Molièrova Škola žen (Tadeusz Boy-Żeleński)

Napsal zblo (») v sobotu 28. 9. v kategorii překlady, přečteno: 47×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinep7070050.jpg

Dostáváme se ke komedii, která dle literární historie reprezentuje epochu dějin francouzského divadla, jež se významem rovná Corneillovu Cidovi, a současně v mnoha ohledech představuje tvůrčí epochu samotného Molièra. Viděli jsme, jak trpělivě vstřebával prvky soudobého divadla, jak je postupně a sotva znatelně přetvářel, aby je čím dál víc poznamenával vlastním charakterem. V tomto případě však učinil původní komedií rozhodný krok a vydal se cestou své velké tvorby.
Abychom toho dnes mohli dohlédnout, musíme se hře důkladně věnovat. Zdánlivě není mezi Školou mužů a Školou žen žádný zlom: nabízí se totéž tradiční téma, uchopené a zpracované ještě jednou. I kdybychom však na první pohled nezpozorovali rozdíl, měla by zbystřit naši pozornost reakce, jakou Škola žen vyvolala v mysli současníků. Zatímco Školu mužů přijalo obecenstvo zcela normálně, nadšení, jaké vyvolala Škola žen u jedněch a pobouření i kritiku u jiných (přičemž z ní vášnivá polemika učinila dlouhodobou „událost dne“), dokazují, že tato hra obsahuje něco zásadně nového, co se definitivně rozchází s mnoha do té doby běžnými představami.
Zdánlivě (jak jsme si řekli) tatáž tradiční historka: ženou napálený žárlivec. Jenže z téhle otřepané zápletky se vynořuje novodobá společenská komedie, komedie měšťanská, národní; komedie charakterová, psychologická, realistická a podle některých dokonce didaktická; „hra s tezí“. A konečně: místy se už jedná o příslib moderního dramatu. Není toho moc najednou? Vůbec ne.
Komedie charakterová. Jenom krátce: Roli žárlivců dřívějšího divadla, Školu mužů nevyjímaje, bylo téměř možné hrát v masce. Arnolfa ne. Arnolf není loutkou, oním neosobním Petříkem nebo Sganarelem, vyváděným na scénu jen proto, aby byl podveden a zesměšněn. Arnolf má svou tvářnost, a to dost složitou. Obecně vzato jde o slušného člověka a žádného hlupáka, některé záležitosti však vnímá svérázně a stává se tak obětí vlastních představ, svého charakteru. Je to zámožný pařížský měšťan s erbovními ambicemi, jenž dovede žít s lidmi a požívá jejich úcty. Až na podivínství, které ho v očích lépe obeznámených osob činí poněkud směšným. Ale pod zdánlivou dobrosrdečností se skrývá bezcitná, samolibá, doktrinářská a pedantická přirozenost. Mimo to chce být moudřejší než život, takže se brzy ukáže opak. Molière nám ve svých komediích představuje dlouhou řadu např. vědeckých nebo literárních pedantů, a zde máme pedanta praktického života. Zatímco Sganarel byl ještě polovičním typem, Arnolf je už charakter.
Také Anežka je výdobytkem nového divadla. Isabela ze Školy mužů byla přes nepochybnou krásu ještě pouhým typem, byla ženou. Anežka (která je rovněž ženou - a jakou!) představuje současně konkrétně definovaný charakter: Je to skutečná mladá dívka, naivní, nevzdělaná, hloupá, ale tím výmluvněji ztělesňující ženský instinkt. A je pozoruhodné (což můžeme pozorovat v Kritice Školy žen), jak všechny rysy, jež Molière používá k odstranění konvencí a k vytvoření charakterů svých postav, narážely na opozici dobových rutinérů.
Od Školy mužů jsme současně učinili ještě jeden krok k umístění komedie. Přestože dispozice postaru zmiňuje jen to, že se děj odehrává „na náměstí“, jak daleko jsme od divadelní „Messiny“ z Potřeštěnce nebo jiné podobné mezinárodní abstrakce: stále více se cítíme být ve Francii, mezi francouzským měšťanstvem, a tohle francouzské měšťanstvo se na scéně cítí čím dál jistější a svobodnější. V Potřeštěnci nebo v Trampotách zamilovaných není zcela jasné, máme-li co do činění s měšťany či šlechtou, v zásadě je to však lhostejné. Zde už žádné pochybnosti nejsou. A měšťanstvo už není (jako doposud) zosobněním plochých instinktů, zbabělosti, obžerství atd. Ne. Jeho představitelé jsou obecně vážení lidé, obdaření tu a tam něčím směšným jako všichni ostatní. Nejsou jako stav či třída vystaveni posměchu, děj se odehrává mezi nimi samotnými, podomácku. Jde o francouzskou měšťanskou komedii, zatímco její dřívější typ byl navýsost aristokraticko-kosmopolitní. Dokonce i onen služebný pár se vymyká konvenčnímu pojetí „sluhy“: hovoří skutečnou vesnickou hantýrkou (v komedii psané veršem!) a je francouzskými venkovany na scéně.
