Naval prachy, křesťane!

Napsal zblo (») v neděli 4. 2. v kategorii privátní hereze, přečteno: 36×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineduchovni.jpg

Když Aeneas Silvius Piccolomini (pozdější papež Pius II.) sepisoval své historické pojednání, vyjádřil se o českém mudrlantství v tom smyslu, že u nás by kdejaká babka mohla poučovat doktory teologie. Pozdějším historikům jeho renesanční smysl pro ironii zřejmě unikal a tak zmínku vykládali jako důkaz neobyčejné národní vzdělanosti. Neuvědomovali si, že k filozofování stačí selský rozum a trocha rebelantství. V tomto duchu předkládám polemiku se zjevně účelovým výkladem novozákonních textů, kterým byly po staletí masírovány generace našich předků a který čas od času zaznívá i z dnešních kazatelen, jakoby to bylo prořídlé hejno věřících, které má svou poctivostí zachraňovat státní rozpočet.
K argumentaci pro obecně závaznou daňovou povinnost nelze použít ty pasáže evangelií, které popisují událost s císařským denárem a to především proto, že se tyto texty ve své podstatě daní netýkají. Nejde o věrouku nebo přikázání, ale o popis zmařené provokace, která měla Ježíše veřejně usvědčit z trestného činu a umožnit tak jeho stíhání (L 20,20-26; Mk 12,13-17; Mt 22,15-22). Také se nejednalo o jakoukoliv daň, ale o konkrétní platbu ve prospěch nepřátelské okupační moci (obecně chápanou jako kolaborace).
Nejen to. Z podtextu vyplývá spíš opak. K Ježíšově kompromitaci muselo být vybráno něco zásadního a pravděpodobného. Volba oprávněnosti římských daní nasvědčuje, že Ježíš byl z odmítání jejich placení přinejmenším podezřelý. Když pak uvážíme nesporné překvapení z nezdaru akce, museli provokatéři jít téměř najisto. Není tedy vyloučeno, že byl znám odmítavý postoj k daním buď přímo u Ježíše, nebo u někoho z jeho nejbližšího okolí (nakolik by autoritativní mistr kolem sebe trpěl výrazně odlišné názory, o tom se můžeme dohadovat). Nasvědčují tomu i pozdější obvinění. Když se zaměříme na ta, která se netýkají daní, musíme konstatovat, že se nejedná ani tak o výmysly, jako spíš o nepochopení nebo zlovolné překrucování. S obviněním ohledně daní to mohlo být obdobné (Lk 23,2).
Dále je nutné osvětlit samotný výrok „… co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“. Tato slova jsou chápána jako morální příkaz, o který však ve skutečnosti nejde. Ježíš neodpověděl na přímou otázku přímou odpovědí, ale úhybným manévrem na provokaci. Když si nechal ukázat římský denár (sám ho zřejmě neměl), usvědčil provokatéry hned ze dvou přečinů: z kolaborace a modloslužby. Jestliže dobrovolně a ochotně používali peníze cizí mocnosti, vědomě s ní spolupracovali (a mohli jí tedy klidně platit i daně). Mimo to měli Židé podle Mojžíšova zákona zakázáno jakékoliv zpodobňování.[1] Protože císaři býval připisován božský původ, mohlo být držení a užívání mince s jeho podobiznou vážným proviněním. Přinejmenším šlo o konflikt svědomí (a to je také jediný srozumitelný důvod, proč Ježíš na tomto místě mluvil o Bohu)[2]. Tyto souvislosti byly účastníkům události natolik zřejmé, že byli jejich veřejným odhalením konsternováni: z potenciálních žalobců se rázem stali obžalovaní…
Zbývá fundamentalistická námitka, že každý Ježíšův zaznamenaný výrok nutno chápat doslovně a jako mravní příkaz. Jistě by se našla řada příkladů, které takovýto přístup vylučují. Ve slovech „… co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ se navíc skrývá příliš mnoho ironie, aby je bylo možné chápat univerzálně a striktně věroučně. Jestliže se v minulosti tato slova vykládala doslovně jako příkaz poslušnosti vůči vrchnosti nebo státu, pak šlo o manipulaci se svědomím věřících za účelem zachování veřejného pořádku a chodu hospodářství. Že se na tom přiživovalo časté zneužívání moci, není nutné zdůrazňovat. Dnes už by něco takového mělo být nepřípustné (nejen s ohledem na dokonalé kontrolní mechanizmy, kterými státní moc disponuje).
Ježíšův skutečný vztah k placení daní lze ostatně vytušit z dalšího evangelijního textu (Mt 17,24-27). Zde čteme, jak Petr věděl, že nemají zaplaceno a tak problém „zamlžil“ (zřejmě byli bez peněz). Ježíš sám svou daňovou povinnost vůči chrámu očividně (a logicky) neuznával, ale ani Petrův daňový únik ho příliš neznepokojoval (rozum a nadhled jsou zjevné – zaplatí se tím, co „přijde pod ruku“). Nešlo o daň, ale o pohoršení, které by výlučnost mohla způsobit.
