V každé díře vidím zvíře

Napsal zblo (») v pondělí 17. 7. 2017 v kategorii bezprizorní překlady, přečteno: 1123×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinelync.jpg

Civilizovaní lidé se nezlobí. Právě tohle současné tabu nám umožňuje pěstovat si o sobě představy, že jsme přítulnými ovečkami. Jenže potlačovaný hněv se musí tak jako tak ventilovat. Každá ovečka se pak může změnit ve zločince.
---
první část překladu / název původního článku: Bestia w każdym z nas / autor: Michał Fiedorowicz / zdroj: časopis Focus z dubna 2013, str. 18 až 22[1] / překlad pro vlastní zábavu a poučení by1421č[2]
---
Dr. Bruce Banner je v běžném životě nesmělým a zdrženlivým fyzikem, zahloubaným do zkoumání gama paprsků. V davu by unikl pozornosti. Průměrný občan, dbalý zákonů i konvencí. To je však jenom zdání, neboť dr. Banner v sobě potlačuje notnou dávku hněvu. Podobně jako mnozí z nás. Jeho příčiny jsou různé: některým ztrpčují život nekompetentní šéfové, jiní ztratili práci a schopnost splácet dluhy kvůli krizi a ještě jiní (v důsledku mnohahodinového sledování televizního zpravodajství) hoří divokou nenávistí vůči muslimům, gayům, kněžím nebo politikům. Ačkoliv by se každý z nás podepsal přinejmenším pod jeden z těchto případů, většina prožívá narůstající hněv a frustraci s pokorou[3]. Dr. Banner však nemá zábrany a dopřává si očistné výbuchy nekontrolovaného hněvu. V jeho případě jde o proměnu z nesmělého knihomola v přerostlou zelenou příšeru s nadpřirozenou silou. Vědce sžírá mimořádná nenávist k armádě a proto se (když zezelená zlostí) vrhá s divokým řevem na tanky, hází s nimi jako s hračkami a při té příležitosti demoluje půl města.
Síla tabu
Dr. Bruce Banner samozřejmě ve skutečnosti neexistuje. Je výplodem fantazie tvůrců komixového seriálu o dobrodružstvích mutanta Hulka, v něhož se dobrosrdečný vědec mění v návalu nekontrolovatelné zuřivosti. Zdánlivě absurdní příběh se těší neslábnoucí popularitě už od 60. let. Hulk se také dočkal několika filmových zpracování a tím v představách diváckých mas nahradil starý Stevensonův příběh z 19. století, v němž se kulturní dr. Jekyll pod vlivem lékařských experimentů mění v brutálního primitiva se jménem Hyde. S líčením příhod o rozpolcenosti lidské přirozenosti se ztotožňují další a další generace, neboť nám (řádným občanům) důvody k hněvu nikdy nechybí. S jeho vybitím je to však už horší, protože podle závazných norem je pro většinu z nás každý rozhněvaný člověk jednoduše zlým člověkem, který je z mravního hlediska přinejmenším podezřelý. Projev hněvu se stal obdobným tabu, jakým byl ve druhé polovině 19. století nepotlačovaný nebo dokonce neskrývaný pocit touhy.
Podle mínění mnoha sociologů otevřelo zmíněné měšťácké tabu cestu totalitarismům první poloviny 20. století, kterou charakterizovaly zločiny nacistických a stalinistických režimů[4] za účasti tzv. řádných občanů[5].
Mezi nimi se nacházel Walter Mattner, laskavý vídeňský policista, který 5. října 1943 psal manželce: „... když přijel první automobil, trochu se mi při střílení chvěla ruka, ale dá se na to zvyknout. Při desátém náklaďáku jsem už mířil klidně a střílel jsem do té spousty žen, dětí a nemluvňat s jistotou, ačkoliv vím, že mám doma také dvě děti (...) Nemluvňata létala vzduchem velkým obloukem a my jsme do nich za letu stříleli, dokud nespadla do jámy nebo do vody.“ Mattner byl jedním ze stovek tisíc německých vojáků, kteří v dopisech vlastním rodinám bez vzrušení popisovali podrobnosti svých zločinů při vyvražďování židovské populace.
