Vigilie (Aleksander Fredro)

Napsal zblo (») v neděli 19. 6. 2016 v kategorii bezprizorní překlady, přečteno: 1273×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinenadeje.jpg

Během kampaně roku 1813, v předvečer[1] bitvy u Hanau, byl jsem[2] vyslán s rozkazem ke generálu Bertrandovi[3], který velel zadnímu voji[4] armády. Cestou jsem potkal různé oddíly našeho vojska a pronikl skoro až k předsunutým jednotkám[5] nepřítele, generála Bertranda jsem však nenašel. Nezbývalo mi tedy nic jiného než se stejnou cestou vrátit.
Už se smrákalo, když jsem vyjel z poslední vísky obsazené našim vojskem a ocitl se ve společnosti čtyř takzvaných marodérů[6]. První byl hulán, jmenoval se Świderski (hned mě poznal, protože jsme dřív sloužili u jednoho pluku), další dva byli francouzští kyrysníci na malých, nejspíš kozáckých herkách a konečně dělostřelec, původem z Alsaska, s obvázanou hlavou a pořádně nacpanými vaky, na kulhavém koni.
V takové situaci je společnost vždycky milá, jeden druhého se rád přidrží. Brzy jsme se dali do řeči a vytvořili jakousi malou jednotku.
Byl konec října - nastala temná a chladná noc. Bláto tuhlo v hroudy a ostrým větrem hnaná metelice nás bodala jak špendlíky. Ze začátku to nějak šlo. Každý měl co říci, obzvlášť jeden z kyrysníků nás bavil svými nápady a žerty - štěkal jako pes, mňoukal jako kočka a především náramně dokonale kokrhal jako kohout, takže se Świderski nejednou nahlas zasmál a každou chvíli si pod fousy opakoval: „Pěkná psina.“ Ale nakonec jsme už měli všeho dost.
Tma jako v ranci, zima čím dál větší a ještě ke všemu začala moje klisna napadat na přední nohu. Zjistil jsem, že ztratila půl podkovy, takže nebylo možné zrychlit, i kdyby jen pro zahřátí. Świderski, jedoucí vpředu, náhle zvolal, že je před námi rozcestí a ptal se mě: kudy dál? ... Zůstali jsme stát a radíme se, když tu vpravo, někde nedaleko, bliklo světýlko ... jednou, podruhé ... a pak zas tma. Nebylo nad čím přemýšlet, pohli jsme se doprava. Snad je tam ležení, možná nějaká vesnice, a třeba se najde i kovář - ať tak či tak, v každém případě narazíme na oheň.
Sotva jsme urazili přímou cestou mezi dvěma příkopy několik set kroků, vjeli jsme do aleje vysokých stromů a pak pod koňskými kopyty zaduněl můstek. Konečně Świderski, který stále představoval přední hlídku, zvolal: „Ho! ho!“
„Co je tam?“ zeptal jsem se.
„Je vidět nějaký dům,“ odpověděl.
Cesta tím vlastně končila, protože ji ten tmavý dům s velkou bránou uzavíral. Začali jsme klepat, volat, křičet ze všech sil - žádná odpověď. V takovém případě nebývá voják trpělivý, a nebylo také proč váhat - jednoduše jsme vysadili vrata. Zámky i závěsy okamžitě povolily a polovina dveří s ohromným praskotem a rachotem padla dovnitř budovy.
Dům byl samozřejmě opuštěný, protože na takové výzvy by nereagoval jenom mrtvý. Zavedli jsme koně do dlážděné a klenuté síně (soudě podle ozvěny), byl tam však tak silný průvan, že jsme museli hledat nějaký další úkryt. Vlevo nahmatané dveře se snadno otevřely, dělostřelec vykřesal oheň a zapálil kus kanonýrské svíce[7]. Uviděli jsme úzkou, dlouhou a klenutou místnost, na první pohled prázdnou. Hromádka třísek a rozlámaných dřev byla pro nás velmi radostným objevem, neboť už zakrátko vzplanul na kamenné podlaze příjemný oheň, v jehož záři jsme v jednom koutě spatřili velký výklenek a v něm několik schodů, vedoucích k vysokým a tmavým dvojitým dveřím. Ze zvědavosti jsme odsunuli dlouhou zástrčku a vstoupili do další místnosti stejného tvaru a velikosti jako ta první, jenom s tím rozdílem, že hned u dveří byl krb a naproti němu do poloviny zazděné okno s mříží. V jednom rohu leželo nějaké haraburdí, v němž jsme při bližším ohledání rozpoznali části katafalku, za nímž stály velké svícny.
