exempla a jejich přiměřenost / rok 1389 / Pašije pražských židů

Napsal zblo (») v pondělí 24. 4. 2017 v kategorii čtenářský občasník, přečteno: 1723×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineupalovani-zidu.jpg

Když tu a tam skládám rouhavá exempla, neobávám se ani tak znevažování Božího majestátu (střeženého nanejvýš jemnocitem bližních), jako spíš zneužívání jeho jména. Vyhýbám se proto všemu, co by mohlo navodit dojem nadpřirozené inspirace výlučně vlastních nápadů, dojmů nebo přání, jimiž se pokouším apelovat na veřejné mínění. Je tím sice předurčen nezdar veškerého úsilí, „zbožné“ předstírání by mi však (v duchu Ex 20, 7) nemuselo projít. Pokud někdy znejistím, zda jsem na ostří nože přece jen neztratil rovnováhu, srovnávám přiměřenost s významnými předchůdci v uvedeném žánru. Jednou takovou mimořádně směrodatnou autoritou se mi stal neznámý středověký autor drsně satirických Pašijí pražských židů (by17424č).[1]
---
Rok 1389 vstoupil do dějin především bitvou na Kosově poli, v níž Turci 15. června rozdrtili vojska Srbska, Bulharska, Albánie, Chorvatska a Bosny. Staly se však i jiné zajímavé věci. V květnu byl zahájen říšský sněm a český král Václav se v Chebu oženil s teprve třináctiletou Žofií Bavorskou. Začátkem července se Urban VI. (zemřel v polovině října téhož roku) zúčastnil oslavy nově zaváděného svátku Navštívení Panny Marie, který v intenci za obnovu jednoty církve prosazoval pražský arcibiskup Jan z Jenštejna. Podobalo se to faktickému schválení. Říjnová pražská synoda odsoudila odmítání obrazů náboženskými reformátory v souvislosti s prvními náznaky jejich ničení. Jinak tu byl mistr pařížské univerzity Matěj z Janova (se dvěma svými žáky Jakubem a Ondřejem) přinucen veřejně odvolat propagování teologických bludů ohledně častého přijímání a uctívání či zpodobňování svatých: „Vyznávám, že některé věci kázal jsem ne tak právě, zdrženlivě a opatrně, jak jsem činit měl, a tudíž jsem dal anebo dáti mohl některým příčinu ku poblouznění a ku pohoršení...“ Vzápětí však předchozí názory zopakoval v traktátu O Antikristu. V listopadu vzdoropapež Klement VII. korunoval neapolským králem Ludvíka II. z Anjou a novým římským papežem se stal Bonifác IX. Po letech bojů uzavřeli Habsburkové mír se švýcarskými kantony.
Téhož roku zemřel Mikuláš Biceps, kazatelem v kostele sv. Václava na Zderaze se stal pro příštích sedmadvacet let Johlín Vodňanský a písemně byl zmíněn Mikuláš z Husi (jako Nicolaus de Pistne - Piestna byla ves a tvrz u Hřebečníku na Rakovnicku). Johanité tehdy uzavřeli smlouvu se staviteli Peškem a Janem Lutkou na zvýšení jedné ze západních věží malostranského kostela Panny Marie. Král Václav IV. se zavázal vyplatit ze zástavy vévodům opolským město Jaroměř a hrady Potštejn a Kostelec. Kromě toho přešla do jeho knihovny část hebrejských rukopisů, rozkradených při jarním pogromu. Tím se dostávám k meritu.
Českého krále Václava považovali jeho nepřátelé za „ochránce židů“, protože dal opevnit pražské Židovské město (ve skutečnosti tak neučinil z lásky, ale kvůli zajištění svého podílu na zisku z finančních transakcí). O velikonocích 1389 byla jeho případná opatření nedostatečná. Došlo k pogromu, který možná podnítil jakýsi Jan nebo Ješek Čtverhranný: ... příčinou bylo buď rouhání (rukopis universitní) nebo hlavní činitel, Jan nebo Ješek, rusticus quadratus. Přesný význam tohoto označení, které se vyskytuje ještě ve dvou latinských skladbách staročeských studentů, není znám (pKIV[2], str. 258). Mně označení rusticus quadratus zní jako „venkovský neotesanec“. Autor dobové satiry ho přirovnal k židovskému veleknězi procesu Ježíšova (pKIV, str. 94), což ovšem nemusí znamenat, že zastával významné postavení v tehdejší pražské církevní hierarchii nebo že byl vůbec knězem.
