sv. Stanislav (první část)

Napsal zblo (») v neděli 13. 3. 2016 v kategorii čtenářský občasník, přečteno: 1730×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinehistorie.jpg

(...) Katolická církev má prý „problém" s uznáním mučednictví arcibiskupa Romera, který byl zhruba před třiceti lety zavražděn v Salvadoru. Jeho vrahem byl totiž – katolík ... Chudák Romero si naivně myslel, že důležitější je následovat Krista než zkoumat zápisy v matrikách (a pak že je „třídní hledisko“ doménou komunistů)! Je jistě správné postupovat při každém blaho(svato)řečení uvážlivě, což vyžaduje důkladné a dlouhodobé zkoumání všech aspektů. Po zkušenostech s řadou svatých (jakými byli třeba kníže Václav nebo Romerovi osudem velmi blízcí Stanisław Szczepanowski a Thomas Beckett) by však mohl „ďáblův advokát“ založit svou oponenturu přeci jen na něčem duchaplnějším, než je formálně katolické vyznání vrahů. (...) Chytračení v duchu „účel světí prostředky“ se vymstí časem každému (tedy i církvi). Proto by se v případě arcibiskupa Romera měly uvádět spíš skutečné výhrady (třeba předpokládané sympatie k „teologii osvobození“; by1261č).[1]
---
Tajemství biskupovy smrti / Tajemnica śmierci biskupa in Romuald Romański - Niewyjaśnione zagadki historii Polski (Bellona, Warszawa 2015), str. 9 až 22[2] / překlad a poznámky překladatele by16313č
---
11. dubna[3] 1079 sloužil krakovský biskup Stanislav[4] mši v kostele sv. Michala na Skalce. Bohoslužby se účastnil král Boleslav Štědrý (nazývaný též Smělý)[5] se svým dvorem. Náhle, k úžasu a zděšení přítomných, zazněl rozkaz: „Chopte se biskupa!“ Několik ozbrojenců přistoupilo k oltáři, avšak ohromeni majestátem církevního hodnostáře padli pokorně k zemi. Královy hrozby vyzněly naprázdno. Neviditelná síla spoutala nohy i ruce jeho služebníků. Zuřivostí zaslepený vládce tedy tasil meč a osobně duchovního rozsekal.[6] Tak vyvrcholil nejdramatičtější, a současně nejtajemnější konflikt ve více než tisíciletých polských dějinách. Přinejmenším jej tak popsal kronikář Wincenty[7], řečený Kadłubek[8].
Kadłubek byl také krakovským biskupem, jenže žil asi o sto dvacet let později. Zpráva, kterou po sobě zanechal, nepostrádá výčet dalších zázračných znamení na nebi i na zemi, provázejících smrt jeho předchůdce na biskupském stolci. A tak se dozvídáme, že těsně po Stanislavově smrti přiletěli ze čtyř světových stran čtyři orli, kteří usedli na stráž kolem rozsekané mrtvoly mučedníka, aby od ní odháněli supy a jiné krvežíznivé ptáky. Hrůzou strnulý Krakov prožil neobyčejnou noc, ozářenou jak slunečný den množstvím „překrásně jasných božích světel“. A bylo jich tolik, jako „rozházených částí svatého těla (...)“.[9]
Největší překvapení však čekalo ty duchovní, kteří se přes králův hněv rozhodli ostatky posbírat. Nejenže našli tělo neporušené, ale dokonce bez jakékoliv jizvy![10]
Ponechme však otázku zázraků stranou. Mnohem důležitější je totiž informace, že král „v záchvatu šílenství“ (což je opět citát z Kadłubka) biskupa zavraždil vlastnoručně! Bez soudu a bez rozsudku. Bylo to tak opravdu?
Nevíme, odkud mistr Kadłubek tuhle informaci vzal. Ať už odkudkoliv, určitě ne z prvního kronikářského líčení polských dějin, které pořídil tzv. Gallus Anonymus[11].
