Adam Mickiewicz

Napsal zblo (») v pondělí 9. 11. 2015 v kategorii čtenářský občasník, přečteno: 1826×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinefilomati.jpg

autor původního textu: Wojciech Rzehak in Adam Mickiewicz - Dziady (GREG, Kaków 2014) / překlad a poznámky by15118č[1]
---
Životopis Adama Mickiewicze[2]
Adam Mickiewicz se narodil 24. 12. 1798 v Zaosiu[3] u Nowogródku[4] na Litvě jako syn tamějšího advokáta Mikołaje Mickiewicze (bývalého kościuszkovského[5] vojáka) a Barbary Majewské. Už od dětských let se seznamoval s pohádkami a další lidovou slovesností, hluboce zakořeněnou v povědomí okolního litevského, běloruského a polského obyvatelstva. Legendy a tajemné historky o zjeveních z místních lesů či jezer mu vyprávěl starý sluha, nazývaný Ulysses[6], zatímco lidové písně slýchal od hospodyně Gąsiewské, která se u Mickiewiczových starala o dům. Není vyloučené, že právě tehdy se Adam, ještě jako dítě, poprvé zúčastnil obřadu „dědů“. V roce 1812 zemřel Mikołaj Mickiewicz, což uspíšilo chlapcovo emocionální dospívání.
Roku 1807 začal Mickiewicz chodit do okresní všeobecné školy v Nowogródku, vedené řádem dominikánů. Po jejím dokončení odešel  (1815) na vilenskou[7] universitu, kde dosáhl solidního vzdělání v klasické filologii, domácí literatuře a historii. V této době (1817) založil s přáteli konspirační Sdružení filomatů („milovníků vědění“)[8]. Ústřední heslo spolku („vlast, vzdělání, čestnost“) se stalo mravním a ideovým ukazatelem pro mnohé tehdejší studenty. V této době Mickiewicz čerpal stipendium, které musel později odpracovat. Proto se po studiích přestěhoval (1819) do Kovna[9], kde začal od září působit jako středoškolský učitel. Právě tehdy (díky příteli Tomáši Zanovi) poznal Marylu Wereszczakównu, sestru Zanova kolegy Michała. Zamiloval se do ní ideální láskou, charakteristickou pro sentimentální hrdiny, jeho dvoření však vyšlo naprázdno, neboť matka milované měla pro dceru vyhlédnutou „lepší partii“ - hraběte Wawrzyńce Puttkamera. Milostné zklamání (ztráta spřízněné „blíženecké duše“) a smrt matky způsobily, že počátek dvacátých let byl pro Mickiewicze fatální. Odráží se to v jeho díle z téže doby, které překypuje smutkem, pesimismem a žalem nad marnou láskou (např. báseň věnovaná M ٭٭٭  nebo IV. část Dědů).
Roku 1822vyšla ve Vilně první sbírka Mickiewiczových básní, pojmenovaná Poezie. Tvořil ji především cyklus Balady a romance, považovaný za manifest polského romantismu. Náklad 500 exemplářů se ukázal jako nedostatečný: rychle následoval dotisk. Popularita mladého básníka rostla. Rok po debutu vydal Mickiewicz druhý svazek pod stejným názvem. Obsahoval báseň Přízrak, II. a IV. část Dědů a poetický příběh Gražyna. Zdařilý debut a rostoucí Mickiewiczova popularita (coby předního představitele rané romantické poezie) byly příslibem velké kariéry. Básníkův život však zkřížily vážné problémy. Přestože opustil Vilno, udržoval úzké styky s tajnými spolky (zejména se Sdružením filaretů[11], které vzniklo přetvořením organizace filomatů) a v důsledku toho se stal obětí politického teroru. Když kolem roku 1823 vzrostlo pronásledování litevských Poláků, byl spolu s dalšími členy obou spolků zatčen a internován ve vilenském klášteře baziliánů, upraveném na věznici.