... Ghetto se tenkrát otřásalo hrůzou. Poslyšme, jak ji židům ještě dnes připomíná Selicha, žalozpěv, jehož tvůrcem byl svědek bouře, židovský učenec a spisovatel Abigdor Karo[3]: „Zdaliž kdo vypoví všechna protivenství, jež nás stihla? Hanbou se zardíváme pro mnohé příkoří a ponížení, jež nám způsobili; nelze nám vypsati všech ohavností a ukrutenství, jichž se na nás dopustili. Pro ně zapomínáme na všechno neštěstí, na všechna protivenství časů bývalých. Ni otce, ni matky, ni dětí jejich nešetřili, aniž se smilovali nad kojencem. Žalem se srdce zachvívá a pláčem se oči zatmívají pro hrůzy ty a duše má běduje pro muže, kteří zahynuli, i ženy, i starce, i obec všechnu - I ty, kteří se utekli do synagógy, i ty zasáhl v domě božím krvavý meč nepřátel ...“ (pp[4], str. 117)
Takovouto „lidovou spravedlností“ byl znechucen také dějepisec Eneáš Silvius Piccolomini (který to časem dotáhl na papeže): Zatím Pražané roznícení a rozzuření lidovými nepokoji vrazí do domů židů, jmění jejich uchvátí, domy zapálí a během dvou hodin pobijí nešťastný ten národ mečem, nešetříce pohlaví ani věku. Zahynulo jich prý několik tisíc, přemnohé děti přijaly svátost křtu, zachráněny byvše milosrdenstvím dobrých občanů. Nešťastný rod lidský tito židé žijící mezi křesťany, kteří sotvaže se o nich věří, že mají nějaký majetek, hned jako by povrhovali majestátem Ježíše Krista, boha našeho, nebo se posmívali náboženství, ztrácejí nejen jmění, nýbrž i život. Ohavnost ta zůstala celá bez trestu, jednak proto, že se nesnadno napravují zločiny lidu, jednak že zlenivělý a s přítomným stavem spokojený Václav nestaral se nikterak ani minulé napraviti, ani budoucímu předejíti (esp[5], str. 56-57 / by17414č).[6]
---
[1] (citát) PAŠIJE PRAŽSKÝCH ŽIDŮ / Na skonání pak soboty, když již svítalo na první den po sobotě, vstoupil kněz s tělem Kristovým do Židovského města. Židé mu vyšli vstříc nesouce v rukou kameny a volali, řkouce: / Ukamenován buď tento, neboť synem božím se činil! / Potom děti židovské sbírajíce kamení po ulicích, vyšly proti knězi volajíce a řkouce: / Zlořečený, jejž neseš ve svých rukou! / Vida pak to kněz, řekl křesťanům: / Proč nejste obtížní lidu tomuto? Skutek zajisté nejhorší učinil nade mnou. Vždyť jej máte nyní s sebou, ale mne zřídka míti budete. I k čemu jest ztráta tato? Házejíce pak tyto kameny na tělo Kristovo činí, aby urazili jej i mne. Amen, amen, pravím vám, kdežkoli ohlášen bude skutek tento, po všem světě bude se říkati, že to učinili na potupu naší pravé víry. / Avšak oni vrhači kamenů na Ježíše mocí rychtářovou jati byli vedeni do domu biřicova, jenž se obecně nazývá šatlava. / I stalo se, když to uslyšeli kazatelé chrámů pražských, řekli těm, kdož byli přítomni jejich kázáním: / Vskutku, nepomstíte-li náležitě křivdu učiněnou Ježíšovi, všickni budete snášeti potupu roku tohoto. / A když křesťané, tehdy naplnění milostí boží a horliví v jeho lásce, uslyšeli srdečně tyto řeči, zavrhujíce naprosto rozhodnutí biskupů a konšelů, řekli sami k sobě: / Co učiníme zde, neboť tento nevěrný dav židovský mnoho zlých urážek nejen proti nám, nýbrž spíše i proti Ježíšovi směle činí? Necháme-li je tak, všickni potupu utrpíme s nimi. / Tu jeden z lidu křesťanského, jménem Ješek Čtverhranný, jsa