Když otec jedl syna

Napsal zblo (») v úterý 10. 11. 2015 v kategorii bezprizorní překlady, přečteno: 1070×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineostatni.jpg

Výročí vypuzení Poláků z Kremlu roku 1612 se v Rusku slaví jako národní svátek[1]. Tím byl povznesen k uctívání patrně největší skandál polsko-ruských dějin: náš[2] sarmatský[3] kanibalismus.
---
autor: Jerzy T. Bąbel / překlad a poznámky by12114č / zdroj: Focus 13. 12. 2008)
---
Otec krále Jana III.[4] Jakub Sobieski[5], který v letech 1607 – 1613 cestoval po západní Evropě, navštívil i Paříž. Stal se tam svědkem událostí, spojených s probodením krále Jindřicha IV.[6] Poprava královraha, fanatického katolíka Francoise de Ravaillac[7], který chtěl ukončit náboženské války mezi katolíky a hugenoty, se konala 27. května 1610. Před usmrcením byl zločinec vystaven důmyslnému mučení a roztrhán koňmi. Jeho ostatky pak byly rozsekány meči na drobné kousky, jichž se částečně zmocnila chátra a několik jich skončilo u hostitelů Jakuba Sobieského. „Můj domácí,“ vzpomínal později Sobieski, „zdánlivě rozvážný muž s plnovousem, přinesl si také několik kousků těla toho Ravaljaka a z velké zuřivosti i nenávisti je usmažil do míchaných vajec a jedl je, čemuž oči moje i oči Jeho milosti pana Branického[8] přihlížely“. O dva roky později – ovšem za zcela jiných okolností – pojídali lidské maso i Poláci.
Svědomí Budziłły se probudilo
Stalo se to v samotném srdci Moskvy, v Kremlu, za časů ruského úpadku, nazývaného „velkou smutou“[9]. V letech 1604 až 1618 probíhala moskevská válka, podnícená a vedená kvůli „nepravým Dimitrijům“. Roku 1610 obsadil Moskvu uzurpátor, podporovaný polskými oddíly. Vrtkavým během osudu byli však protagonisté tohoto „představení“ (po sobě jdoucí Lžidimitrijové) zabiti a jejich žoldnéři i stoupenci se v Kremlu a Kitajhradu[10] octli  v obležení ruských povstalců. Usilovné snahy o únik nebo osvobození byly marné. Polská posádka byla v beznadějné situaci. A tehdy došlo k nejhoršímu. Dejme slovo samotným účastníkům.
Mazyrský korouhevník Josef Budziłło[11] ke 14. říjnu 1612 uvádí, že hlad byl tak velký, „neslýchaný a nepopsatelný, o jakém žádné kroniky ani historie nesvědčí (...), neboť když už nebylo trávy, kořínků, myší, psů, koček, mršin, vězně jedli, ze země vykopané mrtvoly jedli, pěchota se sama mezi sebou pojídala a koho chytili, snědli. Truszkowski, poručík pěchoty, dva své syny snědl; jeden hajduk také snědl syna, druhý matku; druh jeden snědl svého sluhu; tak krátce syn otce a otec syna z očí nespustil, pán před sluhou a sluha před pánem nebyl v bezpečí; kdo koho přemohl, toho snědl, zdravější nemocného se zbavil.“
A později, v dopise ze 14. ledna 1613 (už po kapitulaci), píše jménem zajatců tentýž Josef Budziłło králi Zikmundu III. Vasovi[12]: „A chutnali, pro milost Vašeho veličenstva a vděčnost vlasti, našemu břichu kočky, psi, krysy a stažené kožky, ale potom i z nich vyvržené smrduté mršiny, plné brouků a červů, všemožné kůže a řemeny, žíly ze sedel a luků, pergameny, vosk, tráva a nejrůznější býlí, které zem nese, a nakonec, když to sníh nemilosrdně odebral, nastrouhané dřevo, drobně sekané seno a co jen mohlo potřebný žaludek ošidit. A komu je to málo, nemusí se za kanibaly mořem plavit: po zemi na stolici se k takové ukrutnosti dojelo, několik desítek vězňů pohřbila hladová břicha, a když to nestačilo, losy mezi sebou metáno, a nakonec hladové lidojedství tak chtivě tlamu rozevřelo, že pán před sluhou a sluha před pánem, druh před druhem nebyl v bezpečí, veřejně bráni lidé na jatka, zabíjeni, na kusy sekáni, pečeni, vařeni, na rožních otáčeni, žádná část těla nepřišla nazmar, až i přirozená láska ustoupila a otec své děti, synové rodiče na pokrm zabíjeli – čím kdo delší, tím lepší. (...) Dokonce páchnoucí mrtvoly z hrobů dobývali, nic nedbali, že zemřelé příbuzné pojídali a jak se říká, ani ruka, ani noha.“
V obleženém Kremlu a Kitajhradu byly kromě vojáků i jejich rodiny a také bojaři, služebnictvo, kupci a jiní. Každý se staral jen o sebe. Chudší chytali hlodavce, psy a kočky, bohatí pak za peníze a cennosti kupovali zbytky jídla. Rychle se rozvinul podloudný obchod s obyvateli Moskvy – výměna klenotů za chléb. Ale i to skončilo, když stále častěji docházelo k hanebným podvodům ze strany moskevských „dodavatelů“.
