V čem je dokonalá radost?

Napsal zblo (») v neděli 13. 8. 2017 v kategorii privátní hereze, přečteno: 745×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineduchovni.jpg

Také v bolestech a strastech může být smysl života. I z nich lze vytvořit program. Když jedna žena po letech vyčerpávajícího zápasu kupodivu zvítězila nad smrtelnou nemocí, podle vlastních slov pocítila prázdnotu, jako by ji náhle opustil někdo blízký.
Když moje milovaná dušička (už pokolikáté!) sklesle vyslechla stereotypní telefonické sdělení, že jako uchazečka o práci v jednom katolickém charitním domově neuspěla, měla podle mne sarkasticky požádat aspoň o modlitbu. Ona jen tiše poděkovala.
Před tím i potom jsem mnohokrát přemýšlel, co asi prohlásí opravdu pokorný člověk před svou popravou? Marie Antoinetta se prý omluvila katovi, když mu cestou ke gilotině nerada šlápla na nohu. Pokora? Možná jen pod kůži zadřený bonton. Ježíš neřekl nic, co by se příčilo dávnému mesiánskému proroctví[1].
Promluvy autorit jsme si z jakýchsi ponurých důvodů navykli vnímat doslova (nebo se ničeho jiného neodvažujeme), jako bychom pokaždé měli co do činění se suchary, kteří nedovedou páchat nic jiného než hnusné mentorování. Ačkoliv se vyskytují i tací, přece nám leckdo sděluje mnohem víc.
Vypráví se[2], že jednou v zimním nečase putovali svatý František s bratrem Lvem do konventu u Panny Marie Andělské. Když byli (ztrápeni mrazem, únavou a hladem) na pokraji sil, promluvil František náhle k svému druhu: „I kdybychom všude byli příkladem veliké svatosti a skvělého vzdělání, věz, že v tom není dokonalá radost[3]!“ A po nějakém čase hlasitě zvolal: „I kdybychom dávali slepým zrak a hluchým sluch, i kdybychom srovnávali polámané hnáty a vyháněli zlé duchy, a dokonce vzkřísili čtyři dny mrtvého, věz, že v tom není dokonalá radost!“ Když pak kus popošli, znovu se ozval: „I kdybychom hovořili všemi jazyky (třeba i andělskými) a vyznali se ve všech vědách, i kdybychom dovedli předpovídat budoucnost a číst ve svědomí lidí, věz, že v tom není dokonalá radost!“ Chvíli kráčeli beze slova, a tu světec dodal: „I kdybychom znali běhy hvězd, sílu bylin a věděli o pokladech země, i kdybychom nahlíželi do přirozenosti rostlin, živočichů i lidí, věz, že v tom není dokonalá radost!“ Po další odmlce začal zas: „I kdybychom uměli tak dobře kázat, že bychom všechny nevěřící obrátili ke Kristu (a to pilně zapiš!), věz, že v tom není dokonalá radost!“ Když takto a podobně promlouval notný díl cesty, došla bratru Lvu trpělivost: „Prosím tě, pověz už konečně, kde je dokonalá radost?!“ A svatý František odpověděl: „Až přijdeme k Panně Marii Andělské takto promočení, zkřehlí, zablácení a hladoví a zaklepeme na fortnu, přijde rozespalý vrátný a nevrle se zeptá: Co jste zač? My řekneme: Jsme dva tvoji bratři. Ale on namítne: Jste jen dva taškáři, co se zbytečně potloukají světem, šálí lidi a žijí na úkor potřebných. Koukejte mazat! A neotevře nám, nechá nás stát venku ve sněhu a dešti promrzlé a zmořené hladem dlouho do noci. Když my takové příkoří sneseme trpělivě a bez reptání, když si vlídně pomyslíme, že nás ten vrátný opravdu zná (neboť jsme vskutku šibalové a darmožrouti) a že k nám jeho ústy mluví Bůh, věz, že v tom je dokonalá radost! ... Pokud nepřestaneme klepat, rozhněvaný vrátný vyjde, vyčiní nám, zpolíčkuje nás a křikne: Jděte si do špitálu, ničemové, tady pro vás není místo! A když my to s radostí a s láskou strpíme, věz (a dobře to zaznamenej!): v tom je dokonalá radost! ... A jestliže my (hnáni zimou, hladem a pokročilým časem) přece znovu budeme prosit a dovolávat se milosrdenství pro lásku Boží, pak vrátný popadne sukovici, srazí nás do příkopy plné břečky, důkladně nám natluče a požene nás pryč. Když my i tohle násilí a krutost budeme trpělivě a pokorně snášet jako připomínku utrpení milovaného Krista, věz, bratře Lve, že právě v tom je dokonalá radost![4] Co máme, aby to nebyl dar od Boha[5]? Jedině soužením a utrpením se můžeme honosit[6], neboť jen to je opravdu naše...“[7]
Hledejte království Boží a vše ostatní vám bude přidáno[8].