Ten psal svou „Kroniku“ v letech 1107 - 1116, tedy v době, kdy ještě žili přinejmenším někteří svědkové uvedeného dramatu. Je proto velmi pravděpodobné, že disponoval přesným popisem z úst přímých pozorovatelů oněch událostí. Dověděl se, jak došlo k tragédii, která otřásla státem, a také to, proč ponurý konflikt skončil vyhnáním krále ze země. Bohužel zachoval (z našeho hlediska trestuhodnou) diskrétnost a omezil se doslova na několik vět, které stojí za úplnou citaci: „Jak naproti tomu došlo k vypuzení krále Boleslava z Polska, bylo by hodně co vyprávět. Je však možno říci aspoň tolik, že se pomazaný na pomazaném nemá tělesně mstít za jakoukoli vinu. Moc mu totiž uškodilo, když ke hříchu připojil hřích, když za vzpouru (podle jiných překladatelů „za zradu“) dal biskupu zutínat údy. A tak ani neospravedlňujeme vzbouřeného (nebo „zrádného“) biskupa, ani nechválíme krále, jenž se mstil tak hanebně (...).“[12]
A to je vše! Proč tak málo? Nechtěl, nebo nemohl napsat více? A možná se prostě bál? Pokud ano, tak koho? Nebo čeho? Kdo mohl být ještě po téměř třiceti letech proti odhalení úplné pravdy o tom, co se stalo 11. dubna roku 1079?  Ukazuje se, že političtí zpravodajové nikdy neměli lehký život a že vždy naráželi na potíže s cenzurou. Tak tomu očividně bylo i v případě našeho mnicha. Jeho zpráva nabízí víc otázek než odpovědí. Přesto se pokusme záhadu rozluštit a začněme u toho, zda král opravdu zavraždil biskupa osobně.
Z výše uvedeného textu „Kroniky“ vyplývá, že nejspíš ne. Gallus přece výslovně uvádí, že král „dal biskupu zutínat údy“. Svědčí to tedy o rozsudku a exekuci, vykonané na jeho základě, a to (s největší pravděpodobností) na nádvoří Wawelu[13]. Jakási „ozvěna“ takovéhoto průběhu událostí musela přece jen k mistru Kadłubkovi dolehnout. V jeho zprávě se totiž z ničeho nic objevují orli, střežící rozsekané tělo. Soudím, že by byli zcela zbyteční, kdyby se vše odehrálo uvnitř kostela, kam by supi neměli přístup.
A tak se ukazuje, že scéna, s níž jsme započali naše úvahy, ne zcela odpovídá pravdě. Odlišně se jeví i postava samotného biskupa. Už to není nevinný mučedník, jehož zmasakrované tělo ozářilo noc nad Krakovem. Je to jednoduše „hříšník“, popravený z rozkazu vládce.[14]
Přiznejme si však, že to nic neobjasňuje a že tím líčená událost ani v nejmenším netratí na dramatičnosti a nestává se také méně tajemnou. Dokonce naopak: rodí se nové pochybnosti i otázky. Jakého „hříchu“ se to biskup dopustil? Byl vzbouřencem, nebo zrádcem? A možná tím i oním? Proč musel král uprchnout ze země? Proč koruna, kterou panovník vložil na své skráně sotva tři roky předtím (o vánocích 1076), musela padnout „do prachu“, kde zůstala ležet bezmála dvě stě let (dokud ji nezvedl Vladislav Lokýtek[15])? Z Gallovy relace totiž jednoznačně vyplývá, že se příznaky choroby, trápící zdánlivě silný státní organismus, projevily už dříve a že je biskupova smrt jenom dramaticky prohloubila (pokračování).
