Jakub Szela (část první)

Napsal zblo (») ve čtvrtek 24. 10. v kategorii překlady, přečteno: 68×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinehistorie.jpg

Pozdě odpoledne 20. února 1846 (byl to mrazivý den se spoustou sněhu) obklíčil zástup vesničanů boguszovský dvůr v Siedliskách v tarnovském okrese. Útočníci vyrazili dveře a rozběhli se po panských komnatách, kam doposud vstupovali jen nesměle, s hlubokou úklonou a s čepicí v ruce, pokud jim to vůbec bylo dovoleno. Rozdivočelá chátra hledala jak smyslů zbavená porůznu ukryté pozemkové vlastníky.
Ze slámy na půdě byl vytažen šestaosmdesátiletý senior rodu Stanislav Bogusz, kdysi vysoký úředník krále Stanislava Augusta|1| a jeden z autorů Ústavy 3. května|2|. Pokoušel se vykoupit nabídkou pěti set dukátů. Nepomohlo to. Útočníci jej vyvlekli na dvůr, kde ho ťal do hlavy ukořistěným palašem starosta vsi Gorzejewy Tomáš Gurzan. Rolníkova ruka očividně nebyla zvyklá zacházet s panskou zbraní, takže úder nebyl precizní a stařec umíral dlouho ve strašných bolestech.
Z brambor ve sklepě vytáhli jeho vnuka Vladimíra a utloukli ho cepy. V podkroví dvora byl proboden vidlemi jeden ze Stanislavových synů, Titus Bogusz, skrývající se až pod střechou. Přestože spadl s rozpáraným břichem, z něhož vyhřezly vnitřnosti, stále žil a musel být dobit.
Povražděné vynosili z domu na nádvoří a tam je poskládali do řady jak zvěřinu po úspěšném honu. Celkem jich bylo šest. Vedle Stanislava, Tita a Vladimíra Boguszových byli v Siedliskách toho dne zabiti ještě soudce Kalita, správce Jan Stradomski a jeho synovec téhož jména. Kolem panoval křik a rámus. Ženy z boguszovského rodu (které byly ušetřeny) plakaly, děti křičely. Z domu doléhal praskot vylamovaných dveří a rozbíjeného nábytku, v němž vesničané hledali schované poklady.
Jen jeden člověk přihlížel apokalyptickým scénám se stoickým klidem. Byl to Jakub Szela, náš titulní přízrak z Wyspiańského „Veselky“.|3| Kdo by si nepamatoval posměšná slova zatracení, jež Stanislav Wyspiański vložil do úst zjevení na svatbě Luciána Rydla|4| s venkovankou od Krakova:
Ruce mýt, hubu mýt,
šaty prát,
nic nebude znát ...

Jde samozřejmě o skvrny šlechtické krve, bez viny prolité Szelou|5|. Ale ... opravdu bez viny? Kdo byl Jakub Szela, jeden z hlavních vůdců selské rebelie, podle mnoha pamětníků a historiků podnícené rakouskými úřady, usilujícími za co nejmenší cenu, rukou nevzdělaných a nic nechápajících vesničanů, rozdrtit povstání polské šlechty? Zločinec, krvavý řezník, lupič, rakouský provokatér a konfident, nebo obyčejná loutka, ovládaná tarnovským okresním hejtmanem Josefem Breinlem von Wallerstern? A možná v dějinách Polska ojedinělý uvědomělý vůdce rolníků, který podle nesmiřitelného protivníka Adama Bogusze (jednoho z přeživších příslušníků rodu) „rozvíjel teorie sociální rovnosti, čímž o půl století předběhl následovníky“? Řada dějepisců a „vypravěčů“ historie se snažila na tuto otázku odpovědět. Pokusme se o to také.
Jakub Szela se narodil 15. listopadu 1787 ve vsi Smarzowa. Pocházel ze starého, kdysi velmi zámožného selského rodu, později zchudlého v důsledku dělení majetku mezi četné potomky. Hospodářství po otci převzal starší bratr Kazimír v souladu s tradicí a závaznými předpisy. Jakub měl konat vojenskou službu, tu však nikdy nenastoupil, protože jednoho dne sám sobě uťal sekerou dva prsty levé ruky a unikl tím odvodu.