Znamená to, že když nezaměstnaný (žijící s rodinou z ruky do huby) podaruje církev či chudé podle svých možností (sic!), bude pak do roka a do dne žít v hmotném dostatku? Nebo mu naopak přestane na hmotném dostatku záležet a chudoba se mu stane vlastní sestrou a smyslem života? Přiblížit se tomu může nějakým zbožným úmyslem či slibem. Nejspíš takovým, na jaký stačí ... nebo na který nezapomene, kdyby Bůh intenci náhodou vyslyšel (s plným břichem svět hned vypadá jinak).
Pochopit a přijmout nějaké trápení musí být vskutku úleva. Lze v tom shledat i zalíbení, opravdovou radost a smysl života. Proč by ne? Smyslem života může být vpravdě cokoli (... utěšující sebeklam stejně dobře, jako sbírání poštovních známek nebo ukřivděné bědování).
Malý háček to však má. Obcování s pokorou, trpělivostí a strádáním musí pramenit z vlastního poznání a z vlastních zkušeností. A jedině autentické ztotožnění může jakžtakž ospravedlnit kázání druhým. Když světec blahořečil (pravděpodobnému?) ponížení a utrpení před fortnou u Panny Marie Andělské, byl unavený, hladový a promrzlý stejně jako jeho posluchač bratr Lev. Kdyby však duchovní rádce s řadou  akademických titulů nabádal k pokornému přijetí domnělé Boží vůle ve formě nějak vnucené nedovzdělanosti, neznělo by to přesvědčivě. Pokud by dobře situovaný a zaopatřený čiman hlásal trpělivé strádání všelijak sedřeným (nebo naopak zoufale nezaměstnaným), těžko by se mu dostalo ochotných posluchačů. Jestliže by pupkáč s trojí bradou vyzýval k poslušnému hladovění, sotva by rozséval dobré zrno do úrodné půdy. Tihle všichni mají chválit Boha za svoje štěstí, a nemlátit Františka po hubě.
Je pozoruhodné, že v jeho vizi nevystupoval v roli vrátného zkaženým sekularizovaným světem protřelý liberál, ale menší spolubratr františkán. Upřímně žasnu nad realizmem Františkova vnímání běžného života. Dokonce v tom shledávám jisté podobenství (komu to tak nepřipadá, musí mít ohromné štěstí na jiné lidi a jiné instituce než já, což mě sice mrzí, ale víc s tím dělat neumím). Jak čisté radosti se dostává „unavenému, zkřehlému a hladovému poutníku u církevní fortny“, když zde místo porozumění, pomoci či podpory opakovaně dostává přes hubu! Přestane-li sebou škubat, může v tom najít i uspokojení ...