Mickiewicze drželi ve vězení od 23. 10. 1823 až do procesu 21. 4. 1824 a pak byl na základě rozsudku odeslán do vyhnanství ve vnitřním Rusku. V říjnu 1824 opustil Litvu a odjel do centrálních ruských gubernií, kde strávil následujících pět let života (mj. v Petrohradě, Oděse a Moskvě). Během vyhnanství se seznámil s řadou významných ruských spisovatelů, intelektuálů a politických aktivistů (např. s Kondratijem Rylejevem[12], Alexandrem Bestuževem[13] nebo Alexandrem Puškinem[14]). Z Oděsy podnikl několik výletů na Krym (básnickým plodem těchto výprav je svazeček Sonetů, obsahující Sonety krymské a Sonety oděské).
V době svého vyhnanství Mickiewicz působil také jako státní úředník v gubernátorské kanceláři. Tato nucená práce v carské administrativě (a tedy jakoby ve prospěch okupační mocnosti) se později odrazila v poetickém příběhu Konrád Wallenrod.
Roku 1829 se mu (díky pomoci přátel) podařilo opustit Rusko. Odešel do Německa a odtud do Říma. Tam se dozvěděl o vypuknutí Listopadového povstání (1830)[15]. Z dosud neobjasněných příčin se na něm nepodílel: jeho (více než rok trvající) cesta z Říma přes Ženevu a Paříž do Velkopolska[16] stále budí pochybnosti. Ve Velkopolsku básník patrně čekal na pád povstání a když k tomu došlo, připojil s k Velké emigraci tím, že odcestoval nejdříve do Drážďan (na jaře 1832; vznikla tu III. část Dědů) a pak do Paříže.
Ve francouzském hlavním městě strávil několik let. Zpočátku se účastnil politického života polistopadové emigrace, brzy jej však znechutily vnitřní spory a hádky. Tehdy napsal Pana Tadeáše (1834)[17]. Po roce 1834 se pokoušel proniknout na pařížské scény dramatickou tvorbou, francouzsky napsané hry Konfederáti barští a Jakub Jasiński aneb Dvojí Polsko mu však úspěch nepřinesly.
V té době se básník nacházel ve velmi špatném psychickém stavu. V jednom z dopisů svou situaci popsal slovy: „Tohoto léta jsem prožil mnohý osobní i rodinný zármutek.“ Duševní kondici mu nezlepšil ani sňatek s Celinou Szymanowskou (s níž měl později šest dětí).
V roce 1839 mu bylo nabídnuto uplatnění ve švýcarském Lausanne. Měl se stát profesorem starověké římské literatury na tamější universitě a on příležitost využil. Ve Švýcarsku vznikly poslední Mickiewiczovy verše. Od té doby se věnoval výlučně próze, publicistice a politické činnosti. Umělcův švýcarský pobyt byl velmi krátký: už v roce 1840 se rozhodl vrátit do Paříže.
V letech 1840 - 1844 přednášel jako profesor na katedře slovanské literatury v pařížské Collège de France, roku 1844 byl však za propagování myšlenek Andrzeje Towiańského[18] a za hlásání panslavismu z ústavu propuštěn. Když v roce 1848 propuklo Jaro národů[19], odjel Mickiewicz do Říma, kde se pokoušel organizovat polskou dobrovolnickou legii (Legion Mickiewicza).
Po návratu do Paříže založil s přáteli list Tribuna národů[20]. Po jeho zákazu se na nějaký čas stáhl z politiky a pracoval jako knihovník v Bibliothèque de l'Arsenal. V září 1855 (po vypuknutí krymské války[21]) se Mickiewicz ještě jednou vrhl do víru politiky: odjel do Konstantinopole s úmyslem vytvořit polské (a židovské) oddíly, které by vystoupily proti Rusku. Zemřel tam 26. 11. 1855[22], s největší pravděpodobností na choleru.
Jeho ostatky byly o rok později (1856) převezeny do Paříže a odtud roku 1890 do Krakova, kde v podzemí wawelské katedrály spočívají dodnes.
