sex a katolická morálka

Napsal zblo (») v pondělí 5. 2. v kategorii privátní hereze, přečteno: 73×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineduchovni.jpg

sex a katolická morálka 1)
---
Před mnoha lety (ještě v dobách reálného socialismu) dával jeden kolega k dobru zážitek, který se mu přihodil během příležitostné a zajisté mimořádné návštěvy kostela: V úžasu zíral na jakousi děvenku, jak líbá hřebem probité nohy zpodobněného Spasitele. Příčinu takového počínání  shledával v jejím sexuálním neukojení a hned dodával, že by jí „to“ s chutí „udělal“, až by se jí hlava zatočila a na „pánbíčka“ už ani nevzdechla. Zábavné bylo nejen jeho sebevědomí, ale také ničím nepodložená domněnka, že ona „horlivá katolička“ nějak sexuálně strádá (možná jen chtěla vyjádřit vděčnost, že je tomu naopak).
Vztah katolické církve k sexualitě (nebo erotické lásce) je skutečně podivný a nevyvážený. Údajně[1] v důsledku přejaté platónské filosofie a augustinovského manicheismu, nejspíš však „díky“ celibátnímu[2] myšlení věroučných autorit[3].
V Písmu je celá kniha věnována oslavě erotické lásky a i jinde jsme vybízeni, abychom se „radovali na svých ložích“[4]. Přesto katolická tradice ztotožnila sexuální vztahy s nečistotou. Neposkvrněnost už dávno není bezhříšnost, ale pouhé panictví či panenství (nebo aspoň celibát). Plýtvá se energií na dokazování, že Ježíš neměl další sourozence, aby mohla být Bohorodička „vždy pannou“[5], jakoby ji to mohlo učinit božštější, než je sám Bůh. Neposkvrněné početí si pak máme představovat, jako by si Jáchym s Annou hleděli hluboce do očí[6].
Vyvozovat hříšnost erotické rozkoše z přirovnání manželství ke vztahu Krista a církve se jeví jako umělá konstrukce (tento vztah je apriorní a nepodmíněný).
Skutečným nebo domnělým prohřeškům proti sexuální etice se věnuje taková pozornost, až se jiná závažná provinění (dokonce celé struktury hříchu) ztrácejí ze zorného úhlu. Pojem hřích se v povědomí mnoha lidí (v církvi i mimo ni) zužuje téměř výlučně na erotické dovádění. V této oblasti má skoro každý co řešit, takže je o zábavu postaráno.
Úsilí o kvalitu mezilidských vztahů je pozitivní. Když však dojde na sdílení manželské[7], zdá se kvalitní prožitek něčím nepatřičným. Jako by se taková ohavnost směla provádět jen potmě skrz knoflíkovou dírku a honem jako v králíkárně. Postihne-li při tom ženu orgasmus, měla by se ještě dlouho stydět (muži jsou v tomto ohledu jakási zvěř, které lze trochu vzrušení tolerovat kvůli dosažení erekce).
Nepochybuji, že by se většina církevních autorit i řadových věřících od takového pojetí manželské sexuality distancovala. Ovšem jen slovy. Na mozku to mnohým sedí jak brouk z pořekadla.
Výrazná většina pohlavních styků se v úmyslu nijak netýká plození potomstva. Vědomé oddělování tohoto aktu od možnosti početí je však považováno za objektivně těžký hřích s ohledem na jakési „dvojí nerozdělené dárcovství“ (k jehož pochopení nutno vystudovat teologickou fakultu). Pokud je tato podmínka (alespoň vzdáleně) zachována, o hřích se nejedná. Jde o rozpolcené myšlení, neboť ve všech ostatních případech hraje úmysl při posuzování konkrétních skutků důležitou roli[8].
Pozitivní význam sexuálního soužití pro blaho manželského vztahu je dost dobře prokázán bez ohledu na platónskou filozofii a další teorie. Navíc se zdá, že biblické poselství tomu nijak neodporuje (apoštolský pohled na manželství a tzv. čistotu je zřetelně ovlivněn očekáváním blízkého konce světa). Jakým dárcem nebo obdarovaným bývá žena, ztuhlá úzkostí z dalšího těhotenství (není stále mladá a zdravá), nechť moralisté posuzují bez zaujatosti svého (celibátního) stavu[9].
Ve srovnání se zneužíváním víry k manipulaci s lidmi (bývá tak zjevné, že nemůže být výplodem mojí fantazie) se mnohé sexuální prohřešky (domnělé i skutečné)  jeví jako nevinná zábava.
Není nakonec vážným hříchem spíš „nakládání břemen, která nemohli unést už naši otcové“ (by131110č)?
---
Dodatečné postskriptum pro povrchního rychločtenáře: Kdybys článek fakt četl, nemohly by ti uniknout tři nikoli nedůležité věty: „Nepochybuji, že by se většina církevních autorit i řadových věřících od takového pojetí manželské sexuality distancovala. Ovšem jen slovy. Na mozku to mnohým sedí jak brouk z pořekadla.“ Pokud bys četl pozorně (je s podivem, že tak samozřejmou věc musím pořád zdůrazňovat), vzal bys jistě na vědomí, že „zbožné hlouposti o sexu“ nesdílím a nepropaguji. Mrkni na jiné moje články v rubrice „hereze“ (nebo aspoň na ty související). Buď zdráv!
