Havlíčkovi Švarcemberci

Napsal zblo (») v úterý 17. 10. 2017 v kategorii čtenářský občasník, přečteno: 145×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineknihy_2.jpg

Schwarzenberg jako potentát. Schwarzenberg jako hubitel občanských svobod a národních zájmů. Schwarzenberg jako válečný štváč. A Schwarzenberg jako svatovítský pletichář.
---
Zle, matičko, zle! / Švarcemberci zde: / jeden, ten je jenerál, / a druhý je kardinál; / zle, matičko, zle! // Zle, matičko, zle! / Švarcemberci zde: / jeden drží karabáč, / druhý říká Otčenáš; / zle, matičko, zle! // Zle, matičko, zle! / Švarcemberci zde: / jeden, ten je arcibiskup, / a druhý je taky špicbub; / zle, matičko, zle!
Tak kdysi (v Písni Čechů r. 1850) rýmoval Karel Havlíček Borovský. Bylo nám to připomenuto[1] hned po zveřejnění výsledků prvního kola nynějších prezidentských voleb, v němž (pro některé asi překvapivě) uspěl Karel Schwarzenberg (Zemanův úspěch kupodivu nepřekvapil nikoho). Pokud zůstaneme v reálném světě a máme jasno, že doba i situace jsou přece jen jiné a že není Schwarzenberg jako Švarcemberci, pak může jít o vtipně vyjádřené „zděšení“ nad dilematem kola druhého.
Český satirický básník, novinář, ekonom (ale i podnikatel) a politik Borovský Havel (1821 – 1856) měl ovšem svého času  ke zděšení důvody dost pádné. Když už byl do našeho „knížecího klání“ zatažen, měly by být pro objasnění (a také kvůli „spravedlnosti“) uvedeny i další jeho výroky o zmíněných špicbubech[2].
Hned zkraje stojí za zmínku další „švarcemberské“ verše: Ó Švarcem – Švarcem – Švarcemberk! / radš půjdu na Špilberk, / než bych smlčel tuto píseň, / neulehčil srdci tíseň, / ó Švarcemberk! ó Švarcemberk! / radš půjdu na Špilberk. // ... (začátek Sedmera vzdechnutí k ministerstvu) a Mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá, / že pan Švarcemberk o ústavu hrá; / mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá, / že o konštituci hrá: / to obležení nadarmo není, /  to se časem svým v robotu změní! / Mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá, / že o konštituci hrá! // Škoda je těch časů, když jsme povstali, / když jsme konštituci ve snu dostali; / škoda je těch časů, když jsme povstali, / že jsme my vás neznali: / měli jsme vás znát, na fůru vás dát, / za hranice vyjet, tam vás vysypat! / Škoda je těch časů, když jsme povstali, / že jsme my vás neznali! (... nedýchá z toho nadčasovost?).
Švarcemberci, kteří Borovskému leželi v žaludku, byli sourozenci. Především se jednalo o knížete Felixe Schwarzenberga (1800 – 1852), který od roku 1848 až do brzké smrti úřadoval jako rakouský ministerský předseda s titulem kancléře (ranila jej „z toho“ mrtvice; vedle italského angažmá zabránil hrubou silou vyhlášení uherské samostatnosti a vojenským i diplomatickým tlakem oddálil pruskou hegemonii nad Německem). Kardinál Bedřich Schwarzenberg (1809 – 1885) se stal nejprve salzburským a od roku 1850 pražským arcibiskupem.
Karel Havlíček oba právem považoval za politické reakcionáře a „normalizátory“, pohřbívající dopady nedávného revolučního vzmachu tak hluboko, jak to jen šlo. Ačkoliv měl na tyhle věci dobrý nos, přece občas v břitkém úsudku přestřelil (například jezuitům tu a tam křivdil). Na jeho obhajobu však nutno konstatovat, že jej k tomu protivníci a oponenti dohnali tupostí, zpupností, zlobou a konec konců i páchaným násilím.
