Komu patří naše děti?

Napsal zblo (») ve čtvrtek 5. 11. 2015 v kategorii politika, ekonomika, společnost, přečteno: 964×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinepolitika.jpg

 


Samozřejmě, že neschvaluji jakékoliv týrání dětí vlastními rodiči (ani kýmkoliv jiným). Jen si myslím, že děti patří především do své biologické rodiny (tvořené sourozenci, matkou i otcem) a že mají být odnímány až v opravdu nepochybně prokázaných závažných (předem jasně definovaných) případech. Rozhodně by se to nemělo stávat pro nějaký ten výchovný pohlavek, kvůli truchlení v důsledku neutajeného úmrtí někoho blízkého, nebo dokonce na základě dojmu, že (by) k něčemu takovému mohlo dojít.
Fascinují mě obhájci dětských práv, kteří chorobně podezírají rodiče a bezmezně důvěřují „společnosti“ (nejspíš státu a/nebo deprivovaným aktivistům). Z tohoto hlediska považuji za obzvlášť nebezpečné obecně rozšířené (často všelijak naordinované) představy o tom, co je pro naše potomky z kolektivního hlediska nejlepší.
V dobách, kdy každá generace zanechávala na bojištích hromady sotva ochmýřených hrdinů a kdy bylo morem, hladem, mrazem ... utýraných neviňátek jak máku, nikoho domácí frustrace budoucích mrtvol nezajímaly. Dnes jsme se dopracovali útlocitnosti, v jejímž rámci hodláme (kupodivu stále se vyskytující) robátka chránit před jejich vlastními rodiči, abychom je v dospělosti nechali živořit či zemřít jako bezprizorní a nadbytečné, protože svými hendikepy (včetně stáří) příliš zatěžují veřejné rozpočty.
Usilujeme o práva do nedávna nezajímavá a přehlížená. Snad to má logiku a oprávněné důvody. Jen by se to nemělo dít patologicky. Snadno by se při tom mohla vytratit práva jiná (kdysi možná těžce vydobytá a dějinami zajisté prověřená).
Osobní zážitky bývají rozličné. Jakékoliv generalizace proto nejsou na místě. Každého někdo zplodil a někdo jej také za mlada šatil, živil, vychovával. Ne každý pak byl poctěn zkušeností zplodit, šatit, živit a vychovávat vlastní děti: čím méně takových lidí je a čím méně ratolestí přivádějí na svět, tím větší starostlivost přihlížející projevují.
Já byl vychován všelijak (aniž bych byl ušetřen občasného „pošlapávání mých dětských práv“). Ačkoliv mě to poznamenalo na celý život, nerad bych vyrůstal jinde. Nelituji, že mám (a znám) své kořeny a že na mně spočinul „odkaz předků“ (duševní, duchovní i hmotný). Nějaké potomky jsem pak sám zplodil a odchoval (také všelijak). Myslel jsem při tom trochu na sebe, ždibec na manželku, hlavně však na ně. Rozhodně ne na společnost ... a už vůbec na stát, jehož základem (jak známo) rodina je (by15115č).
---
Když papežská policie zaklepala Mortarovým na dveře, mysleli si, že je to omyl. Ozbrojení strážníci však věděli, co činí. Inkvizitor jim přikázal, aby z domu odvedli šestiletého chlapce. Katolík nemohl vyrůstat mezi židy.
---
autor (včetně názvu a perexu): Tomasz Borejza / překlad a poznámky by14831č / zdroj: Onet, 29. listopad 2013, 11:23 / původní polský text: http://ciekawe.onet.pl/historia/dziecko-ktore-ukradla-inkwizycja,1,5590874,artykul.html
---
„Pane Mortaro, bohužel vás musím informovat, že jste obětí zrady,“ uslyšel Momolo Mortara od policisty Pietra Lucidiho.
„Jaké zrady?“
„Váš syn Edgardo byl pokřtěn. Dostal jsem rozkaz, abych jej odvedl.“
Marianna, chlapcova matka, začala hystericky vzlykat a uchopila dítě do náruče.
„To musí být omyl,“ naléhal Momolo.
„Já jen plním příkazy inkvizitora,“ odpověděl Lucidi.
Situace v domě se začala vymykat kontrole, sděloval Bonajuto Sanguinetti. Marianna hystericky křičela. Kdosi běžel k příbuzným. Začali přicházet sousedi a zvědavci. Viděl jsem zoufalstvím šílenou matku v slzách a otce, který si rval vlasy. Děti vkleče prosily policisty o smilování. Scéna byla natolik srdcervoucí, že ji lze sotva popsat. Slyšel jsem dokonce policistu jménem Lucidi, který prohlásil, že by raději dostal příkaz zadržet sto kriminálníků než rodině odebrat dítě.