Nejvíce podrobností o hladu, který zavládl v Kremlu a Kitajhradu, nacházíme ve zprávě kyjevského kupce Božka Bałyky: „Toho roku dne 14. září začal doléhat velký hlad, nová pěchota (600 uherských pěšáků Felixe Niewiarowského) začala hlady umírat a málem všichni umřeli, a naše pěchota, a ostatní také všechny snědli; Němci kočky a psy všechny vyjedli, býlím a trávou, a vším možným se živili, neboť vše Moskva odňala; velká drahota nastala (...). A potom začal trápit už nesnesitelný hlad, takže pěchota a Němci začali lidi podřezávat a jíst. My nejprve, když jsme šli z bohoslužby v soboru Nejsvětější Bohorodičky, nalezli jsme v jámě hlavu a nohy lidské, v pytli; vytáhli z vězení několik moskevských lidí, pěšáků, povraždili je a ty všechny snědli. (...) Pacholíka jednoho, nedávno zemřelého, z hrobu vykopali a sežrali.“
Záhuba z rukou hlady šílených kanibalů hrozila nejen obleženým, ale i obléhajícím je „Moskalům“[13], např. Trubeckého kozákům. Stávalo se totiž, že zoufalí hajduci bez obav z nepřítele seskočili z hradeb Kitajhradu, některého neopatrného obléhatele unesli a hned ho zabili a snědli.
Božek Bałyka dále píše: „Syn mýtného Pietrykowského byl s námi v obležení, toho beze stopy unesli a snědli a jiných lidí i chlapců bezpočet snědli; přišli jsme do jedné místnosti a narazili tam na několik sudů lidského soleného masa; jednu bečku vzal Żukowski; (...) přes dvě stě pěšáků a druhů snědli.“
Cena lidské nohy
Ale to nejhorší mělo teprve přijít. 16. října napadl sníh, a vydatně. Přikryl trávu i kořínky, takže se k nim hladovějící dostávali jen těžko. Nezvykle silný hlad následoval vzápětí. V Kitajhradu jedli trávu s lojem ze svíček, opasky a kožené pochvy, kosti, zdechliny a dokonce pergamenové knihy. Největším problémem každého vojáka už nebyla obrana před nepřítelem, ale aby nalezl cokoliv k jídlu. Ve smrtelném nebezpečí se ocitl jeden z vojínů posádky, jakýsi Bikowski, který se neopatrně vzdálil od svých druhů z citadely mezi pěchotu. Pěšáci se ho okamžitě zmocnili a nedaleko řeky jej chtěli zabít. Byl zachráněn až výpadem přátel, kteří zaslechli jeho zoufalý křik. Velmi mnozí se pokoušeli uniknout z tohoto pekla dezercí, ale i to bylo riskantní, neboť jen málokomu se podařilo narazit na slitovného nepřítele.
Od dezertérů z Kremlu a Kitajhradu, jimž se podařilo zůstat naživu, dozvídali se moskevští vůdcové Trubecký a Požarský[14] o tom, že „z Moskvy prchají Rusíni, Litevci, Němci, a také říkají, že v Kremlu a Kitajhradu hyne mnoho lidí ostřelováním i hlady, a Litevci že pojídají lidi. Chléb a jiné zásoby nejsou“. V posádce došlo k úplnému rozkladu kázně. Potraviny shánějící vojáci např. vážně ztloukli knížete Fjodora Mścislawského. Útočníky byli jakýsi Woroniec a Szczerbina, kteří za svůj čin přišli o hlavu. Z rozkazu velitele posádky Mikuláše Struśe[15] byl ten první jako šlechtic sťat a pohřben. Kozák Szczerbina byl pak pověšen bez ohledu na dřívější zásluhy (27. září 1612 pronikl do Kremlu s listem od krále Zikmunda III.). Nevisel však ani hodinu, když jej pěchota odřízla, ovšem nikoliv z úcty k osobě nebožtíkově. Okamžitě byl rozsekán na kusy a ... sněden!
