Jiráska nečtěte: proti katolíkům neagitoval!

Napsal zblo (») v pondělí 18. 9. 2017 v kategorii čtenářský občasník, přečteno: 302×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineknihy_2.jpg

Významným počinem katolické církve po II. vatikánském koncilu bylo zrušení indexu zakázaných knih (v roce 1966). Tím nejen vyšuměla jedna z největších církví páchaných ohavností, ale především došlo konečně k tomu, že i řadoví věřící začali být nesměle vnímáni jako dospělí, myslící a zodpovědní lidé, což není maličkost. Jirásek byl efelvěkovským vloupáním do rušené klášterní knihovny jedním z průkopníků téhle nezbytné nápravy církve...
Pokud by se kdokoliv považoval za nevědomé, nezralé a zmatené dítě, kterému je nutné předepisovat co číst a co nikoliv (protože by jinak zabloudil ve zmatcích světa), je to jeho politováníhodná věc. Normy pro ostatní by z toho dělat neměl. Obává-li se, aby mu informace (které zřejmě nedovede třídit) nezatřásly pravou vírou a zbožností (jaképak asi jsou, že by je rozhodily třeba takové Jiráskovy spisy?), může si nasadit brýle mámení nebo rovnou klapky. Pro takovou slabost lze mít pochopení. Proč však tolerovat chorobný strach o víru a zbožnost druhých, které by chtěl kvůli tomu izolovat a mrzačit výlučně prokádrovanými výpotky? Tak to v pochybných sektách dělá kdejaký guru, který dobře ví, že by v konfrontaci s jinými myšlenkami neobstál. Jenže chybička se už kdysi kdesi vloudila a mnozí se naučili (díky volnomyšlenkářům? díky Bohu!) nejen číst a psát, ale dokonce přemýšlet. Je to ostatně už taková lidská vlastnost (někdy). Tedy ta zvídavost a přemýšlivost. A nikdo na ně nemá výsadní právo. Pokud si jej osobuje, je to darebák.
Před lety jsem přečetl celé Jiráskovo dílo (osobně neznám nikoho jiného, kdo by se tím mohl pochlubit), aniž bych se při tom setkal s něčím vyloženě protikatolickým. Vedle národně-buditelské naivity lze narazit i na tendenční výklad českých dějin (který dnes nemůže obstát), ale ani ten se nedá označit za cílevědomou proticírkevní mystifikaci či manipulaci (na něž byli skutečnými experty jiní). Jestliže tu a tam v Jiráskových spisech čteme o násilnických projevech politicky motivované rekatolizace, nejde o výmysly nebo pomluvy (nanejvýš o jakousi beletristickou licenci či fabulaci). Pokud by v nás popis některých dobových manýr či praktik probouzel pocity odporu a hnusu, pak jsme zajisté schopni rozeznat, že skutečnou příčinou společenského zla není Ježíšovo křesťanské poselství, ale jeho zlovolné nebo naopak zhovadile tupé ignorování.
Jiráska (beletristu a fabulátora) nelze klást do jedné řady s historikem (tedy vědcem) Pekařem, ačkoliv i Jirásek pilně studoval dějepisné materiály a máloco z jeho prací stojí zcela na vodě. Po zkušenostech s novodobými bezbožeckými režimy nám doba temna (v Jiráskově podání zejména) asi nebude připadat dost temná. To ovšem neznamená, že by byl důvod po ní vzdychat. Lze se o tom přesvědčit třeba četbou Pekařovy Knihy o Kosti, ale samozřejmě i jiných odborných publikací. Samotný název knihy Temno je poněkud mýtický, ale kdo tento tlustospis četl, tomu nemohlo uniknout, že mýty o době temna netvořil ani tak Jirásek, jako jeho pozdější interpreti, spoléhající nejspíš na to, že jejich výklady budou čtivější než předloha. Jiráskovi je možné vyčíst tendenčnost, nikoli falšování (nemusí se nám to líbit, ale vycházel z historických skutečností).
Mimoto není jasné, proč by nás mělo pohoršovat jím vylíčené barokní theatrum, když jsou i dnes mezi námi sveřepí inkvizitoři, s oblibou chrastící řetězy a metající plameny pekelné na všechny, kdo se opovažují pohlížet na svět aspoň trochu střízlivýma očima.