---
[1] ... vzhledem k nedovzdělanosti se k těmto aspektům neodvažuji vyjadřovat
[2] Poslední dobou omílaná pedofilie se týká sexuality především jako deviace. Domněnka, že jde o důsledek celibátu (nebo nedostatek sexuálního vyžití obecně), je zcela mylná. Někteří pedofilové však mohou podlehnout iluzi, že únikem do celibátního stavu svou deviaci snáze překonají. Selhání je pak jen otázkou času a příležitosti.
[3] K „církevní“ problematice sexuality, erotické lásky a k souvisejícím otázkám viz: Familiaris consortio, Evangelium vitae, Mulieris dignitatem, Deus caritas est ... nebo třeba: Hans Rotter - Sexualita a křesťanská morálka (autor je sice jezuita, ale někteří katolíci to nedočtou).
[4] V samotných evangeliích se o (ne)mravnosti „sexu“ nedočteme nic s ojedinělými výjimkami, které se týkají rozlučitelnosti (sic!) manželství v důsledku smilstva (tedy nevěry) a nepřiměřenosti trestu ukamenováním cizoložnice (ve srovnání s jinými hříchy). Manželská věrnost není jen povinnost (jak se mnozí domnívají), ale především právo, které by mělo být obecně respektováno (kdo nectí cizí manželství, podkopává podle stejného principu vlastní práva na cokoliv).
[5] (nejsem to já, kdo z mariánské dogmatiky dělá příručku gynekologie)
[6] ... poznámka pro méně zběhlé: Dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie se týká početí Panny Marie, nikoliv Ježíše „z Ducha svatého“ ... a ještě dodatečně: K pojetí dogmatu jsem se zřetelně vyjádřil před více než rokem v poznámce k jednomu svému překladu, která zní: „Obvyklé zmatení pojmů: Neposkvrněné početí se v katolické církvi vztahuje na početí Panny Marie, nikoliv Ježíše. Zhruba znamená tolik, že Ježíšova matka byla od samého počátku vlastní existence uchráněna důsledku tzv. prvotního (dědičného) hříchu, který jinak přechází už ze samotné skutečnosti početí (tedy počátku individuálního bytí) na všechny ostatní lidi (i na ty počaté in vitro, neboť s pohlavním stykem, panenstvím či celibátem to nemá nic společného). Polský filolog tu má na mysli početí z Ducha svatého (tedy početí Ježíšovo), k němuž se (katolickou církví věřené) panenství Panny Marie vztahuje jako žádoucí okolnost, nikoliv jako nezbytnost (úcta skutečných mariánských ctitelů by se zajisté nezhroutila ani za předpokladu, že by Ježíšova matka nebyla či nezůstala pannou“).
[7] ... domnělá či skutečná „sexuální nevázanost“ není hlavním předmětem těchto úvah.
[8] Vzniká tak ničím neodůvodněná a zbytečná speciální etika. Pro sexuální chování není nutné vymýšlet další (a odlišná) pravidla kromě těch, která se týkají běžných mezilidských vztahů.
[9] Nechápu nelibost, kterou pociťují nevěřící k církevnímu učení o antikoncepci. K ničemu je přece nezavazuje. Církev ani papež nemají nástroje, kterými by mohli cokoliv vnucovat tomu, koho to nezajímá. Nemohou kontrolovat ani ty, které to (možná) zajímá. Pokud někdo upřednostní zdrženlivost před kondomem, je to jeho nevynutitelné rozhodnutí. Církvi jde ostatně především o manželskou věrnost, kterou používáním kondomu nelze obejít (a to by platilo, i kdyby neexistovaly pohlavně přenosné choroby, šířené především promiskuitou a proti nimž je kondom ochranou spíš ze zoufalství). Nějaký „směšný stařík v sukýnce“ může sotva manipulovat svědomím „osvícených a vzdělaných racionalistů“. A pokud zmanipuluje „lehkověrné naivky“, aby potlačili pohlavní pudy ve prospěch sexuální zdrženlivosti, vznikne tím újma nanejvýš výrobcům a prodejcům kondomů (koho by zajímaly jejich kšefty?). Potírání pohlavně přenosných chorob to nemůže nijak ohrozit. Kdo se totiž nehodlá podřídit zásadnímu požadavku sexuální zdrženlivosti mimo manželství, sotva si bude lámat hlavu s podřadnými pochybnostmi ohledně kondomů... Problém umělého ukončení těhotenství se sexuální morálkou nesouvisí vůbec, ačkoliv to mnozí (věřící i nevěřící) soustavně pletou dohromady. Umělé potraty jsou nepřijatelné nikoliv proto, že je odsuzuje církev (zamyslete se nad právy, která by vám zbyla, kdyby se vaše matka svobodně rozhodla „přerušit“ těhotenství zrovna ve vašem případě).