jako nejvyšším knězem roku a času onoho, prorokoval, řka: / Užitečné jest vám, aby všickni židé stejně zemřeli za lid křesťanský, aby celý národ nezahynul. / Protož od toho dne a té hodiny zamýšleli pobíti všecky židy, řkouce: / Aby snad nepřišla pomsta boží na nás, seberme majetky jejich a vyhlaďme lid nevěrný se země živých. / Vidouc pak správa obce, že obecný lid plane velkým rozhořčením proti židovstvu, rozkázala biřicům, aby silným voláním po ulicích svolali shromáždění všeho lidu do radního domu pro uvarování se budoucích nebezpečí od židů. Ale božím řízením se stalo, že Duch svatý užil jazyka biřiců, volajících opak rozkazu. Volali totiž, aby z nařízení králova a konšelů veškerý lid zároveň dal se na loupež a na kažení židů. Když pak veškeren lid boží, jedním hlasem a zápalem proti židům zanícen, mezi (str. 94) // jejich ulice a hrady přišel se zbraněmi a šípy, zvedajíce nesčetné kameny přeukrutně na ně házeli. / Vidouce pak tuto zuřivost písaři, kněží a fariseové, shromáždili se v síni knížete židovského, kterýž slul Jonáš, neprospívajíce však ve lstivých a falešných radách, jak by Ježíše v jeho údech nejen zadrželi, nýbrž ihned zabili a usmrtili. Pravili pak: / Učiňme to v den sváteční, aby vznikl větší rozbroj v lidu. / Stojíce pak křesťané venku po ulicích, viděli dva židy, jedoucí jejich středem. I volali, běžíce za nimi rychlým během: / Vskutku vy jste z nich, neboť i podoba i šaty vaše známy vás činí. / Oni však zapřeli a řekli: Nevíme, co pravíte; ukazujíce jim pleše čerstvě na hlavě vyholené, takže lživou a předstíranou nepravostí zdáli se kněžími. A tak nepravým předstíráním unikli rukám křesťanským. / A ti, kdož byli shromážděni v síni knížete židovského, hledali, jak by se zachránili před smrtí a pobili křesťany. A ustali v radách svých, neboť i sami byli pobiti. / Řekli pak křesťané: / Psáno jest: Bijme je a rozptýlí se všecky statky jejich, a než kohout po prvé zazpívá, všickni v ohni a mečem bídně zahynou. / Řekl pak onen Ješek Čtverhranný: / Hodni jsou smrti! Byť bych i měl zemříti s nimi v jejich záhubě, pro pomstění Ježíše nebudu se zdráhati. / Jonáš pak, kníže židovské, řekl: Smutna jest duše má až k smrti, smrti však nekonečné. / Odpovídaje, Ješek Čtverhranný řekl: Nezaraduji se plně, dokud se neopojí meč a současně i duch můj krví židovskou. Duch můj zajisté k tomu hotov jest, tělo pak nikoli mdlé. / Obrátiv se pak k jiným vybízel je, aby i oni hned utvrdili bratří svých, aby se také modlili a bděli, aby nevešli v židovské pokušení: / Ne, jako oni chtějí, ale jak my chceme. Kalich, jejž jim přichystal Bůh otec, nemine jich, ale vypijí jej. Staniž se vůle naše! / A když on ještě mluvil, přišel k nim zástup mnohý křesťanů s meči a šípy, kopími, kyji a zbraní, nikoli přemluvený od konšelů a starších obecních, nýbrž z božího vnuknutí, aby je zavraždili. A když přišli, dal jim jedno znamení, řka: / Kterýkoli dům vám ukážu, je plný nejpřednějších židů; podpalte a spalte je! / Oni židé však přistoupili k nim a řekli: / Přátelé, nač jste přišli? / Řekli křesťané vespolek: Proč tak dlouho jsme zde? Proč stojíme zahálejíce? Pochytejme a pobijme židy, aby se tak naplnila písma. / A ihned vztáhli ruce na nevěrné židy ukrutně, nešetříce jejich věcí ani