Mytologie, která se na Jiráska nabalila, spočívá v podivně povšechném mínění, že pobělohorská rekatolizace vedla k masové germanizaci tehdejšího českého obyvatelstva a k cílevědomé likvidaci národní identity. Takovou manipulaci však není možné Jiráskovi přičítat. Z jeho díla lze celkem zřetelně vyčíst, že systematické poněmčování nepodsouvá ani Habsburkům, ani katolické církvi. Jirásek ve svých spisech naopak neváhá vyzdvihnout obrozenecké zásluhy mnoha českých katolických kněží včetně jezuitů. Stačí pročíst F. L. Věka nebo beletristickou kroniku U nás.
V čem by tedy měla spočívat Jiráskova domnělá protikatolická agitace? Vymyslel si snad násilnické metody prosazování Obnoveného zřízení zemského či nevybíravé uplatňování principu čí vláda, toho náboženství? Nebo snad nějak zkonstruoval horlivou zaslepenost některých náboženských fanatiků? Dokonce i v naší současnosti jsou někteří lidé schopni tvrdit, že zrušení indexu zakázaných knih je volnomyšlenkářský počin a příčina mnohých zmatků! Jak by takoví boží bojovníci řádili v době pobělohorské, to si můžeme snadno představit...
Možná však někomu připadá protikatolické už to, že o takových věcech Jirásek psal? To by ovšem byla zvláštní rozpolcenost: jestliže byly tehdejší postupy oprávněné, správné, spravedlivé etc., proč bychom se za ně měli najednou stydět?
Pravda bude nejspíš jinde: Svědomí nám napovídá, že tak docela košer to tehdy nebylo a ti obzvlášť identifikovaní mají dojem, že si s tím příslušností k církvi (kdo ví proč?) nějak omočili. Nejraději by tedy nepříjemné podněty asociací popřeli a vytěsnili z vědomí. Nejlépe strkáním hlavy do písku (jenže on se vždycky najde darebák, který jim to neomaleně připomene). Jiní to rovnou řeší agresí: ostentativně prohlásí lumpárny za spravedlivé a oprávněné postupy v zájmu vyšších cílů a netoleranci či násilnosti za nedílnou součást katolické zbožnosti (za tím účelem klidně překroutí i věrouku). Ve skutečnosti povykováním překřikují sami sebe. Jedni i druzí tak dělají všechno možné, jenom ne to, co by psychicky vyrovnaný a rozumný člověk udělat měl: postavit se k věci čelem, nikoli zadkem...
Co víc poškodilo českou katolickou církev? Jiráskovy tlustospisy, nebo spojení trůnu a oltáře (tedy společné mocensko-náboženské parazitování obojí vrchnosti na hřbetech poddaných)? Jak je možné, že jiráskovská mytologie našla u nás tak úrodnou půdu? Co postavilo národ a církev na opačné strany pomyslné barikády? Proč je tomu např. v Polsku jinak?
V principu (nikoliv v konkrétních jednotlivostech) je odpověď jednoduchá. U nás se církev zapletla s katolickým státem a stát vždy dříve či později ovládnou a zkorumpují mocichtiví prospěcháři, pasoucí svá břicha nebo pokleslé chtíče na obyčejných lidech bez ohledu na náboženské vyznání, národnost, kulturu... V  Polsku se církev spojila s národem proti státům, které jeho zemi rozchvátily. Tamější církev nebyla o nic horší či lepší než ta naše, bojovala však o přežití proti státní moci, zapletené s pravoslavím na východě a s protestantismem na západě. Měla tedy s drtivou většinou porobených Poláků společného nepřítele (snad s výjimkou rakouského záboru). Je zajímavé, že katoličtí Poláci měli vždy panickou hrůzu z toho, aby jim snad někdy nevládli katoličtí Habsburkové: raději měli Litevce, Švédy, Maďary, Sasy, Italy nebo Francouze, jejichž katolické vyznání bývalo zhusta iluzorní nebo předstírané.
Z Jiráskovy strany sotva hrozí nějaké reálné nebezpečí. Přehnané popularitě svých spisů ostatně zabránil paradoxně sám (nikoliv index zakázaných knih): jeho sáhodlouze únavné popisy na třicet stránek, jak jede bába s trakařem okolo lesa, dnešní počítačovou generaci k nadšené četbě nestrhnou (by1333č).
---
Alois Jirásek - Sousedé / U domácího prahu (Čs. spisovatel, Praha 1950)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a devět