morálka / mravnost / etika

Napsal zblo (») v neděli 3. 12. v kategorii privátní hereze, přečteno: 140×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineduchovni.jpg

Mravnost je odvozena od mravence, morálka od moru a slovo etika se skloňuje podle vzoru motyka (by151229č).
---
Zjevně bludná je hloupě rozšířená představa, jako by etika (či morálka) patřila výhradně do sféry náboženské (nebo dokonce výlučně křesťanské), ať už jako svrchovaná vůle Boží (mající na zřeteli lidské dobro), nebo jako záludný nástroj mocných ke snadné manipulaci s ovládanými jednotlivci i celými vrstvami společnosti (případně jako nějaké to „opium lidu“).
Ačkoliv výklad pojmů etika - morálka není jednotný, přece lze (zhruba) definovat, že etika je teorií (naukou) morálky, která je pak chápána jako praxe etiky[1].
Etické normy a vzorce mravného chování vytváří každé společenství bez ohledu na náboženství (to často naopak stojí ve službách těchto principů, ačkoli horlivci s oblibou tvrdí opak). Morálce (mravnosti, etice) se nemohou vyhnout ani zcela bezbožné společnosti, jen je budují na jiných principech, než je tolik omílaná „boží vůle“[2]. I o ní se ovšem běžně předpokládá, že je totožná s vůlí naší, čímž se mnozí náboženští moralisté neliší od nejrůznějších konstruktérů morálky ateistické či humanistické.
Je bohužel smutnou skutečností, že velmi často bývají za „boží vůli“ vydávány soukromé nebo skupinové představy (a dokonce pouhá přání). Ty pak bývají zhusta propagovány a prosazovány o to zuřivěji, oč jsou pochybnější a labilnější.
Základním pilířem každé morálky je přirozený zákon, který jsou schopni zkoumat a správně interpretovat mnozí lidé bez ohledu na své náboženské vyznání. Zásadní předností křesťanství je však to, že je vkořeněno do tohoto přirozeného zákona („který je nám blízko, neboť je zapsán v našich srdcích“).
Že si mravní normy vytváří každá komunita a potažmo každá společnost (tedy i ty, které lze označit za nenáboženské), to je prostá skutečnost, kterou bychom měli reflektovat. Jestliže tyto normy vycházejí z přirozeného zákona (a jsou jím neustále poměřovány a korigovány), pak je lze právem považovat za pozitivní a perspektivní. Společenské zákonitosti jsou totiž stejně objektivní, jako zákony přírodní a nelze je dlouhodobě beztrestně ignorovat[3].
Etika prý nejsou informace, což bude nejspíš pravda: s mravními principy se člověk ztotožňuje, nebo ne (nestačí „vědět, co je hřích“[4]).
Podobně nestačí „mít svědomí“. Ani „katolická morálka“ nemůže být zapsána do svědomí každého člověka (jak někdy slýcháme). A to prostě proto, že svědomí není žádným „neomylným hlasem Božím v našem nitru“ (což náboženští agitátoři s oblibou ignorují). Je dost dobře prokázáno, že svědomí se (v kvantitě i kvalitě) utváří a vyvíjí a u každého konkrétního člověka se individuálně liší. Nejen to. Zpravidla se mění i během jeho života (může být nejen zušlechťováno, ale také devastováno). V některých případech nejenže nejsou pociťovány při zlých skutcích výčitky svědomí, ale dokonce dochází k uspokojení.
Není pravda, že správné poznání (a interpretace přirozeného zákona) jsou vyhrazeny katolíkům, a že by ostatní byli nuceni žít už z podstaty věci ve lži. Mimo to i do katolické mravouky lze vkládat leccos pochybného a tím deformovat svědomí sobě i druhým.
Jednoduché soudy se živí fundamentalistickým myšlením a vedou k fanatismu. Ten je pak „čistírnou svědomí“ par exellence (takový „katolík“ může s pocitem „dobře vykonané práce“ zavraždit i biskupa před oltářem[5]; by1261č).
---