V konkrétním případě Švarcemberků se poněkud zmýlil v knížeti kardinálu, který se ukázal být sice „státotvorným“, avšak sociálně cítícím českým vlastencem (z hlediska dnešních restitučních tahanic může být zajímavé, že se významně zasloužil o dostavbu pražské katedrály). Ještě před jeho příchodem do Čech o něm Havlíček zjevně ironicky psal (Slovan29. 5. 1850): ... Nový náš arcibiskup, kníže kardinál Schwarzenberg, odstěhuje prý se již brzy do Prahy. Jest prý štědrý k chudým! Poněvadž ale vlastně třetina všech příjmů z prebend chudým náleží, tedy vypadne v Praze asi 100 000 zl. v. č.[3] od arcibiskupa na chudé z povinnosti – ostatní teprva z dobročinnosti. Musíme ale též doufati, že štědrota k chudým není jediná vlastnost nového pana arcibiskupa, a zvláště doufejme, že k nám neuvede jezovity ...
Za tři měsíce (Slovan 14. 8. 1850) už byl o poznání vstřícnější: O instalaci našeho nového arcibiskupa pražského rozšiřují se již dávno nesmírné pověsti. Mezi jiným píše Wanderer, že devět kardinálů se k této slavnosti očekává z Říma. Ačkoli ostatně právě tuto zprávu o devíti kardinálech nedržíme za pravdivou, jest alespoň přece jisto, že se veliká pozornost z hierarchické strany obracuje nyní na Čechy. Již to, že se stal kníže-kardinál Schwarzenberg u nás biskupem a že bude uveden od papežského legáta, podává nám důkaz, že Řím nezapomněl ještě na ty nepříjemnosti, které mu způsobili již Čechové svým bystřejším rozumem, a že se všemožně stará opatřiti si u nás více autority. – Ostatně však až posud jdou o novém panu arcibiskupovi mnohé chvály, a neupadne-li v Praze do rukou jisté nerozumné zélótské[4] strany, která ovšem všechny síly své k tomu oučelu napne, můžeme od něho mnoho dobrého očekávati. To alespoň již očekáváme se vší důvěrou, že nenastoupí do šlépějí arcibiskupa holomouckého a biskupa litoměřického v liguriánském[5] ohledu. Ostatně nepochybně bude panu arcibiskupovi povědomo, jaký jest rozdíl mezi obyvateli Čech a Solnohradska. Solnohradčanský německý lid klade, pokud jej známe, více váhy na zevnitřnost v náboženství, náš lid má ale hluboký náboženský cit, jak to naše historie a veliké oběti pro přesvědčení náboženské přinešené dosvědčují. Náš lid hledí při náboženství více na jádro než na zevnitřnost.
Nový arcibiskup to nejspíš četl a moudře reflektoval, neboť si žádný další Havlíčkův zájem nevysloužil. O to větší žurnalistovu pozornost poutal jeho politicky agilnější bratr.
O něm Borovský (Slovan 5. 10. 1850) s charakteristickou jízlivostí referoval: První ministr, kníže Schwarzenberg, jel za JMC[6] do Tyrolska. Bude prý tam nějaké rokování s králi německými spojenými s Rakouskem proti Prusku. Snad by mohla míti tato cesta JMC ještě přece nějaké všeevropské následky. Ostatně při tom při všem nevěříme ještě na vojnu s Pruskem, neboť jest jen jedna jistá známka, dle které s jistotou na vojnu s Pruskem budeme moci souditi, totiž až zas počne ministerstvo nám Slovanům, a zvláště Čechům příznivější tvář ukazovat. Tak jako z pučení fíků se v Písmě soudí na brzké jaro[7], tak i z rozšíření ministerského srdce k nám souditi můžeme na brzkou vojnu s Pruskem. Pak zase budeme hodní a milovaní synáčkové – s tím rozdílem jenom, že jsme již zatím trochu povyrostli a zmoudřeli.
