaměstnavatel má právo požadovat od soustružníka soustružení a od účetní účtování a může usilovat o zvyšování jejich odborné kvalifikace. Nemá právo od nich požadovat politické agitování (nebo třeba modlení, zpěv internacionály, chození nahoře bez ...) i kdyby jen v pracovní době (kterou by ovšem mohl podle „logiky“ obhájců zaměstnavatelské všemoci protáhnout na 24 hodin denně a 7 dní v týdnu za potravinové příděly ve vlastní kantýně až do bezezbytkového vyčerpání s následným vykopnutím tohoto neužitečného příživníka ke svobodnému chcípnutí na dlažbě před vrátnicí).
Je-li ignorováno právo zaměstnance nebýt zatahován do politické agitace, měl by být respektován projev jeho nesouhlasu. Na montérkách může být logo nebo jiné označení firmy. Není žádný důvod, aby na nich byly třešničky nebo modří ptáci (což jedno jest). Pokud je k něčemu takovému zaměstnanec nucen, je na něm pácháno politické bezpráví, na něž se vztahují specifická (nikoli striktně majetková) kritéria: přemalování třešniček na modro a ptáků na červeno by za takových okolností bylo adekvátní reakcí, které by se inteligentní lidé zasmáli a rozumní iniciátoři by se v duchu zastyděli a zjednali nápravu především u sebe. Ješitní hlupáci naproti tomu pořádají hony na čarodějnice pod nejapnými záminkami domnělého poškozování cizího majetku (ale k tomu se už nehodlám vracet, abych nemusel zvracet).
Bývá argumentováno, že si podnikatel („tak jako v jiných civilizovaných zemích“) může ve svém podniku dělat co chce a dirigovat jak chce. Soukromé vlastnictví jej prý opravňuje k vytváření a diktování libovolných pravidel, jimž se zaměstnanci musí pokorně podřídit. A pokud by se to snad některému nelíbilo, má dát výpověď a jít podnikat nebo si vyhledat zaměstnavatele normálního, který s podřízenými neexperimentuje a žádné choutky na nich neukájí.
Schopnosti těch, kteří si za všech okolností dovedou poradit jsou obdivuhodné a úctyhodné. Mnozí jiní na tom tak dobře nebývají a ztráty zaměstnání (vnucené i dobrovolné) se obávají. Nemám potřebu do nich jakkoliv kopat a na ty, kteří tak činí, pohlížím se značnou nedůvěrou. Jestliže se lidé v existenčních úzkostech podřizují i značným nechutnostem, není to důvod ke spokojenému pochrochtávání, ale naopak k volání na poplach.
S těmi domnělými právy, pramenícími ze soukromého vlastnictví je to pak také trochu jinak.
Soukromé vlastnictví ani v jiných demokratických zemích nezakládá práva na libovolné nakládání s majetkem a už vůbec ne se zaměstnanci. Respektování lidských, občanských a politických práv zaměstnanců nijak neomezuje práva zaměstnavatelů řádně podnikat. Zaměstnavatel potřebuje zaměstnance právě tak, jako zaměstnanec zaměstnavatele (kdyby zaměstnavatel zaměstnance nepotřeboval, žádné by nezaměstnával ... jak vidno). K vytváření statků je nutný nejen (neživý) kapitál, ale i (živá) práce. Kapitál se nezhodnocuje sám od sebe, ale prací, k níž si majitel kapitálu najímá pracovní sílu, která je na rozdíl od kapitálu jedinečný a neopakovatelný člověk hodný respektu. Zaměstnanec je pak účastníkem trhu nejen jako pracovní síla, ale také jako zákazník a spotřebitel produkce (služeb). Bez solventních (a volným časem disponujících) zákazníků a spotřebitelů se žádný podnikatel v konečném důsledku neobejde. Situace tedy nestojí tak, že je tu na jedné straně jakýsi blahosklonný živitel a na druhé straně závislý a čepici uctivě žmoulající sociální případ.
Zaměstnanci však nejsou v rovnocenném postavení vůči zaměstnavatelům a jejich vyjednávací pozice je vratká (obzvlášť v dobách vysoké nezaměstnanosti). Řeči o „nepostradatelnosti pro firmu“ (která by zaměstnanci umožňovala klást si podmínky) jsou laciný trik: nepostradatelní lidé se v reálném světě nevyskytují. Domnělá či skutečná důležitost pro chod podniku je jen jednou stranou na misce vah: vždy záleží, co je na té druhé (... přičemž i zaměstnavatel je jen člověk, někdy dokonce psychopat). Kde vztahy nestačí korigovat obecná mravnost, činí tak zákon a odbory. Když to nepomáhá, dojde na nepokoje, násilí, krveprolití ... Tak tomu bylo kam paměť sahá a nelze předpokládat, že by se to v blízké budoucnosti mohlo změnit.