Dospět k pokoře je zajisté veliká věc. Sotvakdo je však hoden vyzývat druhé k trpělivému snášení útrap (vůči vyčerpanému či zlomenému člověku jde tak jako tak o políčky od vrátného). Kdo si nesáhl na dno, nemůže nikoho vést a cokoliv očekávat. Může jen žasnout ... nebo pohrdat (kdož mají pokory nejvíc zapotřebí, těch se netkne).
A vyskytují-li se přece jen nějací vpravdě pokorní bližní, udělejme to pro ně a protáhněme je stokou a uštědřeme jim notný výprask, neboť na tomto světě nemají větší potěšení než přetavovat ponížení a soužení ve smysl života. Však dobře víme, co jsou vlastně zač ... a našimi ústy jistě mluví Bůh. Nebo ne (by1322č)?
---
[1] Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel (Iz 53,7).
[2] Kvítky slavného pána svatého Františka a jeho bratří (František Obzina, Vyškov 1942, str. 28 až 31). V téže publikaci (str. 317 až 321) je uveden příběh s obdobnou zápletkou, ale odlišným autorským záměrem. Jeho tendenčnost vzbuzuje podezření, že jde o fikci, inspirovanou vtipným a zcela věrohodným popisem Františkovy vize. Je těžko představitelné, že by inspirace mohla být opačná (pokud by měl mít tak pochybný text nějaký reálný základ, nebylo by možné uniknout spekulacím, kým ve skutečnosti byli v něm uvedení poutníci a kdo že to vlastně povraždil nepohostinné benediktýny).
[3] V původním textu (z italštiny přeložil Karel Vrátný) je uvedeno „dokonalé veselí“. Přestože mám dojem posunu významů slov (proto jsem použil termín „dokonalá radost“ – viz pozn. Spisek...), koresponduje zmíněné „veselí“ dost dobře se záměrem článku. František jistě nechtěl jen moralizovat, ale také (a možná především) povznést zdecimovanou náladu obou poutníků.
[4] František nejspíš dobře znal nejen tehdejší nepominutelnou moc vrátných, ale také její hojný odraz ve středověké slovesnosti. V jedné děsivé parodii na evangelium (nejstarší verze pochází z 11. století) můžeme například číst: Za onoho zmatku řekl papež Římanům: „Až přijde syn člověka k sídlu našeho veličenstva, tehdy ať strážce brány řekne jemu: Příteli, proč jsi přišel? A jestliže bude stále a stále tlouci na dveře nic vám nedávaje, uvrhněte ho do temnot pekelných, kde bude pláč a skřípění zubů.“... (překlad Rudolf Mertlík - Písně žáků darebáků, Svoboda, Praha 1971, str. 444). A jinde o něco méně drsně: Uvnitř se ozve hlas: / - Kdo je to venku zas!? / - Já jsem poutník ten a ten. / - A co chceš? / - Chci být dovnitř uveden. / - A neseš dárek mi? / - Ne. / - Tak zůstaň pěkně za dveřmi / ... (str. 268) nebo: Chci jak chudý chudým dát / toto naučení: / chtějí-li být u brány / bití ušetřeni, / nechať k vrátným důvěru / nikdy nechovají, / jestli dovnitř bez darů / v úmyslu jít mají. // ... // Pro kancelář dvorní je / třetí přikázání: / Jestli chudák uvnitř má / cosi k projednání, / nechať nejde k vrátnému / jen tak, bez ničeho! / Chce-li vejít, vyklopiž / obsah měšce svého (str. 313).
[5] (1 Kor 4,7)
[6] (Gal 6,14)
[7] V patetické podobě je Spisek o pravé a dokonalé radosti bratří Menších uveden v publikaci Spisy a myšlenky sv. Františka z Assisi (B. Stýblo, Praha 1915, str. 55 až 57) s tím, že pochází ze sbírek Speculum vitae Francisci et sociorum cius (Floratus) a Conformitatis (Pisanus) aniž by jej bylo možné připisovat Františkovi s nepochybnou jistotou.
[8] (Mt 6,33)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a třináct