těl. Rozdělili pak mezi sebou jejich oděv, jeden každý kolik mohl uloupiti, a nemetali o ně los, nýbrž v celku a hromadně pobrali bez rozdílu nejen šaty, nýbrž i všechny poklady a nářadí jejich s nimi. Všickni pak, kdož tam byli přítomni, vztáhli ruce své bijíce je bez milosrdenství a utínajíce jim nejen uši, nýbrž i hlavy, ruce a nohy. A zda se jim tak nemělo státi podle soudu, který sami nad sebou vynesli, když řekli: Krev jeho na nás a na naše syny? / I řekli jim křesťané: Amen, amen, řečeno jest vám: Nyní uvidíte syna (str. 95) // člověka sedícího na pravici boží a přicházejícího na oblacích nebeských, v nějž my věříme. Uzříť otcové vaši, v koho jsou bodli, a koho jste kamenovali. / A opona ze synagogy hebrejské byla vzata a s ní všecky knihy prorocké, Mojžíšovy a talmud, a obráceny v užitek křesťanů. A spletše korunu z hořících dřev, vstavili na hlavu a těla židů, a posmívajíce se jim, vložili je do ohně hořícího. A když se jim naposmívali, svlékli s nich jejich šaty a oblékli je v oheň a dali jim píti oheň smíšený s dýmem. A když okusili, musili píti. / A když bylo pozdě toho dne, stalo se velké zemětřesení v Židovském městě a skály náhrobků pukaly a byly rozbíjeny na jejich hřbitovech, hroby jejich od křesťanů otevřeny. A přece žádná těla židů nevstala, ale po dni soudném přijdou do bezbožného města pekelného a ukáží se Luciperovi a s ním mnohým démonům. / Od prvé pak hodiny noční, když oheň trávil domy židovské, stala se tma, slunce zapadlo nad vší zemí až do svítání příštího dne. Ó, vskutku blahoslavená noc, jež oloupila židy, obohatila křesťany! Ó, nejsvětější náš hod Boží, o kterém věrní neposkvrnění, jedením beránka, totiž těla a krve Ježíše Krista, den předtím posilnění a z pout hříchů zkroušeným pokáním vysvobození, chodili v síle pokrmu toho, horlíce pro dům a církev boží a jako lvi z úst dýšící oheň nešetřili ani nemluvňat ani šedin židovských. Dali tedy vše pod meč a oheň; odvedli jen několik málo ušlechtilejších dětí z rozpálené peci ohnivé, a ty potom střeva milosrdenství věrných křesťanů skrze znovuzrození svatého křtu ze tmy bludů židovské nevěry ke světlu pravé a ortodoxní víry přivedla, takže si je vzali za adoptivní syny a dcery. Neboť tehdy správa městská nemohla žádnou chytrostí udržeti tak veliký a udatný nápor nízkého a obecného davu, aby pro pomstění křivdy boží nevykonali, k čemu je duch boží nejen v jediné hodině, nýbrž v jediném okamžiku shromáždil z různých míst velmi vzdálených v jednotu vůle a svaté víry. Stalo se pak to, aby byla naplněna písma: Přijdou dnové, v nichž řeknou: Blahoslavené neplodné, kteréž nerodily, a prsy, kteréž nekojily! Neboť tehdy říkali židé horám svých hradů: Padněte na nás, a pahrbkům svých domů: Přikryjte nás! / A tak, nepohnuti pokáním, nýbrž zatvrzelí ve své zlobě, za znění hudebních nástrojů mezi žárem ohňů, někteří z nich vlastními noži útroby své a svých dítek probodali, někteří s Jidášem, zrádcem Ježíše Krista, osidlem se oběsili. / Když pak nastalo ráno, shromáždili se přísažní měšťané, starší a konšelé města do radního domu a řekli: / Nikdo si nesmí nechati odnesené věci ani obrátiti je ve svůj užitek, neboť je to výtěžek lichvy. / To však neříkali z čistoty svého svědomí, nýbrž třesouce se strachem