bouřlivé námořní historky

Napsal zblo (») v pátek 13. 5. 2016 v kategorii čtenářský občasník, přečteno: 1280×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinep7070039.jpg

V jedné satiře na šestáková dobrodružství vyjadřuje Stephen Leacock naději, že autoři námořnických příběhů zemřou a sami sebe zahrabou kdesi na pustém ostrově.[1] Já se však chci věnovat několika příběhům veskrze seriózním a pravdivým přinejmenším natolik, že mohou sloužit jako podněty k zamyšlení a sebereflexi.[2] Přimělo mě k tomu okouzlení stručnou reportáží, kterou před více než sedmi sty padesáti lety sepsal krakovský dominikán Wincenty z Kielcze[3].
Už od dětství víme z podivuhodných příhod Robinsonových, jak hrozným živlem je rozbouřené moře, uchvacující nejen mořeplavce (a to bez ohledu na míru jejich hříšnosti), ale také těžce vydřený majetek.[4] Bývaly doby, kdy se kvůli záchraně holých životů zoufalí námořníci neváhali i modlit, a protože to většinou nepomáhalo, podtínali stěžně, shazovali do vln kanóny a dokonce v koloniích krvavě nabyté jmění: Mezitím rozpoutala se opravdu strašlivá bouře, a teď jsem postřehl hrůzu a zmatek i ve tvářích lodníků. Kapitán jsa úplně zaměstnán starostmi o záchranu lodi, vcházel do své kajuty a zase vybíhal. I zaslechl jsem, jak si několikrát šeptal: „Bože, buď nám milostiv, jsme již ztraceni, zahyneme všichni!“ a tak podobně naříkal (...) Dvě lodi, které kotvily nablízku, obtíženy hojným nákladem, zbavily se svých stěžňů a naši plavci křičeli, že jiná blízká loď se právě potopila. Další dvě lodi se utrhly a bez stožárů[5] hnány jsou na širé moře vstříc všemu nebezpečí (...) K večeru kormidelník a dělmistr prosili kapitána, aby dal podříznout přední stěžeň, čemuž se však kapitán bránil. Ale když ho dělmistr ujistil, že loď jinak utone, svolil k tomu. Když byl přední stěžeň podťat, hlavní stožár se tak rozviklal, že zle ohrožoval loď, a nezbylo než podetnout i ten a úplně oprostit palubu (...) To nejhorší však ještě čekalo. Bouře běsnila s takovou zlobou, že i námořníci se zapřísahali, že posud nezažili horší. Měli jsme dobrou loď, byla však těžce naložena a kymácela se tak hrozivě, že lodníci každou chvíli křičeli, že ztroskotáme. Bylo do jisté míry štěstí, že jsem této obavě porozuměl teprve později, když jsem se na věc vyptal. Bouře se ve chvíli tak rozkatila, že jsem spatřil, co nebývá často vídáno: kapitán, dělmistr, kormidelník a několik, kteří byli citlivější ostatních, poklekli modlíce se a očekávali, brzo-li loď klesne ke dnu (Robinson, str. 15 - 17)[6].
Voltaire se nás pokouší v poněkud cynické fabulaci přesvědčit, že v takových chvílích zbývá pramálo místa pro vzájemné ohledy a pokud se tu a tam vyskytne nějaké svědomí, hned je umlčí racionální úvaha, že se nic neděje bez Boží vůle (nebo aspoň Božího dopuštění): Polovina cestujících, zesláblých a umírajících nesmírnou úzkostí, kterou kymácení lodi způsobuje v nervech a ve všech tělesných šťávách zmítaných opačnými směry, neměla ani síly, aby se znepokojovala nebezpečím. Druhá polovice křičela a modlila se. Plachty byly roztrhány, stěžně polámány a loď měla trhlinu. Kdo mohl, pracoval, jeden druhému nerozuměl, nikdo nevelel. Anabaptista pomáhal trochu při řízení lodi; byl na palubě na zádi lodi. Jakýsi rozzuřený námořník ho surově udeřil a srazil ho na palubu; sám však při tom ztratil rovnováhu a spadl z lodi hlavou dolů: zůstal viset zachycen na zlomeném stožáru. Dobrý Jakub mu běží na pomoc, pomůže mu vylézt zpět na loď, ale při zachraňování spadne do moře před očima námořníka a ten ho nechá zahynout, aniž ho uzná hodna pohledu. Candide se přiblíží a vidí svého dobrodince, jak se na okamžik vynoří a pak je navždy pohlcen mořem. Chce skočit za ním do moře; filosof Panglos mu v tom zabrání, dokazuje mu, že lisabonská rejda byla schválně stvořena proto, aby se v ní onen anabaptista utopil. Zatím co to dokazuje rozumovými důvody, loď se začne potápět a všichni zahynou vyjma Panglose, Candida a onoho surovce námořníka, který nechal ctihodného anabaptistu se utopit; ničema doplaval šťastně až ke břehu, kam byli zaneseni na prkně také Panglos a Candide (Candide, str.174)[7].