---
Vývoj katolické věrouky v dějinách církve je mimo pochybnost, stejně jako úspěšnost mnohých vnějších vlivů na ni. Leccos z toho, co bylo v minulosti vydáváno za jedině možnou, správnou a přípustnou nauku, upadlo do milosrdného zapomnění. Učení církve nutno zkoumat už proto, že jde o život (pozemský i věčný).
Čím více se nějaké náboženství (nebo spiritualita) pitvá v sexualitě, tím je pokleslejší[1]. Mám na mysli především speciálně „sexuální“ články víry, které dělají ze sexuality obsah kultu, nebo ji naopak považují za démonickou sílu zla.
Prakticky vše, co se týká sexuality, týká se i ostatních rozměrů osobnosti a mezilidských vztahů. Není proto nutné vymýšlet pro sexuální chování nějaká speciální pravidla. Z tohoto hlediska je pozoruhodné, že se Písmo Nového zákona (coby kodifikovaná součást závazné křesťanské tradice) sexualitou téměř nezabývá (až na několik málo vyprovokovaných výjimek, ani ty však neřeší sexualitu samu o sobě, ale v dalších souvislostech).
Teologičtí spekulanti (často v teple a suchu) vyrábějí teorie a pak nutí ostatní, aby podle nich žili[2]. Dnes jsme se však (chvála Bohu) dopracovali (nebo aspoň dožili) situace, kdy nestačí vykládat, že něco má být tak a tak. V současnosti je nutné vše pečlivě zdůvodnit a velmi obezřetně i empaticky odpovídat na kladené otázky. Že si to či ono přeje Panna Maria (asi v nějakém pochybném zjevení) nebo že to prověřila tradice (spíš strach z exkomunikace nebo upálení), s tím dnes nelze obstát. Pokud se někdo domnívá, že jedinou legální (případně legitimní) polohou při souloži je ta „misionářská“, měl by to přesvědčivě zdůvodnit (nebo se jít vycpat). Jestliže někdo káže druhým, že jediným ospravedlněním hnusu, nazývaného pohlavní styk, je plození potomstva, pak by měl své přesvědčení podložit pádnými argumenty (mezi něž abstraktní bláboly o Sodomě a Gomoře rozhodně nepatří). Ony se „rok od roku“ nemění jen všelijaké (pseudo)vědecké závěry, ale i reflexe víry, což nelze beztrestně ignorovat.
V souvislosti s často diskutovanou „sexuální výchovou“ se zdá, že někteří představitelé církve by sami potřebovali prostudovat pár příruček o sexu, aby se v konfrontaci se znalostmi a zkušenostmi školní mládeže nedostali do role mimoňů (místo misionářů).
Celibátníci by se také měli snažit pochopit, že exkluzivní „duchovní otcovství“ je něco zhola jiného, než praktická každodenní rodičovská realita péče, zodpovědnosti, úzkostí, starostí ... bez možnosti selekce jakkoliv neperspektivních ratolestí. Možná si myslí, že o tom něco vědí ze zpovědnice, ale je to stejné jako na pohřbu (nebožtíka je kdekomu líto, ale stejně je každý rád, že není na jeho místě).
Otázka zní, zda církevní „otcové a učitelé“ vědí, o čem je (nebo má být) řeč. Kromě toho někteří zápasí sami se sebou (k biskupské synodě o sexualitě a manželství; by14105č).
---
[1] Nepovažuji za pokleslou sexualitu (ani diskusi o ní), ale to, když je sexualita (včetně určitého sexuálního chování) považována za výrazně dominující prvek nějaké „zbožnosti“ (ať už ve smyslu pozitivním, nebo negativním). Tato pokleslost pak nevyplývá ze samotné sexuality, ale z ubohosti a plytkosti takovéto formy spirituality, která se navíc zbožšťováním norem (a/nebo rituálů) stává modloslužbou. Sexualita sama o sobě není ničím pokleslým (ani nečistým). Je dobré a prospěšné sexualitu zkoumat a snažit se jí porozumět ku prospěchu vlastnímu i druhých.
[2] Po staletí teologové spekulovali třeba o způsobu „předávání“ dědičného hříchu, přípustnosti manželství nebo o sexuální „nečistotě“. Pro věřícího tak není „od věci“, zkoumá-li „hlouposti“, které se jeho bližním honí v hlavách (včetně představ nevěřících o představách věřících, které občas bývají trefné). Nechci zacházet do detailů, ale zaznamenal jsem např. zděšení v reakci na konstatování o erotické lásce v Benediktově encyklice Deus caritas est. Ještě větší pobouření sklidila publikace jezuity Rottera (Sexualita a křesťanská morálka).
---
Jednou pan farář uviděl Pepíčka, jak tahá kočku za ocas. Zahrozil mu prstem: „Jestlipak víš, které přikázání jsi porušil?!“ Pepíček na to (trochu nejistě): „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj?“
Stále velmi mnozí křesťané (dokonce kněží) ztotožňují sexualitu s „nečistotou“ a při vyslovení slova „hřích“ drtivé většině příslušníků české populace vytane na mysli „tělesná láska“. Jenže omezování manželského sdílení (a spolu s tím i 6. a 9. přikázání) na sexualitu představuje degradaci lásky i lidské důstojnosti. Nikoli pro domnělou pokleslost příslušných pudů a emocí, ale pro pokleslé zjednodušování.
