Kdo s koho (Aleksander Fredro)

Napsal zblo (») ve středu 22. 6. 2016 v kategorii bezprizorní překlady, přečteno: 2386×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinehistorie.jpg

Byl to pro mě nový svět - v horách jsem byl poprvé. Čím dále, tím více ponurou se stávala okolní krajina. Všude hory, a za nimi zas hory, vše černým lesem pokryté. Step nebo moře, zjevující ve své nesmírné jednolitosti mohutnost a sílu přírody, uchvacují podobenstvím nekonečna a probouzejí v nás údiv, úctu i pokorné zamyšlení nad sebou samým, nad vlastní nicotností. Avšak pohled na rozlehlé husté lesy mísí do těchto pocitů ještě i strach. Je to jen zdání, že prchl všechen život z oněch hrobovým vlhkem dýchajících tísnin: jako by se tu i tam nějakým tajemným pohybem prozrazoval. A konečně i z kolébky vzaté a do dalšího života vynesené povídačky o čarodějnicích nebo lupičích vyvstávají před očima.
To vše na mě doléhalo, když jsem se nepokojně vrtěl vlevo vpravo na poněkud tvrdém sedélku. Dlouhovlasí horalé v tmavých houních a s velkými klobouky, zjevující se vždy náhle v těsné blízkosti, nebyli mi zrovna příjemným povyražením. Když jsme však potkali rodinu Cikánů a jeden z nich natáhl ruku pro almužnu, a když se ta ruka ocitla na úrovni mé tváře, ačkoliv on kráčel pěšky, a já byl na koni ... ó! v tu chvíli mi duše mohla vyskočit z těla.
Když pak nebezpečí pominulo a já se z té hrůzy trochu vzpamatoval, přiblížil jsem se k otci a zeptal se ho hlasem tak lhostejným, jak to jen šlo, zda jsou v těch lesích loupežníci.
„Nejsou,“ zněla odpověď. „Od té doby, co chytli a popravili Wulfa, neslyšel jsem o žádném přepadení v těchto končinách.“
„Co byl zač ten Wulf?“
„Pak vám to někdy povím. Teď se dívejte na cestu a jeďte jeden za druhým.“
---
Pršelo - z lesů se kouřilo - Cisna[1] byla smutná. Seděli jsme u krbu a naslouchali úderům kladiv z nedaleké huti. Někdo zmínil loupeže - připomenuli jsme Wulfa. A můj otec, jak si dobře pamatuji, vyprávěl:
V době, kdy Žid Wulf v čele lotrovské bandy obíral pocestné, přepadával usedlosti a stával se stále nebezpečnějším, žil v sanockém kraji nějaký Kitajgrodzki[2]. Byl to muž činu, šlechtic prozíravý a odvážný, při tom však poněkud hašteřivý a hodně vlezlý, který neznal nebo nechtěl znát moudré krakovské přísloví: Nehas, co tě nepálí[3]. A tak jednou, bylo to v zimě, nocoval ten Kitajgrodzki v Barwinku[4] u náčelníka finanční stráže. Kolem desáté, když se už všichni chystali na lože, přinesl strážník k podpisu několik pasů z Uher cestujících Židů. Náčelník sedl ke stolu a začal podpisovat, ale Kitajgrodzki, který z alkovny zaslechl, oč jde, vyšel na půl svlečený a hned šťoural do tak lehkomyslného propouštění přes hranici bez náležitého přezkoumání, co je to za individua („obzvlášť nyní, kdy se loupežná přepadení rozmáhají čím dál víc“). Po těch slovech vzal svíci a vstoupil do přední místnosti, kde v temném koutě kolem kamen stálo několik Židů. Zvedl světlo nad hlavu, aby lépe viděl a tu zpozoroval, jak se jeden z pocestných, který stál doposud vpředu, snažil skrýt za jiného. Proto na něj upřel pozornost a posvítil mu do očí. Byl to Žid ještě mladý, vysoký a štíhlý, nažloutlé pleti, s černým, krátkým a řídkým vousem.
„Odkud, páni kupci?“ zeptal se Kitajgrodzki.
„Z Uher,“ odvětil dotázaný. Oči si při tom zacláněl rukou, jako by mu světlo vadilo a snažil se dostat blíž ke dveřím. Ale Kitajgrodzkého nebylo snadné jen tak odbýt. Obzvlášť, když ho k něčemu upoutala zvědavost.
„Odkud? Kam? Proč? Kudy? Na jak dlouho?“ vyptával se dál a snažil se ustupujícího pobledlého Židáčka chytit. Když se mu to konečně podařilo, nadzvedl cíp jeho kabátu a spatřil palaš u boku a pár pistolí za pasem. Strhl se hluk - vběhla stráž - pocestní byli přemoženi, dáni do želez a odvedeni do vězení pro kriminálníky. Onen mladý Žid nebyl nikdo jiný než proslulý vůdce lupičů Wulf.