Defoe naopak poukazuje na jiný druh racionalizace, která obvykle provází všemožné pohromy: za jejich skutečnou příčinu bývá označen nějaký prachobyčejný smrtelník, neboť je (na rozdíl od neuchopitelných živlů) po ruce: ... tu kapitán, obrátiv se ke mně, pravil vážným a slavnostním hlasem: „Mladý muži, neměl byste se již nikdy pouštět na moře. Co jste zažil, mělo by vám být jasným a zřejmým pokynem, abyste zanechal námořních choutek (...) Beztak neštěstí, jež nás potkalo, stihlo nás vaší vinou, jako druhdy loď, na které se plavil prorok Jonáš do Taršíše (...) Co jsem to učinil, že tak neblahý člověk vstoupil na mou loď? Ani za tisíc liber nevkročil bych s takovým na jednu palubu!“ Rozčílil se tak, pomysliv na ztrátu, kterou byl utrpěl, a napadl mne prudčeji, než bylo po právu (Robinson, str. 19). Robinson měl zřejmě štěstí, že byl odhalen až dodatečně, kdy se už nacházel mimo kapitánovu pravomoc v normálně fungujícím prostředí.
Situace Jonášova byla jiná, a protože o ní referuje autorita v literatuře nejposvátnější (totiž bible)[8], lze tím temné proudy lidského nitra neprůstřelně legitimizovat: ... Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina. I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi hrozilo ztroskotání. Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. Přišel k němu velitel lodi a řekl mu: „Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme.“ Zatím se lodníci mezi sebou smluvili: „Pojďte, budeme losovat a poznáme, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí.“ Losovali tedy a los padl na Jonáše. Řekli mu: „Pověz nám, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí. Čím se zabýváš? Odkud přicházíš? Z které země, z kterého lidu?“ Odpověděl jim: „Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu.“ Tu padla na ty muže veliká bázeň a řekli mu: „Cos to udělal?“ Dozvěděli se totiž, že prchá od Hospodina, sám jim to pověděl. Zeptali se ho: „Co teď s tebou máme udělat, aby nás moře nechalo na pokoji?“ Neboť moře se stále více bouřilo. Odpověděl jim: „Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá napokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně.“ Ti muži však veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. Moře se proti nim bouřilo stále víc. Volali tedy k Hospodinu: „Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš.“ I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit (Jon 1, 3-15). V existenčních úzkostech až nakažlivé. Vždycky se najdou zbožní lidé, kteří volají s Jonášem: Bojíme se Hospodina ... a hned se chystají hodit přes palubu nějakého Žida.