Když o těchto hrůzách čteme, pozastavujeme se nad tím, jak nelidskými bestiemi museli němečtí vojáci být. Jenže pachateli uvedených masových vražd se stávali obyčejní lidé: normální otcové rodin, těžce pracující kvůli jejich zaopatření. Jakoby se tu Jekyll nebo Banner v jediném okamžiku změnil v brutálního Hyda či Hulka[6]. V tomto ohledu jsou postřehy spisovatelů potvrzeny psychologickými výzkumy. V 70. letech 20. století psycholožka Molly Harrower vyhodnocovala velké množství po válce shromážděných materiálů, týkajících se psychiky válečných zločinců, kteří stanuli před mezinárodním tribunálem v Norimberku. Šlo mj. o testy osobnosti a inteligence a o výsledky psychiatrických vyšetření. Experti, které požádala o analýzu uvedených materiálů, nevěděli nic o totožnosti pacientů. Prohlásili, že mají co do činění s obhájci lidských práv, případně s osobami neobyčejně inteligentními, překypujícími energií a fantazií. Zločince nebylo možné odlišit od normálních lidí! Není ostatně vůbec nutné sahat po tak starých příkladech. Byli to přece obyčejní občané, kdo páchali válečné zločiny v Jugoslávii nebo v Rwandě[7] a kdo je stále páchá v Sýrii. Válka jim nabízí příznivé okolnosti k vybití zloby a frustrací, které museli dlouhá léta potlačovat.
Mnozí psychologové shledávají nebezpečí v tabu, jakým se v současném světě stalo projevování hněvu. „Současná civilizace vytěsňuje zlost. Upíráme jí právo na existenci,“ řekl nedávno časopisu Focus soudní psycholog dr. Stephen Diamond. „Hněv je jednou z nejobtížnějších emocí, a my jsme s ním ponecháváni sami sobě bez jakékoli pomoci[8].“ V tomto kulturně podmíněném mechanismu vytěsňování hněvu vidí Diamond kořeny takových zločinů, jakými jsou teroristické útoky[9].
Anders Breivik, jenž v roce 2011 v Oslo[10] a na ostrově Utøya zabil 77 lidí, byl spořádaným Norem, vychovaným ve společnosti, která patří k nejliberálnějším a nejtolerantnějším na světě. A právě ona otevřenost ho mimořádně iritovala. Vyrůstal v tomto hněvu a dále jej pěstoval, ačkoliv byl v běžném životě příkladným občanem. Přes historické zkušenosti považujeme Anderse Breivika spíš za ojedinělý případ šílence, který napadl základy západní civilizace, než abychom přiznali, že se v každém z nás mohou skrývat zločinecké instinkty. Breivik nebyl ani prvním, ani posledním pokojným občanem, který osvobodil v sobě skrytou bestii. Geniální americký matematik Ted Kaczynski (rozesílající pod pseudonymem Unabomber nálože poštou) a Timothy McVeigh (který zabil 168 osob tím, že vyhodil do povětří budovu v Oklahoma City), to byli lidé, kteří Breivika inspirovali. On sám se mezitím stal příkladem k následování ve Finsku, v Česku i v USA, a dokonce v Polsku. Minulý rok zatčený krakovský akademický pedagog Brunon K. také působil dojmem řádného člověka, který dodržuje zákony. Do chvíle, než se ukázalo, že připravoval atentát na Sejm[11] (pokračování jindy).
---
[1] Autorem doporučená literatura k dalšímu studiu: Philip Zimbardo - Luciferův efekt - Jak se dobří lidé obrátí ke zlu (Efekt Lucyfera - Dlaczego dobrzy ludzie czynią zło, PWN, Varšava 2012 ... v češtině asi nevyšlo) / Thich Nhat Hanh - Hněv - Moudrost jak ochladit plameny (Gniew - Mądrość dla ostudzenia płomieni, Zysk i S-ka 2004 ... v češtině nejspíš nevyšlo); Thich Nhat Hanh radí, jak z hlediska buddhismu porozumět přirozenosti hněvu
[2] ... v souvislosti s článkem mohou být poučné rady lékařům, kterak čelit agresivitě ve zdravotnických zařízeních (citát): ZVLÁDÁNÍ AGRESIVITY PSYCHOLOGICKÝMI PROSTŘEDKY / Seznámíme se se čtyřmi zásadami, které lze doporučit při jednání se slovně agresivním člověkem. / 1. První zásadou při jednání s podrážděným či rozčileným pacientem nebo jeho příbuzným je zachovat klid, nechovat se autoritářsky a na případný slovní útok, výčitky ap. nereagovat stejně, protože agresivita zesiluje agresivitu (tzv. spirálovité posilování). Pacienta zpravidla „odzbrojí“, jestliže jej vlídně a zdvořile přijmeme, podáme