---
[1] (arcibiskup Romero byl beatifikován v květnu 2015)
[2] Další použitá literatura: Gallus Anonymus - Kronika a činy polských knížat a vládců  (Argo, Praha 2009) / Wincenty Kadłubek - Kronika Polska (internet) / Jan Długosz - Roczniki czyli Kroniki sławnego Królestwa polskiego (księga III; internet) / Janina Pleziowa, Marian Plezia - Średniowieczne żywoty i cuda patronów Polski (Instytut Wydawniczy Pax, Warszawa 1987) / Antoni Czubiński, Jerzy Topolski - Historia Polski (Ossolineum 1989) / Jerzy Topolski - Historia Polski (Polczek 1992) / Słownik historii Polski (Wiedza powszechna, Warszawa 1973) / Wincenty Zaleski - Święci na każdy dzień (Wydawnictwo salezjańskie, Warszawa 1989) / Denní modlitba církve (tzv. laický breviář; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1994) / Josef Gelmi - Papežové (Mladá fronta, Praha 1994) / Jan Wierusz Kowalski - Poczet papieży (Krajowa agencja wydawnicza, Warszawa 1986)
[3] (citát): ... v osmém roce biskupské vlády dosáhl palmy mučednictví 11. dubna, šestého dne lunárního měsíce, ve čtvrtek po velikonočním oktávu, kdy se v introitu zpívá „vstal dobrý pastýř“, za papeže Řehoře VII. (żywoty i cuda, str. 272).  Długosz událost (s odstupem zhruba čtyř století) datuje na 13. květen, který tehdy připadl na čtvrtek. Vydavatel kroniky to v poznámce uvádí na pravou míru (citát): Den 13. V. vycházel na pondělí, nikoli na čtvrtek. Długoszovo datum je mylné. Správné datum 11. IV. je zapsané v Katalogu III a IV biskupů krakovských (...), v Krakovském kalendáři i v Letopisech krakovské kapituly (...). Do „svatostanislavských dat“ vnesl dokonalý zmatek Zaleski (str. 237). Dnem biskupovy mučednické smrti je podle něj 8. květen (údajně podle Letopisů krakovských) a dnem svatořečení 17. září. Dle oficiálních pramenů však ke kanonizaci došlo v Assisi 8. září 1253, zatímco datum 17. září 1253 nese až příslušná bula (żywoty i cuda, str. 344). V Polsku (na rozdíl od zbytku katolického světa) připadá slavnost sv. Stanislava na 8. květen nikoli kvůli datu smrti, ale prostě proto, že tento den (roku 1254) určil biskup Prandota k vyzdvižení jeho ostatků a k veřejnému vyhlášení osm měsíců staré kanonizace. Zaleski v této souvislosti připouští, že na duben často vycházejí velikonoční svátky, což bude ten pravý důvod květnových oslav (u nás byly únorové oslavy Cyrila a Metoděje přesunuty na 5. červenec „kvůli blátu“). Český breviář uvádí (v jinak zmateném textu) datum 11. IV. a na tento den také připadá světcova památka v českém liturgickém kalendáři (dmc, str. 1347).
[4] Stanisław ze Szczepanowa - narozen asi 1030, od roku 1072 biskupem krakovským; 11. dubna 1079 z rozkazu krále Boleslava II. Štědrého/Smělého popraven (nebo králem osobně zavražděn); svatořečen 8. září 1253 papežem Inocencem IV. / Laskavý čtenář jistě promine nedůslednost v překladech jmen a názvů, z nichž jen některé jsem počeštil, zatímco jiné zůstaly v původní polské podobě (s použitím českých koncovek při skloňování). Domnívám se, že to v mém případě nehraje roli.
