Pravda existuje. Ze které díry vyleze?

Napsal zblo (») v neděli 22. 12. 2019 v kategorii politika, ekonomika, společnost, přečteno: 102×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online83.jpg

Na rozhovoru pana Jandourka s panem biskupem Holubem mě nejvíc zaujala teze o tom, že „ztráta citu pro pravdu vytváří prostor pro komunisty, oligarchy a šílené fanatiky“. Je mi známo, že pravda je jen jedna (a že ten pravý cit pro ni mají pánové Piťha a Holub), přesto si troufám pochybovat o obecné existenci  „citu pro pravdu“ kdykoliv, natož v dobách minulých. Problém spočívá spíš v současné krizi „prosazování dominantní pravdy“, což mnohé frustruje natolik,  že patrně půjde o jev přechodný ... jak už to tak u krizí bývá. Nemohu přitom pominout obligátní „Husovu pravdu“, s níž pak souvisí drobný, leč názorný příklad, jak může takový „cit pro pravdu“ vypadat v praxi.
(citát) Necelé tři měsíce po Husově upálení, 26. září 1415, se Petr z Versailles dopustil neuváženého výroku, který patřil spíš do sféry soukromého rozumování než do oficiální teologické a církevněprávní rozpravy. Francouzský kartuzián se nechal slyšet, že kdyby býval Jan Hus měl advokáty, nikdy by nebyl koncilem usvědčen ani odsouzen. K Petrově smůle se prohlášení dostalo až k uším Johannese Falkenberga, který je nenechal bez povšimnutí. Pruský dominikán Falkenberg byl známý sudič a písemný půtkář, který vyvolával konflikty, kdekoliv se objevil. Nyní se pustil do Pierra de Versailles; sepsal krátké písemné stanovisko, které třemi způsoby docházelo k témuž závěru - Pierrův výrok je kacířský. Husův proces se zde ocitl v přímé a výslovné souvislosti s konciliaristickou teorií. Sporný výrok podle Falkenberga předpokládá, že by advokáti dokázali změnit stanovisko koncilu. To by ale znamenalo, že by toto stanovisko před jejich zásahem nebo po něm bylo chybné. Protože však v koncilu spočívá celá autorita obecné církve, i ona by chybovala ve víře, což je proti evangeliu a Kristu. Navíc je koncil ve svých rozhodnutích veden Duchem svatým, takže by advokáti změnili úradek Boží, což je nemožné. Ostatně pokud by koncil Husovo kacířství neodsoudil, nepřímo by je podpořil, a tím by automaticky sám propadl kacířství. A toto tvrdit není nic jiného než - opět kacířství (Pavel Soukup - Kostnický proces s Janem Husem in Dějiny a současnost č. 6/2015, str.10 až 13).
Můj „cit pro pravdu“ mi napovídá, že v takovém případě měl koncilní soud o Husově vině losovat v duchu starobylostí prověřených ordálů a nevzbuzovat pochybnosti o Božím úradku předstíráním inkvizičního procesu, který má být (přinejmenším dle proklamovaných intencí) založen na věrohodných svědectvích a racionálních důkazech ... A pak také, že se tyhle metody a železná logika „prosazování dominantní pravdy“  zdaleka neomezují na církev a/nebo středověk.
Mám dojem (nevím zda pravdu), že se poslední dobou s rehabilitací pravdy roztrhl pytel. Nemyslí se tím malé pravdy ložnic či rodinných rozpočtů. Jde o pravdu velkou, světobornou, jedinou ... až mystickou, která je natolik zřejmá a srozumitelná, že ji netřeba specifikovat. Stačí ji připomenout. Nejlépe z kazatelny nebo na nějakém mítinku. Zdravý  „cit pro pravdu“ si pak poradí sám. Nebo je to jinak?
Privatizace a rozmělňování pravdy není pouhým projevem zhovadilosti veřejného mínění. Je to především důsledek bezohledného prosazování „dominantní pravdy“ v minulosti, respektive alergická reakce na špatné zkušenosti s „dominantními vlastníky pravdy“. Pochybuji, že skutečnou pravdu zná Holub, Jandourek, Kolářová etc. a že ji před nimi znal třeba Hus nebo Falkenberg ... snad jen Pilát nic takového nepředstíral. Pravda je něco jako vícerozměrná „globální mozaika“, jejíž nespočetné obrazce tvoří miliardy střípků (z nichž některé mají nesnesitelně ostré hrany, a jiné zas připomínají ty, které měl v očích Káj z Andersenovy pohádky o sněhové královně). A nejen to. Tohle „mistrovské umělecké dílo“ (promiňte mi to poněkud ratzingerovské přirovnání) podléhá vnějším vlivům: světlu i osvitu, dechu přečetných návštěvníků a dalším „výparům“, ošlapu, renovaci, restrukturalizaci a defragmentaci, konzervaci, změnám počasí i klimatu atd. atd. Kromě toho: pravda není stav. Pravda se děje, jak mě kdysi upozornil pochybně vysvěcený biskup Konzal. Každý z nás vidí pár střípků, ti mimořádně nadaní možná některý z obrazců (ale spíš pouhý momentální výsek z něj), všichni si však neomaleně osobujeme znalost pravdy celé a pohrdáme vším, co s naší představou koliduje. Nebo to v důsledku „kognitivní disonance“ odmítneme jako „populismus“, „dezinformaci“  či „omezenost“ (celý národ přece ví, že čtyři pětiny národa jsou blbci). Ti opatrnější se pod vlivem filosofického a/nebo teologického vzdělání honosí neméně nadutým  „citem pro pravdu“ (ačkoliv si v duchu myslí totéž, co za starých časů chlapi v hospodě a nyní poslanci v parlamentu). Z tuposti nebo vypočítavosti zaměňujeme příčiny a následky. Zrovna tak mísíme vlastní situací podmíněné zájmy a zbožná přání s náležitě přefiltrovanými poznatky, úsudky či předsudky a výsledný derivát nazýváme pravdou. Veřejně žádný nepřizná, že tápe v temnotách, i kdyby to ve svém nitru tušil (by191222č).
---
inspirace: Tomáš Holub: Ztráta citu pro pravdu vytváří prostor pro komunisty, oligarchy a šílené fanatiky (forum24.cz / 10. června 2018)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a osm