ruku, nabídneme místo, tedy chováme se nekomplementárně a opačně než očekává. Jestliže přesto ve svých výpadech pokračuje, konstatujeme jeho rozčilení jako fakt a opět klidně (nikoliv suverénně) sdělíme, jak na nás osobně tento projev působí a jaké pocity v nás vyvolává. Tato osobní rovina pacienta překvapí a jeho agresivní chování se s největší pravděpodobností zmenší a posléze přeruší. / 2. Druhou zásadou při zvládání potenciálně či aktuálně útočného pacienta je jeho pozorné vyslechnutí při zachování akceptujícího postoje z naší strany. Akceptovat druhého znamená, že jej přijímáme „takového, jaký je“ včetně toho, že na rozčilení má „také právo“. Akceptace však neznamená souhlas. Vše, co pacient říká, bereme vážně a jako sdělení, která jsou pro něho subjektivně významná a z jeho hlediska pravdivá, byť s nimi nemusíme souhlasit. Důležité je, že to, co nemocný říká, nehodnotíme. Doplňujícími otázkami se v situaci orientujeme a zároveň tak projevujeme náš osobní zájem. / 3. Třetí zásadou je, že se snažíme uvědomit, jak to, co říká, vlastně myslí, jaký to má pro něho význam a jak momentálně prožívá. Tyto skutečnosti mu během rozhovoru srozumitelnou formou sdělujeme, čili je reflektujeme. Po relativně delších úsecích jeho výpovědi (třebas s akcentem rozčilení přecházejícího ve stěžování či „dramatický monolog“) shrnujeme řečené. Pacient cítí, že jej chápeme, či že máme dobrou vůli jemu porozumět. Začíná nás vnímat jako své spojence. Již tato okolnost jej uklidňuje, stáváme se sympatickými a důvěryhodnými. Tímto způsobem mu také umožňujeme získat od toho, co říká, určitý odstup a lépe se vyznat v situaci, jež vedla k vnitřnímu zneklidnění a rozčilení. Jinak vyjádřeno: pomocí empatie hledáme společně s pacientem porozumění  jeho stavu a příčinám, které k němu vedly. Mělo by být jasně řečeno, co vedlo a vede k jeho zneklidnění, co se konkrétně přihodilo, co si přeje a čeho chce dosáhnout. Pravidlem bývá, že pacient mívá opravdu reálné důvody k neklidu a případným obavám, ovšem jejich subjektivní zpracování a následná reakce jsou nepřiměřené. / 4. Čtvrtou zásadou je, že pokud to jde, snažíme se nemocnému vyhovět, není-li to možné, tak klidně a zevrubně naše stanovisko vysvětlíme i s pochopením pro jeho zklamání. Poskytneme prostor pro zodpovězení pacientových dotazů, pomáháme hledat jiné řešení apod. Zde zvláště platí osvědčená zásada o tom, že „přidat minuty znamená ušetřit hodiny“ - ať již sobě nebo jiným lékařům, na které se nespokojený pacient jinak dále obrací. / Závěrem bychom rádi upozornili na skutečnost, že na mnohém nepřiměřeném chování nemocných a jejich příbuzných se spolupodílejí i lékaři tím, že s nimi jednají s malou úctou a respektem - nebo s nimi téměř nehovoří. U pacientů pak zcela zákonitě vzniká dojem, že lékaři o ně nemají zájem, nebo že jsou dokonce nedostatečně léčeni. / Pokud jde o prevenci nespokojenosti, strachu a eventuelně s nimi souvisejícími agresivními projevy, lze doporučit dodržování následujících dvou zásad: / 1. pacienta je třeba průběžně, předem a bez vyžádání z jeho strany dostatečně informovat o všem, co je pro něho v souvislosti se zdravotními obtížemi a diagnosticko-terapeutickým procesem důležité; / 2. pacientovi je žádoucí umožnit co v nejširším rozsahu a ve všech směrech spolurozhodování. / (Jan Vymětal - Základy lékařské psychologie, Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek, Praha 1994, str. 154 a 155)
[3] (textové upoutávky původního článku) Mnozí z nás v sobě tlumí přemíru zlosti. Místo toho, abychom se ji naučili využívat, dáváme přednost předstírání, že neexistuje ... Zlost a hněv představují významný zdroj emocionální energie. Záleží jen na nás, jak této síly využijeme. Nejde o její potlačení, ale o to, jak ji ovládnout! (text k doprovodným fotografiím) Politika uvolňuje silné emoce nejen během voleb. Diskuse v ukrajinském parlamentu rozehřála poslance natolik, že se místo síly argumentů chopili argumentů síly.