Tentýž zásadní krok vpřed představuje ztvárnění děje. Už ve Škole mužů se děj oproti italským imbroglio pročišťuje, zjednodušuje a stává se přirozenějším. A tady Molière pokročil ještě dál: akce důsledně vyplývá z charakterů postav. Arnolf si v duchu vyznávané doktríny přeje, aby Anežka byla hloupá, a právě tahle hloupost ji činí bezbrannou vůči instinktu a nekritickou k prvnímu, kdo jí pošeptá sladké slůvko. Arnolf tak připomíná politika, který snahou udržet lid v žádoucí nevědomosti tvoří z něj snadnou kořist hned prvního agitátora. Dějová přímočarost je dotažena do nejzazších mezí: pět aktů trvající qui pro quo vyplývá zcela přirozeně z Arnolfových ambicí a Horácovy upovídanosti. Molière navíc uplatňuje nápad právě tak šťastný jako ideově povznášející: Obvykle se milenci snaží tyrana oklamat, zde naopak Anežka ve své naivitě a Horác v mladické nerozvážnosti seznamují Arnolfa s každým svým úmyslem, a přece tenhle tak předvídavý a informovaný člověk nedovede ničemu zabránit; v konfrontaci se životem je bezmocný.
Zjednodušením zápletky na minimum vykázal Molière ohromující invenci. Může být ve své podstatě ještě něco odvážnějšího než myšlenka, aby se žárlivec stal důvěrníkem všech plánů a postupů mladé dvojice? Současně, dík tomuto nápadu, vstupuje děj jakoby do Arnolfovy duše: každou jeho scénu uzavírá monolog, jehož cílem není jen pobavení publika, ale také odhalení záchvěvů Arnolfova nitra. Tím se stáváme svědky vnitřního vývoje osobnosti. Sganarel je od první scény jednolitou postavou a takovou zůstane až do konce. S Arnolfem je to jiné: Na počátku v něm vidíme vypočítavého doktrináře - o lásce u něj nemůže být řeči; příliš pohrdá ženami, aby připustil takový cit a kromě toho si je natolik jistý vlastnictvím Anežky, že láska nemůže vzniknout. Jenže úměrně s tím, jak se mu předmět zájmu vymyká, nový cit - nebo jeho uvědomování - se v něm rodí. Jde vpravdě o lásku nízkého typu, avšak o lásku v plném rozsahu. Sledujeme postupné přetváření lidské duše, abychom v posledním dějství spatřili Arnolfovo sebepopření: tyran se sklání pod jařmo, člověk přecitlivělý ohledně manželských ctností sám podsouvá dívce myšlenky, které jsou s těmito ctnostmi v příkrém rozporu. Jedná se do značné míry o hru psychologickou, a přitom odlišnou od jiných Molièrových děl. V tomto případě není duše člověka opanovaná jedinou dominantní vášní, jak je to obvyklé u jiných ústředních postav (Harpagon, Orgon, Argan), nýbrž dvěma, které spolu zápasí; a vidíme, jak se jedna z nich (ta, která zvítězí) rodí před našima očima, roste a mění v ničivou sílu. Popsaná evoluce vášně činí z této rané Molièrovy komedie studii, s níž se podle mě později nesetkáme a která hře zajišťuje zvláštní postavení a přitom představuje další doklad odvahy a svébytnosti autorova génia.
A vidíme tu ještě jednu věc, kterou budeme později pozorovat opakovaně, a sice, že Molière do té doby neznámým způsobem překračuje hranice komedie a tvoří základy moderního dramatu, jenž není ničím jiným než tragédií člověka, přenesenou do světa průměrných lidí a každodenních pocitů. Ona studie citu zralého muže k mladé dívce, ta vášeň, přetvářející celý jeho život, ochotná dopustit se podlosti a možná i zločinu, klade důraz na realitu, zmírněnou, avšak nikoli zneutralizovanou komickými prvky. Nikoho by nenapadlo dojímat se nad Sganarelem, při pohledu na Arnolfa však máme pocit, že vidíme utrpení, trýzeň lidského srdce. Tohle prolínání dramatu s fraškou bude jedním z charakteristických rysů příštího Molièrova díla.
Škola žen nezapůsobila jenom na osudy komedie a dramatu. V době, kdy Molière slavil první velké úspěchy, v jeho blízkosti rychle dozrával znamenitý talent Racinův. A Molièrova tvorba na něj nezůstala bez vlivu; naopak. Jako se v oblasti „literární“ komedie původní heroická komedie stává komedií psychologickou u Molièra, tak se u Racina mění v tragédii veskrze psychologickou heroická tragédie corneillovská. Z literárního hlediska se jistě jedná o jeden z nejzajímavějších jevů: souvislost mezi duševními stavy Faidry a Arnolfa a ona paradoxní spojnice, kterou lze vést přes Školu žen mezi Faidrou a - Žárlivým Petříkem.