[5] Bolesław II Szczodry/Śmiały - narozen 1039, od roku 1058 polský kníže, v letech 1076 - 1079 polský král. Ztratil Východní Pomořany, zasahoval do záležitostí Uher a Kyjevské Rusi. Jako spojenec papeže Řehoře VII. proti německému králi (později císaři) Jindřichovi IV. a s využitím vnitřních válek v Německu získal roku 1076 královskou korunu. Po odhalení spiknutí biskupa Stanislava (kterého nechal popravit) a vlastního bratra Vladislava Hermana/Heřmana (Władysław Herman) musel kvůli vzpouře vysoké šlechty uprchnout do Uher. Zemřel 1081 (Słownik, str. 39).
[6] (citát): V roce 1963 provedli profesor Jan Olbrycht a doktor Marian Kusiak důkladné ohledání světcovy lebky a dospěli k závěru, že sv. Stanislav zemřel na vrcholu mužných sil, tedy asi ve věku 40 let. Měl všechny zuby. Na lebce jsou výrazné stopy až sedmi sečných ran mečem, největší z nich činí 45 mm délky a asi 6 mm hloubky. Světec byl udeřen do týla. Tradice tedy byla plně potvrzena vědou (Zaleski, str. 236). Internetový zdroj uvádí (údajný citát z protokolu obou odborníků): ... na lebce zjištěny změny v podobě promáčklin vnějšího povrchu kosti, avšak bez narušení promáčklého povrchu, tedy bez prolomení nebo zlomení kosti v těchto místech. Nejdelší a nejhlubší promáčklina se nachází v týle, shora dolů. Několik podobných, ale méně zřetelných promáčklin, se nachází na kosti čelní a pravé i levé temenní. Probíhají vzájemně rovnoběžně zpředu a z pravé strany poněkud dozadu a směrem doleva. Dvě z nich, nacházející se na levé kosti temenní, jsou prodloužením promáčklin na kosti čelní a pravé temenní. Na lebce zjištěné promáčkliny jsou charakteristické pro úrazy, způsobené tupým předmětem (tedy nikoli mečem?) ... Vyvozuje se z toho, že někdo udeřil biskupa zezadu do hlavy. Úder byl veden zprava doleva. Sv. Stanislav upadl na levou stranu těla a pak na něj dopadaly další rány. Jejich rozložení vylučuje náhodný charakter zranění (Medycyna sądowa). Jak jsem vyrozuměl z běžně dostupných (a v tomto ohledu skoupých) pramenů, nekompletní lebka je jediným světcovým ostatkem, který stojí za řeč a z něhož lze něco vyvozovat. Ačkoliv bývá její autentičnost tu a tam zpochybňována, pravost je velmi pravděpodobná (Plezia).
[7] (citát): ... Avšak on, jak byl obrácen k nepravosti, v divočejší upadá šílenství, neboť ohnutý strom je snadnější zlomit než narovnat. Rozkazuje tedy při oltáři, mezi infulemi, bez úcty k stavu, místu i chvíli unést biskupa! Kolikrát se na něho krutí přisluhovači pokoušejí vrhnout, tolikrát jsou pokořeni, tolikrát slábnou povaleni na zem. Však tyran s velkým hněvem jim spílá a sám vztahuje svatokrádežné ruce, sám odtrhuje ženicha od lůna vyvolené, pastýře od stáda. Sám zabíjí otce v náručí dcery a syna v útrobách matky. Ó, žalostné a přesmutné divadlo smrti! Svatého bezbožník, milosrdného zločinec, nevinného biskupa nejukrutnější svatokrádežník trhá na kusy a jednotlivé údy roztíná na nejdrobnější částečky, jako by měly být trestány dokonce i jednotlivé díly údů ... (Kadłubek, str. 74 / překlad by16312č).
[8] Mistr Wincenty, od 15. století nazývaný jako Kadłubek (asi 1150 - 1223). Studoval v Bologni a/nebo Paříži, od roku 1207 krakovským biskupem. V roce 1218 rezignoval a odešel do cisterciáckého kláštera, kde kolem roku 1220 sepsal kroniku (původně měla být školní příručkou rétoriky), v níž hájil nároky potomků Kazimíra Spravedlivého na krakovský trůn. Roku 1764 blahořečen.