Kdybychom používali srozumitelné překlady Písma, mohli bychom mu možná víc rozumět. Ex 20,17 uvádí (podle ekumenického překladu): Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. Jestliže místo „dychtit“ použijeme „nepožádáš“ (9. nepožádáš manželky bližního svého, 10. aniž požádáš statku jeho), hned se někteří dostanou do problému. Žádostivost se jim nějak zhmotňuje (možná v asociaci na žádost o sociální dávky nebo „o ruku“ nevěsty).
Ačkoliv se žádostivost (dychtění, závist, nepřejícnost, žárlivost ...) může stát zárodkem smilstva, přece nejde o totéž. Smilstva se týká ono Ježíšovo ... už nehřeš. Dychtivosti se týká jeho ... kdo pohlédne ...
Smilstvo je zradou věrnosti (vůči Bohu a vůči partneru v manželství). Žádostivost (dychtivost) je zatím nenaplněná neoprávněná touha, která otravuje nitro člověka a vede jej ke zlému. Důsledkem může být nejen smilstvo (nevěra, cizoložství, odloudění partnera - tedy přestoupení jiného přikázání), nejen krádež (což je další přikázání), vražda (zas jiné přikázání), ale také „jen“ pochroumaná psychika nebo charakter ... a v jejich důsledku sžíravá psychosomatická choroba, ničící nejen dotyčného, ale i jeho okolí.
Zužování manželské věrnosti na oblast sexuální je naprosto zavádějící už s ohledem na doktrinální připodobnění manželství ke vztahu Krista a církve (Boha a jeho lidu). Označovat za smilstvo „pouhou“ sexuální nevěru, to je hrubá vulgarizace problému (asi tak, jako když si pod slovem „hřích“ okamžitě představíme nějakou tu erotickou rozkoš). Smilstvem vůči Bohu je jakákoliv modloslužba (nejen chrámová prostituce). Obdobně patří k manželské nevěře třeba ponižování nebo pomlouvání partnera, dluhy bez jeho vědomí a souhlasu, ignorování jeho spravedlivých potřeb etc.
Závazky k vlastnímu manželství (a k manželské věrnosti) máme už před jeho vznikem, a dokonce i před seznámením. Bez ohledu na pocity, co je a není „pohodlné“.
Potřeba předmanželských sexuálních zkušeností pro kvalitu následného vztahu patří buď mezi rozšířené pověry těch, kteří žádné zkušenosti (před ani po) nemají, nebo mezi křečovité snahy obhajovat vlastní jednání těmi, jejichž životním postojem je sebestřednost. Ve skutečnosti nelze předmanželským sexuálním životem žádných pozitivních zkušeností dosáhnout už proto, že sexualita se vyvíjí nejen individuálně, ale také (a především) v každém konkrétním vztahu. Do manželství si lze přinést nanejvýš předsudky a pokřivené metody (pomineme-li nějakou tu případnou venerickou chorobu). Manželský (nejen) sexuální život v psychicky zdravé rodině zraje jak dobré víno. Erotický prožitek ve vyváženém a láskyplném dlouholetém vztahu nelze ani náhodou srovnávat s „burčákem“ rané zamilovanosti (o „zkaženém žaludku“ z domněle nezávazného nebo dokonce promiskuitního dovádění ani nemluvě).
Vždy záleží především na charakterových vlastnostech konkrétních lidí. Proto je zkoumání životních hodnot, postojů, osobní zodpovědnosti ... budoucího partnera mnohem důležitější než nějaké „postelové zkoušky“ (nedočkavost má ovšem také výpovědní hodnotu). Mezi zodpovědnými lidmi pak nemusí ani předmanželské sexuální zážitky skončit tragédií (obvykle vyústí do řádného manželství). Jde jen o to, kdy a jak si můžeme být onou zodpovědností partnera jisti.
Ještě víc vynikne potřeba předmanželské věrnosti a zodpovědnosti tehdy, překročíme-li omezené horizonty sexuality. Jakou kvalitu vztahu můžeme očekávat, když do něj některý z partnerů (případně oba) přinášejí zátěže a závazky vztahů předchozích, dluhy, choroby a závislosti, zaviněnou nevzdělanost ... pokřivený charakter? Skutečnost, že se něco z toho tu a tam podaří přece jen překonat, neopravňuje k lehkomyslnosti. Zavánělo by to pohrdáním budoucím partnerem dřív, než k tomu sám zavdá příležitost.
