zvířatopis 1)

Napsal zblo (») v sobotu 21. 10. 2017 v kategorii exempla, přečteno: 200×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinep7100031.jpg


Víra ve smůlu, přinášenou přebíháním černých koček přes cestu, je těmto šelmám zvláště milá. Dosvědčují to oblibou a obětavostí, s nimiž tak činí, ačkoliv nejednou platí daní nejvyšší - vlastním životem.
Proti skeptickým názorům, snažícím se tuto součást jadrné lidové víry vystrnadit mezi hloupé pověry, nutno argumentovat prastarou tradicí, šířící se od východu na západ a zpět, sem a tam.
Přinášení smůly není ovšem možné rozšiřovat na kočky, které nejsou černé zcela. Nutno rezolutně odmítnout bludné teze o tom, že na většině z nich je aspoň něco černého nebo že by ostatní neměly být diskriminovány pro odlišnou barvu srsti. Z ústního podání i písemných podkladů jasně vyplývá, že smůlu nosí jen kočky černé, což lze vykládat jedině jako černé úplně a beze zbytku. Všechny si konec konců přijdou na své v noci, kdy je podle jiného lidového přesvědčení každá kočka černá, nebo v případě tzv. mylné domněnky. Smůlu totiž přináší i ta kočka, která objektivně zcela černá není, je však za černou subjektivně považována ať už pro sníženou viditelnost nebo pro odlišnou barvu srsti na odvrácené straně těla (případně na tlapkách potřísněných blátem). Naopak fatální následky by mělo opovážlivé spoléhání na to, že přebíhající kočka nemusí být černá úplně nebo že se černou pouze jeví. Černota černého zvířete je totiž objektivní a proto smůlu působící už ze své vnitřní podstaty.
Podobně nelze přijmout feministické spekulace, že přinášení smůly se týká jen koček, nikoli kocourů. Takových tezí se pak chytají liberálové, kteří s odvoláním na transsexualitu propagují právo svobodné volby pohlaví a postmoderní relativisté, zpochybňující v nekonečných debatách jakoukoliv rozpoznatelnost čehokoliv. Pro potřeby víry ve smolné působení černých koček nutno chápat jejich označení jako název živočišného druhu, který je jen v některých jazycích rodu ženského (schwarze Katze), v jiných však rodu mužského (czarny kot, dachowiec, schwarzenegger) či dokonce středního (blackcat).
V dnešní moderní době se naskýtá otázka, v jakém rozsahu a dosahu přes cestu přebíhající černá kočka smůlu působí. Tuto záležitost lidová tradice ani písemné záznamy výrazněji nespecifikují, neboť našim předkům na troše smůly nezáleželo a výraznější přesnost se v časech minulých nepožadovala. S tak vágním přístupem dnes nelze obstát.
Na základě statistik a empirických výzkumů můžeme konstatovat, že smolné přebíhání cesty černými kočkami působí na dohled a na všechny osoby, pohybující se daným směrem po příslušné komunikaci, které si přebíhající šelmy povšimly nebo byly na uvedenou skutečnost upozorněny (jejichž vědomí bylo jevem kontaminováno). Při tom nezáleží, v jakém jsou uskupení či pořadí a zda se pohybují pěšky nebo pomocí dopravního prostředku. Vliv nemá ani druh, stav či povaha komunikace. Pro účely víry v smůlu přinášející přebíhání černých koček považujeme za cestu jakoukoliv trasu pohybu, i kdyby šlo třeba o koleje (železniční či vyjeté), mosty, padlé kmeny stromů, schodiště nebo střechy.
Naproti tomu postrádáme věrohodné údaje o tom, zda smůla postihuje i ty osoby, které si ničeho nevšimly a nebyly ani informovány (jejichž vědomí nebylo jevem kontaminováno). Je možné, že tito lidé přičítají následnou smůlu jiným faktorům (nešťastné náhodě, nedbalosti, zlé vůli jiných lidí a podobně) a že skutečnou příčinu nikdy neodhalí. Takové případy se ovšem nemohou odrazit v seriózním výzkumu, který zpracovává objektivní data (nikoli pouhé domněnky).
