Trýznivý popelec

Napsal zblo (») v neděli 4. 2. v kategorii privátní hereze, přečteno: 72×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineduchovni.jpg


Karel Havlíček Borovský se v jedné říkance poškleboval, že Bůh je bezpochyby ryba, neboť pátečnímu přijímání těla Kristova nic nebrání (snad ani netušil, jak trefil hřebík na hlavičku: v jeho době hříčka s ICHTHYS nefrčela).
Že by si někdo mohl zdravým životním stylem prodloužit život, to je naivní představa. Nanejvýš si jej může nezdravým stylem zkrátit.
Co s tím má společného náboženský půst?
Muslimové prý zavedli ramadán (coby postní měsíc) kvůli almužnám. Ve skutečnosti během noci prožerou, co přes den ušetřili.
Proč se tradičně postí křesťané (a speciálně „od masa“), to je záhada ještě větší: naši předkové kolikrát neměli maso ani v neděli a kvůli neustálému požírání pstruhů se dokonce bouřili proti vrchnosti. Ale třeba při tom postu nešlo ani tak o lid, jako o preláty.
První Ježíšovo pokoušení (tedy první z oněch tří slavných) se prý týkalo odřeknutí si tělesných požitků (tak to aspoň tu a tam slýchávám od ambonu). Jenže v téhle „příhodě“ jde spíš o slova z Božích úst.
Půst má člověka disponovat, aby dobře vnímal: plné břicho izoluje nejen od transcendentna, ale i od běžné reality.
Rozhodně se nejedná o nějaké vykupování hříšného světa sebetrýzněním. K něčemu takovému se kulhá jinudy: „Milosrdenství chci, ne oběť!“ (by15224č)
---
Jestliže je nežádoucí zavírat oči před svou skutečnou charakterovou pokřiveností, pak je obdobně nezdravé a nepravdivé za každou cenu uměle vyhledávat vlastní hříšnost v domnění, že teprve vědomí její stálé přítomnosti činí člověka pravým křesťanem.
Hledat pravou zbožnost v neustálém zkoumání vlastní hříšnosti (ve všem a za každých okolností) je nebezpečné jak pro život pozemský, tak zřejmě i věčný. Labilního člověka, z vnějšku neustále utvrzovaného v přesvědčení o jeho permanentní vině, to může přivést k paranoidním úzkostem, ke skrupulóznímu jednání (k neustálé potřebě očišťování, která znemožňuje hodnotný život) nebo až k psychickému zhroucení. Naproti tomu sebevědomý praktik nebo „mimořádně osvícená duchovní osobnost“ se hravě dopracují pocitu povznášející „dokonalé hříšnosti“ (vzpomeňme satiru z Modlitby žáby, podle níž se spontánní zalíbení v kajícnosti stalo impulsem k nadutosti). Takový člověk může bez pochybností vychovávat, blahosklonně radit a být příkladem. Žít se s ním ovšem nedá.
Třetí možností je plochý formalismus, který se v nejzhoubnější formě dokonce tváří jako spiritualita.
Vypráví se, že když Don Bosco ležel už vážně nemocen, chodili k němu jeho svěřenci ke svátosti smíření především pro osobní setkání s ním. Jednou si prý některý z nich v domě utrhl hrozen popínavého vína, aby se měl vůbec z čeho vyznat. Jinými slovy: hřích krádeže zinscenoval. Velkorysý kněz, který trik zřejmě neprohlédl, nemínil dělat z komára velblouda a proto mu místo pokání uložil, aby si cestou zpět utrhl hrozen ještě jeden. Zní to jako anekdota, kterou lze osvěžovat suchopárné přednášky, věc však má nepříliš úsměvný háček. Utržení hroznu nějakého psího vína může být za obvyklých okolností sotva zajímavé, i kdyby bylo skutečně krádeží. Naproti tomu záměrné uvedení druhého v omyl (a tady šlo o kněze při zpovědi) by už pěkný hřích být mohl. Neméně závažný aspekt události by se pak dal nazvat jako „výroba hříchu“. Hoch byl zřejmě zběhlým čtenářem zpovědních zrcadel, jeho cit pro podstatu hříchu však nejspíš zakrněl na úrovni předškoláka. Na pováženou je, že skutečný obsah příběhu zjevně unikl i jeho pozdějším vypravěčům s akademickými tituly a teologickým vzděláním (ponechme stranou záludnou otázku, jak se o něm mohli dozvědět: hrdina se nejspíš pochlubil).
Že světec z Turína trik neprohlédl, usuzuji na základě dedukce. Jinak by totiž chlapci řekl něco, s čím by asi na trh nešel (hanbou by se červenal až na zadku). Sotva by Don Bosco mohl nechat bližního v bludu, pokud by se v záležitosti správně orientoval (věcně i podstatou). Lze ovšem připustit, že nepovažoval falešné inscenování hříchů a klamání zpovědníka za hřích. Pak by to ovšem byl divný svatý a divná by byla jeho spiritualita.
Podobně zábavný (jako výše zmíněný penitent) je jeden z aktérů Poláčkovy knihy Bylo nás pět, který si s gustem zapisoval hříchy do notýsku, aby pak svou sbírkou mohl uvádět zpovědníka v úžas (do jeho repertoáru patřilo i „smilstvo“, ačkoliv ještě nedorostl do puberty). Pokřivenost takového počínání by mohla být omluvitelná nezralostí dětské duše, kdyby lidem leckdy nevydržela po celý život. Neznáme poválečné osudy onoho mládence, je však sotva pravděpodobné, že by nešel s duchem doby. Vždyť celé to náboženství byla jen taková prča!