---
Chronologie Mickiewiczova života a díla[23]
- 1798 - 1814 (dětství a mládí)
-
24. 12. 1798 - narozen v Zaosiu u Nowogródku
- 1807 - 1814 - ve škole dominikánského řádu v Nowogródku
- 28. 5. 1812 - otcova smrt
- 1815 - 1823 (období vilensko-kovenské; studium a práce učitele)
-
1815 - 1819 - studium ve Vilně
- 1817 - založeno Sdružení filomatů
- 1819 - 1823 - učitelská práce v Kovnu
- 1819 - poznává Marylu Wereszczakównu
- 1823 - 21. 4. 1824 - vězení
- 1824 - 1829 (vyhnanství v Rusku)
-
25. 10. 1824 - odjezd z Vilna do Ruska
- únor 1825 - odjezd do Oděsy
- srpen - říjen 1825 - cesta na Krym
- květen 1829 - odjezd z Ruska
- 1829 - 1830 (romantické cesty; Německo, Švýcarsko, Itálie)
-
1829 - Berlín (červen - červenec - účast na Hegelových přednáškách)
- květen - říjen 1830 - výlety do Neapole, Pompejí, na Sicílii, do Assisi a Milána
- 1831 - 1832 (pokus o účast v Listopadovém povstání)
-
květen 1831 - příjezd do Paříže
- srpen 1831 - příchod do Velkopolska
- březen 1832 - odjezd do Drážďan; počátek Velké emigrace
-
1832 - 1838 (Velká emigrace; Paříž)
-
červenec 1832 - příjezd do Paříže
- 22. 7. 1834 - sňatek s Celinou Szymanowskou
- 1839 - 1840 (Lausanne)
-
červen 1839 - odjezd do Lausanne
- říjen 1840 - rezignace na práci v Lausanne a návrat do Paříže
- 1840 - 1848 (Collège de France a tovianismus, Jaro národů)
-
1840 - 1844 - přednášky v Collège de France
- 1841 - 1847 - pod vlivem mystika A. Towiańského
- 1848 - odjezd do Itálie
- březen 1848 - pokusy o zformování polské legie
- 1849 - 1855 (poslední léta života; přenesení ostatků)
-
březen - říjen 1849 - práce v La Tribune des Peuples
-
září 1855 - odjezd do Konstantinopole
- 26. 11. 1855 - smrt v Konstantinopoli
- 1856 - převoz těla do Paříže
- 1890 - slavnostní uložení ostatků do wawelské krypty
nejvýznamnější dílo[24]
1817 - začíná překládat Voltairovu Pannu orleánskou
1818 - první publikovaná práce Městská zima (ve Vilenském týdeníku)
1819 - Brambora
1820 - Óda na mládí (první vydání 1827), Píseň filaretů (první vydání 1928)
1822 - první svazek Poezie (Balady a romance: Romantismus, Świteź[25], Rusalka, Lilie, Tátův návrat, To mám rád, Rybka, Maruščin hrobeček aj.)
1823 - druhý svazek Poezie (Gražyna, Přízrak, II. a IV. část Dědů)
1823 - M٭٭٭
1826 - Sonety (Sonety krymské a Sonety oděské)
1828 - Konrád Wallenrod
1829 -  ٭٭٭, V alpském Splügenu
1830 - Matce Polce
1831 - 1832 - Ordonova reduta, Plukovníkova smrt
1832 - III. část Dědů
1832 - Knihy polského národa a jeho putování
1834 - Pan Tadeáš
1837 - Konfederáti barští, Jakub Jasiński
1839 - 1840 - Lyrika z Lausanne
1848 - Soupis zásad
1849 - články v Tribuně národů
---
[1] zdroje: Adam Mickiewicz - Dziady (GREG, Kaków 2014) / pl.wikipedia.org / de.wikipedia.org / cs.wikipedia.org / Słownik historii Polski (Wiedza powszechna, Warszawa 1973)
[2] (Dziady, str. 233 - 235)
[3] Zaosie (bělorusky Завоссе; dnes ve středozápadním Bělorusku) bývala venkovská usedlost rodiny Mickiewiczů, koncem 19. století už zpustlá a za 1. světové války v důsledku bojových operací zcela zničená. V roce 1927 tu polské vojsko vystavělo básníkovi pomník (obnoven 1955) a v letech 1996 až 1998 byl dvůr se zahradou zrekonstruován podle dobové rytiny z roku 1843. Mickiewicz se tu narodil pouze „pravděpodobně“, protože matrika místo jeho narození neuvádí.
