Jakub Szela (část třetí)

Napsal zblo (») ve čtvrtek 31. 10. v kategorii překlady, přečteno: 50×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinehistorie.jpg

K prvnímu střetnutí rolníků s povstalci došlo v noci z 18. na 19. února. Povstalci jeli na saních obsadit  Tarnov a cestou zastavili u hospody v Lisiej Górze|1|. Zde byli napadeni z Breinlova návodu hlídkujícími vesničany. Po krátké šarvátce se zbití a spoutaní ocitli ve sklepě, odkud je po několika hodinách  vyzvedl oddíl rakouské jízdy a předal tarnovské okresní správě.
Povstalci se samozřejmě nenechali svázat bez odporu jak ovce. Než byli přemoženi, zabili několik útočníků a další zranili. Zpráva o tom se roznesla rychlostí blesku. Hned následujícího dne se haličským venkovem šířila hrozná zvěst: Už je to tady! Páni  nás mordují! Reakce na sebe nedala dlouho čekat. Po celé Haliči vzplály panské dvory, ale i fary. Tekla krev šlechty, hospodářských úředníků, jejich služebnictva i kněží.|2|
Vina padla na Szelu. Stal se příslovečným obětním kozlem. Byl prohlášen za zločince, násilníka, ukrutníka a lupiče v rakouských službách. Zamysleme se nad tím: Szela se osobně účastnil vyplenění dvora v Siedliskách a vyvraždění jeho obyvatel. Ještě před tím, téhož dne, se patrně velkou měrou přičinil o to, že byli v krčmě ve vsi Kamienica zavražděni na saních prchající Viktor Bogusz a Ignác Zabierzewski z Gorzejowé spolu s několika dalšími zadrženými šlechtici. Szela se k tomu ve skutečnosti nikdy nepřiznal, a ani soudní řízení uvedená obvinění nepotvrdilo, připusťme však, že to tak opravdu bylo a že Adam Bogusz ve svém životopisu Jakuba Szely nelže.
Szela Boguszovy bezpochyby nenáviděl. Měl konečně za co. Těsně před vraždou Viktora Bogusze mu měl říci: „Ještě žiješ, Viktorku? Vždycky jsi mi vyhrožoval kriminálem, ale teď přišla řada na tebe, a už to tak vypadá, že tě o pár hodin přežiju. Do práce, chlapci!“
Z druhé strany nesmíme zapomenout, že „řež“ (jak to nazývají jedni), respektive uvědomělé povstání selského stavu podle jiných, trvala celkem tři dny - od 19. do 21. února 1846. Připomeňme, že za tu dobu lehlo popelem nebo skončilo v troskách přes čtyři sta sedmdesát panských sídel či dvorů a téměř tři tisíce osob přišly o život. U toho všeho Szela nebyl! Tam veleli jiní, a jejich jména známe.
Je pravda, že impuls vzešel z tarnovského okresu a že na jeho území došlo k nejkrvavějším událostem. Není však možné uvěřit, že se to stalo jen kvůli Szelově pomstychtivosti za osobně utrpěná příkoří. Jen proto by za ním a za dalšími vůdci povstání stovky a tisíce venkovanů nešly. Šly, protože se po generace doplňovaný soupis křivd nacházel v každé chalupě. Šly, protože nenávist k panským dvorům byla společná, a společné bylo také přesvědčení, že od šlechty nelze nic dobrého čekat. Šly, protože za celá staletí rolníkům nikdo neobjasnil jejich příslušnost k polskému národu. Rodili se jako „holota“ a jako „holota“ měli umírat pro slávu a prospěch pánů. Když se tedy naskytla příležitost, povstali právě proto, aby přestali být holotou, a stali se jednoduše lidmi. A že nikoli v Polsku, ale v Rakousku? Jaký v tom  byl pro ně rozdíl?
Po rebelii napsal Alexander Wielopolski|3| dopis Metternichovi, v němž mu mj. vyčetl: „Vyrvali jste nám srdce našich rolníků.“ Jak pyramidální pitomost! Cožpak někdy někdo dbal o „srdce rolníků“? Snad někteří jednotlivci, ale tak nepočetní, že je bylo možné považovat za výjimky potvrzující pravidlo. Je ostatně vůbec možné, aby sebedůmyslnější propaganda přiměla hromadně zaútočit na své dobrodince lidi spokojené, vyrovnané a žijící bez obav z budoucnosti?!
