Každý svého štěstí strůjcem?

Napsal zblo (») v neděli 4. 2. v kategorii privátní hereze, přečteno: 46×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineduchovni.jpg

Jakou zodpovědnost[a] neseme za prvotní hřích? Mohl nás dostat do určité situace (asi tak, jako když se děti emigrantů rodí v cizí zemi, nebo potomci zhýralců postižení), ale nic to nemění na tom, že jsme ke všemu přišli jak slepí k houslím.
Počátkem našeho individuálního pozemského bytí je početí (nikoliv narození)[1]. Abychom mohli se Stvořitelem uzavřít smlouvu o naší existenci[2], museli bychom nějak existovat už před svou existencí, což vykazuje logickou vadu. Mimoto by muselo jít o existenci „kvalifikovanou“ (plnohodnotnou, informovanou a ... ó hrůzo! rovnoprávnou).
I kdybychom se do existence povolali sami (kdybychom sami sebe stvořili), předpokládalo by to nějakou naši nevyžádanou preexistenci, která by už sama o sobě byla determinantem našeho bytí.
Pokud byly duše (?) stvořeny, mohou být věčné jen do budoucna (je mimo pozemské bytí nějaký čas? ... lze do něj vstoupit „kdykoliv“?). Jejich stvoření (povolání k existenci) by tak jako tak bylo nevyžádané a tím i nesvobodné[3]. Ale ani duše opravdu věčné (nestvořené) by se nemohly vstupem do světa vyhnout determinaci. O pravidlech vtělování či převtělování ani nemluvě (už samotná podmínka povinného či zákonitého zapomenutí je z tohoto hlediska velmi podezřelá). Otázka determinace pozemského bytí by se tím nanejvýš posunula od jednorázového předurčení k jakési volbě mezi dvěma či více možnostmi (...).
S tím pak souvisí otázka osudu (byl by variabilní, nebo pevně daný?): která duše by se dobrovolně chtěla narodit jako černoušek na Haiti, žebrák v Kalkatě, cestující z Titaniku ... nebo skončit jako umělý potrat?[4] A možná to jde podle nějakého (nejspíš také zkorumpovaného) pořadníku?
Kde je jaká svobodná volba?
Žádný kněz (a potažmo církev) nikomu neulehčí „břemena víry“. Nikdo nepřevezme zodpovědnost za radu, že všelijaké (nejen) náboženské příkazy a zákazy není nutné v konkrétním osobním případě dodržet až k sebezničení, a že je možné risknout nějaké to vlastní rozhodnutí s opovážlivou důvěrou v Boží milosrdenství (ačkoliv i tu církev považuje za velmi těžký hřích). Je mnohem „bezpečnější“ (a pohodlnější) zkritizovat chabou víru či nedostatek pokory a hned dotyčného poučit, že si za všechno stejně může sám.
Možná na tom nejsme až tak špatně a přece jen si (aspoň trochu) uvědomujeme neschopnost „být v cizí kůži“ (kdo by se opovážil radit, aby „nebyl debil“?) Pak ovšem nezbývá, než „plakat s plačícími“...
Je načase, aby pojem hříchu obecně (a prvotního hříchu speciálně) konečně prodělal nějakou redefinici v tomto směru. Je rozdíl mezi vinou a následky viny. Těmi mohou trpět (a zpravidla trpí) i nevinní. Za viny předků (na jejichž konání jsme nemohli mít vliv) neseme zodpovědnost jen jejich vědomým a dobrovolným přijetím. Ptali se snad rodiče svých dětí před jejich početím, zda s nimi chtějí mít co do činění? Ptali se někoho z nás stát, národ, církev, Bůh[b] ... za jakých okolností a podmínek bychom byli ochotni vstoupit do tohoto světa?
Kdekdo se tu tváří, jakoby nám bylo poskytováno kdovíjaké nezasloužené blaho. Ve skutečnosti přijímáme pravidla a „péči“, které nám nachystali jiní a proti nimž jsme nesrovnatelně víc bezmocní než schopni je jakkoliv ovlivnit[c]. Dokonce i vnímání života jako daru (a lpění na něm) je nevyžádaným determinantem našeho bytí.
Pokud se společností uzavíráme nějaké smlouvy a dohody, nejde o akty ryze svobodné vůle. Vždy tak činíme pod tlakem vnějších okolností, přičemž se nejednou jedná o prachsprosté vydírání.
Boží zodpovědnost a solidarita jsou zcela na místě[5] (by12116č).
---