[4] Nowogródek (bělorusky Навагрудак; dnes asi 30 tisíc obyvatel). Založen ve 2. polovině 9. století, od poloviny 13. století sídelním městem litevských knížat, mnohokrát obětí válečných událostí. V době polsko-litevského soustátí vojvodským městem. V rámci 3. dělení Polska (1795) připadl Rusku. Během Napoleonova tažení na Moskvu (1812) krátkodobě obsazen francouzským a polským vojskem (tehdy asi 1600 obyvatel, z toho 45% Židů, 35% Poláků a 20% Tatarů). Za 1. světové války pod německou správou (fronta probíhala 20 km východně od města), v roce 1918 převzat ruskými bolševiky. Po skončení rusko-polské války (1919 - 1921) nejmenším vojvodským městem polské „druhé republiky“. V době 2. světové války střídavě pod sovětskou a nacistickou nadvládou (represe vůči obyvatelstvu).
[5] Tadeusz Kościuszko (1746 - 1817; generál, vůdce národního povstání). Jako absolvent „rytířské kadetky“ se (umělecky!) vzdělával v Paříži. Účastník války o nezávislost Spojených států (1776 - 1783; vynikl především jako fortifikační inženýr). Roku 1789 povolán do polské armády v hodnosti generálmajora. Za války 1792 se vyznamenal v několika bitvách. Poté, co se poslední polský král Stanisław August Poniatowski připojil k proruským targowickým zrádcům, podal demisi a emigroval. Pobýval v Sasku a marně usiloval o pomoc Francie. Podílel se na povstaleckém spiknutí 1793 - 1794: řídil vojenské přípravy na povstání 1794, v jehož čele stanul jako Nejvyšší náčelník národních ozbrojených sil (tzv. Insurekcja kościuszkowska). Rozdrtil ruská vojska u Racławic. Možnost vítězství shledával v masové účasti od poddanství osvobozených sedláků. Po porážce v bitvě u Maciejowic byl do roku 1796 vězněn v petrohradské Petropavlovské pevnosti. Potom žil v emigraci ve Spojených státech a od poloviny roku 1798 ve Francii. Členem Spolku polských republikánů. Spolupracoval na tvorbě polských legií, bránil však tomu, aby byly polské záležitosti spojovány s Napoleonem, kterému nedůvěřoval. Z podobných důvodů odmítl spolupráci s carem Alexandrem I. Zemřel 15. 10. 1817 ve Švýcarsku, kde trávil poslední léta života. Pochován na krakovském Wawelu. / ... v polské Vratislavi prezentovaná Panoráma bitvy u Racławic (devítiměsíční práce devíti malířů z konce 19. století) měří úctyhodných 114 x 15 m.
[6] Ulysses (Ulixes): latinské označení hrdiny řecké mytologie Odyssea.
[7] Vilno (litevsky Vilnius) – hlavní město Litvy. V důsledku polsko-litevského soustátí od 15. století postupně značně polonizované; v meziválečném Polsku vojvodským městem.
[8] ... (1817 - 1821). Podobizny významných filomatů a filaretů (na obr. z roku 1889): Tomasz Zan, Ignacy Domeyko, Adam Mickiewicz, Antoni Edward Odyniec, Jan Czeczot.
[9] Kovno (litevsky Kaunas; dnes druhé největší litevské město s 320 tisíci obyvatel). První písemná zmínka z roku 1361. Mezi světovými válkami hlavním městem Litvy.
[11] ... z řeckého philáretos (sdružení milovníků mravních ctností); tajný vlastenecký spolek polské mládeže v letech 1820 - 1823.
[12] Kondratij Fjodorovič Rylejev (1795 - 1826), ruský romantický básník. Popraven za účast v povstání děkabristů.
[13] Alexandr Alexandrovič Bestužev (1797 - 1837), ruský romantický prozaik, básník a literární kritik. Původně vůdce děkabristů, získal si však carovu přízeň a strávil v sibiřském vyhnanství pouhé čtyři roky. Pak loajálně bojoval proti čečenskému povstání (v roce 1836 mu car vrátil důstojnickou hodnost). Padl v Čečensku (jeho tělo nebylo nalezeno). Ruský nacionalista, který ve skutečnosti neměl pro polské osvobozenecké aspirace pochopení (Mickiewicz si o něm dělal zjevné iluze).