Tou dobou se nějaký jménem neznámý voják spřáhl s nepřítelem, aby mu vydal jednu kremelskou baštu. Zrada byla odhalena, spiklenec dopaden, odsouzen a okamžitě zabit. Hned na to byl (jak jinak?) zkonzumován. Ceny potravin dosáhly v Kremlu nebetyčné úrovně. Naproti tomu lidské maso se ukázalo výjimečně levným. Koncem října 1612 bylo možné za čtvrtku kořalky koupit dvacet nohou nebo třináct čtrnáct hlav, za kočku čtyři nohy, za dvě myši - lidskou hlavu.
Krutá odplata
Brzy nato Kitajhrad padl, dobyt moskevským vojáky Požarského a Trubeckého. Pomoc královského vojska pod vedením Zikmunda III. a kralevice Vladislava[16] se nedostavila a tak velitel moskevské posádky plukovník Mikuláš Struś kapituloval.
Před polskou kapitulací, k níž došlo 7. listopadu 1612, se „Moskalové“ zavázali, že ponechají zajatce naživu. Slib však nedodrželi. Podřízení plukovníka Struśe byli vydáni napospas kozákům. Nenávistí šílená lůza je nejrůznějšími způsoby trýznila a usmrcovala několik dní. Jen nemnoha se podařilo zůstat naživu. Vojáci z Budziłłovy korouhve byli v Galiči[17] vybiti do posledního. Tentýž osud potkal v Undě[18] podřízené Strawińského. Polští velitelé („starosta“ Struś, kapitán Charliński[19] a Josef Budziłło) měli štěstí v neštěstí: uchovali si život, v moskevském zajetí však strávili mnoho let. Je těžké dnes posoudit, jaký vliv na masakr poražených mohlo mít povědomí moskevských vzbouřenců o kanibalizmu. Jistě nebyl žádným tajemstvím. Tím spíš, že byly nalezeny evidentní důkazy. Co kozáci uviděli v Kitajhradu, zapůsobilo na ně hrůzným dojmem. Mnich Palicyn[20] napsal, že v mnoha obydlích nalezli „spoustu pečlivě rozporcovaných a nasolených lidských řízků a pod stropy rozvěšených mrtvol“. Lidské maso bylo uskladněno, zakonzervováno a připraveno ke konzumaci jako na jatkách. Lidožrouti tedy nemilosrdné vyhlazení zasluhovali.
Dobytí Moskvy a hájení Kremlu po dobu devatenácti měsíců považuje řada historiků za jedno z největších vítězství polské I. republiky[21] na Východě. Avšak cena tohoto dočasného úspěchu byla ohromná. Podruhé a naposled byli Poláci v Moskvě jako vítězové o dvě stě let později. S Napoleonem. Ani tenhle pobyt pro ně neskončil šťastně. Během ústupu Velké armády Rusové „často nacházeli Francouze v kůlnách, jak sedí kolem ohně na mrtvolách svých druhů, z nichž vyřízli nejlepší kousky, aby ukojili hlad. Později slábli stále víc a padali mrtví, aby se sami stali  pokrmem jiných“.
Kanibalizmus ve východní Evropě nezmizel s 19. stoletím. Hrůzy lidožroutství se ve 20. století obrodily v Sovětském svazu. Už francouzští revolucionáři (Legendre[22] aj.) rádi užívali frazeologii typu „zabijte aristokraty, pijte jejich krev, jezte jejich maso“, a druhá sloka termidoriánské[23] protijakobínské hymny zněla: „Hle! Ty lidožroutské hordy, které peklo vyzvracelo, hlásají řež a hlásají vraždy! Tvou krví celé pokryté!“
---
[1] ... asi jako nová náplň tradičních oslav, připadajících na 7. listopad (výročí VŘSR)
[2] (článek převzat z polského média)
[3] Ideovým základem tohoto „sarmatství“ bylo přesvědčení tehdejší polské šlechty o sarmatském původu, který se měl projevovat udatností, odvahou, ale také láskou ke svobodě a pohostinností. Sarmatské kmeny (původně z oblasti dnešního Íránu) ve středověku kočovaly nebo se usazovaly především severozápadně od Černého moře (jejich dnešními potomky jsou např. kavkazští Osetinci).
[4] Jan III. Sobieski (1629 – 1696), polský magnát a tzv. „korunní hejtman“, od roku 1674 polský král. Obecně nejznámější je jeho rozhodující podíl na osvobození Vídně z Tureckého obklíčení na podzim 1683...