[4] ... v takovémto pojmenování (rozlišení) shledávám logickou vadu: zmíněné totalitní režimy 20. století by se měly označovat buď obecně podle ideologie jako komunistické, fašistické a nacistické, nebo specificky podle konkrétních vůdců jako stalinistické, frankistické a hitlerovské (s tím, že příslušné technologie a mechanismy moci přesahují osoby, území i dobu původu)
[5] ... k tomu např. namátkový odkaz:
http://luciferuvefekt.dox.cz/domains/luciferuvefekt.dox.cz/lecz/index.php/texty/73-sedm-kroku
[6] V naší rodině se traduje, že můj dědeček (na východní frontě za 1. světové války) odmítl popravit stařenu, která se nejspíš omylem připletla mezi vojsko a byla nějakým agilním oficírem označena za špióna. Prohlásil prý tehdy, že nenarukoval proto, aby střílel vesnické báby. Před postihem ho patrně zachránil jiný voják, který se vzápětí dobrovolně přihlásil, že exekuci provede (byl za to zvýšený příděl cigaret).
[7] ... dávno před tamějším etnickým vražděním jsem se setkal s rwandským studentem Vratislavské univerzity, který zdůrazňoval, že jeho země se foneticky jmenuje Ruanda, nikoli Rvanda. Vzpomněl jsem si na to po letech, když se i u nás začalo (kdo ví proč?) místo v Ruandě říkat ve Rvandě (o dalších osudech onoho sympatického člověka nic nevím)
[8] (doplňkový text původního článku) Krátký kurz BHP, aneb jak bezpečně vybít hněv / 1) Vytvoř si v představách obraz hněvu - např. mrak, oheň nebo pěst. Nadechuj se hluboko do břicha. Vydechuj pomalu a při tom si představuj, jak obraz hněvu roste až přesáhne hranice tvého těla. Nepřestávej, dokud se představa nestane tak velká, že zmizí. / 2) Vytvoř si v představách obraz někoho nebo něčeho, co zpodobňuje tvůj hněv. Může to být pustošivé tornádo, blesky lapající a metající obrovský netvor, případně cokoliv jiného, co probouzí tvou představivost. Pamatuj, aby fantazie neobsahovala násilí! / 3) Když pocítíš zlost, zapiš si do notesu své pocity. Necenzuruj a nerediguj psaný text, nedosáhl bys plného vybití hněvu. Přenesení hněvu na papír umožní následné prozkoumání pocitů racionálně a s chladným rozumem. / 4) Máš-li při jízdě autem pocit, že každou chvíli vybuchneš, zastav, zavři okna a hlasitě vykřič svou frustraci. / 5) Pověs v pracovně či garáži boxerskou hrušku nebo tréninkový pytel naplněný pískem.Na hněv to působí jako hromosvod. / zdroj: W. G. DeFoores - Hněv: Ovládni ho, uzdrav ho, zadrž ho, než tě utrápí k smrti (Bellona 2004) / (moje poznámka: O proveditelnosti a účinnosti těchto opatření mám jisté pochybnosti. Jako bezprostřední první pomoc při momentálním vzplanutí mohou zabrat body 4 a 5. Dlouhodobé závažné frustrace to však neřeší. Ve skutečnosti mohou pomoci jen tři „věci“ jako v pohádce o Lotrandovi a Zubejdě: slunce, vzduch a láska ... racionálně si ujasnit podstatu i okolnosti, pozitivně ventilovat zátěž, najít porozumění u někoho druhého).
[9] (textové upoutávky původního článku) Současná civilizace vytěsňuje vztek. Stydíme se za tuto emoci a bojíme se jí, odmítáme její právo na existenci ... Zlost je silným, přirozeným a pozitivním pocitem, který existuje proto, aby nás chránil. Jen ji musíme umět řídit ... Potlačování hněvu může vést k výbuchům nekontrolovatelné agrese, k onemocnění krevního oběhu a k depresím ... (texty k doprovodným fotografiím) Zuřivý Hulk je normálně klidný vědec. Bestie, která se v něm probouzí, bojuje za lepší svět ... Anderse Breivika, který v roce 2011 zabil 80 lidí, považujeme raději za šílence, než abychom si přiznali, že takovéto agrese mohou být schopni zdraví lidé ... Martin Luther King dovedl využívat svého hněvu k tomu, aby změnil svět k lepšímu. Dosáhl zrušení rasové segregace v USA.