[14] Alexandr Sergejevič Puškin (1799 - 1837), významný básník, prozaik a dramatik ruského romantismu. Nějaký čas ve vyhnanství v jižním Rusku. Jeho dílo „cenzuroval“ car osobně. Zemřel na zranění v souboji. Ruský nacionalista, který neměl pro polské osvobozenecké aspirace pochopení.
[15] Listopadové povstání (proti Rusku; vypuklo 29. 11. 1830 ve Varšavě, skončilo v říjnu 1831). Zachvátilo tzv. kongresové Polské království (z roku 1815), Litvu a části Běloruska i Ukrajiny. Podporovali jej rovněž Poláci z druhých dvou záborů. Rozpoutali jej Wysockého „belvederčíci“ (útokem na varšavské místodržitelství v Belvederu; velkokníže Konstantin uprchl v ženském přestrojení). Po varšavském vítězství (Noc Listopadowa) převzali moc konzervativci, usilující o dohodu s carem Mikulášem I. Sejm však 18. 12. 1830 pod tlakem veřejného mínění vyhlásil celonárodní povstání a 25. 1. 1831 sesadil ruského cara z polského trůnu. V únoru 1831 vstoupila do Kongresovky ruská armáda, po několika bitvách však byla odražena. Koncem března přešlo polské vojsko do protiofenzívy. Na jaře se k povstání připojila Litva, Ukrajina a Bělorusko. Přes počáteční úspěchy došlo k polské porážce u Ostrołęki (26. 5. 1831). Rusové postupně převzali iniciativu a po dvoudenním útoku ze 6. a 7. 9. 1831 dobyli Varšavu. Během následujících měsíců přešla většina polských povstalců do obou sousedních záborů, kde složili zbraně. Mnozí skončili v tzv. Velké emigraci.
[16] Velkopolsko - historicky původní území polské státnosti v povodí střední Varty (od poloviny 13. století označované jako Polonia Maior). Tamější Velkoknížectví poznaňské (do roku 1815 součást Varšavského knížectví) bylo po vídeňském kongresu přičleněno k pruskému záboru.
[17] ... filmové zpracování Pana Tadeáše Andrzej Wajda, 1999 / ... kouzelná hudební upoutávka k filmu zde (text: Moczulski, hudba: Turnau, interpretace: Sojka a Turnau)
[18] Andrzej Towiański (1799 - 1878), polský charismatický náboženský horlitel a mystik (šiřitel mesianismu). Od roku 1840 žil v cizině (ve Francii byl obviněn ze špionáže ve prospěch Ruska a musel odejít do Švýcarska, kde po letech působení zemřel).
[19] ... u nás se pojem Jaro národů (polsky Wiosna Ludów) příliš neujal kvůli poněkud posunutému významu slova národ (respektive lid). Používá se spíš „německý“ termín Revoluční rok 1848 / 1849.
[20] ... La Tribune des Peuples (polsky Trybuna Ludów) - během roku 1849 vyšlo 158 čísel s pravděpodobně významnou Mickiewiczovou účastí (je mu připisováno asi 90 anonymních článků). Zrušení listu si vynutilo Rusko (Mickiewiczovi hrozila za další publicistickou činnost deportace).
[21] Krymská válka (1853 - 1856). Do původně rusko-tureckého konfliktu se zapojila Francie a Velká Británie (v obavě, že by Bospor a Dardanely mohly padnout do ruských rukou). Postupně se k nim přidalo Rakousko, Prusko a savojská Sardinie, takže Rusko náhle čelilo nejen Osmanské říši, ale i téměř celoevropské koalici. Po krvavých bojích bylo donuceno uzavřít mír s dílčími ústupky. Ruský car a turecký sultán museli uznat neutralitu Černého moře. Tehdejší marnou obranu Sevastopolu popsal L. N. Tolstoj v knize Sevastopolské povídky.
[22] ... za několik dní si můžeme připomenout 160. výročí
[23] (Dziady, str. 235 - 236)
[24] (Dziady, str. 236)
[25] Świteź (bělorusky Свіцязь) - běloruské jezero (20 km jihovýchodně od Nowogródku); následující báseň se týká „švitežanky“ (tedy „rusalky“ právě z tohoto jezera)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a tři