Angelo Padovani, Edgardův strýc, uslyšel co se děje a pochopil, že jedinou nadějí je boloňský inkvizitor, jímž tehdy byl pater Pier Feletti. Běžel k němu. Do kláštera byl vpuštěn, bylo mu však řečeno, že chlapec byl pokřtěn a proto bude převzat do církevní péče. Vybojoval jen čtyřiadvacetihodinový odklad. Po tu dobu směl chlapec zůstat doma pod dohledem stráže. Feletti později přiznal, že se neobával jen útěku, ale i toho, že by Mortarovi mohli dítě zabít, aby je nemuseli vydat církvi.
Momolo tak dostal příležitost, aby hledal vysvětlení a pokusil se o inkvizitorovo smilování. Feletti jej druhý den přijal, ale na otázky odmítl odpovědět. Sdělil pouze, že církevní předpisy byly dodrženy a že tedy není důvod dělat si starosti. A to tím spíš, že se Edgardovi dostane dobré péče, kterou mu zajistí sám papež Pius IX. Krátce po té, co se Momolo Mortara vrátil domů, jeho syna odvedli do ústavu pro katechumeny[1]. Byl 24. červen 1858.
Běžný případ
Odebrání Edgarda zavinil jeho tajný křest. Chlapec, kterému se dostalo uvedené svátosti, přestal být podle církevní doktríny židem, a stal se katolíkem. Nebylo možné připustit, aby zůstal v původní rodině, neboť by byl ohrožen hříchem nejzávažnějším: odpadlictvím. Inkvizice, dbalá dobra dítěte a v zájmu spásy jeho duše, musela je odebrat rodičům a svěřit církevním institucím.
Nešlo o výjimečný případ. V kupeckých domech sloužily křesťanky. Byly potřebné, neboť se někdo musel starat o dům v době šabatu[2]. Obecně to fungovalo dost dobře, ale jen obecně. Občas došlo k tomu, že chůvy pokřtily[3] svěřené dítě. Stávalo se to zejména tehdy, když v rodině vypukla nemoc. Kněží k tomu nabádali s tím, že jedině pokřtěné dítě se může (v případě úmrtí) dostat do nebe[4]. Někdy se radou řídily i děti, které pokřtily (židovské) kamarády, s nimiž si hrály na dvorku.
Problémy nastaly tehdy, když se o tom (často po letech) dozvěděla inkvizice. Pak byly děti rodičům odebírány. V 18. a 19. století k tomu v Itálii docházelo s udivující pravidelností. Poškození byli v podstatě bezmocní. V ghettech uzavřená minorita neměla mnoho nástrojů jak vzdorovat absolutistické moci. Historie Edgarda Mortary se zdála být jednou z mnoha. Ale nebyla. Pius IX. (bdící nad celou operací) a jeho inkvizitoři přehlédli, že se časy začínaly měnit.
Odebrání dítěte se stalo vodou na mlýn stoupenců risorgimenta[5].
Pokřtila ho Nina
Když jí chlapce odebrali, matka se nervově zhroutila. Otec však začal bojovat. Především chtěl zjistit, co se stalo. Díky šuškandě a síti přátel vyšlo najevo, že se inkvizitor opíral o výpovědi Anny Morisi. Žena (nazývaná Nina) pocházela ze vsi San Giovanni in Persiceto nedaleko Boloně. Mortarovi ji zaměstnali v roce 1851 (kdy jí bylo osmnáct let), aby pečovala o Edgarda.
Když byla v rodné obci vyhledána, přiznala, že chlapec byl nemocný a ona se chtěla postarat o jeho spásu: „Vešla jsem do domu se sklenicí vody, kterou jsem nabrala z vědra. Pokropila jsem dítě se slovy Křtím tě ve jménu ...“ Několik let se nic nedělo, protože nikomu nic neřekla. Ale ani ne před rokem se prořekla přítelkyni. Ta to pověděla jiné a ta zas další, až šuškanda dospěla k místnímu knězi. Odtud už bylo blízko k inkvizitorovi, který Annu Morisi předvolal. Nina křest potvrdila a Feletti začal konat. Efekty už známe.
Otec bojuje, ale marně
Informace poskytly rodině nástroje, aby o chlapce bojovala.