Szela byl podveden a spolu s ním i ostatní. Císař robotu nezrušil a vojenské oddíly už brzy začaly venkov pacifikovat. Rolníci znovu museli „na panské“ a za neposlušnost byli trestáni bitím. Szela protestoval a zakazoval podřídit se císařskému dekretu. Žádal zrušení roboty, rozparcelování gruntů po vyvražděných pánech, zrušení solného a tabákového monopolu a dalších zátěží venkovského lidu. Pro úřady se stal nebezpečným, protože za ním stála probouzející se mocná síla. O to nebezpečnějším, že už ovládal několik okresů. Proto byl také v dubnu 1846 z rozkazu hejtmana Breinla úkladně zadržen a internován v tarnovských policejních kasárnách, kde byl bez soudu a jakéhokoli právního podkladu vězněn déle než rok. A to i přesto, že lvovský trestní soud neshledal překážky, jež by bránily jeho propuštění (obvinění proti němu se nepotvrdila a jeho stíhání bylo zastaveno).
Szelova záležitost byla pro úřady bezpochyby hodně nechutným soustem. Představoval ohromnou autoritu, stojící nyní proti vládní moci a potenciálně nebezpečný element, který mohl sloužit za příklad pro další vzpoury. Kvůli tomu ho nebylo možné jen tak propustit na svobodu. A postavit jej před soud a odsoudit? To také dost dobře nešlo. Vždyť byl rozhodnutím císaře vyznamenán velkým zlatým řádem za to, že se postavil proti povstání šlechty (Szela řád s největší pravděpodobností nikdy nepřevzal, a dokonce se ani nedozvěděl, že mu byl udělen). Taková vyznamenání ostatně obdrželi velmi mnozí představitelé haličské šlechty, inteligence i měšťanstva. Jsou známí jmenovitě.
Až koncem roku 1847 padlo rozhodnutí o přídělu zemědělské půdy ze statku Sułka v Bukovině. Szela se tam usadil se ženou a dvěma dětmi (nejstarší syn Stašek, který byl jeho hlavním pomocníkem během rebelie, zůstal ve Smarzowé). Zemřel v Sułce roku 1862 ve věku pětasedmdesáti let.
Zbývá závěrečná otázka: Kým byl? Banditou a lupičem, nebo prvním a v polských dějinách vlastně jediným vědomým vůdcem selského povstání? Posuďte sami.  Berte při tom v potaz jak „brýle a oko mudrce“|4|, tak také vlastní srdce a cit pro křivdu (Romuald Romański - Jakub Szela - upiór z „Wesela“|5| in Niewyjaśnione zagadki historii Polski / Bellona, Warszawa 2015 / závěrečná část překladu ze str. 187-190 by191031č).
---
|1| jde o Horu Liščí, nikoli Lysou
|2| V Arbesově už dříve zmíněném vícevrstevném romanetu z roku 1876 zaujímá „haličská řež“ asi dvacet knižních stránek převážně podezřelé fabulace. Přesto lze objevit část textu z historického hlediska spíš věcnou, jakoby převzatou z dobového tisku: (citát) Přípravy ke vzbouření byly v kraji tarnovském ještě zjevnější nežli v Krakově, ale všady panoval ještě klid. Dověděl jsem se na cestě, že vzmáhá se jitření mezi sedláky a že šlechta usiluje ze všech sil, aby je přiměla ku společnému  jednání v povstání. Druhdy šlechtou týraní sedláci byli však nyní nedůvěřiví, a pozorujíce, že jim jindy vždy hrdá šlechta počíná lichotit, obávali se, že kladou se jim vlastně jen osidla. Nedůvěra sedláků k povstalcům byla všeobecná, a proto uchýlili se onino o radu k úřadům rakouským, které jim radily, aby se nedali svésti a každého povstalce jali a k úřadům přivedli. Vše to bylo známo po celé krajině, kterou jsem jel. Všudy mluveno o tom bez ostychu veřejně, jako o věci nejnevinnější. Přibyv do Tarnova, dověděl jsem se, že povstání již vypuklo. V noci ze dne 18. na 19. února soustředili se povstalci a táhli k Tarnovu. V Horozanech a v Lysé Hoře však, nabaživše se lichocení, kterýmž chtěli sedláky pro povstání získati, počali vzbouřenci sedlákům vyhrožovati, aby je donutili ku společnému jednání; ale když v Lysé Hoře padla první rána z řad povstalců proti sedlákům, vrhli se tito s bezpříkladnou zuřivostí na povstalce a povraždili vše, co jim přišlo do cesty. Když jsem zrána opouštěl Tarnov, panovalo v městě všeobecné zděšení, a příčinu jeho seznal jsem za několik hodin. Potkalť jsem na cestě dlouhý průvod ozbrojených sedláků, vezoucích na saních a vozích zabité, raněné a z větší části strašně zohavené povstalce do Tarnova, aby je odevzdali úřadům (Jakub Arbes - Ukřižovaná in Osudy žen / Čs. spisovatel, Praha 1988, str. 326-327).
