směšná polština / sv. Vojtěch a směšná čeština / česko-polské bariéry?

Napsal zblo (») ve čtvrtek 2. 6. 2016 v kategorii čtenářský občasník, přečteno: 2505×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinezywoty-i-cuda.jpg

(wersja polska) Moje dětské představy o polštině utvářely otcovy průpovídky typu proše pana, pan za pana! (což měl být vojenský povel zákryt!) nebo nepříliš duchaplné vtipy spolužáků, podle nichž se ježek řekne kaktus pochodowy. Na reálnou bizarnost jazyka severních sousedů jsem prvně narazil až při zkoumání tehdy oblíbené karetní hry kvarteto, kterou si bratr přivezl ze školního pobytu v tamních končinách. Termíny strażak (hasič) nebo třeba pogotowie ratunkowe (záchranka) mě tehdy uváděly v němý úžas. Když jsem pak po letech začal s Polskem navazovat intimnější vztahy, byl jsem podobně fascinován cizokrajnou výslovností prachobyčejného będzie (což je třetí osoba jednotného čísla od slovesa být).
Od té doby se mnohé změnilo, takže mi polština dávno nepřipadá šišlavá ani směšná, naopak jsem v ní odhalil zvláštní kouzlo a s jistým nadšením i část jejího bohatství a rozmanitosti. Navzdory české domýšlivosti je gramaticky složitější a výslovností obtížnější než naše mateřština, takže mám pořád nad čím žasnout. A s pronikáním do tajů polského jazyka jsem dospěl k dalšímu poznání: jak žalostné a ostudné jsou naše znalosti polských reálií, kultury a hlavně zcela odlišných historických zkušeností!
Když jsem se nedávno chystal definitivně odložit dostatečně vytěžené[1] polské překlady několika prastarých textů[2], zbyla mi už jen jedna zatržená poznámka, kterou je mi líto jen tak pominout. S jistým nadhledem a shovívavým úsměvem lze konstatovat, že se týká právě oněch (svým dílem jazykových) česko-polských vztahů.
Autor komentáře v souvislosti s jistou pasáží svatovojtěšské legendy Tempore illo napsal: Mohla by to být nejstarší zmínka o známé skutečnosti, že český jazyk zní Polákům komicky (a naopak - polský Čechům)? A při tom se oba jazyky ve středověku lišily mnohem méně než nyní.[3]
Jde o cestovní potíže, na něž prý koncem desátého století narazil biskup Vojtěch během pouti z tehdy ještě pohanského Pobaltí do už křesťanského Hnězdna a které byly natolik pozoruhodné, že stály svatopiscům za uchování[4] pro příští generace: Cestou náhodou zašel do jedné vesnice, kde se důkladně vyptával, kudy by měl jít do řečeného města. Domácí obyvatelé si však všimli, že jeho mluva se v mnoha ohledech liší od polské, a nezdrželi se smíchu a posměchu a prohlíželi si ho jako strašidlo, především proto, že byl oblečen v mnišský šat jim dosud neznámý. Ač je sluha boží vícekrát prosil a zapřísahal, neukázali mu cestu, ba neuznali ho ani za hodna odpovědi. Tehdy jim muž naplněný Bohem řekl nikoli v hněvu, ale podnícen Duchem svatým, který skrze něho konal zázraky: „Protože tedy nechcete k poctě boží mluvit, k jeho poctě vám přikazuji: mlčte!“ Po těch slovech spěšně odešel a veden Kristem nalezl správnou cestu. Oni však, jak jim Bůh přikázal prostřednictvím svého služebníka, zmlkli a oněměli, nemohouce otevřít ústa, aby promluvili. Protože se zdráhali ukázat cestu svatému poutníkovi, teď sténali, že ztratili cestu k řeči. Nejsvětější bojovník Kristův zatím pokračoval přímou cestou k jiné vesnici, a když se zde vyptával na cestu, byl přijat se stejným opovržením a bez jakékoli vlídnosti. Biskup Vojtěch, nástroj Ducha svatého, tedy potrestal stejným trestem ty, které spojovala stejná vina.[5]
Pozdější přepis téže příhody zní takto: Zašel do jedné vesnice, kde se ptal na cestu do onoho města. Ale když místní lidé slyšeli jeho řeč, značně odlišnou od své a viděli jeho mnišský šat, který velice nenáviděli, vysmáli se mu a neuráčili se mu odpovídat, když k nim mluvil a ptal se jich na cestu. Tu jim světec naplněn duchem božím, který jeho prostřednictvím činil znamení a neslýchané divy, pravil: „Protože nechcete mluvit, z úcty k Bohu, k jeho slávě a v jeho jménu přikazuji, abyste mlčeli.“ Po těch slovech odtud odešel a veden Kristem nalezl správnou cestu. Ti bezbožníci hned oněměli a vyděšeni a zmateni tím, co se jim stalo, v žalu a sténání zůstali němí. Pokračuje dále v cestě přišel do jiné vsi a když se zeptal na cestu, byl vystaven podobnému posměchu. Potrestal je týmž trestem ...[6]
Nakonec bylo neochotným posměváčkům za cenu náležitého pokání odpuštěno a pomoženo, ale to už tematicky patří jinam. Mně se v tomto článku jedná právě jen o ty tradiční jazykové a kulturní bariéry mezi našimi národy (by1662č).
---
[1] viz související články
[2] Janina Pleziowa, Marian Plezia - Średniowieczne żywoty i cuda patronów Polski (Instytut Wydawniczy Pax, Warszawa 1987)
[3] původní poznámka (Marian Plezia; żywoty i cuda, str. 72 / překlad by1661č)
[4] Rostislav Nový, Jiří Sláma, Jana Zachová - Slavníkovci ve středověkém písemnictví (Vyšehrad, Praha 1987)
[5] Anonymní vojtěšská legenda Tempore illo snad z 1. poloviny 12. století (in Slavníkovci, str. 248; překlad Jana Zachová) / v polském překladu (Janina Pleziowa) viz: O św. Wojciechu biskupie (in żywoty i cuda, str. 60)
[6] Anonymní legenda o zázracích svatého Vojtěcha Post mortem ze 2. poloviny 13. století (in Slavníkovci, str. 259; překlad Jana Zachová) / v polském překladu (Janina Pleziowa) viz: Cuda św. Wojciecha (in żywoty i cuda, str. 83)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a čtyři