Zpočátku počítala s milostí a prosila. Do záležitosti se vložila římská židovská obec, využívající kontakty s papežstvím. Bezúspěšně. Mortarovi se tedy pokusili dokázat, že svědectví Anny Morisi nelze věřit. Opatřili si mnoho svědků mezi křesťany (výpovědi židů nebrala inkvizice vůbec v úvahu), kteří potvrzovali nedobré chování této ženy a zpochybňovali její verzi událostí. Ani to však k ničemu nevedlo. A také nemohlo. Církevní instituce měly důkaz: zázrak.
Chlapce vzali do Říma a jakmile se Edgardo ocitl v péči církve, stal se vzorným katolíkem. Během několika dní perfektně zvládl katechismus a víru začal vyznávat tím nejúplnějším a nejsprávnějším způsobem. (...) Prohlásil, že je (židy) chce obracet na (katolickou) víru a že cítí Boží milost, která skrze něho promlouvá - psala „L´armonia“. A to ještě nebylo všechno. Nejenže chtěl obracet na víru židy obecně, ale těšil se na návštěvu otce, neboť počítal s tím, že ho obrátí a způsobí, aby se stal křesťanem jako on sám. Relace druhé strany samozřejmě vyznívaly zcela jinak. Koho by však zajímalo mínění těch, kteří neměli žádnou moc?
V hlavním městě papežství se Edgardo ocitl v péči samotného papeže. Zde se dovršila jeho zázračná proměna. „Civilta Cattolica“ informovala o slovech šestiletého chlapce: „Jsem pokřtěný a mým novým otcem je Pius IX.“ Jeho novou matkou se stala Svatá Panna Maria a novou rodinou „grande famiglia cattolica“. Když uviděl řeholnice v hábitech, říkal prý: „Kdyby tak moje matka oblékla hábit!“
Píárová katastrofa
Postupovalo se dle starého osvědčeného schématu. Nikdo si při tom nevšiml, že se svět změnil a že se ke slovu začíná dostávat veřejné mínění. Vatikán mohl cenzurovat noviny Papežského státu (což činil), ale nikam dál nedosáhl. Jen samotné New York Times otiskly dvacet nepřívětivých článků na Mortarovo téma. V zájmu jeho propuštění se angažovali mocní Rothschildové. Papeže přesvědčoval sir Moses Montefiore. Svou podporu vyjádřili státníci.
Ignorováním těchto hlasů si papežství zadělalo na spektakulární katastrofu. Únos a vytrvalá tvrdohlavost byly skvělou přihrávkou nepřátelům Pia IX. Nešlo jen o stoupence risorgimenta, jemuž stálo papežství v cestě, ale také (a to mělo důsledky nejzávažnější) o Napoleona III. Francouzský císař považoval církevní stát za anachronismus už dávno. Ruce mu však svazovaly obavy ze ztráty popularity. Ty pominuly v okamžiku, kdy ztratil ve Francii popularitu papež.
Efektem byla druhá válka o italskou nezávislost, v jejímž důsledku přišel Vatikán mj. o kontrolu nad Boloní.
Edgardo? Otec Pio
A to bylo město, z něhož byl Edgardo unesen. Arcibiskup nad ním ztratil vládu roku 1859. K prvním rozhodnutím nových republikánských správců patřilo to, že postavili před soud za incident odpovědného inkvizitora. Otec Pier Feletti byl zadržen a obžalován z únosu Edgarda Mortary. Hájil se však úspěšně a po třech měsících věznění vyšel na svobodu jako nevinný. Rozsudek byl zdůvodněn tím, že pouze plnil příkazy nadřízených.
Politické změny podnítily naděje Mortarových na návrat syna jen na chvíli. Pius IX. ztratil vliv v Boloni, ale udržel si moc v Římě. Přesto se Momolo nevzdával a po dlouhou řadu let usiloval o návrat syna. Využíval k tomu sympatie tisku i veřejného mínění. Příliš to nepomohlo.
Edgardo zůstal v péči papeže a ve třinácti letech vstoupil do semináře. Situace se změnila teprve v roce 1870, kdy do Říma vstoupila italská armáda a sjednocovaný stát tak získal nové hlavní město. Pius IX. ztratil světskou moc. To umožnilo setkání otce se synem. Od únosu uplynulo dvanáct let. Tehdy byl Edgardo šestiletým chlapcem, nyní se měl Momolo setkat s osmnáctiletým klerikem, který o to nestál. Za celou tu dobu si zvykl, že jeho otcem je papež, nikoli Žid z Boloně. Proto se schůzce vyhnul, což (jak uvedl David Kertzer v publikaci „Únos Edgarda Mortary“) Momolu definitivně zlomilo. Zemřel následujícího roku.
