Jakub Szela (část druhá)

Napsal zblo (») v pondělí 28. 10. v kategorii překlady, přečteno: 82×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinehistorie.jpg

Hodnotíme-li Szelovo počínání, nesmíme zapomínat, že ves a dvůr byly tehdy vůči sobě nepřátelské světy, mezi nimiž probíhal nelítostný boj na život a na smrt, ačkoli zatím (až do roku 1846) vedený legálními prostředky. Můžeme Szelu stále považovat za policejního konfidenta či udavače, když tuto okolnost uvážíme?
Vraťme se nyní ke krvavým událostem z února 1846.
Již koncem roku 1845 se začaly nad rakouskou monarchií stahovat černé mraky. Bouřilo se Uhersko a v Haliči připravovali povstání z emigrace přicházející i domácí emisaři, z nichž nejznámější je Eduard Dembowski|1|. Jejich záměrem bylo povstání národní šlechty, masově podpořené prostým obyvatelstvem podle vysněného hesla: „S polskou šlechtou - polský lid.“
Příslušnými ideály nasáklí emisaři z Centrály demokratických sdružení pronikali tedy i mezi „lidové“ vrstvy a pokoušeli se je přimět k boji proti rakouským okupantům. Jejich argumenty však vycházely naprázdno. Venkované pojmům „vlast“, „národ“ nebo např. „svoboda“ jednoduše nerozuměli. Pro ně to byla pouhá slova bez obsahu. Mohlo tomu být jinak? Cožpak mohli po staletí týraní, bití, vykořisťovaní a ponižovaní vesničané najednou uvěřit, že jsou rovnoprávnými občany „Nejjasnější“|2|? Nevěřili emisarům ani tehdy, když hovořili o zrušení roboty. A proč by měli věřit? Cožpak pro ně sejm Polského království během povstání v roce 1831 (kdy šlo „o bytí a nebytí“) cokoli udělal? Diskutoval o záležitostech selského stavu? Ano. Dokonce tomu věnoval hodně času. Neučinil však doslova nic! Rolníci tedy měli plné právo nedůvěřovat šlechtickým emisarům i přesto, že vyznávali vznešené ideály a upřímně věřili ve své poslání. Nadcházející povstání a vize obnovy Polska naopak vzbuzovaly obavy. K tomuto smutnému, až tragickému aspektu se ještě vrátíme.
Pro rakouské úřady nebyly plány povstalců tajemstvím, neboť policii a státní správě nechyběli donašeči. Nikoli ze strany rolníků (ti nebyli do tajů spiknutí zasvěceni), ale z řad šlechty a hospodářských úředníků. Jména udavačů spiklenci znali. Víme, že je chtěli po plánovaném obsazení Tarnova postavit před válečný soud. Hovořilo se o šedesáti osmi osobách.
Rakouské úřady se na potlačení hnutí samozřejmě připravovaly. Přijímala se opatření běžná v takových případech: byla posilována policie a nasunovány další vojenské jednotky. Mnozí historikové jsou navíc přesvědčeni, že „tajnou zbraní“ střetnutí mělo být zužitkování odvěkého konfliktu mezi rolníky a panskými dvory v podobě zadušení šlechtického hnutí protiakcí revoltujících vesničanů. Bylo to opravdu tak? Skutečně v této věci padly nějaké pokyny, ať už z Vídně nebo ve Lvově? Mnoho faktů nasvědčuje tomu, že přece jen nikoli. Samozřejmě, konflikt ves-dvůr nebyl pro rakouskou vládu žádným tajemstvím (podobně jako pro vlády druhých dvou uchvatitelů). Jenže něco jiného je počítat principiálně s tím, že se rolníci povstání nezúčastní a že mu budou (v ideálním případě) lhostejně přihlížet, a něco docela jiného záměrně vyvolat selskou rebelii. Takové rozhodnutí by bylo příliš riskantní, protože skutečné události se mohou snadno vymknout kontrole. A k tomu také (jak se přesvědčíme) v případě revolty z roku 1846 málem došlo.
Vše hovoří ve prospěch teze, že využití vesničanů bylo soukromou iniciativou tarnovského okresního hejtmana Breinla. V lednu 1846 svolal velkou poradu starostů a rolnických zástupců, na níž vesničanům doporučil stavět hlídky a dávat pozor na své pány. Rolníci vyhověli velmi rádi, dokonce s nadšením.
Když se pak Breinl od svých informátorů dozvěděl, že ve spikleneckém štábu padlo konečné rozhodnutí zahájit útok na Tarnov během noci z 18. na 19. února, pozval k sobě 16. února Jakuba Szelu a vedl s ním dlouhý rozhovor. Jeho skutečný obsah neznáme, z úst okresního hejtmana však mělo zaznít: „Ty jsi člověk, na kterého vláda spoléhá. Dávám ti plnou moc udělat ve svém okolí vše, co se ti zlíbí. Jen uvaž, kým jsi! Arcivévoda je první, a ty v Haliči hned po něm.”