Dnes sotvakdo ví, oč tehdy běželo. Ačkoliv nám to může připadat jako směšná ješitnost dávno zapomenutých panovníků, už tenkrát se zadělávalo na obě světové války (a potažmo naši současnost): od roku 1849 začalo Prusko usilovat o nadvládu v Německém spolku na úkor Rakouska. V duchu těchto ambicí roku 1850 samostatně intervenovalo v Hessensku, na což Rakousko reagovalo podrážděně ultimátem a už koncem léta začalo v Českých zemích soustřeďovat vojsko. Ozbrojený konflikt byl doslova na spadnutí. Přesto Havlíček bystře rozpoznal, že se rakouským potentátům ve skutečnosti válčit nechce.
Proto nezanedbával vnitropolitické otázky včetně občanské kultivace svých čtenářů. Nemilovaný Schwarzenberg mu k tomu dobře posloužil: ... Liberální pochází od latinského slova liber (svobodný) a užívá se obyčejně pro krátkost co pojmenování všech, kteří jsou pro dobrý pokrok a pro politickou svobodu. Avšak jaké rozmanité stupně jsou tu možny, které se tedy všechny napořád jedním jménem zahrnují? Za knížete Metternicha jmenoval se leckdo liberálním, který nyní největším jest reakcionářem, a snad považovala římská vláda za Řehoře[8] a neapolitánská[9] knížete Metternicha ještě za přílišného liberalistu. Praví se, že si hrabě Khevenhüller, bývalý komandant v Praze, na nynějšího prvního ministra Schwarzenberga stěžoval co na demokrata, a jisto jest, že Haynau vyhlásil nynější ministry za demagogy atd. Ostatně se však nejobyčejněji se slovem liberální spojuje smysl rozumných a povážlivých přátel pokroku a svobody. Přijde ale zas všechno na to, co kdo považuje za pokrok, svobodu, za rozumné a povážlivé! ... (Slovan19. 10. 1850)
V prosinci 1850 se v Drážďanech sešli zástupci tehdy stále rozdrobených německých států, aby obnovili celní spolek. Prusko při tom usilovalo o vytlačení Rakouského mocnářství z dosavadní sféry vlivu a o zaujetí jeho místa. Havlíčka více zajímaly (Slovan22. 1. 1851) „pohřební řeči“ nad občanskými svobodami a nad zřejmým koncem českých emancipačních snah: S jakýmsi bolestným úsměchem četl jsem články v našich vládních novinách o sjezdu drážďanském, a jmenovitě jejich spokojené tvrzení, že prý „kníže Schwarzenberg uzavřel v Drážďanech revoluci“. Chtějí tím tyto úslužné vládní časopisy tolik říci, jako že od této doby zase všechno do předešlých pokojných kolejí navráceno jest, že mocnosti otřásající celou Evropou r. 1848 již do konce pokořeny a jako ze světa vymazány jsou od knížete Schwarzenberga na sjezdu drážďanském!? Mimovolně si při tom vzpomínáme na jeden obrázek v Šotku, kdežto již napřed na počátku roku 1849 podle přírody vyobrazeno jest toto uzavírání revoluce od knížete Schwarzenberga. A jak tam v Šotku vypodobněno, takové jest také navlas ve skutečnosti. Zavřeli revoluci tak, jako se zavírá pára do kotle, jako se zavírá prach do pušky ... Známo jest, alespoň se všeobecně myslí, že kníže Schwarzenberg, nynější první ministr, velice obdivuje státnické moudrosti a schopnosti knížete Metternicha: ale uzná-li jej za svého mistra, proč tedy nepováží, že všechny ty cesty knížete Metternicha vedly jen k roku 1848! ...