[a] Rčení „každý svého štěstí strůjcem“ nezkoumá, zda je ten či onen šťasten (zda prožívá jakési slastné vnitřní pocity, vyvěrající z těžko standardizovatelných privátních kriterií ... nějaké štěstí může zakoušet třeba i hladová a opakovaně znásilňovaná súdánská žena, v jejíž kůži bychom nechtěli být ani vteřinu). Uvedený žvást slouží výlučně k výplachu svědomí těch, kterým se (z nejrůznějších důvodů) daří a k buzerování těch, kterým se (z nejrůznějších důvodů) nedaří. Osobní „zásluhy“ s tím zpravidla nemají co dělat (ať už jsou domnělé nebo skutečné) a mravní náskok v tom také není. Obhájci absolutizované „svobodné vůle“ tímhle vyjekováním prosazují své (často pochybné) zájmy úplně stejně, jako ti druzí bědováním. Nedomnívám se, že by hledání viníků všeho zla mimo sebe bylo nějakou mimořádnou českou specialitou (křivdy reálné i smyšlené hýbou lidstvem kam paměť sahá). Ale ani obviňování druhých, že leností a neschopností přivádějí ostatní „cugrund“, nijak nevybočuje ze schématu oblíbeného (všeobecného?) bědování (je to také svalování viny na druhé). Odvěký spor mezi všelijakými (a různě odstupňovanými) „fatalisty“ a „voluntaristy“ nebude zřejmě nikdy vybojován, neboť stoupenci obou názorů vycházejí ze zcela odlišných osobních dispozic i životních zkušeností, v nichž pak bývají zhusta (druhou stranou) utvrzováni. Každý pedagog nám ochotně poradí (aniž by se tím sám řídil), že je perspektivnější druhé povzbuzovat než je kritizovat (nebo dokonce srážet). Když zoufalce (místo účinné pomoci) obviníme, že si stejně „za všechno“ může sám, nejspíš ho tím dorazíme (by12117č).
[1] Teoreticky lze připustit, že jsme byli z neexistence povoláni v jiném okamžiku (nejspíš někdy dřív). To ovšem dilema neřeší, jenom jej odsouvá do temnějších hlubin (asi tak, jako když vznik života přesuneme ze Země do vesmíru). Navíc nám o tom není nic známo. Paměť je ovšem funkcí hmotného mozku, takže nemusí být překvapující, když o hypotetické existenci před životem (nebo po životě?) nemáme potuchy.
[2] ... především dohodu ohledně místa a času inkarnace (?), ale i o dalších životních okolnostech (o volbě pohlaví, rasy, národa, náboženství, intelektu, majetku... a kdoví čeho ještě?). Před časem jakási těhulka v televizi filozofovala, že si robátka určitě nějak vybírají rodinu, do níž se narodí. Blouznění zdravé, vzdělané a dobře situované dámy! Obecně je rozšířeno poněkud posunuté (avšak neméně „moudré“) vnímání světa: mnozí neváhají i v těch nejnemožnějších situacích žvanit o tom, jak je „každý svého štěstí strůjcem“[a]. V duchu téhle neprůstřelné „logiky“ lze už samotné narození v nějaké minoritě hodnotit jako trestný čin. Kdo ví, zda by Nečas nebo Drábek nebyli „nemakačenkové s nataženou rukou“, kdyby se (dobrovolně?) narodili v nějakém tom Chanově?
[3] Existuje nějaký potenciál konkrétního individuálního bytí už v jeho nebytí?
[4] Autentický rozhovor syna s matkou, která lituje „promarněný“ život s jeho otcem: „Ty mě asi nemáš ráda! Kdybys nežila s mým otcem, tak bych tu nebyl...“ „Měla bych tě s někým jiným!“
[b] Moje výhrady nesměřují k Bohu (mám za to, že zrovna on se k problému staví celkem zodpovědně ... přinejmenším z křesťanského hlediska). Jde mi spíš o některé lidské interpretace „stavu věcí“ (přičemž v křesťanských „naukách“ se orientuji lépe, než v těch asijských). Vyjadřování osobních názorů je pak smyslem mého počínání (přežvykováním cizích bych sice mohl dokládat pravověrnost, ale ta už nezajímá ani mě). Zákoníci, farizeové a inkvizitoři nám ukládají milovat (kohokoliv) nepodmíněně a při tom bez začervenání tvrdí, že Boží lásku si musíme nějak zasloužit. „Všechny naše skutky jsou tvým dílem, Hospodine,“ čítáváme kdesi při modlitbách.
[c] Ačkoliv je článek přece jen trochu o něčem jiném: Jeden vzdělanec označil dost trefně naše svobodné rozhodování za „tanec v řetězech“. Většina lidí jakousi možnost jakéhosi svobodného rozhodování (ve více či méně úzkých mantinelech) vskutku má. Rozhodně ji však nelze přeceňovat, a už vůbec ne generalizovat z vlastního úhlu pohledu (máme-li to štěstí, že jsme bohatí, mladí, zdraví, chytří, vzdělaní, zdatní a láskyplně vychovaní ve svobodné, kulturní a prosperující zemi, ležící v mírném klimatickém pásmu bez zemětřesení a s dostatkem pitné vody ...).
[5] Je pozoruhodné, že lidé mají tendenci klást na druhé maximální (dokonce absolutní) požadavky, ačkoliv nemohou mít ani náznak nároku na něco takového. Naproti tomu Bůh, který je jediným skutečným dárcem života i všeho ostatního (a tedy jediný, kdo by snad mohl být kompetentní ke kladení nějakých nároků), nic takového nečiní. Nejenže nám důvěřuje i v naší slabosti a zmatenosti, ale dokonce ochotně přebírá podstatný díl zodpovědnosti za svůj dar naší (nevyžádané) existence. Proto sestoupil z nebeského piedestalu, stal se bezmocným člověkem a „přebýval mezi námi“ včetně utrpení a smrti: „... které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy“ (Ř 8,30).

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a jedenáct