[9] (citát): ... ze čtyř světových stran přilétli čtyři orli, vznášeli se v dostatečné výšce nad místem trestu a odháněli supy i jiné krvežíznivé ptáky, aby se nedotkly mučedníka. Střežili ho s úctou, bděli nad ním nepřetržitě dnem nocí. A mám to nazvat nocí, nebo dnem? Nazval bych spíš dnem než nocí, neboť je to druhá noc, o níž je psáno: „A noc jako den se rozjasní.“ Tolik totiž božích světel předivného jasu zazářilo v jednotlivých místech, kolik bylo porozházených částí svatého těla, a to tak, jakoby samo nebe závidělo zemi její ozdoby, její slávu ... (Kadłubek, str. 75).
[10] (citát): ... Někteří pak z otců, nadšeni radostí z takového zázraku a planoucí horlivou zbožností, usilovně touží sesbírat porozházené částky údů. Přistupují krok za krokem, a nacházejí tělo nepoškozené, dokonce bez jizvy! Zvedají je, odnášejí a drahocennými vonnými látkami pomazané ukládají v bazilice menší svatého Michala ... (Kadłubek, str. 75 ) Některé teorie z toho vyvozují, že Kadłubek viděl jiné ostatky než Stanislavovy (neboť se prý nedochovaly). Protože nevykazovaly stopy čtvrcení, vymyslel teorii o zázračném scelení. Jiní v tom shledávají Kadłubkovu „prorockou“ symboliku: jako zázračně srostlo biskupovo rozsekané tělo, tak se po Stanislavově kanonizaci sjednotí i Polsko (rozbité tehdy na údělná knížectví). Už v polovině 13. století to tak vnímal autor Vita maior Wincenty z Kielcze, který napsal (citát): Zločinem vraždy, kterou spáchal na osobě sv. Stanislava mučedníka, nejenže spadla koruna z hlav jeho potomků, ale i samo Polsko ztratilo a dodnes znovu nezískalo čest a důstojnost království; a jak onen Boleslav (Chrabrý) rozšířil panování svého rodu, tak tento, coby král bez rozumu, ztratil národ, ztratil rytířství a změnil Polsko v poušť. A jako onen zakládal biskupství a vybavoval je královskými dary, a také ctil biskupská práva, tak tento ukrutnou vraždou Božího biskupa Stanislava zneuctil královské kněžstvo. Spravedlivým výrokem Božím se tedy stalo, že ten, který zabil nevinného, sám sobě život odebral, ten, který se nebál stít hlavu biskupa a pošlapat infuli, sám později prchl do vyhnanství, ztratil královskou korunu pro sebe i své potomky a jako vyhnanec v cizí zemi bídně skončil svůj život. A tak jak on rozsekal tělo mučedníka na mnoho částí a rozházel je do všech stran, tak Pán rozdělil jeho království a dopustil, aby v něm vládlo mnoho knížat a, jak to pro naše hříchy nyní vidíme, vydal toto království samo v sobě rozdělené k pošlapání a v plen okolním lupičům. Jako však učinila Boží moc svaté tělo biskupa a mučedníka takovým jaké bylo, beze stopy jizev, a svatost jeho zjevila znameními a zázraky, tak také v budoucnu pro jeho zásluhy navrátí do původního stavu rozdělené království, upevní je spravedlností a pravdou, ozáří je slávou a ctí (żywoty i cuda, str. 282).
[11] Autor byl anonymní (patrně benediktýnský) mnich původem možná z Itálie, nejspíš však z Francie. Proto je od 16. století označován jako Gall (Gallus). Do Polska přišel z Uher někdy na počátku 12. století a zemřel kolem roku 1116. Působil v knížecí kanceláři Boleslava III. Křivoústého. Jeho latinsky psaná kronika se úzce týká raných polských dějin a pro svou nespornou literární i historiografickou hodnotu je považována za první významné dílo polského písemnictví. Vznikla zřejmě na konkrétní objednávku nejspíš v letech 1112 až 1116 a zahrnuje události od legendárních časů až do roku 1113.