Profesí byl Szela tesařem a kolářem, jedním z nejschopnějších v celém okolí. Byl také výborným a pečlivým hospodářem, který systematicky zvětšoval svůj majetek. Lakomý však nebyl. Právě naopak. Dokonce i nepřející pamětníci zdůrazňují, že byl člověkem štědrým a pohostinným. Ve svém domě patrně dopřával každému, obcházející žebráky hostil dokonce vodkou a medem.
Szela byl ostatně nejen zručný řemeslník a dobrý hospodář. Vyznačoval se také inteligencí a na tehdejší možnosti i vzděláním. Nevychodil sice žádnou školu (na to nemohl haličský poddaný ani pomyslet), naučil se však číst a psát, a také si osvojil dokonalou znalost právních předpisů, upravujících vztahy vsi a dvora. Patrně nebyla o nic horší, než jakou disponoval jeho pán, Stanislav Bogusz, který byl vystudovaným právníkem.
Z našeho hlediska je nejdůležitější, že se jednalo o člověka citlivého k neštěstí a křivdám, kterých na tehdejším malopolském venkově opravdu nebylo málo.
Opíraje se o své znalosti a zkušenosti, vystupoval Szela jako obhájce nejbližších sousedů, a posléze i obyvatel jiných obcí, až se konečně stal oficiálním zástupcem vsí z celého okolí. Psal petice okresnímu hejtmanu, lvovskému gubernátorovi, a dokonce k císařskému dvoru do Vídně. A nejen psal. Sám docházel jak do Tarnova, tak do Lvova. Jeho proslulost i autorita mezi venkovany rostla. Na jeho žádost ustanovili speciální poplatek dvou dvacetníků z každé chalupy, který mj. sloužil k odměňování Szelova osobního tajemníka Jakuba Winiarského z Brzostka.
Adam Bogusz v líčení života Jakuba Szely tvrdí, že všechny větší polské dvory v Haliči byly pod dozorem rakouské policie, a má určitě pravdu. Policie všech tří okupačních mocností, vědomy si tehdejších nálad polské šlechty, uvedený bdělý dohled praktikovaly, přičemž se snažily podchytit každé vlákno přediva neustálých spiknutí. Podle Boguszova tvrzení „u dvora v Siedliskách vykonával takový dohled Jakób Szela, poddaný ze vsi Smarzowa“. Takže „bojovník za legitimní práva rolníků“, nebo obyčejný udavač? Jaká je pravda? Byl Szela skutečně rakouským konfidentem?
Záležitost je velmi komplikovaná. Nedá se k ní ostatně přistupovat tak, jak se to děje dnes, v době „svazků“ a lustračních afér. Téměř s jistotou lze totiž tvrdit, že Szela svou „složku“ u tarnovské policie neměl, a také nepodepisoval žádná „potvrzení“ nebo něco podobného. Znamená to snad, že tarnovskému okresnímu hejtmanu Breinlovi žádné informace o počínání Boguszů určitě nepodával?
Abychom pochopili onen ve své podstatě tragický problém, musíme si trochu víc ujasnit situaci, panující v tehdejší Haliči. Zejména ekonomickou. Kdo by neznal nebo si nevzpomněl na rčení „haličská bída“? Proniklo do učebnic a stalo se z něj přísloví. Uměle vtlačený do hranic habsburské monarchie, avšak oddělený od celého státu bariérou Karpat a přitom odtržený od původního odbytiště, dusil se haličský venkov zemědělskou nadprodukcí, prodávanou doslova za groše.
Mělo to snad nějaký vliv na chování pozemkových vlastníků? Snažila se haličská šlechta (přinejmenším po vzoru polské šlechty z pruského záboru) investovat své finanční prostředky do průmyslu nebo modernizace zemědělských statků,  respektive realizovat nějaký šíře promyšlený plán zlepšení ekonomické situace? Ne! Vše, co bylo možné vyždímat z nuzné a přelidněné haličské vsi, padlo na široce pojatý konzum. Jezdilo se na předváděčky k císařskému dvoru do Vídně a za těžké peníze se kupovaly bezvýznamné, zastaralé a na příslovečnou zlámanou grešli devalvované tituly hrabat či baronů.