V takové zimě to byl pro vojáky neocenitelný poklad. S chutí se na něj vrhli, začali vytahovat prkna a lámat je i přes napomínání Świderského, který pořád opakoval: „Pas bon celà - pas bon celà.“ Ke mně se pak obracel s prosbou, abych jim to nedovolil. Přiznám se, že jsem nejen zůstal hluchý k jeho zaklínání, ale sám jsem vytáhl spodní díl katafalku doprostřed místnosti jako lůžko, což bylo lepší než studené kameny.
V koutě za svícny se našel balík několika kusů černé látky s bílým lemováním. Ani ta nebyla k zahození. Bratrsky jsme se o ni podělili a když se v krbu rozhořely umrlčími hlavami pomalované desky, vytáhl jsem polní lahev, napil se jako první a zbytek araku nabídl Świderskému s prosbou, aby se postaral o mého koně. Pak jsem se zabalil do pohřebního sukna a natáhl se na katafalk. Když Świderski odešel, zůstal jsem v místnosti zcela sám, protože vojáci chtěli být u koní. Brzy na to jsem tvrdě usnul.
Spal jsem jak zabitý, když mě náhle probudilo silné bouchnutí dveří. Rozespalýma očima jsem pohlédl před sebe a překvapením usedl. Na protilehlé stěně visel velký obraz, kterého jsem si předtím vůbec nevšiml.
Vstal jsem, otevřel dveře a zapřel je kusem dřeva, abych tak zůstal aspoň ve vzdálené společnosti svých kolegů. V první místnosti bylo prázdno a úplné ticho, jen koně v síni žvýkali zbytky obroku a chvílemi si ten či onen odfrknul nebo zatřásl sedlem. Oheň v krbu jasně hořel a tak jsem přistoupil blíž ke stěně, abych si lépe prohlédl až nyní spatřený obraz. Udivilo mě, že se tak náhle objevil. Ve starém odřeném rámu bylo vidět postavu mnicha v bílém hábitu, s černými vlasy a snědé tváře. Onu tvář patrně čas potáhl mrtvolnou sinalostí, právě tak jako oči zakryl dvěma tmavými skvrnami. Špičatý orlí nos dodával celé fyziognomii cosi ptačího, krahujčího. Mnichova pravá, ohnutá ruka třímala černou rukojeť dýky, nože nebo kordu - tvar zbraně skrývaly záhyby kdysi bílého, nyní však špinavě šedého hábitu. Celý obraz byl právě tak špinavě šedý, jen jediná věc překvapovala na té vybledlé malbě, a sice červená ústa, která byla tak svěží, že se na nich odrážel odlesk ohně...
Důkladně jsem si portrét prohlédl a pak znova ulehl. Okamžitě jsem zase usnul, ale jak se zdá, ne na dlouho. Probudil mě nový hluk.