|3| Aleksander Wielopolski (1803-1877), polský politik, mj. místopředseda Státní rady polského Kongresového království a vysoký úředník u dvora ruského cara Mikuláše I. Účastník Slovanského sjezdu v Praze (1848).
|4| Když Jan Śniadecki (1756-1830 / polský matematik, astronom a filosof) v roce 1819 zkritizoval rodící se romantismus za návrat k tmářství a pověrčivosti, zareagoval Adam Mickiewicz baladou Romantyczność, z níž pocházejí vůči vědeckému poznání skeptické verše: Czucie i wiara silniej mówi do mnie | Niż mędrca szkiełko i oko | ... |  Miej serce i patrzaj w serce! (Cit a víra jsou mi přesvědčivější než brýle a oko mudrce ... Měj srdce a nahlížej v srdce!)
|5| Veselka, divadelní hra Stanisława Wyspiańského z roku 1901 / Na rozdíl od hysterického filmového přepisu Andrzeje Wajdy nepůsobí tištěná předloha až tak depresivně. Autor nepsal tragédii, ale hořkou satiru na konkrétní reálné osoby a právě tak skutečné poměry tehdejší polské společnosti v rakouském záboru. Na venkovskou veselku přítele a bývalého spolužáka se ostatně vypravil s právě takovým záměrem. Zatímco se společnost bavila a opíjela, sám opřen o zárubeň dveří vše střízlivě pozoroval, a stejným úkolem pověřil i manželku, aby mu neunikla sebemenší podrobnost. Všechny účastníky dobře znal a vykreslil je až na drobné výjimky tak dokonale, že o jejich totožnosti a charakterech nemohlo být pochyb. Vedle nadšení nezúčastněných to samozřejmě vzbudilo nevoli různě potrefených, utlumenou až úspěchem díla a dramatikovou smrtí o několik let později. S odstupem pětadvaceti let (včetně světové války a obnovy polské státnosti) o tom vtipně referoval svědek událostí Tadeusz Boy-Żeleński ve stručné Klevetě o Wyspiańského Veselce. Dílo je veskrze realistické i přesto, že se ve druhém dějství zapojují do akce jedna pohádková, jedna legendární a několik záhrobních bytostí, což v závěrečném třetím aktu vyústí do atmosféry nejistoty, co je sen a co ještě (nebo už zase) skutečnost. Trochu to připomíná Mickiewiczovy polopohanské zádušní obřady, v tomto případě se však jedná spíš o zdařilou psychoanalýzu postav, které v tomto směru stály za pozornost. Pohádkový Věchet (slaměná ochrana růžového keře před mrazem) byl prý opakovaným motivem Wyspiańského obrazů, zatímco královský šašek Stančík, rytíř Černý Záviš a ukrajinský kozák Vernyhora pocházeli (podle Żeleńského) z reprodukcí děl Jana Matejky v salónku jistého krakovského podniku, jimž intelektuálové z veselky tu a tam při jiných příležitostech symbolicky připíjeli. Jediným vpravdě „mickiewiczovským“ zjevením tak zůstává zesnulý snoubenec ženichovy švagrové (krví zbroceného Jakuba Szelu si šetřím najindy). Nabízejí se však i další souvislosti, např. záměrné asociace s uměleckými pracemi jiných autorů, rovněž přítomných na svatbě. Dnešní čtenář se bez hojných vysvětlivek zřejmě neobejde. Srozumitelnost veršovaného textu divadelní hry navíc komplikuje malopolské nářečí náležitě zastoupených venkovanů. Bylo by zajímavé vědět, jak se s ním vypořádali překladatelé do češtiny (naposledy Erich Sojka, Odeon 1988), ale takové lahůdky snad až někdy příležitostně (Stanisław Wyspiański - Wesele / GREG, Kraków 2018 / by191017č).

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a tři