Konaly se také výpravy „za Vislu“ k příbuzným a známým v Království. Např. Boguszové, kteří měli silné vazby s Varšavou, jezdili tam téměř každoročně velkopanskými ekvipážemi s celou rodinou a početným služebnictvem, čítajícím přes dvanáct osob. Výdaje přitom nebyly malé! Za jednu takovou cestu v roce 1816 utratil Stanislav Bogusz přes sedm tisíc zlatých!
Z jakých zdrojů se vše financovalo? Samozřejmě z čirého, ničím nezakrývaného a namnoze brutálního vykořisťování pod robotní povinnost postaveného venkova. A tehdejší haličská robota, to opravdu nebyly žerty. Na boguszovských statcích se první tři dny každého týdne pracovalo zdarma a tři následující za skromnou odměnu dvanácti krejcarů denně, od svítání do temné noci. Jenže ani ty bídné groše se nevyplácely poctivě. Každou neděli ráno bylo ve dvoře prováděno vyúčtování, přičemž se větší část výdělků strhávala za skutečné nebo smyšlené prohřešky. Často byl také hned na místě vyměřen výprask, nezřídka hromadný, do zásoby, aby robotníci nezapomněli, kde je jejich místo.
Během žní byli vesničané vyháněni do polí bez ohledu na počasí, a pokud se někdo v dešti promočený a prochladlý nemohl hýbat, tehdy se do něho pustili drábové a při tom se navzájem povzbuzovali: „Bij, protože pán i paní oknem všechno vidí.“
Když z příliš naloženého vozu Petra Śliwy ze Smarzowé spadla ve chlévě část hnoje, poručil tamější správce čtyřem mužům, aby dotyčného drželi a jiným, aby ho zbili tak, že se vlekl domů jako pes a zůstal mrzákem do konce života. Na stavbu nových domů nebo na opravy cest museli robotníci lámat kámen, samozřejmě ručním nářadím, bez odstřelu. Denní norma činila osm plných vozů. Pokud chybělo do osmé fůry byť jen trochu, dostal viník hned na místě pětadvacet ran holí.
Obzvlášť kruté tresty se vyměřovaly v případě, že se robotník nedostavil do práce, a to i bez vlastní viny. Přesvědčil se o tom poddaný Boguszů Bartusiak, který byl vyslán pro mouku do Pilzna. Když se nestihl včas vrátit a nastoupit robotu na panském, byl vsazen do klády v zaplaveném sklepení, kde seděl tak dlouho, až mu shnily nohy a konečně zemřel.
To je jen několik konkrétních případů. Abych nebyl obviněn z nadržování a podléhání komunistické propagandě, vyhledal jsem je v předválečných publikacích. Tak to ostatně vypadalo nejen na boguszovských statcích, ale v celé Haliči, a dokonce na všech polských územích, včetně ruského a pruského záboru.
Právě takovéto události udával Szela rakouským úřadům a o takových věcech referoval, když seděl na pohovce u okresního hejtmana Breinla, jak píše Adam Bogusz. Mluvil při té příležitosti také o životě svých pánů? O jejich cestách za Vislu? Určitě ano. Patrně však neměl na toto téma mnoho co říci, neboť k jejich důvěrníkům nepatřil. Boguszové se ostatně na přípravě povstání nepodíleli. Právě naopak, byli proti němu. Potvrdil to mimo vší pochybnost sám Adam Bogusz (Romuald Romański - Jakub Szela - upiór z „Wesela“ in Niewyjaśnione zagadki historii Polski / Bellona, Warszawa 2015 / první část překladu ze str. 177-183 by191023č / pokračování jindy).
---
|1| Stanisław Antoni Poniatowski (1732-1798), poslední král Polsko-litevské unie (vládl jako Stanislav II. August v letech 1764-1795). Kontroverzní osobnost polských dějin.
|2| Ústava 3. května (Konstytucja 3 maja) z roku 1791 stanovila základní principy státního zřízení tehdejší Rzeczypospolité, přičemž představovala kompromis mezi konzervativci a reformátory. Za její hlavní přínos bývá považováno omezení rozkladné politické moci šlechty (zrušeno proslulé liberum veto). Pro krátkou dobu platnosti se stala spíš symbolem než reálnou právní normou.