S tím vším samozřejmě souvisí respektování a nedotknutelnost cizích manželství (z povinnosti se stává právo výlučnosti). Legitimní starostlivost každé konkrétní rodiny o vlastní integritu je také důvodem institucionalizace v církvi i občanské společnosti. Domnělá legalizace pohlavních styků kvůli uspokojování potřeb s tím nemá co dělat: beztrestné, bezplatné nebo pohodlné provozování erotické „zájmové činnosti“ není účelem (příčinou ani důvodem) oficiální „registrace“ (drobná reakce na vatikánskou synodu o sexualitě a manželství; by14106č).
---
(dodatečná poznámka na základě kritické připomínky): O nějaké obecnější zralosti na základě předmanželských sexuálních zkušeností mám vážné pochybnosti. Údajné „tragické následky naivního chování nezkušených dívek“ zůstávají za horizontem mé představivosti (řekl bych, že vášnivý ženich by si probouzení takové Šípkové Růženky vychutnal). Moc se mi nezdá ani to, že by měl být vstup do manželství podmíněn nějakou mimořádnou zralostí. Skoro bych se hádal, že nezralost charakterizuje drtivou většinu uzavíraných sňatků (leckdy bývá dokonce základním předpokladem takového rozhodnutí). Kromě toho není jasné, jak by „zralost pro manželství“ měla vypadat a co vše by měla zahrnovat (pomineme-li biologickou schopnost zplodit potomka, k čemuž obvykle stačí ovulace tu a schopnost erekce tam). Soudím totiž, že jsme zrání vystaveni po celý život (pokud nezrajeme, zahníváme). V manželství pak zrajeme (nebo zahníváme) ve vzájemné symbióze. Předchozí „zasvěcení do tajů sexuality“ to sotva nějak zkvalitní (většinou je lepší zapomenout).
---
sex a katolická morálka 2)
---
Nevím, zda by se lidé měli plodit, rodit a pak odebírat z tohoto světa na základě nějakých koncepcí. Spíš si myslím, že nikoliv (pojem „antikoncepce“ v téhle souvislosti nabývá legračně posunutého významu).
Výrazná většina pohlavních styků se v úmyslu nijak netýká plození potomstva. Vědomé oddělování tohoto aktu od možnosti početí je však (katolickou církví) považováno za objektivně těžký hřích[1] s ohledem na jakési dvojí nerozdělené dárcovství. Pokud je tato podmínka (alespoň vzdáleně) zachována, o hřích se nejedná. Jde o rozpolcené myšlení, neboť ve všech ostatních případech hraje úmysl při posuzování konkrétních skutků důležitou roli.[2]
Běžný člověk možná chápe, co je těžký hřích i bez studia (ačkoliv o tom pochybuji - spíš se jen ztotožňuje s tvrzením autorit), sotva však rozumí pojmu „dvojí nerozdělené dárcovství“, které je sice dokonalou teologickou spekulací, ve skutečnosti však ignoruje realitu. Využívání neplodných dnů (i když není považováno za antikoncepci) bezpochyby slouží oddělování pohlavního aktu od možnosti početí (ačkoliv to Jan Pavel II. vidí jinak[3]).
Kamenem úrazu je úmysl uvedeného (záměrného a vědomého) počínání, který nelze účelově přehlížet za použití sofistiky, že „když Bůh dopustí i motyka spustí“. Ve všech případech a za všech okolností se při hodnocení mravnosti toho kterého skutku úmysl zkoumá[4], v tomto jediném případě však nikoliv. Zde podle současné katolické nauky platí, že využívání neplodných dnů za účelem vyhnout se početí není špatným úmyslem, ačkoliv jakékoliv jiné vědomé oddělování pohlavního styku od otevřenosti početí špatné je (čímž se znehodnocuje jinak dobré manželské sexuální spojení). Odtud plyne moje tvrzení o „rozpolcenosti myšlení“[5].
Plánování početí je legitimní. Naproti tomu nelze zpochybňovat povinnost rodičů láskyplně přijmout nový život, jestliže k početí došlo (ať už k záměrnému, náhodnému nebo nechtěnému). Odmítání nového života ze sobeckých důvodů je špatné (a to dokonce i tehdy, pokud by se kvůli tomu manželé zřekli sexuálního soužití vůbec). Přesto lze připustit důvody, které sobecké nejsou. Tyto důvody mohou být dočasné nebo trvalé (je symptomatické, že mladý člověk zpravidla hovoří o „odkladu“, který starším nebo vážně nemocným nemusí ladit s životní perspektivou).
Kromě toho se vyskytují i takové podmínky, kdy je  „přirozený řád“ plodných a neplodných dnů dočasně nebo definitivně narušen a odklad či odmítnutí početí je oprávněné. V takovém případě se považuje za jediné východisko sexuální zdrženlivost. Nejde (při všech těch řečech o milosrdenství a lásce) o „nepřiměřenou tvrdost zákona“ pro hloupost?
Nic z toho však nesouvisí s dilematem mezi „nerozděleným dárcovstvím“ (které jedině a výlučně legalizuje pohlavní styk) a mezi „nesystémově“ přípustnou výjimkou využívání neplodných dnů s úmyslem vyhnout se početí. Pokud takový úmysl nehraje roli v tomto případě, proč by ji měl hrát v jiných (poslední úprava starších textů k aktuální synodě o sexualitě a manželství; by14107č)?