[10] ... nenuťte mě psát o Oslu
[11] ... dolní komora polského parlamentu (poslanecká sněmovna)
---
druhá část překladu / název původního článku: Bestia w każdym z nas / autor: Michał Fiedorowicz / zdroj: časopis Focus z dubna 2013, str. 18 až 22 / překlad pro vlastní zábavu a poučení by14420č
---
Dr. Jekyll jde do války
Jak se to stane, že obyčejní lidé náhle projevují temné stránky své přirozenosti a proměňují se ve vrahy? Ve válce a v totalitních podmínkách k tomu může docházet poměrně snadno. Podle Haralda Welzera, autora knihy „Pachatelé“ (odtud pochází citát o německém zabíjení dětí v předchozí části textu), je důležitý mechanismus postupného osvojování si zla. „Lidé dovedou přizpůsobit svůj obraz morálky proměňujícím se okolnostem. Nejdřív přihlížejí, jak je z podniku odveden kolega, který se následujícího dne, pravda: zbitý, opět objevuje na svém místě. (...) Příště už je někdo zbit přímo před našima očima, a protože jsme už svůj vnitřní odpor překonali, snadno sami sebe přesvědčíme, že to tak musí být nebo že už hůř nebude. Když o dva roky později někoho před našima očima zabijí, vysvětlíme si to tím, že si to určitě nějak zavinil,“ píše Welzer.
Proměnu morálky doprovází proměna emocionální. „Lidé se instinktivně brání zabíjení jiných lidí,“ vyvozuje v knize „O zabíjení“ americký důstojník Dave Grossman. Podle jím uváděných výzkumů jen nevelká část vojáků střílí směrem na nepřítele! Aby bylo možné přimět jednoho člověka k zabití druhého, je nutné eliminovat soucit. Nejlepší je nepřítele odlidštit: nazvat ho zvířetem, nebo ještě lépe: parazitem. Nacistická propaganda označovala Židy jako „vši“, a v koncentračních táborech jim bylo odebráno i to. Dostali pouhá čísla. Breivik střílel do mládežníků ze socialistického hnutí s tím, že v nich viděl nepřátele západní civilizace, kteří hodlají bez boje vydat Evropu muslimským dobyvatelům. Hulk v návalech zuřivosti rozdával údery napravo i nalevo, neboť považoval za nepřítele každého, kdo mu stál v cestě.
„Jestliže jsou nepřátelé ne-lidé, žádné zábrany už nepřekážejí jejich zabíjení. Nejde-li už o člověka, jeho odstranění se příliš neliší od zamáčknutí komára, od deratizace nebo od napichování červů na háček,“ píše David Livingstone Smith v knize „Nejnebezpečnější zvíře“. Velký vliv na rostoucí brutalitu válek má jejich zmechanizování: zabíjení s pomocí snajperských zaměřovačů, termovizních kamer a mnohých jiných odosobňujících prostředků usnadňuje vytěsňování člověčenství oběti z vědomí. Dosáhne-li se toho, že nepřítel není člověkem a jsou-li k dispozici prostředky, umožňující se ho čistě a rychle zbavit, pak zbývá už jen podnítit u vojáků emoce, které jsou zdrojem k činnosti potřebné energie.
Ve vojsku se samozřejmě vyskytují častější případy civilní agrese, ale většina vojáků žije normálně, stejně jako my. Grossman cituje amerického veterána, který většinu světové populace považuje za ovce, za mírná, ukázněná a milá stvoření, neschopná skutečné agresivity. „Byl přesvědčen, že sám patří k jinému lidskému poddruhu, podobnému pasteveckým psům: věrným a bdělým tvorům, schopným agrese kdykoliv to okolnosti vyžadují,“ píše Grossman. Ve společnosti mimo to viděl vlky (sociopaty) a smečky divokých psů (zločinecké bandy a útočící vojska). Podle něho jsou „ovčáci“ (vojáci a policisté celého světa) biologicky a společensky přizpůsobeni k tomu, aby čelili dravcům.[1]
---
[1] doporučuji: Emil Vachek - Krev nevolá o pomstu (Družstevní práce, Praha 1939)
---
třetí část překladu / název původního článku: Bestia w każdym z nas / autor: Michał Fiedorowicz / zdroj: časopis Focus z dubna 2013, str. 18 až 22 / překlad pro vlastní zábavu a poučení by141228č
---
Věznice doktora Zlo
Válka je extrémním jevem, kterého se nejspíš většina z nás naštěstí nezúčastní. Bohužel (jak to dokládají četné experimenty) nejde o jedinou situaci, umožňující proměnu člověka ve strašlivého pana Hyda. V každém z nás tkví hluboce zakořeněné sklony k agresi. Extrémní válečná situace vůbec není zapotřebí k tomu, aby se v řádných a mírných občanech probudila bestie. Dostatečně to prokázal prof. Philip Zimbardo, čímž si vysloužil přídomek „dr. Zlo“.