Někteří cestující však nebývají pouhou hříčkou osudu. Na charismatech a pozitivním myšlení záleží také. Přesvědčuje nás o tom plavba apoštola Pavla do Říma[9], jak ji dramaticky (a bezpochyby věrně) vylíčil evangelista Lukáš: Ale zanedlouho se přihnal z Kréty bouřlivý vítr od severovýchodu a opřel se do lodi tak, že ji nemohli ovládat. Nechali jsme se jím tedy unášet. Když jsme se dostali do závětří ostrůvku, který se jmenoval Kauda, museli jsme vynaložit velké úsilí, abychom vytáhli záchranný člun na palubu. Pak lodníci zabezpečili loď tím, že ji převázali. Báli se, aby nenajeli na Syrtskou mělčinu, a tak stáhli plachty a nechali se unášet větrem. Protože jsme byli prudce zmítáni bouří, lodníci druhý den vyhazovali do moře náklad, aby lodi ulehčili; a třetí den vlastníma rukama hodili do moře lodní výstroj. Po mnoho dní se neukázalo ani slunce ani hvězdy. Prudká bouře nepřestávala a již jsme ztráceli všechnu naději, že se zachráníme. Když už nikdo neměl ani pomyšlení na jídlo, šel Pavel mezi lodníky a řekl jim: „Měli jste mě poslechnout a neopouštět Krétu, a mohli jste si ušetřit toto nebezpečí a škodu. Ale teď vás vyzývám, abyste neztráceli naději, neboť nikdo z vás nepřijde o život, jenom loď vezme za své. Dnes v noci ke mně přišel anděl od Boha, kterému patřím a kterému sloužím, a řekl mi: - Neboj se, Pavle, ty se před císaře dostaneš. A Bůh ti daroval všechny, kdo jsou s tebou na lodi. - Buďte proto dobré mysli (...)“ Když jsme byli hnáni po Adriatickém moři již čtrnáctou noc, kolem půlnoci měli lodníci dojem, že je nablízku nějaká země. Spustili olovnici a naměřili hloubku dvacet sáhů. Kousek dále ji spustili znovu a naměřili patnáct sáhů. Báli se, abychom nenajeli na nějaká skaliska, a proto spustili ze zádi čtyři kotvy; toužebně čekali, až se rozední. Když se lodníci pokoušeli utéci z lodi a spustili záchranný člun na hladinu pod záminkou, že chtějí spustit kotvy také z přídi, řekl Pavel důstojníkovi a vojákům: „Nezůstanou-li oni na lodi, nemáte ani vy naději na záchranu.“ Tu vojáci přesekli lana u člunu a nechali ho uplavat. Než se začalo rozednívat, vybízel Pavel všechny, aby pojedli. Pravil: „Už čtrnáct dní čekáte na záchranu, nic nejíte a jste o hladu. Proto vás vybízím, abyste pojedli. Je to potřebí k vaší záchraně. Neboť nikdo z vás nepřijde ani o vlas na hlavě.“ Když to řekl, vzal chléb, vzdal přede všemi díky Bohu, lámal jej a začal jíst. Všichni nabyli dobré mysli a přijali pokrm. Bylo nás na lodi celkem dvě stě sedmdesát šest. Když se nasytili, vyhazovali obilí do moře, aby lodi odlehčili. Když však nastal den, nemohli poznat, která země je před nimi. Viděli jen nějaký záliv s plochým pobřežím a rozhodli se, že u něho s lodí přistanou, bude-li to možné. Odsekli kotvy a nechali je v moři a zároveň rozvázali provazy u kormidel. Pak nastavili přední plachtu větru a udržovali loď ve směru k břehu. Najeli však na mělčinu a uvízli s lodí. Příď se zabořila a nemohla se pohnout a záď se bortila pod náporem vlnobití. Vojáci chtěli vězně zabít, aby některý neutekl, až doplave na břeh. Ale důstojník chtěl zachránit Pavla, a proto jim v jejich úmyslu zabránil. Pak dal rozkaz, aby ti, kdo umějí plavat, první skočili do vody a plavali k zemi a ostatní aby se zachránili na prknech nebo na troskách lodi. Tak se všichni dostali na břeh živi a zdrávi (Sk 27, 14-44). I tehdy se lodníci v bouři zbavovali nebezpečné zátěže a možná by si troufli i na cestující, kdyby to svým dílem nebyli po zuby ozbrojení žoldáci. U těch naopak překvapuje služební horlivost do posledního dechu. Ani tváří v tvář vlastní smrti si nechtěli vzít na svědomí útěk některého z eskortovaných vězňů a tak navrhovali jejich preventivní podřezání. Jak obdivuhodná svědomitost! Nebýt rozumného velitele, mohl se apoštol národů stát mučedníkem o něco dřív.