[5] ... jeho otec Jakub Sobieski (1590 – 1646) byl významný polský politik a vojenský velitel.
[6] Jindřich IV. Francouzský (1553 – 1610), od roku 1572 král navarrský, 1589 – 1610 král francouzský (jako první z Bourbonské dynastie). K jeho svatbě s Markétou z Valois (1572) se váže tzv. Bartolomějská noc (Jindřich byl ušetřen; 1593 přestoupil na katolickou víru).
[7] Jean François Ravaillac (1578 – 1610), syn násilníka a řeholnice. Jindřicha IV. dvakrát bodl do hrudi. Byl mučen už před popravou, která se považuje za jednu z nejkrutějších.
[8] ? (podobně jako u jiných jmen) ... Rod Branických zanechal v polských dějinách zřetelnou stopu.
[9] ... složité období politických zmatků a polských intervencí se v ruských dějinách datuje do let 1587 – 1613 (od vymření dynastie Rurikovců do nástupu Romanovců na carský trůn)
[10] Kitaj gorod, starobylá centrální moskevská čtvrť, kdysi opevněná (staroruské „kita“ mělo označovat původně proutěnou palisádu).
[11] Józef Budziłło, mazyrský korouhevník a účastník tzv. „druhé dimitriády“ se z ruského zajetí dostal až roku 1619. Je autorem pamětí Historie nepravého Dimitrije. Mazyr je město v dnešním jihovýchodním Bělorusku (dříve polské Polesí).
[12] Zikmund III. Vasa (1566 – 1632), velkokníže litevský a polský král (1587 - 1632) ze švédské dynastie Vasovců; švédským králem 1592 – 1599.
[13] „Moskale“ - spíš hanlivé (v Polsku tradičně a běžně používané) pojmenování Rusů; českým ekvivalentem by mohlo být označení „Rusáci“
[14] Dmitrij Michajlovič Požarskij (1577 – 1642), kníže z rodu Rurikovců, vůdce lidového povstání proti polsko-litevské intervenci v letech 1609 – 1618.
[15] Mikołaj Struś (1577 - 1627), plukovník, starosta a velitel posádky Kremlu byl po kapitulaci uvězněn v Čudském klášteře. Na svobodu se dostal až v červnu 1619 a hned v září 1620 bojoval proti Turkům na Cecoře, kde byl zraněn a znovu padl do zajetí (do konce roku 1622 držen asi na Krymu, pak odešel do „výslužby“).
[16] Vladislav IV. Vasa (1595 – 1648), syn Zikmunda III. Vasy a Anny Habsburské, v letech 1632 – 1648 polský král (1632 – 1648 titulární král švédský, do roku 1634 titulární ruský car). Od jara 1612 organizoval se svým otcem korunovační výpravu do Moskvy, ale ta pádem kremelské posádky zkrachovala.
[17] Galič – nevelké město v centrální oblasti evropské části Ruska
[18] ?
[19] Patrně Mikołaj Charliński, který je roku 1608 zmiňován jako husarský korouhevník se sto padesáti jezdci ve vojsku Dimitrije II. Samozvance.
[20] Avraamij Palicyn (zemřel 1626), pravoslavný mnich z Trojicko-Sergejevského kláštera, autor Příběhu o obléhání kláštera Trojicko-Sergejevského Poláky a Litvou a o vzpourách, k nimž později v Rusku došlo.
[21] Polský termín „Rzeczpospolita“ se příliš nekryje s naším pojmem „republika“. První zdokumentované užití tohoto slova pro označení polského státu pochází z roku 1358 (z aktu věrnosti králi Kazimíru Velikému). Za I. „řečpospolitou“ je považováno polsko-litevské soustátí od poloviny 15. století („obou národů“ od roku 1569) až do III. dělení Polska v roce 1795. Jednalo se o šlechtou ovládanou monarchii. Dnes se Polsko označuje jako III. republika po období samostatnosti mezi světovými válkami a následném vládním exilu za okupace (II. republika; 1918 - 1945) a po tzv. „lidovém Polsku“ (Rzeczpospolita ludowa; do roku 1989). Politickým sloganem o IV. republice se polská opozice (převším strana „Právo a Spravedlnost“ bratří Kaczyńských) dovolává nutnosti kvalitativních změn státního zřízení (zejména od roku 2005).
[22] Nejspíš míněn francouzský matematik Adrien-Marie Legendre (1752 – 1833).
[23] Po Robespiérrově popravě 27. července (thermidor) 1794 se vlády v Paříži ujali umírněnější měšťané. Pád jakobínské diktatury se proto nazývá termidorským převratem (dle revolučního kalendáře z roku 1793).

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a nula