Sám Edgardo se dostal do Francie. V jedenadvaceti letech byl vysvěcen na kněze, z úcty ke svému patronu přijal jméno Pio a časem se stal vyhlášeným kazatelem. Jeho otci se setkání nepovedlo, podařilo se však matce. Marianna jej vyhledala ve Francii roku 1878. Hovořili spolu jen chvíli, kterou mladý kněz obětoval snaze obrátit ženu ke křesťanství.
Papežství přišel únos draho. Přesto Pius IX. nikdy nelitoval a zůstal přesvědčen, že postupoval správně. V dopise svému chráněnci napsal: „Jsi mi velmi drahý, můj synu. Zaplatil jsem hodně vysokou cenu za to, že jsem tě získal pro Ježíše Krista. Ano, přesně tak. Stálo mě to značné výkupné. Tvůj případ rozpoutal celosvětovou bouři proti mně i Apoštolskému stolci. (...) Lidé lamentovali nad křivdou, způsobenou tvým rodičům, poněvadž milost svatého křtu ti dala nový život a umožnila ti vyrůstat ve shodě s Božím přáním. Po celou tu dobu nikdo neprojevil žádnou starost o mě, otce všech věřících.“[6]
Více se lze o celé záležitosti dočíst v knize: David Kertzer - The Kidnapping of Edgardo Mortara (Vintage Books, New York 1998).
---
[1] katechumen - adept křtu a přijetí do církve, který je za tím účelem vyučován (a někdy i vychováván) v křesťanské víře
[2] (citát) ... mimořádný statut šabatu a jeho přísné dodržování (absolutní zákaz práce) je jedním z nejtypičtějších projevů judaismu. Těžištěm slavení šabatu je jako u většiny židovských slavností rodina ... Helena Pavlicová a kolektiv - Slovník Judaismus, křesťanství, islám (Mladá fronta, Praha 1994)
[3] Podle katolické věrouky může v nouzi (v nebezpečí smrti) udělit platnou svátost křtu kdokoliv, má-li při tom skutečný úmysl pokřtít ve shodě s církví. V extrémním případě k tomu ani nepotřebuje vodu. Předstírání křtu např. při natáčení filmu, v rámci dětských her nebo z pubertální recese s tím ovšem nelze zaměňovat. Dobový papežský zákaz křesťanských posluhovaček v židovských rodinách (často uváděný jako domnělý projev katolického antisemitismu) měl nejspíš příčinu v uvedené zbožné horlivosti, která napáchala víc škody než užitku (myslím, že to nějak tušili už i tehdejší představitelé církve, jen se jim nechtělo hrábnout do dogmatických fundamentů).
[4] ... tento věroučný předpoklad už z katolické církve nenápadně vyšuměl (a spolu s ním i limbus puerorum, coby záhrobní odkladiště nepokřtěných, avšak nevinných dětských duší). V souvislosti s tím jsou (na úkor „křestní automatiky“) upřednostňovány teze o křtu touhy a křtu krve, které více důvěřují Bohu a méně spoléhají na lidi. Preferuje se také náboženská svoboda a práva rodičů na výchovu dětí podle vlastní víry nebo světonázoru. To ovšem nevylučuje domněle „pravověrné“ excesy.
[5] risorgimento - vlastenecké hnutí (příp. období bojů) za sjednocení Itálie (1815 - 1870), jehož hlavními vůdci byli Mazzini, Garibaldi a Cavour.