A je to opět Voltaire, kdo se nikoli překvapivě pošklebuje nejen pozitivnímu myšlení a optimismu, ale i Boží vůli. Jeho druhá citovaná příhoda se sice neodehrává ve vichřici způsobené vyšší mocí, je však přesto dostatečně bouřlivá, aby posloužila výchovnému účelu: Když takto disputovali, zaslechli rachot děl. Rachot se postupně zesiluje. Každý se chopí svého dalekohledu. Je vidět dvě lodi, bojující ve vzdálenosti asi tří mil; vítr je obě zahnal k lodi francouzské tak blízko, že viděli boj docela pohodlně. Nakonec jedna z obou lodí poslala druhé dělovou salvu tak nízko a tak správně, že ji potopila. Candide a Martin zřetelně zpozorovali na palubě tonoucí lodi asi sto mužů; všichni zvedali ruce k nebesům a vydávali hrozný křik; v okamžiku bylo všechno pohlceno. „Nuže,“ řekl Martin, „zde vidíte, jak lidé zacházejí jedni s druhými.“ - „Je pravda,“ řekl Candide, „že je v této věci něco ďábelského.“ Když tak mluvil, zpozoroval něco nápadně červeného, co plavalo blízko jeho lodi. Spustili člun, aby viděli, co by to mohlo být. Byla to jedna z jeho ovcí. Opětné nalezení této ovce potěšilo Candida více, než ho zarmoutila ztráta sto ovcí s nákladem velkých diamantů z Eldorada.[10] Francouzský kapitán brzy zpozoroval, že kapitán lodi, která potopila druhou, je Španěl a že kapitán lodi potopené byl holandský pirát; byl to právě ten, který okradl Candida. Nesmírné bohatství, jehož se onen zločinec zmocnil, bylo pohřbeno zároveň s ním v moři a jenom jediná ovce se zachránila. „Vidíte,“ pravil Candide Martinovi, „že zločin je někdy potrestán; ten darebák holandský loďař měl osud, jaký si zasloužil.“ - „Ano,“ řekl na to Martin, „ale bylo třeba, aby cestující, kteří byli na jeho lodi, zahynuli zároveň? Bůh potrestal toho zloděje, ďábel utopil ostatní“ (Candide, str. 214 - 215).
Candidovou ovcí (ověšenou pokladem, sesbíraným u cesty v Eldoradu) se jak po oslím můstku dostávám k dalšímu aspektu mravoučných příběhů, které mě tak nadchly. Na scénu tím konečně vstupuje i výše inzerovaný Wincenty z Kielcze.
Ten v Menším životopisu biskupa Stanislava[11] zdůrazňuje: Jako muž Bohu zasvěcený nenechával se svádět chtivostí, jež je modloslužbou, neboť nezapomínal, že není většího zločince nad člověka hrabivého, který (jak uvádí Jeroným) potřebuje každý groš a má i duši na prodej (...) Ačkoliv jej mnoho povinností poutalo k tělu a časným záležitostem, přece myslí přebýval v nebi. A tak v bouřích pronásledování pevně spočíval na kotvě svých zásad. Ze ztroskotání vpravdě vyšel nahý, protože položil život za Krista, ale svou loď, plnou nebeských bohatství, přivedl do přístavu spásy a na břeh věčného odpočinku (żywoty i cuda, str. 116 - 117)[12]. Hned potom následuje líčení biskupova majetkoprávního sporu, v jehož rámci je za svědka povolána tři roky stará mrtvola. A tak nejspíš půjde o preventivní potírání nelichotivých pověstí, které tehdy (kolem roku 1250) mohly kolovat.[13]
V souvislosti s pověstnou štědrostí krále Boleslava II.[14] tentýž autor ve Vita minor píše: Neliší se pak od šílence ten, kdo peníze klade nad život, a ne život nad peníze.Takový druh šílenství zachvátil jistého člověka, jenž se ocitl v nebezpečí na rozbouřeném moři, a zatímco jiní v obavě ze ztroskotání vyhazovali z lodi dokonce nejcennější předměty, on k sobě připoutal svá zavazadla a sám sebe nechal svrhnout do hlubin, protože tvrdil, že chce raději zemřít jako boháč, než aby žil v bídě. Nikoli takto, ale odlišně si počínal jiný, který se toužil osvobodit od bohatství, jež přináší starosti. Ten slil do jediné hroudy všechny své poklady ve stříbře a zlatě a vhodil je do řeky se slovy: „Táhni do pekelné propasti, ty hanebné bohatství! Utopím tě, abys neutopilo ty mě, zničím tě, abys nezničilo ty mě. Méně důležitá je totiž ztráta majetku než času; dotýká se nás ztráta věcí, více nám však škodí ztráta dní; každý může nahradit ztrátu na majetku, ale nikdo znovu nezíská ztracené dny“ (żywoty i cuda, str. 130 - 131).[15]
Na tomto místě se mi vybavuje příběh Josepha Conrada[16], v němž starý a téměř slepý námořní kapitán raději zahyne, než by svou nezlomnou poctivostí překazil pojistný podvod, který může finančně zajistit strádající rodinu jeho dcery. Vidím v něm jeden z důkazů, že na mravnost nejsou šablony.