Čtyřiadvacet účastníků jednoho z nejslavnějších psychologických pokusů (dnes nazývaného stanfordským vězeňským experimentem) se považovalo za normální, citlivé členy společnosti. Odpověděli na následující inzerát: „Hledají se studenti (pouze muži) za účelem výzkumu vězeňského života. Odměna 15 dolarů denně po dobu 1 až 2 týdnů.“ Tehdy osmatřicetiletý vedoucí experimentu Philip Zimbardo rozdělil dobrovolníky losem na dvě skupiny: na vězně a dozorce. Pokus začal 17. srpna 1971 v podzemních prostorách univerzitní budovy Jordan Hall, kde byly pomocí přepážek, mříží a zámků vytvořeny provizorní cely. Dozorci v khaki košilích a černých brýlích, ozbrojení obušky, měli přísně zakázáno způsobovat „vězňům“ fyzickou bolest. Základním cílem mělo být zjištění, zda se psychicky zdraví lidé mohou vžít do rolí trýznitelů a jejich obětí.
Zimbardo byl mírou krutosti „dozorců“ zaskočen. Pod záminkou zavedení kázně „vězně“ trýznili tím, že je nutili nahé s papírovými taškami přes hlavu pochodovat a dělat kliky. Také jim znemožňovali přístup na toaletu (museli používat nepravidelně vynášený kbelík) a do sprchy, zmenšovali jim dávky potravy. Na dva týdny plánovaný experiment byl ukončen po šesti dnech kvůli eskalaci brutálního chování „dozorců“ (ke konci už například nutili „vězně“ k předstíranému sexu) a s ohledem na zhoršující se psychický stav „vězňů“.
Co se prokázalo? Prof. Zimbardo v rozhovoru pro Focus objasňuje: „Na lidské chování vplývá společenská situace mnohem více, než si většina z nás připouští. Máme tendenci věřit, že motivace našeho konání vyvěrá z vnitřku naší osobnosti, z našich sklonů, genů, charakterových rysů a povahy, přičemž ignorujeme kontext, v němž žijeme.“
Nutno dodat, že kořeny zla hledáme ve hněvu, zatímco (paradoxně) mnohem více zla může působit potlačování této emoce.
Hněvem poháněný motor dějů
„Podle Sigmunda Freuda řídí naše podvědomí dva proti sobě stojící sklony: puzení k životu a puzení k smrti. Sklony milovat a ničit se skrývají v každém z nás,“ vysvětluje Krzysztof Srebrny, psychoanalytik, člen Polského psychoanalytického sdružení. Stinnou stránku našeho „já“ popsal také Freudův žák, švýcarský psychoanalytik Carl Jung. Ten označil tvář, kterou ukazujeme světu, za veřejnou fasádu, a jako stín vše, co toužíme skrýt (a to i sami před sebou). Temná strana osobnosti se skládá z primitivních, společností negativně přijímaných emocí, k nimž patří sexuální touhy, egoismus, závist, hněv. Zlosti se obáváme a stydíme se za ni, neboť v ní spatřujeme sílu destrukce. Máme strach, že se z nás při pocitu hněvu stávají bestie jako Breivik na ostrově Utoya (případně jako váleční zločinci, střílející do židovských dětí v Babím Jaru nebo pacifikující vesnice Tutsiů v Rwandě).
Jenže „hněv je silným, přirozeným a pozitivním pocitem, který existuje proto, aby nás chránil. Nemusí nikomu škodit a nemusí vést k agresi,“ tvrdí William Gray DeFoore, psychoterapeut, prezident Institute for Personal and Professional Development v Dallasu. V knize o zlosti vysvětluje: „Jedná se o emoční energii, kterou můžeme využívat k budování a udržování zdravých hranic.“ Zlost nás varuje před nebezpečím: je signálem, že nějaké naše důležité potřeby nejsou uspokojovány a že je potřeba o ně zabojovat. „Silná emoce, např. hněv, plní funkci alarmu a pomáhá nám, abychom se soustředili na konkrétní problém,“ sděluje psycholog Howard Kassinove, který zkoumal hádky manželských párů: 55 % z nich přiznalo, že hádka vedla k pozitivnímu řešení situace. Jedna třetina zkoumaných k tomu dodala, že právě prudký výbuch emocí jim pomohl odhalit, kde udělali chybu.