Rakousko ovšem dokázalo zručně „upouštět páru“ ještě dalších pětašedesát let. Očekávaným „výbuchem střelného prachu“ se stala až v nedohlednu číhající první světová válka.
Sebevědomého novináře mimořádně popuzovala poddanská servilita a české plebejství, které v naší době (nikoliv beze zbytku) vystřídala servilní loajalita a plebejská konformita. Ve Slovanu (5. února a  22. března 1851) se tomu hořce poškleboval: Ze všech stran – praví vládní noviny – zasílají se knížeti Schwazenbergovi poděkovací adresy, že zachoval evropejský pokoj! Šťastní lidé, kteří si umí všude najít příčinu k děkování a pochlebování ... Od nějakého času pozorujeme ve všech končinách říše rakouské jakousi podivnou a neobyčejnou agitaci – ze všech stran podávají knížeti Schwarzenbergovi poděkovací adresy – tu za udržení pokoje, tu za jeho politiku a bůhví zač ještě, jedno město po druhém pospíchá udělovati našemu prvnímu ministru čestné měšťanské právo. Všichni jsou šťastní, všichni jsou spokojení! Blažení lidé! „Jak bychom mohli odepříti ministrprezidenovi Schwarzenbergovi čestné měšťanství?“ – pravil pan velkokupec J. B. Riedl, když se o tu samou věc jednalo  Praze, - „vždyť jest ministr, vždyť jest kníže, vždyť jest feldmaršállieutenant!“ Nejkrásnější při celé věci jest, že od c. k. politických úřadů vychází veliké to snažení o poděkovací adresy a čestná měšťanství pro knížete Schwarzenberga. Jestli to u dvoru ve Vídni nevědí, jakým způsobem se všechny ty demonstrace zcela přirozeně dějí, budou se asi velice diviti, odkud se najednou vzal na všech stranách říše zároveň tento neobyčejný entuziasmus pro ministra Schwarzenberga, a po chvíli by snad uvěřili, že skutečně není v celém Rakousku jiného lidu než spokojeného a šťastného, kdyby náhodou ažio[10] ustavičně se nevzmáhalo při tom. Podivný lid, tito sedmašedesátníci[11]! Chlubívají se obyčejně, že jen mezi nimi jest bohatství, že všichni liberální lidé jsou jen žebráci, komunisté atd., nyní ustavičně ujišťují pana Schwarzenberga o své důvěře a spokojenosti, nemohou se vynaděkovati, a přece ... přece nechtějí svou důvěru ukázati zvučícím způsobem. Zvučící způsob důvěry jest vyndat schované dvacetníky, brát bankonoty zase tak jako stříbro, a stříbro ne dráž než bankonoty, to by byla ta pravá důvěra v knížete Schwarzenberga, ne ale adresami a podpisy. Takový bankér dnes podepíše své jméno na adresu, ve které se jeví plná důvěra a spokojenost s vládou knížete Schwarzenberga, a kdyby zejtra od někoho ta samá vláda chtěla vypůjčit peníze, dá jí jako nějakému bankrotáři na stozlatovou obligaci 85 zl., notabene ještě v bankonotách! To je ta důvěra! Ostatně jest to věru směšné s takovými adresami důvěry, které si vlády samy dávati nechají. Žádal císař Josef II. od sedláků jakých adres důvěry? A na druhé straně, kdyby byli političtí úřadové pro knížete Metternicha v lednu 1848 žádali podobným způsobem adresy důvěry a spokojenosti a poděkování za udržení evropejského pokoje, kdož pochybuje, že by se nebylo sešlo ještě více podpisů než snad nyní? Marnost nad marnostmi! Ti samí, kteří by byli v lednu 1848 tuto adresu důvěry byli podepsali, ti samí byli již v březnu 1848 nejhorlivější tupitelé téhož knížete a pospíchali tisknouti, prodávati a kupovati karikatury na něho! Marnost nad marnostmi a všeho marnost!