[6] 253. PIUS IX. 1846 - 1878. Giovanni Maria hrabě Mastai Ferretti se narodil 13. května 1792 v Senigallii. V roce 1818 ho Pius VII. vysvětil na kněze, roku 1827 jmenován biskupem Spoleta. Během revoluce 1831 uprchl do Švýcarska. V roce 1832 se stal biskupem Imoly. Byl tehdy vyhlášený svými liberálními názory. Řehoř XVI. jej přesto jmenoval kardinálem. Měsíc po své volbě vyhlásil Pius IX. amnestii pro všechny politické vězně církevního státu. Bylo jich mnoho tisíc. Nadšený lid vypřáhl koně z jeho povozu a v záplavě květin jej vlastními silami dovezl do paláce na Kvirinálu. Očekávalo se, že papež bude heroldem sjednocení Itálie. S nadšením o něm psali Mazzini, Gioberti a další italští vlastenci. Záhy se však ukázalo, jak mylné byly jejich naděje. Papežská politika se ocitla ve slepé uličce: podpora revolučních sil by znamenala rozchod se základními zásadami katolického legitimismu a vedla by ke sbližování s doposud odsuzovaným liberalismem. Uznání rakouských nároků na italská území postavilo papeže do role vlastizrádce. Papež postrádal diplomatické schopnosti a jeho státní sekretář, kardinál Giacomo Antonelli, který nedisponoval kněžským svěcením, byl rozhodným konzervativcem. V roce 1848, kdy byly na vážkách osudy Itálie ve válce s Rakouskem, vypuklo povstání v samotném Římě. Pius IX. nezvolil střetnutí s Rakouskem a zachránil se před vzpourou útěkem do Gaety u Neapole. Vrátil se po té, co rakouská a francouzská vojska pacifikovala italskou situaci. Návrat však byl ponižující, přičemž se italský lid od papeže odvrátil. Od té chvíle začal Pius IX. se vší energií potírat jakékoliv projevy liberalismu a nábožensko-společenských doktrín, které považoval za „mocnosti pekelné“. Vyhlásil tehdy sérii encyklik a papežských promluv, odsuzujících podvratná hesla socialistů, komunistů a dalších spiklenců, kteří dle jeho mínění ohrožovali svobodu církve. Syntézu odsudků Pia IX. obsahuje encyklika Quanta cura a k ní připojený Syllabus, coby katalog hlavních omylů 19. století (1864). 8. prosince 1854 vyhlásil Pius IX. dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie. Kardinál Antonelli vykázal čilou diplomatickou aktivitu uzavíráním série konkordátů s Kostarikou, Guatemalou, Haiti, Hondurasem, Nikaraguou, Salvadorem, Venezuelou a Ekvádorem. Katolická církev upevňovala pozice v Latinské Americe. Završením nejdelšího pontifikátu v dějinách papežství bylo svolání vatikánského koncilu. Inaugurace se zúčastnili 224 italští biskupové, 81 biskupů francouzských, 43 rakouských, 40 španělských a 5 Poláků. Z obou amerických kontinentů přicestovalo 70 duchovních. Sněm byl velikou manifestací katolicismu, jednání však byla bouřlivá, neboť se týkala schválení dogmatu o papežské osobní neomylnosti v otázkách víry a morálky a definování papežského primátu. V souvislosti se zostřenou mezinárodní situací a hrozbou válečných konfliktů se koncilní jednání zrychlila. 18. června 1870 byla téměř jednomyslně schválena I. dogmatická konstituce Pastor aeternus o Kristově církvi. Formulovala zásadu papežského primátu a rozsah osobní neomylnosti římského biskupa. Biskupští oponenti před tím opustili Řím, aby se nemuseli hlasování zúčastnit. V té době se už k městu blížila piemontská vojska pod velením generála Cadorny. Když do něj vstoupila, papež se uzavřel ve vatikánských palácích a prohlásil se vězněm. Následně odsoudil „svatokrádežné narušení nedotknutelnosti církevního státu“. Ve Francii došlo k porážce Napoleona III., což usnadnilo sjednocování německých států. 18. ledna 1871 byl ve Versailles prohlášen německým císařem Vilém I. Ve skutečnosti vládl jeho kancléř Otto von Bismarck (1815 - 1898), který usiloval o úplnou podřízenost všech německých církví (včetně katolické) státní správě. Bismarckem vedený boj o „německou kulturu“ (Kulturkampf) zostřil vztahy mezi Německem a papežstvím. Na polských územích pruského záboru kulturkampf bolestně postihl katolické duchovenstvo, které tvořilo oporu polských národních tradic místního obyvatelstva. Ostří kulturkampfu se otupilo až za pontifikátu Lva XIII. Pius IX. byl milovníkem hudby a podporoval tvorbu Liszta, Rossiniho a Gounoda (překlad by14831č). Záměrně použit méně dostupný specifický zdroj (jako u Husových papežů): Jan Wierusz Kowalski - Poczet papieży (Krajowa Agencja Wydawnicza, Varšava 1986, str. 161 an.). Jan Kanty Wierusz-Kowalski (též Jan Wnuk, nar. 1912 ve švýcarském Fryburgu, zemřel 2000 ve Varšavě), polský benediktýn. Přednášel na Jagellonské univerzitě. Angažoval se v rámci biblické a liturgické reformy. Po odchodu z řádu (1952) a následné laicizaci (1959) pracoval v Úřadu pro věci církevní (od 1953 patrně agentem Státní bezpečnosti, 1978 - 1985 zaměstnancem ministerstva vnitra). Znalec náboženské problematiky, autor mnoha populárních prací o křesťanství, psaných z materialistického hlediska. V 70. a 80. letech působil ve Filosofickém a sociologickém institutu Polské akademie věd. Podíl na ideologické diskreditaci církve (zdroj: pl.wikipedia.org).

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a deset