z královského veličenstva. Nařizovali pak, vyvolávajíce hlasem biřiců po ulicích a náměstích, aby pod trestem smrti všecko bylo vráceno a uloženo v radním domě, slibujíce nadto veřejně, že těm, kdož vrátí, bude dána příslušná odměna právem předepsaná. Slyše to lid, který je povraždil, že se neprávem zmocnil statků lichvářských, žele toho na radní dům peníze a jiné nářadí vrátil a pohodil. Konšelé pak jim řekli: / Již jste čisti, ale ne všickni (str. 96). // Věděli totiž, že někteří se zatvrzele vzpírají vrátit. Odpověděl jim lid: / Co nám do toho! Sami uvidí! / A veškeren zástup křesťanů, kteříž tu spolu byli u toho divadla, a viděli, co se dálo, tepouce mrtvoly židovské, navracovali se. A kdo svrchuřečené věci viděl, svědectví vydal a pravé jest svědectví jeho a on ví, že pravdu mluví, abyste i vy uvěřili. / Staly se pak tyto věci roku 1389 po vtělení pána našeho Ježíše Krista. / Druhého pak dne, kterýž jest třetí den týdne, po pobití židů sešli se přední kněží a náčelníci obce s lidem, staří i mladí, ženy i panny, mniši, lupiči a rovněž i nevěstky k místu pobití večer učiněného. A když pohlíželi na nesčetné nahé mrtvoly židovské, ležící po domech a na ulicích a v blátě, s údy rozmanitě zohavenými a též popálené, poradivše se, aby vzduch zkažený z lichvářské tučnosti nenakazil obec, rozhodli, aby někteří nuzní a chudí křesťané, ovšem za určenou mzdu, snesli na hromadu všecky mrtvoly, které ještě oheň nestrávil, a aby je zpopelnili silným ohněm a přidali i ty, jestliže by které ještě nalezli živé v skrýších. I stalo se tak. / A téhož dne i v dalších potom následujících přemnohé obého pohlaví děti a židé na své vlastní přání jsou pokřtěni, a s nimi i jedna stará židovka, jež po obrození křtu řekla prý svému zpovědníku, že viděla blahoslavenou pannu Marii, matku pána našeho Ježíše Krista, stojící nad branou židovskou. Tito pokřtění hlásali Krista, řkouce: / Jistě ten, jenž byl ukřižován, byl syn boží. / Oni pak, kteří po meči i ohni zůstali živi, byli jako zajatci uzavřeni v radním domě. Když to viděli křesťané, řekli pokyvujíce hlavami: / Ha, ha, kteříž jste kamenovali Krista, domy vaše jsou zničeny, jež sotva ve třech anebo ve třiceti letech budou znovu postaveny. / Obecný pak lid křesťanský, pracujíce ustavičně v Židovském městě, aby nalezli poklady, nenechali kámen na kameni. Konšelé však, když se o tom doslechli, řekli: / Je třeba, abychom proti tomu zakročili, aby, až přijde král - jenž v těch dnech byl v Chebu - neřekl, že jsme v tom nic neučinili, aby poslední blud nebyl horší prvního. / I sebrali veliké množství ozbrojenců a řekli jim: / Jděte a ostříhejte, jakž víte. / A oni šli a obsadili Židovské město strážnými, zapečetivše dveře (pKIV, str. 97).
[2] Próza z doby Karla IV. (ELK, Praha 1938) / pKIV
[3] Avigdor Kara (zemřel 1439) byl významný židovský myslitel, který se věnoval i teologické polemice s křesťanskými autory a je dost možné, že některé jeho argumenty ovlivnily Husa.
[4] Jana Štefánková - Procházky Prahou (SNDK, Praha 1964) / pp
[5] Papež římský Pius II. Enea Silvio Piccolomini - Historie česká (Dialog, Litvínov 2010) / esp
[6] Pozoruhodné Pašije pražských židů viz: pKIV, str. 94-97, 250, 258.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a pět