V tomtéž duchu brojil Borovský i nadále. Navíc zpochybňoval šířící se mínění, že by snad měl být ministrprezident Schwarzenberg nějakým mírotvorcem. V citovaném Slovanu(z 5. 4. 1851) se to neobjevilo, ale téměř všeobecnou válkychtivost Prusů ve skutečnosti zchladil ruský car Mikuláš, který během vrcholné schůzky tří zainteresovaných mocnářů (koncem října 1850 ve Varšavě) podpořil Rakousko. Tentokrát se pruští potentáti ještě zalekli a podpisem olomouckých punktací (v listopadu 1850) podřídili. Šlo ovšem o poslední významný úspěch rakouské diplomacie a také o labutí píseň spojenectví s Ruskem (už za krymské války[12] to Rakousko nevděčně táhlo s protiruskou koalicí).
... Zprávu, že Opočenští poslali první poděkovací adresu knížeti Schwarzenbergovi, čtli jsme tuším ve Vídeňském deníku ... kdo vystupuje jakýmkoli krokem do veřejnosti, musí již napřed věděti, že bude všelijak posuzován, a kdo dává poděkovací adresu knížeti Schwarzenbergovi, musí napřed věděti, že bude od vládních novin pochválen, od opozičních pohaněn. Všechno přijde jen na to, která strana pravdu má. Já alespoň myslím, že by kníže Schwarzenberg asi velmi málo adres poděkovacích dostal, kdyby neměl v rukou svých tolik moci. Chceme-li bez bázně před touto hmotnou mocí a bez očekávání nějakých milostí pouhou pravdu mluviti, musíme říci, že všechna zásluha o udržení pokoje náleží jenom pruské vládě, která se raději pokořila před Rakouskem a raději snášela nespokojenost největší části, ba skoro všech občanů svých, vojnu žádajících, než by byla počala vojnu. Každý přece víme, že nezačali Prušáci vojnu strojiti, nýbrž kníže Schwarzenberg, a také nyní všichni víme a vidíme, že věci mezi Pruskem a Rakouskem stojí nyní zrovna zas tak, jako stály před strojením této vojny. Neodvislý občan, který nechce pochlebovat, tázal by se tedy: Načpak vlastně udělal náš první ministr takovou velikou útratu na přípravy vojenské v našich beztoho velmi smutných okolnostech? Nač obtěžoval i vojsko, i občanstvo maršem a ubytováním? Co tím docílil? – Snad udržení pokoje? Toho by byl laciněji docílil i bez těch maršů, bez toho ubytování! A byli bychom právě tak daleko s Pruskem, jako jsme nyní! Náš pan ministr ovšem neměl ani pravý úmysl vojnu vésti, nýbrž chtěl jen Prusko (vlastně pruskou královskou rodinu) zastrašiti, aby se poddalo pod přednostenství Rakouska, hrál tím ale příliš nebezpečnou hru. Což aby tak bylo Prusko vojnu přijalo, při které mělo věru více naděje na vítězství než Rakousko?[13] ...
Až přemrštěné podlézavosti vůči mocnému knížeti se Havlíček ve svém Slovanu vysmál ještě jednou (7. 6. 1851): V přípisu od nynějšího městského výboru pražského k ministru knížeti Schwarzenbergu strany „nabídnutí“ čestného měšťanství města Prahy čteme také mezi jiným, že celé Rakousko, jmenovitě ale Čechy a Praha, děkuje panu ministru prezidentovi, „kromě nesčíslných dobrodiní, jež posuzovati nenáleží zástupcům městským“, také zachování pokoje. – Toť přece jest neslýchaná, ano, což dím, pravá zaječí skromnost dobře smýšlejícího výboru, který si ani nepřivlastňuje právo posuzovati dobrodiní učiněná skrze knížete premiérministra ne snad Rakousku, ne snad Čechům, nýbrž nastojte! i Praze, samému městu, jehožto zákonitým orgánem se sami nížeji jmenují ... (... z nynějších obecních otců pražských, ale čpí kytajskou ponížeností až radost. Jinde si to každý musí za největší čest pokládati, když jej takové město jako Praha za čestného měšťana vyvolí: tuto ale si ani netroufá dobře smýšlející výbor učiniti pana ministra čestným občanem, nýbrž bude se nepochybně teprva nejponíženěji tázati, jestli by směl býti tak opovážlivý, aby nejuctivěji požádal pana ministra, jestli by snad tak dobrotiv býti chtěl přijmouti titul čestného měšťana ...).