Z uvedeného dramatického motivu v komedii patrně vyplývá, že se Molière po jejím očištění od spousty konvencí příliš nenamáhal odstranit konvenční řešení. Přirozený konec by musel být pesimistický a bolestný, a to Molière nechce. Proto ve chvíli, kdy vášeň a hněv dostupuje vrcholu, náhle volá: Hej! To stačí, opona dolů! A právě tento umělý, znavený optimismus rozuzlení nejednou mívá docela pikantní příchuť. Konkrétně zakončení Školy žen, tak fantastické, že vypadá až jako záměrná parodie, pojaté do rychlých a symetrických dvojverší působí příjemně a vesele.
Pro nás je na první pohled těžké odhadnout, nakolik byla Škola žen ve své době dílem realistickým, neboť naši pozornost upoutá spíš to, co v ní zůstalo konvenční. Podle pobouření, vyvolaného v Kritice Školy žen charakteristikami běžného života, oním „smetanovým dortem“ nebo všelijakými těmi „dětmi v uchu“, můžeme soudit, jak moc zraňovaly myšlenkové stereotypy současníků. Vůbec všechny rysy, jimiž Molière charakterizoval jedinečnost svých postav, se přinejmenším u nepřejících a zaujatých soudců setkaly s nepochopením a kritikou.
A konečně poslední bod: Škola žen jako komedie „didaktická“ ... Dávám to slovo do uvozovek, neboť je mi cizí, abych po vzoru některých komentátorů podsouval Molièrovi jakékoliv bezprostřední, víceméně ploché moralizování. Molièrův didaktismus spočívá v něčem jiném. Molière žije v epoše, v níž se nově utvářená společnost stále nachází pod tlakem všemožných silně zatuchlých autorit: filosofických, lékařských, morálních atd. K těm posledním náležela svrchovanost otce či manžela, vnímaná jako útlak cizích životů, jako triumf stařeckého egoismu, maskovaného vznosnými frázemi. Molière se coby dítě svobody a bohémský umělec v takové atmosféře dusí. Ví ostatně z vlastní zkušenosti, kolik se v onom království posvátných stereotypů skrývá falše. Proto buší pěstmi na všechny strany, aby rozbitými okny vpustil čerstvý vzduch. Co na tom, že někoho může ofouknout?! Molière vždy a všude straní životu, i kdyby tím stál proti sobě, i kdyby ony věčné a neúprosné zákonitosti života měly rozdrtit jeho samotného.
Komedie jako taková je na pozadí dané epochy natolik originální a tak umělecky odvážná, že tu jen stěží můžeme mluvit o jakýchkoliv „zdrojích“ nebo vlivech. V kampani, rozpoutané proti Molièrovi kvůli Škole žen, se poukazovalo na Scarronovu povídku Zbytečná opatrnost (věrně převyprávěnou ze španělštiny) a na dvě komedie Lope de Vegy.
Na závěr je ještě nutné zmínit vztah pojednávané komedie k Molièrovým osobním zážitkům. Jde o bod velmi choulostivý a o záležitost provždy nejistou, jimž bych se raději vyhnul, nebýt zakořeněného zvyku hraničícího téměř s povinností, přijde-li Škola žen na přetřes. Molière se oženil v únoru 1662 a v prosinci téhož roku napsal Školu žen. Zábavná scéna s advokátem je zajisté odrazem vlastní zkušenosti s manželskou smlouvou, Arnolfův úpis pak odkazuje na to, co Molière učinil ve prospěch Armandy. Jak se tedy během uvedené doby zformovalo Molièrovo manželství, které mu později mělo přinést tolik ponížení a hořkosti? Je možné hledat někde mezi optimismem vanoucím ze Školy mužů a projevy Arnolfova bezmocného zoufalství bolestná citová zklamání samotného dramatika? Nevhodná a přitom neplodná otázka! Že Molière nalezl Arnolfovo charakterové vyjádření ve vlastní duši, to je přirozené: na to byl dost velikým básníkem, aby v ní nacházel všechny alternativy pocitů; není však žádný důvod k tomu, abychom hledali analogii mezi postavením Arnolfa a Molièrovou situací několik měsíců po svatbě, zrovna tak jako k domněnce, že si utahuje z manželského neštěstí, aby předešel posměchu. Téma bylo opravdu až příliš tradiční na takovéto osobní interpretace. Spokojme se konstatováním, že až do té doby věnoval Molière ve své tvorbě nepoměrně větší prostor problémům spojeným se žárlivostí.
Jakým způsobem Škola žen poznamenala dramatikův další život a jeho tvorbu, to uvidíme později (Tadeusz Boy-Żeleński - Wstęp in Molière - Szkoła żon / wolnelektury.pl / překlad by19928č).

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a jedna