Stalo se to opravdu? Snad. Je však mimo pochybnost, že Breinl ujistil Szelu o existenci vládního záměru zrušit v Haliči robotní povinnost, tj. o přípravě opatření, jemuž se šlechta protivila. Pojem „zrušení roboty“ byl klíčový. Jedině tato slova, bez potřeby vzbuzovat Szelovy osobní ambice, mohla postavit na nohy celý haličský venkov a způsobit to, k čemu došlo - smrt bezmála tří tisíc lidí převážně z řad šlechty a hospodářských úředníků a vyplenění více než čtyř set sedmdesáti panských dvorů.
Ujalo se mínění, že se tu nevzdělaný, nerozumný a zotročováním otupený venkovan nechal podvést státní mocí a uvěřil v odvěkou bajku o dobrém císaři a zlých úřednících. Větší hloupost aby člověk pohledal!
Porovnejme fakta. Faktem totiž je, že po staletí svého panování neučinila polská šlechta pro své poddané nic, a to doslova a do písmene. Utiskovala (nebojme se použít toho otřepaného, ale pravdivého slova), vykořisťovala a trýznila rolníky fyzicky i psychicky. Dokud mohla, blokovala veškeré snahy státní moci zasahovat do vztahů mezi poddanými a jejich pány. První, velmi nesmělý pokus se objevil až ve chvíli zániku šlechtou ovládané Rzeczypospolité|3|, v atmosféře téměř státního převratu, proti němuž se ovšem postavila targowická reakce|4|. Později nebylo o nic lépe, jak svědčí hrst výše uvedených příkladů.
A nyní druhá skutečnost - pojetí téže otázky rakouskou vládou. Připomeňme si zlepšení situace na haličské vsi v důsledku reforem Marie Terezie a Josefa II. I bez podrobného rozboru není těžké uvěřit, že tamějším rolníkům musely připadat jako skutečné dary nebes takové změny, jako bylo právo stěžovat si na chování pánů okresním hejtmanům, právo opustit (za jistých podmínek) příslušnou ves, omezení roboty na tři dny v týdnu, snížení odvodů na 30% příjmů nebo přesunutí pozemkových daní z rolnických gruntů na šlechtu.
Většina z těchto změn zůstala sice jenom na papíře, od daňové reformy bylo na nátlak vrchností upuštěno hned po smrti císaře Josefa (Szelovi tehdy byly dva roky), přesto venkovský lid pocítil, že se někdo snaží jeho osudu ulehčit a udělat pro něj něco dobrého. A ten „někdo“ rozhodně nebyla polská šlechta. Ta naopak tvrdě a bezohledně pronásledovala každého, kdo se pokoušel hájit práva rolníků, byť zcela legálními prostředky.
Szela to pocítil na vlastní kůži. Když 16. února naslouchal řečem okresního hejtmana, vzpomněl si možná i na to, jak ho panský sluha Michal Kudłacz bil do tváře za údajně příliš pomalé mlácení obilí. Nebo jak byl v roce 1832 po návratu ze Lvova, kam doručil petici venkovanů, dán do želez a uvězněn na sedm týdnů (nezákonně, neboť bez soudu bylo možné poddaného zavřít nejvýš na sedm dní) a pak na Nový rok v okovech potupně přiveden do kostela, aby celá ves viděla, čím končí spory s vrchností a aby si všichni ujasnili, kdo tu opravdu vládne.
Je za takových poměrů možné s čistým svědomím tvrdit, že víra rolníků v dobré úmysly vlády a rakouského císaře byla projevem nevzdělanosti, neřku-li duševní omezenosti? Cožpak nemohli právem usuzovat, že se v případě úspěchu povstání a vzniku nezávislého Polska jejich situace nejen nezlepší, ale naopak zhorší (Romuald Romański - Jakub Szela - upiór z „Wesela“ in Niewyjaśnione zagadki historii Polski / Bellona, Warszawa 2015 / druhá část překladu ze str. 183-187 by191028č / pokračování jindy)?
---
|1| Edward Dembowski (1822-1846), polský filosof, literární kritik, publicista a spisovatel. Přes šlechtický původ radikálně levicový organizátor nepovedeného krakovského povstání z roku 1846 (zabit střelbou rakouského vojska).
|2| jeden z historických názvů polsko-litevského státu zněl Najjaśniejsza Rzeczpospolita Polska (latinsky Serenissima Res Publica Poloniae)
|3| Rzeczpospolita szlachecka je terminus technicus polské historiografie, charakterizující polské státní zřízení zhruba od 16. do 18. století.
|4| Targowická konference z poloviny května 1792 završila kolaboraci polských magnátů s ruskou carevnou Kateřinou II. za účelem zachovat si mocenská a hospodářská privilegia, ohrožená ústavou ze 3. května 1791. V důsledku válečných neúspěchů přešel v roce 1793 na jejich stranu i poslední polský král Stanisław August Poniatowski, což vedlo ke druhému dělení Polska. Většina „targowických zrádců“ byla popravena za kościuszkovského povstání v roce 1794.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a třináct