Tím jsem proti všem živlům dokřižoval ke kýženému a závěrečnému příběhu (pointa nebude). Někdy mi bývá vyčítáno, že se nedovedu radovat. Jenže já se ve skutečnosti raduji často a rád. Jen to obvykle nedávám okatě najevo. A také se dost často raduji z docela jiných věcí než ostatní (přičemž mi leckdy zůstává záhadou, z čeho se to vlastně radují oni). Mezi takovéto „radostné maličkosti“ patří i požitek, který jsem si dopřál překladem tohoto nádherného textu: Palatýn[17] Janus, syn Jaroslava[18], muž ušlechtilého rodu a bratr můj Petr, syn mého bratra Jindřicha[19], oba lidé důvěryhodní, pod přísahou a s odvoláním na svědectví dalších osob, jež tehdy byly s nimi, vyprávěli mi událost, kterou opakuji. Tito ctihodní muži ve společnosti jiných poutníků do Říma vypravili se ke hrobu apoštola Petra. Zmíněný pak klerik Petr jel s nimi na studia do Boloně. Protože choval zbožnou úctu ke sv. Stanislavu, prosil mě při odjezdu o částečku relikvie tohoto světce, aby mu byl ochráncem a průvodcem na jeho cestě. Po té, co bez potíží dospěli do Akvileje, najali si zde loď a spolu s mnoha jinými na ni vstoupili, aby pluli do Benátek. Avšak v obavách, aby se na širém moři neocitli v bouři napospas mořskému živlu, pluli blízko pobřeží, ve vzdálenosti tří nebo šesti dostřelů z luku. Když však byli blízko města Caureola, vzdáleni od něj nanejvýš osm nebo deset lombardských mil, strhla se náhle bouře tak velká, že se zdál nadcházet konec jejich životů. Zdvíhaly se totiž vlny stále vyšší a vyšší, a přestože se námořníci navzdory větrům ze všech sil snažili směřovat ke břehu, bouře zalévala loď vodou a všichni, kdož se na ní nacházeli, po kolena stáli ve vodě. V strachu o život vzývali jedni sv. Mikuláše[20], jiní sv. Martina, a Poláci sv. Stanislava. A tak Petr vyňal relikvii svatého mučedníka, všem ji ukázal a řekl: „Hleďte, je tu s námi! Proste ho o pomoc!“ A když všichni jedním hlasem volali, aby je svatý biskup zachránil, tu se přivalila vlna větší než jiné, nadzdvihla loď a z širého moře ji v jediném okamžení vrhla do pobřežního rákosí. Loď se převrátila, cestující však ucítili pevnou půdu pod nohama a stanuli ve vodě, jedni po pás, druzí po prsa, třetí po ramena, ale všichni živí a bez újmy na svých věcech. Když se bouře uklidnila, opravili loď a dopluli do Benátek, kde se vyvázali ze svých slibů chválou zázraků Spasitele, činěných na přímluvu jeho slavného mučedníka Stanislava nejen na nebi i na zemi, ale také ve vodě a na moři (żywoty i cuda, str. 318 - 319).
Je příznačné, že nejmenší zájem čtenářů sklízejí ty moje články, nad nimiž jsem strávil nejvíc času a z nichž se sám nejvíce těším. A tak třikrát sláva všem, kteří dočetli až po tuhle Leacockovu tečku (.), označující v široširém oceánu můj ostrov pokladů (by16513č).[21]
---
dodatečná poznámka: Když jsem před časem článek kompiloval, o Hamadháního maqámách jsem ještě nevěděl. Škoda. Je mezi nimi jedna, která by sem pěkně zapadla. Maqáma je květnatě poetický literární druh s obvykle krátkým poučně kratochvilným příběhem, provázený nebo uzavíraný několika vlastními či převzatými verši. Nejvíc frčel na přelomu desátého a jedenáctého století našeho letopočtu v Arábii a Persii za vlády Abbásovců (u nás tou dobou vznikla Kristiánova legenda a svatému Vojtěchu připisovaná píseň Hospodine, pomiluj ny). Tehdejší mohamedáni se měli čím chlubit (Abú´l-Fadl Badí´ az-Zamán al-Hamadhání - Maqámy /Academia, Praha 2016 /by17310č).