„Ať do tebe hrom uhodí!“ zvolal jsem hlasitě, obraceje se na druhý bok. To oslovení jasně patřilo větru, který zavíral dveře a rušil můj spánek. Aby hrom uhodil do průvanu - to bylo zajisté dost podivné přání, ale v mé situaci bylo těžké zabývat se logikou. Při uskutečňování záměru přetočit své tělo z levého na pravý bok, musel jsem mimochodem pohlédnout na portrét, a ten letmý pohled mě zadržel v půli obratu: z temné tváře se na mě dívaly vytřeštěné oči. Vlastně z nich bylo vidět jen mrtvolně křídovitá bělma, ve kterých se zračil takový hněv a tak uštěpačná pomstychtivost, až mi přeběhl mráz po zádech. Vymrštil jsem se a jediným skokem stanul před obrazem, ale ten z blízka nevykazoval žádnou změnu. Tmavé skvrny zakrývaly temné oční důlky jako předtím. Jen jsem se však trochu vzdálil, bílé oči na mě znovu hrozivě hleděly a úporně mě pronásledovaly, ať jsem se hnul kamkoliv - a když jsem se přiblížil, jako by pohasínaly.
Podrážděn tím nesrozumitelným soubojem - ať už domnělým nebo skutečným - uchopil jsem konečně obouruč obraz, strhl jej ze zdi, zdvihl nad hlavu a mrštil jím stranou o zem tak prudce, že se rám rozletěl na tisíc kusů.
Upokojen tímhle vítězstvím, neotevřel jsem už přibouchnuté dveře, ale rovnou ulehl na původní místo. Za chvíli jsem znovu spal obrácen k ohni, ovšem jen krátce, protože se dveře náhle rozevřely na dvě strany s ještě větším hlukem a praštěním než dříve. To už na mě bylo příliš a tak jsem měl tisíc láter na jazyku. Ztuhly mi však na rtech: nejenže portrét znovu visí na stěně, ale postava mnicha se v rámu pohybuje! Zvolna se odpoutává od plátna a zdá se, jako by se ke mně přibližovala, sunula nebo plynula ...
Na nic jsem samozřejmě nečekal a rovnýma nohama vyskočil z lože. Halucinace! Portrét klidně visel na zdi, a znovu začal oční souboj...
Měl jsem toho dost a vstoupil do sousední místnosti, styděl jsem se však spící druhy probudit. Spali tak tvrdě, že ke mně nedoléhalo oddychování ani lidí, ani koní. Všechno kolem mi připadalo jak vytesané z kamene, a dokonce i plamen z ohniště uprostřed zářil nějak bledě a nehybně. Skrz naskrz mnou prostoupil nezvykle cizí chlad.
Po chvíli jsem se vrátil k sobě a přihodil do krbu několik třísek s tím, že zbytek noci prochodím... Ale každý můj krok a každý pohyb provázela jakási podivná ozvěna - zdálo se mi, že hned za mnou pořád někdo kráčí z místa na místo... Přes veškeré vypětí vůle jsem se nemohl zdržet, abych neobracel hlavu na všechny strany a neohlížel se za sebe. Když jsem se zastavil, cítil jsem těsně za zády studený a vlhký dech.
Při všem tom nervovém vypětí se mi chtělo tak strašně spát, až se mi podlamovaly nohy, takže jsem nakonec musel usednout na máry a znovu jsem usnul, sám nevím kdy. Těžko říci, jak dlouho ten spánek trval, vím jenom, že když jsem se po dalším hlučném bouchnutí dveří počtvrté probuzen zvedl na loket, portrét už na stěně nebyl... S úlevou jsem si oddechl, přitáhl jsem si černé sukno pod bradu a otočil se tváří ke krbu, ale v tu chvíli mě zachvátilo zděšení, neboť jsem sotva několik kroků od sebe spatřil bílou postavu, sedící u ohně zády ke mně.
Vyskočil jsem. Tasit palaš, přiskočit k přízraku a zeptat se (jen Bůh ví jakou řečí): „Kdo tam?!“ - to se stalo dílem okamžiku. Nebylo možné nerozeznat v klidně sedící postavě mnicha ze zakletého obrazu...
Ani na dvakrát zopakovanou otázku se mi nedostalo odpovědi. Postava se vůbec nepohnula. Chtěl jsem ji naplocho uhodit palašem po rameni, když jsem se však rozmáchl a chystal se udeřit, nestihl jsem se jí dotknout. Postava vyskočila rychlým, tichým pohybem, obrátila ke mně své strašné bílé oči, rozevřela rudá ústa, jako by mě chtěla spolknout a než jsem stačil uskočit, než jsem mohl jen pomyslet na svou obranu, už se přede mnou něco zablesklo a hrudí mi projela příšerná bolest. Ztratil jsem vědomí.