[1] Pojmenování etiky pochází z řečtiny (do latiny Cicerem přeložené jako „mos" a "moralis"), které „... značí nejprve cosi svérázného, pak zvyklost vnější i způsob jednání čili vnitřní náklonnost k činům ...“ Pro filosofické potřeby užil slova etika už žák Platonův Xenokrates (396 - 314), který rozděluje veškeré filosofické vědění na logiku, fysiku a etiku (nauku o lidském jednání). Přesněji vymezil význam pojmu Aristoteles (rozeznával ctnosti rozumové a etické, které pak mají původ v citové povaze člověka). Za etické považoval Aristoteles „... vše, co se týkalo povahy, smýšlení a cítění mravního ...“ Tento význam slova „etický“ převzali stoikové i další řečtí myslitelé a od nich křesťané (včetně katolíků). Slova „moralitas“ pro označení vlastností lidských činů v mravním řádu bylo použito až ve 4. století n. l. (v křesťanství je zavedl sv. Ambrož). Tomáš Akvinský uvádí, že latinský překlad „mos“ znamená někdy zvyk, jindy však jakousi přirozenou náklonnost nebo vrozený sklon k nějakému jednání. V novodobých jazycích románských (francouzština, italština) se ujalo více slovo „moralis“ (morale), v angličtině naproti tomu původní řecké „etiké“ (ethics). Němci přeložili „moralis“ a „moralitas“ slovy sittlich a Sittlichkeit, později však i katolíci přijali slovo Ethik (ve smyslu „mravní filosofie“). U nás se kdysi uváděly pojmy jako dobrověda, mravověda a mravouka, přejímalo se slovo morálka ... Nakonec se však ujaly „etika - etický“ (jako přirozená nauka o mravním jednání), zatímco za „mravouku“ byla donedávna považována morální teologie. Cílem etiky je mravnost (viz Josef Čihák in Tumpach, Podlaha a kol. - Český slovník bohovědný, Nakladatelství V. Kotrba, Praha 1912 – 1930, 3. díl, str. 856 až 881).
[2] ... „boží“ proto, že to s Bohem nemá co dělat (což ovšem nevylučuje, že nějaká Boží vůle opravdu existuje a to i v etické oblasti)
[3] Zhoubnou absenci morálky (respektive tvorbu zhoubné morálky) a společenského (ne)řádu pozoruhodně „zkoumal“ William Golding v knize Pán much. Pevná struktura obecně respektovaných spolehlivých etických pravidel je nezbytná už k samotnému přežití té které „smečky“.
[4] Před časem běžel v televizi roztomilý seriál, v němž jsme mohli (v duchu Poláčkovy „autobiografické“ knihy) poněkud nahlédnout do morálky předválečné maloměstské (katechismem vycepované) společnosti. Mě by např. nenapadlo močit na válečného mrzáka ani jako hloupé dítě, notně masírované morálkou komunistickou. Nemám důvod pochybovat, že nešlo o pouhou fabulaci (z vyprávění rodičů vím, jak uměly být tehdejší děti zlé). Proto soudím, že dnes na tom vůbec nejsme tak špatně, jak to různí fajstové vidí ... Za války se ve slovenské ľudové škole katechismus vyučoval, jako když bičem práská, ale na svědomí a hříchy tehdejších tamějších vrcholných politiků to moc velký dojem nedělalo (jak je z dějepisu všeobecně známo). Z tohoto hlediska bych naše dnešní mocipány nedémonizoval: oproti všelijakým těm „ľuďákům“ jsou to pořád neškodní skautíci.
[5] V tomto ohledu nedeformuje svědomí jenom fanatismus, ale i pragmatismus. Pochybný účel snadno „posvětí“ prostředky v obou případech. Katolická církev má prý „problém" s uznáním mučednictví arcibiskupa Romera, který byl zhruba před třiceti lety zavražděn v Salvadoru. Jeho vrahem byl totiž – katolík ... Chudák Romero si naivně myslel, že důležitější je následovat Krista než zkoumat zápisy v matrikách (a pak že je „třídní hledisko“ doménou komunistů)! Je jistě správné, postupovat při každém blaho(svato)řečení uvážlivě, což vyžaduje důkladné a dlouhodobé zkoumání všech aspektů. Po zkušenostech s řadou svatých (jakými byli třeba kníže Václav nebo Romerovi osudem velmi blízcí Stanislaw Szczepanowski a Thomas Beckett) by však mohl „ďáblův advokát“ založit svou oponenturu přeci jen na něčem duchaplnějším, než je formálně katolické vyznání vrahů. Jinak bychom jednou mohli (s jakýmsi anonymním posměváčkem) ironicky veršovat: „Svatý Jene Nepomucký, / přestaň prosit za nás všecky! / Tvoje svatost - pouhý klam, / za všechno si můžeš sám... / Co ti platno v dnešní době, / že tvůj mozek neshnil v hrobě? / To jistě způsobeno tím, / že nezhřešil jsi myšlením. / Jinak úzkostně bys dbal, / by nezmučil tě katolický král / (kdo by o něm pochyboval však, / věz, z husitů že jej trefil šlak)!“ Jak souvisí Jan Nepomucký s etikou a morálkou? Například tím, že nelze „smrt za víru“ relativizovat sofistikou, že „vraždu spáchal katolík“. A nejde jen o příklad (ačkoliv exempla trahunt). Chytračení v duchu „účel světí prostředky“ se vymstí časem každému (tedy i církvi). Proto by se v případě arcibiskupa Romera měly uvádět spíš skutečné výhrady (třeba předpokládané sympatie k „teologii osvobození“).

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a pět