Obdivuji lidi, kteří si se vším a za všech okolností vědí rady, přičemž hravě zvládají deset věcí najednou a ještě stíhají urážet, zesměšňovat a šikanovat ty, kteří na tom tak dobře nejsou. Já osobně toho zvládám čím dál míň a rád se škodolibým uspokojením sleduji, že to nejde s kopce jenom se mnou.
Před chvílí jsem ve městě sledoval bezdomovce, jak se marně snažil nasadit si ušmudlanou roušku, kterou nejspíš někde našel nebo vytáhl z popelnice. Přes značné úsilí a jistě upřímnou snahu a dobrou vůli se mu to nepodařilo. Nedávno na fb kolovaly záběry některými bližními doporučovaného bití neukázněných spoluobčanů bez roušky po indickém vzoru (vzpomněl jsem si při tom na jednu scénu z filmu Gándhí). Je možné, že zmíněný bezdomovec by byl v Indii ubit k smrti. Nelze vyloučit, že bych byl ubit i já s manželkou, protože při společné jízdě autem roušky z prozaicky praktických důvodů nenosíme (doma stejně spíme v jedné posteli, a ani na používání záchodu nemáme vyhrazené hodiny pro starší pětašedesáti let - tahle věková hranice nás totiž rozděluje).
Přes uvedené pochybnosti a prohřešky proti konformitě jsem i já pro naši domácnost zavedl přísná a důsledně dodržovaná protiepidemická (nebo epidemiologická?) opatření: 1) nepoužívat platební kartu a 2) oba mobily při odchodu z domova nebrat s sebou. Nečiní nám to potíže, neboť jsme zvyklí a zdůvodňovat to snad nemusím. Každý si jistě umí představit, jak bychom dopadli, kdyby nám byla nařízena karanténa jen proto, že se někde cestou kolem nás mihnul nějaký lyžař z Itálie.
Tak a teď vidíte, že z toho hrabe i mně (by2047č).
2021 ©