(citát / Maqáma o amuletu) ´Ísá ibn Hišám nám toto vyprávěl: Když jsem jako osamělý poutník do Báb al-Abwábu zavítal, prázdné ruce mi jako jediná kořist zůstaly. V cestě domů mi rozbouřené moře stálo. A lodě i s těmi, kteří na nich cestovali, směr jízdy ztratily. Poprosil jsem Boha, aby mi dal znamení, kudy se do své domoviny vydat mám. Na lodi jsem na velmi nebezpečném místě seděl. Když se nás moře zmocnilo a noc pohltila nás, na krok jsme pro přívaly deště neviděli a hory mraků se nad námi valily. Větry vlny vzdouvaly a deštěm oblohu pokrývaly. V nebezpečí života jsme se mezi dvěma moři ocitli. Mohli jsme se jen modlit, pláčem se o záchranu snažit a jen k naději se upínat. Nábighovskou noc plnou útrap jsme strávili, ráno jsme si poplakali a zanaříkali. Objevil se mezi námi muž, jehož oko suché bylo a ani slzu neuronilo. Hruď měl širokou a náladu bezstarostnou. Tvář známek znepokojení a strachu prostou. Věru jsme užasli, a tak jsme se ho zeptali: „Co ti pocit jistoty poskytne, že se ti nic zlého nestane?“ Odpověděl: „Amulet, díky němuž ten, kdo ho vlastní, ke dnu nepadne. Kdybych chtěl každému z vás amulet věnovat, snadno bych to mohl udělat. Všichni po něm touží a získat se ho snaží.“ Pak řekl: „Neučiním to však dříve, dokud mi každý z vás teď jeden dínár nedá a neslíbí, že v případě záchrany další dínár vyplatí.“ ´Ísá ibn Hišám pravil: To, oč žádal, jsme mu zaplatili a vše splnit přislíbili. Strčil ruku do kapsy a vytáhl z ní kousek hedvábí, v němž byla zabalena malá krabička ze slonové kosti. Lístky papíru v ní uloženy byly. Každému z nás jeden lístek se zaříkadlem hodil. Když loď ke břehům šťastně připlula a do města nás dovezla, požádal její osazenstvo, aby svému slibu dostálo. A to peníze mezi sebou skutečně vybírat začalo. A když přišla řada na mě, řekl jim: „Nechte ho být.“ Já jsem mu odpověděl: „Ten dínár bude tvůj, pokud mi o sobě pravdu prozradíš.“ Odpověděl: „Z Alexandrie přicházím.“ Zeptal jsem se ho: „Jak to, že tobě trpělivost tak nápomocna byla, a nás zcela zradila?“ Jal se své verše přednášet: „Ó, běda, kdyby mi trpělivost scházela, / neměl bych měšec plný zlata. / Ten, komu trpělivost schází, / slávu nezíská. / Trpělivost na škodu není, / vždy jen užitek přináší. / Ba co víc, trpělivost síly dodává / a nemocného léčí. / A kdybych byl dnes mezi těmi, již se utopili, / nějakou výmluvu bych si musel vymyslit“ (str.95-96).
---
[1] Stephen Leacock - Literární poklesky (Mladá fronta, Praha 1971)
[2] (citáty kurzívou)
[3] Wincenty z Kielcze (narozen kolem 1200 - zemřel krátce po 1261), působil ve službách krakovských biskupů Iwona (do roku 1229) a Prandoty (od 1242) a v krakovské kapitule, později dominikán. V roce 1237 dopravil do Krakova ostatky biskupa Iwona Odrowąże, který zemřel v italské Modeně. S největší pravděpodobností sepsal „kanonizační“ Vita minor biskupa Stanislava (kolem roku 1250), a zcela jistě jeho „oficiální“ Vita maior (kolem 1260). Připisuje se mu také veršované oficium Historia gloriosissimi Stanislai. Pravděpodobně nepocházel z (nynějšího vojvodského města) Kielc, ale z Kielcze na východě Opolska.
[4] ... trochu to připomíná nenasytné běsnění přestupkového zákona, stíhajícího drakonickými finančními postihy kdejakou pitomost, takže ruská knuta už zase začíná působit dojmem laskavého řešení nejisté budoucnosti ...
[5] ... překladatel neznal Saturnina. Jinak by věděl, že stožár je předmět, na který při slavnostních příležitostech stoupá vlajka ...