Také soukromé vlastnictví se realizuje v rámci společenských vztahů. Nevzniká samo ze sebe a nezaniká samo v sobě (tedy v rukou jednotlivého vlastníka). Vždy k tomu dochází při společenských,  ekonomických a nezřídka politických interakcích (ať už je přičinění majitele jakékoliv). Ani se „svými“ penězi nemůžeme nakládat zcela libovolně, ale vždy jen podle poměrně striktních pravidel. Můžeme je zajisté beztrestně znehodnocovat chybnými ekonomickými aktivitami (či pasivitami) ve vlastní kapse. Finančními spekulacemi můžeme s rizikem znehodnocovat i ty v kapsách cizích (trestný zpravidla bývá jen prokázaný úmysl). V žádném případě je však nesmíme hodit do kamen. Nejsme totiž skutečnými vlastníky jich samých, ale pouze jejich momentální (nejisté, proměnlivé a na společenské důvěře závislé) hodnoty.
Je pak rozdíl mezi soukromým majetkem osobního (uživatelského, spotřebního) charakteru a soukromým vlastnictvím výrobních prostředků. Vložením třeba i vyloženě osobního majetku do podnikání (nebo naopak zpětným vynětím) se mění jeho společenský, ekonomický a dokonce právní status. Obdobně se liší kapitál (a komerční úvěr) od osobních či rodinných úspor (úvěru spotřebitelského). Nakládání s oběma druhy soukromého majetku se řídí rozdílnými pravidly přinejmenším proto, že se zásadně liší jejich společenská a hospodářská úloha. Podobně není zboží, co není nabízeno k prodeji. A naopak je přinejmenším nemravné zkoumat cenu (nebo o ní dokonce smlouvat) u zboží, které nemáme v úmyslu koupit. Hrubým prohřeškem se tak může například stát odvozování daní z nemovitostí od jejich tržních cen v okolí (dům, který není na prodej, nemá tržní cenu).
Respektování svobody svědomí a osobní důstojnosti zaměstnanců zaměstnavatele nejenže neomezuje (to by je také mohla omezovat bezpečnost práce, polední přestávka, mzdy ...), ale naopak se jim vyplácí a to dokonce ekonomicky. O sociálním smíru a společenském klimatu nemluvě. Obyčejnému smrtelníku je lhostejné, zda mu záplavou příkazů a zákazů ztrpčuje život stát nebo obdobně všemocný zaměstnavatel. Kdo to nedovede pochopit, buduje nové „světlé zítřky“.
Přednosti kapitalismu jako jedině funkčního hospodářského systému prý jednoznačně prokázal všeobecný krach řízených ekonomik reálně-socialistického typu a není proto vhodné strašit katastrofickými scénáři: marxistických blábolů se nikdo nenají. Jenže k ekonomickému krachu a „chcípání na dlažbě“ se blížíme mílovými kroky bez ohledu na marxistické či jiné bláboly (zda někoho nakrmí ty o tržním hospodářství, to ještě uvidíme).
V této zemi se tržním hospodářstvím ohání kdekdo, aniž by měl aspoň elementární představu o tom, jak vlastně funguje. Nejrůznější dobrodruzi a zlatokopové pak z této všeobecné intelektuální nedostatečnosti neurvale těží domněle tržním předstíráním. Podle toho to vypadá a vypadat ještě bude. Až do dalších „experimentů“, které se zákonitě dostaví.
Zda je moje vidění světa levicové či pravicové, to nedovedu posoudit. Už proto, že tu nemáme jasnou definici obou pojmů, která by se opírala o nějaký relevantní konsenzus (kdysi jsem takovou definici nabídl k veřejné diskusi, ale nějak zapadla ve víru zápasů o koryta a jiné polistopadové požitky). Ať tak nebo tak, ať levicově či pravicově: Řidič autobusu je cennější než autobus. Autobus nepolepený volební agitací je cennější než polepený. Ledaže by ty ksichty na plakátech měly přimalovaná tykadla ... to by nějaké zhodnocení být mohlo (by13220č).
---
[1] Věřím, že velmi trpké jest umříti: / nic sladšího však než umrlým býti (K. H. Borovský - Smrt).
[2] Zaměstnavatel má práva jako zaměstnavatel. A dost! Zaměstnanec není jeho majetek (otrok nebo nevolník). Kdo by se domníval, že ano, zaspal dobu (otrokářství u nás skončilo za prvních Přemyslovců a nevolnictví za Habsburků). Za reálného socialismu patřil celý krám komunistům (cuius regio, eius religio). Jakým právem národ brblal a nakonec se vzbouřil? Podle omílané otrokářské logiky některých oponentů měl přece „zaměstnavatele“ akceptovat nebo „dát výpověď a odejít“ (nejspíš emigrovat nebo spáchat sebevraždu)! Čím se zpupně propagovaná všemocnost dnešních zaměstnavatelů liší od té otrokářské, feudální a komunistické? Pokud je tohle politika ODS, pak je opravdu načase, aby táhla ke všem čertům ... Nejde o plané teoretizování. Do politiky už vstupují magnáti s estébáckou minulostí, aby nás spasili od problémů, které pomáhali způsobit. Máme se nač těšit (cuius panem edo, illius carmina edo; dodatečně by13220č)!

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a jedna