---
[1] Termín „objektivně těžký hřích“ neznamená, že jde o těžký hřích vždy a ve všech případech, ale právě naopak: subjektivně (individuálně a za specifických „polehčujících“ okolností) nemusí být ten který skutek hříšný vůbec.
[2] (citát z článku Před mnoha lety)
[3] ... nejspíš v encyklice Evangelium vitae (1995; nemám to teď chuť hledat). Vychází při tom z Humanae vitae Pavla VI. (1968).
[4] (zhruba řečeno: špatný skutek nelze ospravedlnit dobrým úmyslem, ale i dobrý skutek je znehodnocen špatným úmyslem).
[5] Nepochybuji o tom, že zručný demagog dokáže zdůvodnit všechno (v tomhle případě bych to dovedl i já). Nejde však o dokazování předem stanovených závěrů, ale o vyvozování závěrů z reálných skutečností.
---
Z hlediska mravnosti se jádro pudla skrývá v úmyslu. Jde o to, s jakým záměrem je v konkrétním případě „páchán“ ten který pohlavní styk (ale i „pouhé“ erotické dovádění) a za jakým účelem se ten který člověk v konkrétním případě uchyluje k antikoncepci, zdrženlivosti a vlastně i k celibátu (nebo jiné formě života mimo manželství).
Pokud je prvoplánovým cílem „nemít děti“ (ať už s erotikou, nebo bez ní), pak je všechno ostatní sofistika (hra se slovíčky)[1]. Ovšem ani v takovém případě nemusí jít o sobecké vzdorování „Božímu plánu“ nebo „Boží vůli“: mnohé důvody jsou oprávněné.
Závažná otázka kromě toho zní, zda lze hledat a najít legitimitu (a potažmo legalitu) erotické rozkoše, jejímž vědomým a úmyslným cílem není plození (jejíž cíl je prvoplánově nebo výlučně jiný). Případně za jakých okolností.
Zkoumání původu a vývoje katolického (ať už oficiálně věroučného nebo „lidového“) pojetí sexuality by bylo příliš velkým soustem.
Nejspíš se na něm podepsala jak  antická (starořecká) filosofie (v podobě, jaká se ustálila za časů emancipace křesťanství), tak také „rozpustilé“ projevy tehdejších pohanských kultů i společnosti. Svou „neblahou“ roli sehrál středověký sklon k trýznivému pohrdání neperspektivními slastmi krátkého a „provizorního“ pozemského bytí, které leckdy hraničilo až s masochismem (přičemž by se neměla podceňovat epidemická nakažlivost sociálních trendů, jíž nejsme ušetřeni ani dnes). Nedostatečné nebo zkreslené vědomosti o podstatě a obsahu věcí či jevů  (včetně biologických) pak zákonitě ovlivňovaly i jinak oprávněné a dobře míněné závěry v oblasti etiky[2].
Bylo by však hrubou křivdou vůči předkům, kdybychom na věc pohlíželi jednostranně a ještě k tomu prizmatem současnosti. Jen hlupák by mohl ignorovat (sotva kdy zaviněnou) úroveň předvědeckého poznání, chabé možnosti starověké a středověké medicíny při potírání venerických chorob, stupidní (často pověrečné) a tak většinou neúčinné nebo nebezpečné metody antikoncepce a další související okolnosti. Nelze vyloučit, že velmi mnozí z nás vděčí za svou existenci právě oněm ideologicky „tmářským“ a sanitárně „primitivním“ opatřením, která jediná byla tehdy (pro zachování lidského rodu) k dispozici.
Brouzdání po dusně existenciálním tématu neuškodí kapka povznášející sebereflexe a ironie. Především bychom si měli umět přiznat, že o skutečných Božích záměrech víme starou belu (mnou počínaje a synodálními otci ve Vatikánu konče). Pokud vůbec tušíme někde nějakou „Boží vůli“, měli bychom vzít na vědomí v Písmu svatém kodifikovanou skutečnost, že se Boží smýšlení od lidského liší jako „nebe a dudy“.
Máme-li všeobecný dojem, že nás Bůh nebo Matka příroda obdařili (možná rukou společnou a nerozdílnou?) erotickou rozkoší, abychom (prostě a jednoduše) nevyhynuli, mohli bychom s trochou nadhledu připustit, že všechno může být i jinak (ne-li naopak). Lze si totiž představit i jiné Boží priority. Využívání erotické rozkoše k rozmnožování by pak nemuselo být hlavním a výlučným důvodem její objektivní existence.
Jistě každý uzná, že Bůh mohl ve své všemohoucnosti (a při vědomí lidské nedostatečnosti) zvolit k zachování lidstva i jiné možnosti reprodukce (a to zdaleka ne jen ty, které shledáváme v přírodě). Proč se rozmnožujeme párově (a „na just“ heterosexuálně), a ne nějakým sebeoplodňováním nebo (více či méně samovolným) dělením? Proč nejsme opylováváni větrem nebo hmyzem (případně „nakaženi“ jeho bodáním: komáři nás „koušou“ tak jako tak, klidně by mohli vedle choroboplodných zárodků přenášet i nějaké ty „lidoplodné“)? To by přece reprodukci zajistilo také. Nehledě na to, že si Bůh (jak víme z bible) může lidi nadělat i z kamení.