Na rozdíl od rozbitého zrcadla, které působí neštěstí po sedm následujících let, nezanechalo lidové podání o časové působnosti přeběhnutí černé kočky přes cestu žádné konkrétní údaje. Obecně se mělo za to, že inkubační doba smůly trvá do soumraku (případně do klekání) téhož dne. Někdy přinášelo úlevu až ranní kuropění (zejména v dobách častých nočních požárů a švédských nájezdů nebo v případě blízkého výskytu kočovníků). Dnešní hektická doba tak dlouhé termíny nepřipouští. Sotva lze očekávat, že by současníci (zahlcení záplavou informací) uchovali v paměti konkrétní přeběhnutí kočky řádově déle než minuty či nanejvýš desítky minut. Proto bylo nutné stanovit inkubační dobu smůly úředně na jednu hodinu od příslušné kontaminace vědomí.
Rozsahem pokrývá smůla nepřebernou škálu nehod od zadrhnutého nehtu až po hrůzy, které ve sdělovacích prostředcích nelze zveřejňovat před dvaadvacátou hodinou.
Kdysi se lidé naivně domnívali, že se mohou následkům ze setkání s černou kočkou vyhnout návratem, odbočením nebo postrčením někoho jiného před sebe. Vědecky se však nikdy nepodařilo prokázat úspěšnost takových postupů. Podobné triky nikam nevedou a nezbývá než je označit za pověrečné úkony a jejich obhajování za pavědu.
Takto pojatou víru ve smůlu, přinášenou přebíháním černých koček přes cestu, musí pevně a stále vyznávat každý, kdo miluje rodnou hroudu, kdo chce náležet k našemu bodrému lidu a kdo s ním skáče často a rád. Kdo ji odmítá, budiž (až do špendlíčkem hrabání) vyobcován!
---
Katecheze
Moji milovaní, mám radost z vaší účasti na této katechezi, dnes velmi důležité. Jmenovitě bych dnes chtěl říci několik slov ohledně obracení na víru.
Takže: Nevíme, jestli je to ... bajka, nebo svatá pravda. Jeden apoštol se vypravil obracet na víru zvířata.
Tak myším pravil, že odpouštění  v životě největší je ctnost, / milovat že máme všechny - že i kocour milý má být host. / Pak držel k hejnu slípek a k holubům cituplné kázání, / by větší láskou k jestřábům cítili se svázáni. / Nakonec vyložil i beranům, jaké plody lásky kynou tomu, / kdo odřekne se hloupé nenávisti ... a vlky vpustí do domu.
Tak slovy lásky líčil nevídanou krásu.
A že vybaven byl dokonalým stylem / i nebývalé výmluvnosti darem, / ke vší chvále zázrak učinil / a milá zvířátka (zkrátka) přesvědčil.
A co že se to dělo od těch časů?
Po skončení svárů / měli dravci lehkou práci: / sami jim lezli do spárů / ovce, myši ... i ptáci. // Ale umírali důstojně, / neboť bohabojně / (čili zhola / dle nauky apoštola). // Konec bajky a ponaučení příhodnost: / Kdo chce vychvalovat lásky lahodnost, / ať kázáním myši nebalamutí, / a raději na kocoura se obrátí! / Ať ctnosti v slípkách neprohlubuje, / zato však jestřába učí a hubuje! / No - a pak ať nelituje sil, / by o lásce vlka přesvědčil!
Musím říci ... vy sami sebe nevidíte, ale máte takové zaposlouchané výrazy ... Musím vám říci ... ano ... zaposlouchané ... ano ... Mám dojem, že většina se právě cítila takovými myškami ... že mám pravdu? ... slípkami, beránky ...
Ale ne! Naopak! Měli jste se cítit jako jestřábi, nebo dokonce jako orli (když už máme ptáka ve znaku)! Dámy a pánové, opačně jsme se měli cítit!
A některým tady vidím na očích takovou otázku ... že? ... No ano ... no ano ... no ano: není tu právo a ... láska na tom světě ...
Ale ne! Všechno je, dámy a pánové!
Musím vám říci tak ... Měl jsem být knězem ... sakra ... fakticky jsem měl být knězem! Cítím to ... Ale všechno tomu nasvědčovalo! Dámy a pánové, já se narodil na velikonoční pondělí! Opravdu! Na velikonoční pondělí jsem se narodil. Nejen to. Mám takovou anekdotu.