[6] Daniel Defoe - Život a zvláštní podivuhodná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku (Mladá fronta, Praha 1968) / Sem se hodí líčení, patrně inspirované skutečným zážitkem: Rozmáhalo se zajisté to vání tak násilně, že nejen námi, ale i těmi pod námi hlubinami zmítáno bylo, až hrůza k srdci šla. Nebo moře vlnami takovými odevšad se válelo, že jsme jako po vysokých horách a hlubokých údolích jednak zhůru, jednak dolů chodili. Někdy námi zhůru střelilo, že jsme sobě měsíce dosáhnouti moci zdáli; z toho zase sstupovali jsme jako do propasti. Tu se zdálo, že nás proti nám jdoucí neb poboční vlna přikváčí a hned na místě potopí: ona pak podnesla vždycky, toliko že náš ten prkenný koráb sem tam odrážín a od jedné vlny druhé podáván jsa, jednak na ten, jednak na druhý bok dopadal, jednak předklonem kolmo zhůru, jednak dolů strměl. Odkudž nejen vodou vždycky na nás a přes nás do povětří stříkáno, ale my ani státi, ani ležeti nemohouce, z boku na bok jsme přemítáni, jednak na nohy, jednak na hlavu staveni. Z čehož závrat a všeho všudy s námi se podvracení pocházelo. Což když dnem nocí trvalo, každému souditi snadno, jakých se tu hrůz a strachu pocítiti musilo. I myslil jsem sobě: „Ach titoť lidé mimo všecky, co jich svět má, pobožnými býti příčinu mají, po tu hodinu životem svým jisti nejsouce.“ A ohlédaje se po nich, jak nábožní jsou, vidím, že jednostejně předce jako v krčmě žerou, pijí, hrají, chechtají se, oplzle mluví, zlořečí a všelikou prostopašnost provodí. Nad čímž se zkormoutě, napomínati jich počnu i prositi, aby, kde jsme, pamatovali, a takových věcí přestanouce, k Bohu volali. Než co platno? Jedni mne vysmáli, druzí na mne fukali, třetí opřáhli, čtvrtí vyhoditi strojili. Mámil můj, abych mlčel a hostem se v cizím domě býti pamatoval, kdež hluchým a slepým býti nejlépe jest (...) Vtom se bouře zsilí a proti nám vichr strašlivý strhne. Tu se teprv moře vlnami až k nebi kouřiti začne, tu nás sobě vlny jako miče podávají, tu se hlubiny odvírají a nás jednak sehltiti pohrožují, jednak zhůru zase vymítají; tu nás vítr v kolo bere a jednák sem, jednák tam námi hází, až praštělo všecko, jako by se na statisíce kusů roztříštiti mělo. Tu já zmrtvěl všecek, nic již před sebou nevida než zahynutí. Onino násilí již odolati nemohouc a na skály neb mělčiny vehnání se bojíc, křídla strhovali a háky jakési veliké železné na přetlustých provazích vyhazovali: tak se na místě zdržeti, až by bouře pominula, troufajíc. Ale nadarmo. Někteří zajisté z oněch po provazích lezoucích prudkostí větru jako housenky zházíni a do moře vmetáni; těmto týmž násilím kotvy se zutrhovaly a v hlubinách ztonuly. A tu teprv lodí náše s námi již beze vší obrany, jako na proudě řeky tříšťka, zmítati se počala. Obrům pak oněm železným svévolným teprv také srdce se tratilo: bledli, trnuli, co sobě počíti nevěděli, na Boha teprv zpomínali, k modlitbám napomínali, i sami ruce spínali. Tu lodí s námi jednak na dně moře usedati, jednak o skryté pod vodou skálí se bíti a skrze to padati a pukati začne. Tu se voda rozštípeninami těmi k nám leje: kterouž ač vylévati, čím a jak kdo pro starost pro mladost mohl, poroučíno, platno však nic nebylo, tlačila se násilím k nám a nás v sebe. Tu pláč, křik, upění nesmírné, žádný nic před očima neviděl než ukrutnou smrt. Avšak že život milý, chytal se, čeho kdo mohl, tabulí, desek, holí, zda by se tím od potopení ubrániti a snad někam vždy vyplouti mohl. Až i já, když se naposledy lodí rozsmekla a všechno potonulo, čehosi se chytě, vyšel jsem s nemnohými na břeh jakýsi; jiné sehltla všecky strašlivá ta propast. Kdež od zděšení a hrůzy sotvá se probrav, svým vůdcům domlouvati začnu, že mne v to uvedli. Oni, že to neškodí mi: když jsme jen vybředli, abych byl mysli dobré. Věru mysli dobré: do své nejdelší smrti na nic podobného navésti se nedám (Jan Amos Komenský - Labyrint světa a ráj srdce / Odeon, Praha 1984, str. 42-44).