Na podporu tvrzení, že se daně musí platit „za všech okolností“ (a že je nutné jejich případnou nespravedlnost či nepřiměřenost pokorně přijímat jako „Boží vůli“, respektive „Boží dopuštění“), bývají zpravidla uváděna také slova apoštola Pavla (Ř 13,6-7).
I k tomu se však váží důvodné výhrady. Především je už v samotném textu zakotveno zpochybnění jednoznačnosti: vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Nemají tedy Boží pověření ke zneužívání moci. Po tolika historických zkušenostech není ani možné trvat na tom, že naprosto každá konkrétní „vláda“ je od Boha a že je tedy nutné zachovávat poslušnost za všech okolností. Poslušnost vůči Bohu (která je jinde výslovně uváděna jako přednostní alternativa k jakékoliv další poslušnosti) se ostatně netýká jen liturgických obřadů, ale má daleko širší rozměr: podřizování se zlu je obdobně nepřijatelné, jako jeho konání nebo schvalování. Doslovné a výlučné přijetí Ř 13 by směřovalo k bezvýznamnosti legality a legitimity moci. Jedinou normou ovládaných by zůstal oportunizmus. Nic by nestálo v cestě násilí, uzurpátorství a sociálnímu darwinismu. Boží pověření k výkonu moci nelze vztahovat na konkrétní osoby nebo režimy (znemožňovalo by to demokratické procesy a jakýkoliv vývoj). Apoštol nejmenuje žádné konkrétní státoprávní uspořádání (pojem „vládní moc“ nutno chápat jako celý systém státní správy), neboť jejich vhodnost (nevhodnost) může být na různých místech, v různých dobách a v různých situacích různá. Tak je nutné rozumět slovům: „Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha…“ V citovaném Pavlově listu jde o to, že společnost má být vhodně organizována i za cenu (pokud možno přiměřeného a spravedlivého) omezení individuálních nebo partikulárních svobod, aby nedošlo k anarchii a tím ke značně větším škodám. Takovéto uspořádání je pak každý povinen podporovat nebo mu alespoň neškodit. Proto je řeč o „Božím řádu“ (Ř 13,1-2). Z toho však nevyplývá poslušnost za hranici únosnosti, poměřovanou svědomím (Ř 13,5).
Dále je nutné vycházet z historických souvislostí. V Římské říši docházelo k mnoha povstáním (často proti značnému daňovému zatížení), z nichž mohly být křehké křesťanské komunity kdykoliv obviněny a brutálně likvidovány. Určitá loajalita byla proto nutná z důvodu sebezáchovy. Pavel také musel reagovat na četné dotazy, týkající se nejasného vztahu prvotní církve k často nepřátelské státní moci. Sami křesťané měli pocit určité výlučnosti a žili v očekávání brzkého konce světa. Šlo o to, aby se nestali podvratným živlem, ale spíš jinde uváděným „kvasem“. Uvedenou pasáží z Pavlova listu Římanům lze tedy ve prospěch daňové povinnosti argumentovat jen opatrně a s ohledem na další okolnosti.
Kdyby Ježíš dával „císaři, co je císařovo“, zřejmě by za nás ukřižován nebyl a také spousta křesťanských mučedníků všech dob (a nejen jich) by si tím legálně zachránila pozemský život. Jenže dali přednost tomu, co je Boží. Náš problém spočívá v tom, že nevíme, co to je. Míváme pocit, že to „Boží“ se týká jen liturgických obřadů (eventuálně restitucí a sexu), nikoliv nekonečného boje se zlem a bezprávím všeho druhu (by882č).
---
[1] ad podobenství o denáru (citát) ... Nechtěl postoupit vládu bohatství, věděl, že on sám je jeho pánem, podle onoho rčení: Miluj peníz, nezamiluj se však do jeho podoby (Rostislav Nový, Jiří Sláma, Jana Zachová - Slavníkovci ve středověkém písemnictví / Vyšehrad, Praha 1987, str. 179 / Brunova vojtěšská legenda Nascitur purpureus flos - Vita longior).
[2] V Caesarově době byly mince nejen platebním, ale i propagandistickým prostředkem. Římští panovníci a vojevůdci na nich byli zobrazeni v různých vladařských i božských podobách. Mince byly společenským dokumentem, který dokazoval římskou kulturu a moc. Miliony Římanů a jejich poddaných ve všech částech impéria měly každý den ve svých rukou hmatatelný důkaz římské moci (Lad. Bittman - Mezinárodní dezinformace / MF, Praha 2000, str. 40)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a čtyři