Nebožka maminka mi vyprávěla, že mě přinesli ke křtu ... na faru ... a kněz se zeptal na jména rodičů ... Josef, Marie ... a zapsal: Ježíš ... Poslouchejte! ... Vrátili jsme se domů ... vrátili jsme se domů ... máma něco dělá v kuchyni a najednou slyší z pokoje otcův hlas: „Ježíš! Maria!“ Máma přiběhla: „Co?“ „Poslouchej, musíme jít na faru změnit jméno. Podívej, co on napsal!“ Přišli ke knězi ... kněz se kál ... že to rutina ho občas zmýlí ... vyškrtli ... udělali kompromis ... boží jméno, boží jméno ... jaké boží jméno? No takové: Zeus. A Zeus, to je jako Zenon, že? Udělali kompromis: Zeus – Zenon. No a co se ukázalo: že Zenon je jméno posledního císaře římského impéria.
Proto jsem vám chtěl na závěr připomenout: Co je Božího, Bohu - a co je císařovo, císaři! Amen (přepis vystoupení Zenona Laskowika / z polštiny pro vlastní potřebu přeložil by12825č).
---
Ačkoliv je naše modrá planeta jedno velké pohřebiště nejrůznějších živočišných druhů, mnohá roztomilá zvířátka se mají čile k světu ...
Křeček číman (Golfus tenisus)[1] patří do blízkého příbuzenstva hrabošů (někdy jsou křečkovití, hrabošovití a syslovití řazeni do jediné čeledi). Obvykle zabírá u korýtka středně velký prostor a má zavalitější tělo (přinejmenším je zřejmé, že se jedná o vačnatce). Zpravidla krátké končetiny (kompenzované špičatými lokty) jsou znamenitě přizpůsobeny k hrabání a kratičký, řídce osrstěný ocas slouží jak k zametání stop, tak k nabubřelé prezentaci (podle přísloví, že každá liška svůj chvost chválí). Na rozdíl od sysla, s nímž bývá zaměňován, se vyznačuje nápaditým zjevem. Poměrně tuhou hroší kůži převléká jednou ročně. Dalšími znaky jsou dobře vyvinuté lícní torby (maskované drzým čelem), u samců nacházíme v době rozmnožování nápadně zvětšené postranní úmysly. Křeček číman je aktivní všude, kde je možné cokoliv nakřečkovat bez ohledu na denní či noční dobu. Výborně kličkuje a uhýbá. S oblibou obývá satelitní městečka a svá doupata má obehnána 3 až 5 metrů vysokou zdí (jejich chodby bývají zakončeny komorami na spaní, na zásoby nezdaněných uměleckých děl a na odkládání trusu). Místo zimního spánku v dobře vystlané noře potichoučku naslouchá, zda mu bobtnají bankovní konta. Dobu březosti a počet vržených mláďat dovedně reguluje podle zdrojů potravy, jíž však zručně vyhledává i tam, kde méně flexibilní druhy hynou hlady. Živí se pletichami, lichvou a exekucemi, s chutí ohlodává cizí mzdy nebo staré či nemocné jedince (nic mu není dost nečisté). Je skvělý týmový hráč, schopný u četného příbuzenstva vylobovat třeba i změnu přírodních zákonů. S plným bachorem rád žvaní o tom, že ostatní jsou lenoši a příživníci, žijící na jeho úkor. Obývá území od jihozápadní Sibiře (povodí Jeniseje) po Belgii. Vyskytuje se zejména kolem veřejných rozpočtů, dotací a státních či obecních zakázek. Jako neobyčejně vlezlý druh se do vnitrozemí Evropy rozšířil při každé vhodné příležitosti výrazně dříve než sysel, na archeologických nalezištích jsou jeho pozůstatky známé už z neolitu (zhruba před 6 až 7 tisíci lety). V České republice je běžným obyvatelem otevřené kulturní krajiny. V sedmdesátých až osmdesátých letech 20. století se jeho početnost u nás natolik snížila, že mnohde vymizel (zejména tam, kde to ještě stále smrdělo prací). Nyní se jeho výskyt obnovuje všude, kde ještě něco je. Místy je opět velmi hojný (ministerstva, magistráty, obecní úřady aj.). V polohách nad 1602 m. n. m. je už vcelku vzácný (by11611č).
---
[1] Křeček polní (Cricetus cricetus) je proti němu diletant.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a tři