[12] (citát) Jak došlo k vyhnání krále Boleslava z Polska, to by bylo na dlouhé vyprávění, lze však říci, že sám jako Bohem pomazaný neměl druhého pomazaného za žádný hřích tělesně trestat. V tom ohledu totiž sobě mnoho uškodil, když k hříchu přidal hřích a pro zradu vydal biskupa, aby mu byly useknuty údy. My zase neomlouváme biskupa-zrádce ani nevelebíme hanebně se mstícího krále, ale chceme to nechat nerozhodnuté a mluvit o tom, jak byl přijat v Uhrách (Gallus, str. 55 až 56 / překlad Josef Förster). Stojí za povšimnutí, že kronikář biskupovo jméno vůbec nezmínil.
[13] ... tedy nikoli na Skalce. Plezia naproti tomu tvrdí (citát): Sám fakt, že sv. Stanislav zemřel na Skalce se jeví jako dost jistý, ačkoliv to bylo písemně zaznamenáno až mnohem později (teprve kolem poloviny 13. století). Takovéto staleté tradice, které se týkají konkrétních místních objektů, bývají obvykle pravdivé (żywoty i cuda, str. 148). Komentář Kadłubkovy kroniky uvádí, že podle místní tradice (později ustálené Wincentym z Kielcze a v Katalogu krakovských biskupů) bylo biskupovo tělo uloženo nejprve v kostele sv. Michala na Skalce (in Rupella) u Krakova (Kadłubek, str. 75 ). K přenesení ostatků do katedrály na Wawelu mělo podle Vita maior dojít roku 1088 (żywoty i cuda, str. 284), nejspíš se však jedná o pouhou konstrukci podle obecné zmínky ve Vita minor, že u sv. Michala na Skalce ležely „deset let“ (żywoty i cuda, str. 338). Plezia k tomu na jiném místě podotýká (citát): Podle tradice ze 13. století mělo tělo sv. Stanislava spočívat na Skalce jenom 10 let a pak bylo (roku 1088 nebo 1089) přeneseno do wawelské katedrály. Takovýto názor je mezi historiky dodnes obecně rozšířený. Avšak z toho, co víme o etapách stavby románské katedrály na Wawelu, lze usuzovat, že koncem 11. století pokročila jen málo a že by tak ostatky sv. Stanislava jednoduše nebylo kam přenést. Mnohem pravděpodobnější je, že k tomu došlo až v polovině 12. století, tedy po dokončení stavby a po vysvěcení katedrály roku 1142 (żywoty i cuda, str. 149).
[14] (citát): ... ve prospěch sv. Stanislava může promlouvat skutečnost, že Gallus psal svou kroniku nejspíš v Płocku, nikoli v Krakově. Sepisoval ji tedy na dvoře Boleslava Křivoústého a tak musel z nezbytnosti stát na straně panovníka. Kromě toho za oněch časů musel každý jednotlivý biskup skládat králi přísahu nebo slib, že mu bude věrný. Jen pod takovou podmínkou získal investituru. Jestliže tedy sv. Stanislav vystoupil proti Boleslavovi, a dokonce na něj uvalil klatbu (?), čímž krále vyloučil z církevního společenství a poddané uvolnil od jinak závazné poslušnosti, mohl Gallus právem soudit, že biskup zašel příliš daleko a že se dopustil zrady (Zaleski, str. 235).
[15] Władysław Łokietek - narozen kolem 1260, několikanásobný kníže a od roku 1314 polský král. Zemřel 1333. Významný soupeř českých králů (mohl stát za nevyjasněnou vraždou posledního Přemyslovce Václava III. / Słownik, str. 535)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a dvanáct