Bohužel, našeho vnitřního Hulka a jeho hněv se učíme dusit už od dětství. Z našich vlastních dětí děláme ústupné doktory Bannery neustálým opakováním: nekřič, neper se, přestaň se vztekat. Nepřetržité tlumení emocí nejenže neřeší problém, ale dokonce jej prohlubuje. „Pokud  čas od času nevypustíme trochu páry, tlak uvnitř nás naroste natolik, že způsobí explozi, např. záchvat zuřivosti,“ tvrdí William Gray DeFoore. Po léta skrývaná zlost se projevuje v podobě chorob krevního oběhu, depresí, fobií, bludů a dokonce psychózy.
Tlumený hněv často směřuje k destruktivním cílům, například proto, že slepě důvěřujeme falešným autoritám. Tenhle mechanismus způsobil, že v programově tolerantní skandinávské společnosti vychovaný Anders Breivik spáchal masovou vraždu v rámci kruciáty, vedené jménem imaginárních templářů. Můžeme samozřejmě polemizovat, jak by se zachoval terorista, kdyby využil jiné možnosti ventilování zlosti. Přesto je důležité tuto emoci netlumit, ale ovládnout. „Panování nad vlastním hněvem nespočívá (jako v aikidu) v jeho potlačování, ale v uvědomělém přesměrování vybuzené (často velmi silné) energie ke konstruktivnímu cíli,“ říká dr. Lidia Czarkowska, psycholožka a kouč z Akademie Leona Koźmińského.
Zlost a její silnější forma (hněv) vůbec nemusejí představovat destruktivní sílu. V mnoha případech motivují ke krokům, jež proměňují život k lepšímu. „Náš kontrolovaný hněv můžeme přetvářet v energii, která změní svět,“ psal v roce 1920 Mahátma Gándhí, člověk, který celý život propagoval nenásilí. Nesmíme však zapomínat, že impulzem, který jej dohnal k politické činnosti, byl hněv, probuzený chováním britských kolonizátorů vůči Hindům. Podobný mechanismus zafungoval v životě Martina Luthera Kinga, politika, který dosáhl odstranění rasové segregace v USA. Kdo ví, kudy by se ubíraly jeho životní osudy, kdyby se jako čtrnáctiletý mladík nerozhněval, že musí v autobusu uvolnit místo bílým?
Se zlostí se ztotožňují a těží z ní i sportovci. „Sport sám o sobě představuje rivalizaci a tak jeho provozování uvolňuje negativní emoce, jakými jsou zlost, závist, agrese, strach. Tuhle sféru charakterizují vysoká očekávání, tlak na výsledek a vítězství, přičemž zvítězit může jen jeden,“ říká Aleksandra Pogorzelská, sportovní psycholožka SWPS ve Varšavě. „Záleží samozřejmě na disciplíně. V bojových sportech je jistá úroveň agresivity žádoucí, zatímco u tenisu je nedovolená a společensky nežádoucí.“ O tom, jak důležitá je práce s psychologem za účelem dosažení dobrého výsledku, hovoří Adam Małysz nebo Otylie Jędrejczak. Nikoho už nepřekvapuje tým psychologů, doprovázejících sportovce na důležitá utkání.
Jak s vámi žít, pane Hyde?
Zlost se vyplatí akceptovat. Pokud je někdo „příliš milý“, nevěstí to nic dobrého do budoucna.  „Příliš výrazná manifestace takovýchto dobrých sklonů se může bleskově přerodit v manifestaci sklonů destruktivních,“ varuje Krzysztof Srebrny. A dodává: „Výrazné oddělování tzv. dobrých a zlých sklonů nebo jednostranné emoční reakce by měly být pro specialistu varovným signálem.“
Je možné žít současně s dr. Jekyllem i panem Hydem (s dr. Bannerem i Hulkem)? „Neexistuje jednoduchý recept, jak si poradit s rovnováhou  mezi libidem a puzením k smrti. Se svými pacienty pracuji na sebepozorování. Na zdokonalování vědomí toho, co se s nimi děje,“ říká psychoanalytik. Pro útěchu dodává, že se problémy s rovnováhou mezi „dobrými“ a „zlými“ sklony týkají pravděpodobně úplně všech. „Prakticky každý z nás s tím má co do činění,“ konstatuje Srebrny.