Možná je Boží prioritou právě ono sdílení (láska a „takové ty věci“), jemuž bylo rozmnožování jen „druhotně“ (a nikoli výhradně) přiděleno? Vždyť mnohá pylová zrnka končí „zbytečně“ v blátě podobně, jako (samovolně nebo úmyslně) vybryndané spermie v ložním prádle!
Dokonce to může být tak, že si Bůh přál, aby děti byly plodem právě oněch libých pocitů, obklopujících orgasmus. Aby vznikaly v těch nejkrásnějších chvílích, které manželé prožívají (že to v některých konkrétních situacích krása nebývá a že je to leckdy stres, to nebude jeho vina).
Když Bůh stvořil člověka „jako muže a ženu“, měl nejspíš nějaké jejich „comunio“ v úmyslu. V takovém případě si dovedu představit, že k tomuto prvoplánovému sdílení přiřadil plození jako „vícepráci“ s náročnými a mnohdy bolestivými důsledky (zamyšlení v souvislosti s vatikánskou synodou o sexualitě a manželství; by14108č).
---
[1] Bývá to ještě zapeklitější (a horší): Že se někdo snaží zplodit dítě, ještě to neznamená, že opravdu „chce mít dítě“. I zde mohou být skutečné úmysly vpravdě roztodivné (kolikrát tak úkladně sobecké, až právem odsouzeníhodné).
[2] Jako charakteristický příklad může posloužit dlouho (nikoli však výlučně a všeobecně) tradovaná představa, že kompletní lidské zárodky obsahuje už samotné mužské „semeno“, zatímco ženské lůno představuje pouhou „zahrádku“ k jeho dozrávání pro vstup do života porodem.[dp] Odtud je jen krůček k mravní nepřijatelnosti záměrného výronu ejakulátu mimo rodidla: pokud by byla premisa správná, jednalo by se o umělý potrat (zabití konkrétních lidských bytostí v prenatálním stádiu).
---
[dp] (citáty) ... matka není ploditelkou toho, jejž zveme dítětem: jen udržuje čerstvý zárodek. A zplodil ten, kdo matku oplodnil. A ona střeží pak, co svěřeno jím (...) Že otcem možno stát se bez matky, jak živý doklad stojí před vámi dceř Diova, jež nedozrála v lůna temnotě ... (Apollón / Aischylos - Oresteia in Řecká dramata, MF Praha 1976, str. 126) ... vždyť není matky, jež mne zrodila, a srdce moje ve všem tíhne k mužům, až na sňatek. Je všechno otcovo, co ve mně jest (Athéna / tamtéž, str. 128). / Z křesťanského hlediska ovšem Bůh ženu ke svému vtělení potřeboval (poznámka by161029č).
---
Nelíbí se mi, když ze mě někdo dělá blbce (např. ohledně studu jako všeléku na úskalí sexuality). Není žádný důvod baštit cizí dojmy, představy a přání jen proto, že dotyčný nosí kolárek. Stud je pouhá emoce, která (jako jiné emoce) může člověka obohacovat, ale také zotročovat (pokud se vymyká kontrole nebo dosahuje patologických rozměrů). Přesto se nám někteří snaží namluvit, že stud je přirozenou ochranou sexuální „čistoty“. Jenže zahalování zdaleka nemusí znamenat cudnost (a naopak). Ačkoliv to někomu může přivodit kolaps, Ježíš nejspíš visel na kříži zcela nahý.
V křesťanském prostředí by bylo dobré vzít na vědomí, že stud z nahoty je (nejspíš okrajovým) důsledkem prvotního hříchu (který ovšem nelze se sexualitou spojovat, natož hledat v absenci studu jeho příčinu). Kdyby náhlá sháňka po fíkových listech nebyla negativním projevem tohoto pádu, nebyl by důvod zmiňovat ji v uvedené souvislosti. A pokud by snad měl být stud jakýmsi pozitivním „prozřením“, pak by bylo nutné zvážit, zda samotný prvotní hřích je něčím negativním a zda je vůbec k něčemu dobré překonávat jeho dopady (případně které a proč).
Obecně se má za to, že lidská přirozenost byla prvotním hříchem dědičně narušena. Je tedy možné, že i stud patří k řádné přirozenosti a že je dědičným hříchem jenom deformován. Jako není trestem za pád člověka práce jako taková, ale jen práce „v potu tváře“, nemusí být trestem ani stud jako takový, ale jen jeho nemístné či přemrštěné projevy. O významu (a prospěšnosti) emocí nejsou pochybnosti, důležitá je však jejich zralá přiměřenost. Emoce je nutné vychovávat a pěstovat podobně jako svědomí (v důsledku traumat, vadné výchovy, psychických a neurotických poruch ... mohou být deformované nebo nezvladatelné a tím škodlivé jak osobně, tak vůči druhým).