Pro úplnost zbývá poslední „švarcemberská“ zmínka (Slovan 7. 8. 1851) v rámci loučení s Vídeňským deníkem: ... Ovšem že jsme, vidouce již směr patrný ministerstva Schwarzenbergova, museli se chovati zcela opozičně: tím jsme ale dokonce „nenastoupili šlépěje těch, proti kterým jsme dříve bojovali“, jak praví Vídeňský deník. Neboť ti, proti kterým jsme bojovali a které jsme přepjatce nazývali, dělali opozici proti liberálnímu ministerstvu Doblhoffovu, které jsme my zastávali: my ale jsme v opozici proti ministerstvu Schwarzenbergovu, o kterém nyní každý ví, jaké jest ...
Pak už byl kutnohorský plátek úředně „zastaven“. Jeho redaktor se s obecenstvem rozloučil téměř prorocky (Slovan 14. 8. 1851): Říkává se obyčejně o vládách, že se nic nenaučily a nic nezapomněly: národům se ale musí radit, aby hleděly mnoho se naučit a na nic nezapomenout!
Kdyby Karel Havlíček prožil (a přežil) dalších sto šedesát let českých peripetií a vstoupil do našich vod, pro koho by hlasoval ve druhém kole nynější prezidentské volby? Zkusme si pro legraci tipnout (by13114č).
---
[1] http://bajnar.blog.idnes.cz/c/315701/Pisen-Cechu-o-Svarcenbercich.html
[2]
 špicbub nejspíš: lotr, darebák
[3] (zlatých vídeňského čísla)
[4] zéloti – starověké židovské nábožensko-politické hnutí (snad i sekta; připisuje se jim mesianismus a posedlost koncem světa). Havlíček měl (patrně) na mysli přemrštěnou náboženskou horlivost a „katolicismus“.
[5]
Asi narážka na kazatelskou a misionářskou činnost řeholní kongregace redemptoristů (založena 1732 Alfonsem z Liguori). Havlíček byl v obraze: redemptoristé se na českém území usadili roku 1855 (nejprve v Koclířově u Svitav).
[6] (císař František Josef)
[7] (Mt 24, 32 an a L 21, 29 an)
[8] (Bartolomeo Cappellari – papežem Řehořem XVI. 1831 - 1846)
[9] (... na jih od Papežského státu se v letech 1816 – 1861 rozkládalo Království obojí Sicílie; Neapolské království bylo jeho součástí)
[10] (kladný rozdíl mezi tržní a nominální hodnotou cenných papírů; spekulativní zisk)
[11] Za sedmašedesátníky bývali označováni odpůrci revoluce z řad střední třídy (podle deputace šedesáti sedmi pražských měšťanů, kteří v červenci 1848 děkovali knížeti Windischgrätzovi za potlačení povstání a prosili o zachování výjimečného stavu ve městě).
[12] (1853 – 1856)
[13] ... tahanice o nadvládu v Německém spolku ukončila prusko-rakouská válka z roku 1866, v níž Rakousko utrpělo zdrcující porážku (zejména u Hradce Králové). Po pruském vítězství nad Francií (1870) už nic nestálo v cestě německému sjednocení a vzniku nové evropské mocnosti.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a dvě