|3| celý název originálu zní: Jakub Szela - přízrak z „Veselky“ (divadelní hry Stanisława Wyspiańského) / V tehdejší paměti stále živé haličské krveprolití našlo beletristický odraz také v českém prostředí, přičemž stojí za zmínku, že i Arbes přiznával rebelům srozumitelné pohnutky. / (citát) Přítel vystřelil. Z druhé tlupy zazněl výkřik bolesti; patrně byl někdo raněn. Současně vrhlo se i z této tlupy několik mužů na přítele. Byl stržen k zemi a smýkán ode dveří doprostřed salonu. Mne a dcery jeho, kterou přítel, byv udeřen do prsou, pustil z náručí, nikdo se nedotkl. Ohlušující lomoz a surové spílání trvalo několik okamžiků. Obušky a zbraněmi tepali rozkacení vesničané do přítele. Prosil jsem, zapřísahal jsem je, aby ustali; ale hlas můj nebylo v strašném hluku ani slyšet. Vida, že je přítel ztracen, chtěl jsem použíti všeobecného zmatku a zachrániti aspoň omdlelou dceru. Vzav ji do náručí, chtěl jsem vklouznouti do její ložnice, ale byl jsem zpozorován. Dva z vesničanů vrhli se proti mně. „Zpátky!“ vzkřikl jsem mocným hlasem. Jeden ustoupil; ale druhý uchopil ubohou dívku kolem pasu, aby mi ji vyrval. S napětím veškerých sil bránil jsem se tomu; ale soupeř můj byl silnější. Zápas náš o dívku netrval dlouho a již jsem cítil, že nedostává se mi sil, že musím podlehnouti. Drže levicí dívku pevně kolem pasu, snažil jsem se pravicí soupeře odstrčiti, ale marně. Svalovitá ruka jeho byla obemkla štíhlé tílko dívčino jako železné kleště. V nesnázi své počal jsem prositi, ale prosba má měla účinek opačný. Netrpěliv a popuzen mým odporem pustil posléze soupeř svou kořist; leč místo odpovědi udeřil mne pěstí do čela a srazil k zemi (Jakub Arbes - Ukřižovaná in Romaneta / Čs. spisovatel, Praha 1954, str. 169) ...
|4| Lucjan Rydel (1870-1918), polský dramatik, básník a překladatel.
|5| Přízrak - zjevení Jakuba Szely / Jakub Szela, rolník ze vsi Smarzowa, ležící na rozhraní tehdejších okresů tarnovského a jaselského, stanul 20. února 1846 v čele živelné rebelie rolníků proti šlechtě. Szela byl zplnomocněncem obce v procesech, které vedla proti dědičným majitelům vsi, rodině Boguszů, a těšil se velké autoritě. V únoru 1846 rozšířil tarnovský okresní hejtman Breinl fámu o přípravě masakru poddaných ze strany pánů a zplnomocnil rolníky klást ozbrojený odpor a vzbouřence zatýkat. Nešetřil při tom rozsáhlými přísliby. Šlo o zjevnou provokaci rakouské administrativy s cílem rozbít přípravy polského národního povstání. Szela se ocitl v čele hnutí ve svém působišti, přičemž s mimořádnou neústupností pronásledoval rodinu místních pozemkových vlastníků. Ve srovnání s jinými byla Szelova akce víc plánovitá, vraždilo se jen jeden den (na čemž se sám Szela pravděpodobně nepodílel), a zadržení nebyli předáni do vězení. Když později rakouské úřady v rámci nastolování zákonných pořádků učinily ve prospěch rolníků jen nepatrné ústupky, kladl Szela rozhodný odpor a vzepřel se robotě. Poslušný Breinlova rozkazu se však přestěhoval do Tarnova, čímž rezignoval na své působení ve chvíli, kdy se odpor venkovanů začínal hroutit. O dva roky později byl přesídlen do Bukoviny, kde na pozemcích Solky obdržel 30 morgů půdy (1 lán, tj. asi 17 ha). Tam také pod policejním dozorem strávil zbytek života. Na rozpoutání a průběh masakru neměl Szela vliv, teprve v konečné fázi mu vesnická rebelie vděčí za svůj rozsah, intenzitu a neústupnost. Do obecného povědomí se však dostal jako bezohledný mstitel křivd, páchaných na prostém lidu. Tak ho také ve svém dramatu prezentuje Wyspiański (vysvětlivka k 15. výstupu II. dějství in Stanisław Wyspiański - Wesele / GREG, Kraków 2018, str. 183 / překlad by191018č).

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a deset