Šanty

Napsal zblo (») ve středu 24. 8. 2016 v kategorii čtenářský občasník, přečteno: 883×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinep7070039.jpg

V Česku téměř neznámým fenoménem polské kultury jsou od 70. a 80. let minulého století písně, označované jako šanty. Jejich tamější popularitu lze bez obav srovnávat s naší slabostí pro country. Souvisí to s geografickou „maličkostí“: Poláci mají moře.
Šanty (szanty, shanties) byly původně písně, které v 18. a 19. století zpívali námořníci na plachetnicích při rytmické činnosti, především za účelem synchronizace namáhavé nebo monotónní práce početných skupin. Často je předzpěvoval shantyman, zatímco sbor námořníků odpovídal.
Lišily se nejen obsahem, ale hlavně různým rytmem, tempem a důrazem podle specifik té které činnosti. Při zvedání kotvy zněla jiná píseň než u pump nebo při nakládce, jiný rytmus a důraz si žádalo vztyčování plachet. Rozdíly souvisely i s odlišností technických parametrů jednotlivých plavidel (např. s výškou stěžňů a délkou lan). Projevovalo se to opakováním veršů či slok, ale také jejich délkou a počtem. Přecházením posádek z lodi na loď se šanty přizpůsobovaly konkrétním podmínkám.
Autorita zajisté povolaná o nich kdysi napsala: Muži se chopili lana a začali táhnout; nejprvnější muž k tomu zanotoval jakousi píseň beze slov, jen podivné stoupání a klesání tónů. V tmavé noci a daleko na opuštěném moři to znělo dost divoce. Cítil jsem se při tom, stejně jako jsem se někdy cítíval, když v zešeřelém pokoji má černooká sestřenice hrávala na klavír staré německé písně a já jsem se skoro rozhlížel po skřítcích a měl jsem tak trochu strach. Ale brzy jsem si na to zpívání zvykl, protože bez něho se námořníci lana nikdy nedotkli. Někdy, když nikdo nespustil a tažení lana, ať už jakéhokoliv, dost dobře nepokračovalo, důstojník obvykle řekl: „Chlapi, to nikdo z vás neumí zpívat? Zpívejte, až se mrtví budou probouzet!“ A pak někdo z námořníků spustil - a jestli se tou písní pažím všech námořníků ulevilo tak jako mým a jestli s tak veselým doprovodem mohli tahat lano o tolik lépe jako já, jsem přesvědčen, že píseň stála za ten dech, který se na ni vynakládal. Je to velká věc, když námořník umí dobře zpívat, protože tím získá proslulé jméno u důstojníků a pořádnou popularitu u svých druhů. Někteří námořní kapitáni, dříve než najmou lodníka, vždycky se ho zeptají, jestli umí zpívat u lana.[1]
Charakteristickým rysem těchto písní byla vulgarita a dvojsmyslnost textů. Nezřídka v nich zaznívala jména lehkých žen z různých přístavů, třeba jako označení mimořádně těžkých břemen (ve smyslu: „hni se, děvko“).
Na válečných lodích prý byly shanties zakázány (používaly se povely). Citovaný Melville to srovnává slovy: ... jako se u válečného námořnictva pracuje podle pískání loďmistrovy píšťaly.[2]
Oblibou, počtem interpretů a samozřejmě i množstvím písní či produkcí se Polsko v tomto žánru řadí ke světové špičce. Každoročně se tu konají desítky „šantových“ festivalů, na nichž zaznívají nejen původní (hlavně anglické[3]) verze písní a jejich překlady[4], ale také domácí tvorba[5], obohacená o unikátní „dětskou“ a „babskou“ šantu, kde jsou příslušníci a příslušnice obou skupin jak hlavními konzumenty, tak uměleckými aktéry (úprava staršího textu by16824č).
---
[1] Herman Melville - První plavba (SNDK, Praha 1965), str. 52
[2] tamtéž, str. 176
[3] Haul Away, Joe
[4]
Ciągnij go, Joe
[5]
Morze, moje morze

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a čtyři