Z mdloby či stavu strnulosti mě probraly silné, několikrát opakované otřesy a volání. Otevřel jsem oči. Ležel jsem natažený na svých prknech, přikrytý černým smutečním suknem tak, jak mě tam Świderski zanechal. A byl to on, kdo se mnou nyní třásl a volal: „Pane kapitáne! Pane kapitáne! Probuď se! Vstávej! Uvařili jsme ti znamenitou kroupovou polívčičku...“
„Jsem zraněn,“ povídám.
„Kde? Jak? Co?“...
Ukázal jsem si na prsa, trochu se nadzvedl, rozepnul uniformu a roztrhl košili... Nikde žádná krev, žádná rána ... jen jako by mi na tom místě procházelo tělem lehké svědění. A když oheň jasněji zazářil, uviděli jsme na levé straně hrudi modročervenou skvrnku, oválnou, ve tvaru malé fazole. Úplně stejnou, jen trochu menší, objevil pak Świderski na zádech pod levou lopatkou.
„Musel jste ležet na palaši, pane kapitáne,“ řekl a pomohl mi na nohy.
Když jsem přišel trochu k sobě, pohlédl jsem samozřejmě směrem k obrazu. Nebylo po něm stopy. Viděl jsem před sebou jen zcela holou, špinavou zeď. Už jsem si začínal myslet, že se mi všechno jenom zdálo, když tu jsem zpozoroval na zemi před krbem nějaký blýskavý předmět. Zvedl jsem úlomek ostrého kovu ... a trochu dál ležel kousek červené látky, kterým jsem palaš utěsňoval v pochvě (touto neuzavřenou větou rukopis končí)[8]...
---
[1] ... v předvečer - zde Fredro použil slovo vigilie, které jsem přesunul do názvu. K bitvě u hesenského Hanau došlo 30. a 31. října 1813.
[2] Aleksander Fredro - Trzy po trzy (překlad fragmentu a poznámky by16619č)
[3] Bertrand - Henri-Gatien hrabě Bertrand(1773 - 1844), Napoleonovi osobně blízký generál
[4] ... zadní voj - Fredro použil termín arièregarda (od fr. arrière-gard)
[5] ... předsunuté jednotky - Fredro použil odborný termín tyrailer (od fr. tirailler)
[6] ... marodér - označení pro vojáka, který se za pochodu kvůli zranění nebo z jiných důvodů odloučil od své jednotky, není však dezertér
[7] ... nevím, co je Fredrova kanonýrská svíce (pomýšlel jsem na lunt, ale ten asi moc nesvítí)
[8] Tento fragment byl dán do tisku (...) v roce 1911 vnučkou autora, Marií hr. Szembekovou, s následujícím vysvětlením: „Mezi papíry a rukopisy, které po sobě zanechal můj děd Aleksander Fredro, jsem nalezla i níže uvedený úryvek. Je psán rukou mé tety Žofie Szeptycké, zjevně jako brulion diktovaný otcem, protože obsahuje mnoho škrtů a přepisů. Připadá mi zajímavý a tak jej zveřejňuji. O uvedené události jsem slyšela jen jedenkrát v životě, a bylo to v tak dávném dětství, že si už nepamatuji žádné podrobnosti. Vím jenom, že se jednou v mé přítomnosti hovořilo o bitvě u Hanau a o předcházející tajemné příhodě s mnichem. Teprve po přečtení rukopisu jsem si na onen rozhovor vzpomněla. Zda se to mému dědovi opravdu přihodilo, to nemohu s jistotou tvrdit. Věrohodnost příběhu se mi zdá nepochybná, protože můj děd fantastické pohádky tohoto druhu nikdy sám nepsal, a ani je neměl rád“ (původní poznámka / překlad by16619č).

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a sedm