Pokud by tohle měl být duchovní život, ať jde k šípku! Výroba hříchů není zbožnost, ale hloupost (v lepším případě) nebo případ pro psychiatra (v tom horším). Oživování takových falešných představ je propadem do bažiny démonické virtuální reality, která nikoho nemůže osvobodit ani uzdravit (by937č).
---
Podle jednoho mého dávného tělocvikáře se člověk nachází asi tak ve třetině fyzických sil, začíná-li mít dojem, že za vteřinu umře (proto poslední tři museli vždycky běžet příslušné „kolečko“ ještě jednou). Jakýsi major prý s oblibou vypočítával, jak dlouho voják (motivován vlastenectvím a třídní nenávistí) vydrží bojovat bez ledviny či půlky plíce ... případně se střevy vyhřezlými do kalhot.
V souvislosti s předvelikonoční postní dobou býváme vystavováni požadavku všelijakého sebezapírání. Obzvlášť „zbožní“ aktivisté se tu a tam opovažují doporučit i nějaké to flagelantství. V tomto směru jsem před časem zaznamenal odkaz na jisté mariánské vize, a krve by se ve mně nedořezal: Který otec by v sebetrýznění svých dětí (dokonce dětí v původním slova smyslu!) shledával jakékoliv zadostučinění? A která matka by k něčemu takovému nabádala?
Uctíváme snad krvelačná pohanská božstva? Vždyť je to výsměch všem, kteří opravdu trpí a pohrdání Ježíšovou obětí!  Sebepoškozováním nelze nikoho a nic vykoupit. Jen ďábelské mámení činí z utrpení smysl života.
Podlomeným zdravím nikdo nikomu neposlouží (naopak může být snadno na obtíž místo těch, kteří péči opravdu potřebují). Dlouhé hodiny pokorného bdění o velikonoční vigilii mohou být přínosné pro mladé a zdravé, potřebují-li zkrotit trapné rozcapování nebo (leckdy záviděnou) bujnost. Staří a nemocní budou Bohu jistě milejší co možná odpočatí.
Jistěže bych mohl „na stará kolena“ zkoušet, zda se samou zbožností zhroutím, či nikoliv. Potíž je v tom, že nežiji sám pro sebe. Netvrdím, že by všichni kolem zahynuli, kdybych zemřel nebo se stal naopak závislým na nich. Nemyslím si však, že bych jim měl předčasně komplikovat život nezodpovědnými experimenty (riskuji dennodenně i tak dost). Leckteří mi radí (ačkoliv mají co dělat sami se sebou), abych úzkostlivost „hodil na Pánaboha“. Ale kdo ví, zda by mi jednou u nebeské brány svatý Petr neřekl: „Kdo se tě prosil o ta bdění, padání na kolena, posty a bičování? Tys měl především dohlédnout na to, aby (kupříkladu) tvoje hendikepovaná dcera dodělala školu (sehnala práci, zápočet pro důchod ...). To byl tvůj úkol, ve kterém jsi selhal. Mazej (v lepším případě) do očistce!“
Sebepoškozování není tak docela soukromou věcí. Pokud se „zkouška“ či „nácvik“ nezdaří, může se snadno stát, že na to někdo další doplatí. Jak se to snáší s povinnou láskou k bližním a s požadovanými dobrými skutky v jejich prospěch?
Ježíš radí, abychom své síly a možnosti zvažovali. Péče o vlastní zdraví nemusí být vždycky jen sobectvím a odpočinek pohodlností (neřku-li leností). Stejně dobře může jít o vcelku žádoucí snahu nepřidělávat starosti jiným (mají jich beztoho „požehnaně“).
Nejsem nepřítelem obětí, sebezáporů ani snášení bolesti a utrpení. Trvám však na tom, že tohle všechno musí mít nějaký vnější smysl nebo perspektivu. Samoúčelné sebetrýznění („k větší slávě Boží a Panny Marie“ nebo „za hříchy světa“) se mi jeví jako rouhání. Jako projev chorobného „samospasitelství“ nebo „spoluvykupitelství“.
Kristu se takovým počínáním říká: „Tvá oběť je nedostatečná! Já ti předvedu jak se má trpět!“ Skutečně strádajícím lidem se tím vzkazuje: „Ubožáci, vy trpíte, protože musíte! Pohleďte na mě (na kabrňáka) jak trpím dobrovolně!“ Zbývá už jen zalknout se pýchou  „jak jsem dobrý a dokonalý“.
Pokud někdo potřebuje „vyvažovat své jednostranné výchylky“ (a má k tomu dostatek energie), může na sebe naložit (podle Ježíšova příkladu a přání) nějaká ta břemena bližních. Mnohý celibátník (třeba) ví, kolikrát a jak rychle za sebou by měly křesťanské matky rodit. Sotva však ví něco o tom, jak honí spánek po minutách, jak kojí v horečkách, jak cestují po úřadech, doktorech a nákupech ... a jak vycházejí s chatrnou výplatou (naštěstí ještě zaměstnaného) manžela. Nakolik s takovým sebepřekonáváním koresponduje „doprovázení (zřejmě duchovní) četby přísností (k nejspíš poživačnému organizmu)“? Kdo by nějaké takové matce vyčítal, že za celé velikonoce už neměla sílu na církevní obřady?
Pokud někdo trpí potřebou nechat se přitloukat na kříž (jako na Filipínách), je to snad jeho věc (?). Začne-li však z toho dělat normy pro jiné, měl by být izolován, dokud je čas.
V „pokoře a bázni“ lze trpělivě snášet kohokoliv a cokoliv, pokud jde o vlastní kůži. Je však v rozporu s přikázáním lásky nečinně (s pokorou to zpravidla nemá nic společného) přihlížet, je-li pácháno bezpráví (zločin, útlak, vykořisťování...) na bližních. A „zbožné“ manipulace k tomu patří (by1447č).

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a čtyři