Nahota a stud jsou v mezilidských vztazích zjevně společensky a kulturně podmíněné. Nepřiměřený stud bývá stejně směšný jako nepraktický (nepohodlný). Manželé, kteří by během padesátiletého soužití úzkostlivě dbali, aby navzájem neviděli svou nahotu, měli by zbytečně těžký život pro hloupost (nehledě na to, že mají být „jedno tělo“). Lze však něco takového vysvětlit člověku, jemuž u slova „postel“ vytane na mysli „smrtelný hřích“? Jaké hloupé útrapy může přílišný stud přinášet v nemoci či bezmoci, to snad netřeba zdůrazňovat.
Stud ovšem nesouvisí jenom s nahotou, ale má i jiné rozměry. Dobrým příkladem deformovaného studu může být, když se někdo stydí vyslovit či napsat slovo „zadek“ (výraz bezostyšně uvádí Slovník spisovné češtiny Ústavu pro jazyk český AV ČR, Academia, Praha 2007) a naopak se pranic nestydí za opakovanou snahu urazit, pomluvit a křivě obvinit lidi, které ani nezná. Obdobně nevyváženě nejspíš jednali první lidé, když se po svém pádu ve zmatku snažili zakrýt aspoň to, co se dalo zahalit snadno. V tomto počínání mají četné následovníky (jak by ne? - vždyť se jedná o hřích „dědičný“), kteří se stydí za kdejakou hloupost místo skutků opravdu vážných.
Stud před nástrahami sexuality chrání asi tak stejně, jako tričko s dlouhým rukávem před rozjetým náklaďákem. Na místě je spíš zdravý rozum, opatrnost a schopnost poučit se z chyb (nejlépe cizích). Když se stydlivá dívenka neprozřetelně octne o samotě s bandou nadržených lumpů, cudné přidržování sukénky jí sotva pomůže. Stud nemůže být účinnou ochranou sexuální „čistoty“ už proto, že se netýká podstaty. Nanejvýš poslouží jako krátkodechá povrchní překážka. Je jistě naivní domnívat se, že by pedofilnímu deviantovi mohl ve zneužívání zabránit stud (ať už jeho vlastní, nebo stud jeho oběti). Ale ani v normálních vztazích není možné spoléhat na něco tak subtilního. Neměli bychom se tedy navzájem masírovat falešnými představami a stavět na iluzích. Pokud by některý celibátník zakládal svůj stav na studu, šlo by zajisté o velmi vratké základy „čistoty“ (podobně by mohl „chudobu“ zaštiťovat strachem ze zlodějů a ohledně „poslušnosti“ spoléhat na kamsi založené brýle představeného).
V samotné církvi se neodehrává nic, co by bylo možné označit za „sexuální výchovu“ a je to z několika důvodů dobře (zatím se nezmohla na nic jiného než na tabuizování, zatracování a strašení). Pokud se někdo opováží otevřeně o sexualitě hovořit, je promptně označen za nestydu, nemravu a svůdce k neřesti. Vrcholem mravnosti jsou pak podle této „koncepce“ dobře zapnuté kalhoty. K řádné „cudnosti“ vychovaná dívka se pozná podle toho, že při první menstruaci umírá hrůzou (neboť vložky s křidélky dosud považovala za jakési andělíčky). Snad v naivní naději, že „nevědomost hříchu nečiní“, měly by se (v duchu církevních tradic) osekat publikace o sexualitě na nic neříkající fráze o studu, mravnosti a čistotě (přičemž o početí lze hovořit jen v souvislosti s mariánskými dogmaty ...).
Nakolik je tělesný stud mezi konkrétními manžely vhodný a přiměřený, to klidně přenechám jejich úsudku. Za nepřijatelné však považuji, aby se falešné představy zobecňovaly v závazné normy. Kdo se stydí před rybičkami v akváriu, ať se převléká potmě (nebo vůbec), ale vadné to je. Při takto deformovaném pojetí lze snadno zapomenout, že v drtivé většině případů zahalování nejde ani tak o cudnost, jako spíš o stud jiného druhu (kdo by ukazoval tělo tak dokonale zohavené dobrým bydlem?). Oděv má ostatně i jiné funkce než jen zakrývání „intimních partií“ (skýtá ochranu před zimou, deštěm, poraněním, UV zářením, klíšťaty ... chrání při práci, maskuje nebo identifikuje atd.) a především tyto důvody k oblékání odlišují člověka od zvířat (nikoli pouhá ne-nahota). Člověk zůstává člověkem i bez šatů. V rozporu se satirickým míněním V+W by měl být rytíř rytířem i bez krunýře a mnich mnichem i bez kutny (stejně jako je lhář lhářem i bez fraku).
Před Bohem jsme pak všichni nazí, ať už jsme na sebe navlékli cokoliv (včetně bohoslužebných ornátů). A především k téhle nahotě (nejen tělesné, ale i duševní a duchovní) bychom měli mít odvahu. Snad právě v tom se skrývá smysl biblického podobenství o překotné snaze zakrýt „co se dá“ (by13526č).

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a jedna