V případě Stevensonova příběhu se zachování rovnováhy nezdařilo: dr. Jekyll spáchal sebevraždu, protože zločiny pana Hyda neunesl. Ale comixový Hulk si už počíná značně lépe. Učí se kontrolovat svůj hněv a využívá schopnosti, dosažené proměnou v důsledku vzteku, k obraně lidskosti. Právě tak jako Gándhí, pastor King nebo americký homosexuální aktivista Harvey Milk, který říkával: „Za strach a bezmocnost, za absenci zorganizovaného hněvu platíme nejen tím, že se nic nemění. Často platíme vlastním životem.“ Byla to slova prorocká. Roku 1978 (po zvolení do městské rady San Francisca) Milka zastřelil jiný radní, Dan White, který zabil i starostu. White nebyl sociopatem nebo sadistou od přírody, ale řádným občanem, hasičem a hlavou početné rodiny. Bestie se v něm skrývala stejně hluboko, jako v komkoli z nás. A jen na nás samotných záleží, zda jí dovolíme, aby se v nás probudila[1].
---
[1] Snažím se o nekomentovaný překlad, přesto se v tomto okamžiku nemohu zdržet hněvu: proti bestii ve mně bych neměl bojovat jen já, ale i leckteří druzí (moc mě nedrážděte)!
---
čtvrtá část překladu - dodatek / název původního článku: Buntujmy się / rozhovor prof. Philipa Zimbardo s Michałem Fiedorowiczem / zdroj: časopis Focus z dubna 2013, str. 23 / překlad pro vlastní zábavu a poučení by141229č
---
Buřme se - vybízí v rozhovoru  pro časopis Focus prof. Philip Zimbardo, autor jednoho z nejslavnějších experimentů v dějinách psychologie.
MF: Ve slavném stanfordském experimentu jste ukázal, jak se z kulturních, klidných a vzdělaných lidí stávají bestie. Byly by dnes výsledky takového experimentu podobné?
PZ: Ano. Projevuje se to stále v mnoha podobách. V knize „Luciferův efekt“ popisuji události, které potvrzují závěry mého experimentu, např. mučení a zneužívání  vězňů americkými dozorci ve vězení Abu Ghraib. Na lidské chování vplývá společenská situace mnohem více, než si většina z nás připouští. Máme tendenci věřit, že motivace našeho konání vyvěrá z vnitřku naší osobnosti, z našich sklonů, genů, charakterových rysů a povahy, přičemž ignorujeme kontext, v němž žijeme. Když se snažíme pochopit jakékoliv složité chování, musíme nutně analyzovat tři prvky. Zaprvé: Co konkrétní osoba přináší do dané situace? Zadruhé: Co situace vytěžuje z této osoby nebo skupiny osob? A konečně: Jaký systém tvoří, udržuje a zdůvodňuje tlak okolností? Vždy konáme v rámci nějakého systému, který je spojen s právní, ekonomickou, politickou nebo náboženskou mocí.
MF: Výsledky stanfordského experimentu vás šokovaly. Provedl byste jej znovu?
PZ: Ano. Ovšem při zachování dodatečných bezpečnostních opatření v podobě vnějšího dohledu a početnějšího personálu, abychom nebyli stresováni prací čtyřiadvacet hodin denně, což tehdy ovlivňovalo naše schopnosti racionálně rozhodovat.
MF: Kde se bere tak silná poslušnost, kterou jste vypozoroval?
PZ: Od narození jsme trénovaní ke slepé poslušnosti každou vládnoucí mocí. Od rodičů přes učitele, kněze, rabíny či pastory až po nadřízené v práci a politiky. Je to vepsáno do naší kultury počínaje příběhem o Adamovi a Evě a historkou o Luciferovi. Z těchto událostí v dějinách stvoření se dozvídáme, že člověk i anděl ztratili ráj a nebe, protože se dopustili drobné neposlušnosti.
MF: Neměli bychom tedy vést děti k tomu, aby se bouřily?
PZ: Jsem pevně přesvědčen, že bychom měli naše děti, naše rodiče a všechny občany vést k tomu, aby se podřizovali pravým autoritám, které si zasluhují úctu a loajalitu. Všichni se však máme cvičit v občanské neposlušnosti vůči těm, kteří si úctu nezasluhují. Buďme neposlušní těch, kteří se svému postavení zpronevěřují nemorálním, nespravedlivým, podvodným, nebo dokonce nelidským chováním. Takovým osobám se máme společně vzepřít. Katolickým kněžím, kteří po léta sexuálně zneužívali svěřené děti, a také církevním úřadům, které je kryly. Rodičům, kteří mají předsudky vůči menšinám. Těm, kteří týrají slabší. Šéfům, tyranům, politikům, kteří v opozici vidí nenáviděného nepřítele, nikoli důstojné oponenty. Těm všem se musíme postavit (konec).

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a devět