Problémy kuřáků a majitelů hospod mě zajímají stejně málo, jako kuřáky a majitele hospod zajímají problémy moje. Ale proč nezaujmout stanovisko?
Tak tedy: Drtivá většina kuřáků i nekuřáků chodí do hospody dobrovolně. Komu z nich vadí, že se v ní (ne)kouří, může jít jinam nebo zůstat doma. Drtivá většina zaměstnanců chodí do práce z nezbytnosti a nemůže si moc vybírat. Zaměstnavatelé se jich většinou neptají, co jim vadí a co ne, a kdyby se jich náhodou nebo omylem přece jen zeptali, drtivá většina zaměstnanců by odpověděla, že jim nevadí nic, protože jsou flexibilní a potřebují výplatu. Proto si myslím, že majitel hospody bez zaměstnanců by si měl o kouření v lokále rozhodovat podle svého. Pokud se však na place pohybuje zaměstnanec, brigádník nebo jiný větší či menší nevolník, má platit striktní zákaz kouření bez ohledu na to, co si kdo z účastníků myslí a co říká (obvykle to nebývá totéž) a zda je či není kuřák (i kuřák má právo pracovat v nezakouřeném prostředí a poplatníci zdravotního pojištění mají právo nepřispívat na zbytečné nemoci z povolání).
Drtivá většina majitelů hospod jsou jimi dobrovolně. Komu z nich vadí, že se v jejich hospodě nesmí kouřit, může dělat něco jiného („kdo chce, práci si vždycky najde“) nebo se může za prací či podnikáním (vy)stěhovat (třeba do Austrálie). Pokud jde o politiky (kteří jsou jimi také dobrovolně): Příliš tlačit na pilu se jim nemusí vyplatit, protože je u koryta může snadno vystřídat nějaký populista (o fašistech nemluvě). Primitivním voličům bez vzdělání a IQ totiž nebývá lhostejné, kdo je čím a proč buzeruje (obzvlášť, dostanou-li mastnou pokutu): za specifických okolností může být kouření zajímavější než práva, nepříliš striktně garantovaná jakousi Listinou (by1762č).
2020 ©