[7] Voltaire - Candide neboli Optimismus in Romány a povídky (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1960)
[8] Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad (ČKCh 1987)
[9] ... protože se coby římský občan odvolal k císaři (není se co divit, že Římská říše zanikla, když se svými občany dělala takové ciráty). K cestě došlo kolem roku 60, Skutky apoštolů byly sepsány někdy v rozmezí let 70 až 90.
[10] ... zjevně ironická narážka na evangelijní podobenství o ztracené ovci (k němuž se ostatně vztahuje celý úryvek): Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: „Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.“ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují (L 15, 4-7).
[11] Stanisław ze Szczepanowa - narozen asi 1030, od roku 1072 biskupem krakovským; 11. dubna 1079 z rozkazu krále Boleslava II. Štědrého/Smělého popraven (nebo králem osobně zavražděn); svatořečen 8. září 1253 papežem Inocencem IV. (související článek: sv. Stanislav).
[12] Janina Pleziowa, Marian Plezia - Średniowieczne żywoty i cuda patronów Polski (Instytut Wydawniczy Pax, Warszawa 1987) / překlad výňatků polského textu by1644č
[13] Na základě různých souvislostí je možné Stanislava obvinit z hamižnosti. Lze si pak snadno představit lidové podání, že „kvůli majetku by citýroval i mrtvého z hrobu“. K následné transformaci do „zbožného příběhu“ je odtud jenom krůček. Viz také: sv. Stanislav (druhá část).
[14] Bolesław II Szczodry/Śmiały - narozen 1039, od roku 1058 polský kníže, v letech 1076 - 1079 polský král. Ztratil Východní Pomořany, zasahoval do záležitostí Uher a Kyjevské Rusi. Jako spojenec papeže Řehoře VII. proti německému králi (později císaři) Jindřichovi IV. a s využitím vnitřních válek v Německu získal roku 1076 královskou korunu. Po odhalení spiknutí biskupa Stanislava (kterého nechal popravit) a vlastního bratra Vladislava Hermana/Heřmana (Władysław Herman) musel kvůli vzpouře vysoké šlechty uprchnout do Uher. Zemřel 1081. K jeho štědrosti: sv. Stanislav (druhá část).
[15] Během následujících let se svatopiscovo uznání lepších králových vlastností jaksi vytratilo a tak se už v pozdější Vita maior nevyskytuje. Adorace sv. Stanislava ve stejných souvislostech a téměř totožnými slovy ovšem nechybí: Nenechával se svádět chtivostí, jež je modloslužbou, neboť nezapomínal, že není většího zločince nad člověka hrabivého, který (jak uvádí Jeroným) potřebuje každý groš a má i duši na prodej (...) Ačkoliv jej mnoho různých povinností poutalo k tělu a časným záležitostem, přece myslí přebýval v nebi, protože si horoucně přál zemřít mučednickou smrtí jako Kristus a s Kristem přebývat. A tak také v bouřích pronásledování pevně setrvával na kotvě svých zásad, poněvadž až do smrti zápasil o spravedlnost. A přestože ze ztroskotání na tomto světě vyšel nahý, odrán i z rubáše, svou loď, plnou nebeských bohatství, přivedl do přístavu spásy a na břeh věčného odpočinku s pomocí našeho Pána a Spasitele (żywoty i cuda, str. 260 - 261) ...
[16] Joseph Conrad - Na pokraji sil (Vyšehrad, Praha 1980)
[17] palatýn nebo župan - polsky komes (z lat. comes nebo comes palatinus), v Polsku 11. a 12. století územní správce
[18] Tato kapitola (ve Vita maior) nemá odpovídající text v protokolu o zázracích sv. Stanislava a nevíme, kdy k popsané události došlo. Palatýn Januš, syn Jaroslava, může být identický s Janušem, komorníkem krakovské kněžny, známým ze dvou dokumentů z roku 1256 (původní poznámka - żywoty i cuda, str. 342).
[19]
Tento Petr tedy musel být z hlediska příbuzenství synovcem autora Vita maior dominikána Vincenta (tj. synem jeho bratra Jindřicha) a současně jeho řádovým (spolu)bratrem coby dominikán. Dříve byl mylně identifikován s Petrem, proboštem kieleckým a kanovníkem krakovským, který sepisoval zázraky sv. Stanislava (původní poznámka - żywoty i cuda, str. 342).
[20] ... sv Mikuláš je mimo jiné „funkce“ i patronem mořeplavců
[21] cholerny sztorm

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a jedenáct