Nemáme toho v Česku zas až tolik, co by se dalo bez rozpaků označit jako „docela hezké“. Mně se zdá, že máme docela hezkou vlajku a hymnu.
Tyhle dvě věci by měly splňovat aspoň tři základní podmínky: Měly by být snadno rozpoznatelné, měly by být snadno reprodukovatelné a měly by navozovat pocit sounáležitosti. A to vše u co největšího počtu občanů od útlého dětství až po hrob.
Pro státní hymnu z toho vyvozuji, že by ji měl v kakofonii všeho druhu velmi rychle rozpoznat i naprostý hudební analfabet, že by ji měl umět vyloudit na rty aspoň v zástupu obdobně naladěných demonstrantů a že by při tom měl mít dojem přinejmenším rámcové příslušnosti k národu přes hranice generací, režimů, tříd či světonázorů. Když je taková hymna ještě k tomu krátká, nejde o nedostatek, ale o přednost hodnou ochrany.
Kromě těchto obecných konstatování se musím pozastavit nad tím, proč se máme najednou zabývat zrovna hymnou. Co je to za kampaň? Komu má sloužit? Jedná se snad o nějakou sofistikovanou provokaci nebo průzkum bojem? Snaží se někdo odpoutat pozornost veřejnosti od čehosi jiného?
Je přinejmenším zvláštní (ne-li podezřelé), když něco takového vzejde od našeho olympijského výboru v době, kdy se při mezinárodních ceremoniálech kvůli organizovanému dopingu upírá hymna ruským sportovcům. Působí to skoro stejným dojmem jako český novičok v Británii (by18329č).
2020 ©