Několik měsíců po tomhle vítězství se Kitajgrodzki dozvěděl, že Wulf z vězení uprchl a že se nechal slyšet: „Ještě nikoho jsem nezabil, ale jak chytím Kitajgrodzkého, stáhnu ho z kůže.“ Hned pochopil, že to nejsou žerty a že jde o krk - že zemře buď Wulf, nebo on. A zrovna tak mu bylo jasné, že ho může zachránit jen rychlý a energický postup. Neztrácel tedy čas, zpeněžil, co mohl, a ještě si vypůjčil, nakoupil koně a zbraně, najal spolehlivé lidi a svůj dům zabezpečil tak, že se tu nemusel ničeho bát. S tím se však nespokojil. Dobře věděl, že kdo chce v boji definitivně zvítězit, nemůže se omezit na pouhou obranu. Měl své špehy a s jejich pomocí sledoval pohyb nepřítele, přičemž byl neustále připraven vyrazit proti němu v čele řádně vyzbrojeného oddílu. Naproti tomu Wulf, který přísahal pomstu, nehodlal z ní učinit jediný smysl svého počínání. Šlo mu především o loupež kvůli zisku. Msta měla být jen pro potěšení. Válka s Kitajgrodzkým se mu tedy moc nehodila a tak se jí vyhýbal, jak jen mohl. Nedovedu povědět, jak dlouho to trvalo. Snad se spolu párkrát střetli - to nevím. Jednou však dostal Kitajgrodzki zprávu, že se Wulf chystá na šábes do Liska[5]. Zavelel: „Na koně!“ - a neuplynula ani půlhodina, už klusal krajinou v čele svého oddílu. Jenže Wulf bděl také. Všude měl svoje hlídky a když Kitajgrodzki od Ustrzyk vstupoval do města, už prchal druhou stranou pryč. Byl však spatřen, pronásledován a stále více se dostával do úzkých. Konečně odbočil k Sanu, aby se přeplavil. Kitajgrodzki stanul na břehu, střelil po něm a zdálo se mu, že se Žid po výstřelu naklonil na stranu. Snad že se už smrákalo, nebo že se obával nějaké léčky, vrátil se Kitajgrodzki do Liska a tam přenocoval.
Hned ráno za svítání přebrodil pod hradem San a na levém břehu se naproti místu, z něhož střílel, pokoušel najít stopu. Na kamenitém místě to nebylo snadné. V hlubokém předklonu, s hlavou skoro u sedla, slabikoval v rozmanitých hieroglyfech, až z nich konečně vyčetl, že jeho protivník hned po vystoupení z vody cvalem vyrazil k lesu, vzdálenému asi tisíc kroků. Tam se zastavil a nejspíš naslouchal, zda pronásledovatelé nečeří vodu v řece, nebo zda pod kopyty neskřípe křemen na cestě od města. Pak odbočil na palouk. Po několika stech krocích sesedl s koně a uvázal ho ke stromu. U blízkého potůčku ležel čibuk z paroží a dlouhý hadřík. Z louky se vrátil ke koni a jel notný kus pomalu kolem lesa až k cestě, vedoucí porostem vlevo. Tady už byly stopy stále řidší, jen tu a tam nějaký posunutý kamínek nebo podkovou odřený kořen ukazoval, kterou cestou (spíš pouhou stezkou) jel. A nakonec se stopa ztratila docela.
Marně kroužili Kitajgrodzki a jeho lidé vpravo i vlevo jak zkušení honci, marně křižovali cesty i louky a v kdejakém mokřadu po kolenou hledali sebemenší náznak - po nějaké stopě ani vidu.
Když minulo poledne, nechali koně napást u Piskarowské krčmy a protože ztratili veškerou naději, že by zločince dopadli, zamířili k domovu. Vyjeli z lesa a pustili se dolů příkrou strání, když tu jeden z nich prohodil k druhému: „Byl bych přísahal, že je dneska sobota.“
„Ovšemže není neděle!“ odvětil druhý a rozesmál se tak hlasitě, až se vpředu jedoucí Kitajgrodzki zeptal: „Čemu se tak směješ, Šimone?“
„Jak bych se nesmál?! Josef strachem z toho Wulfa zapomněl, že je dneska sobota.“
„Jak může být sobota,“ oponoval Josef, „když v sobotu Židi nejezdí.“
„A on nějaký jede?“
„Zrovna teď nás minul - a pěkně tu herku do kopce žene.“
„Chyťte ho!“ zvolal Kitajgrodzki a sám hned obrátil koně a hnal se za vozíkem, aby ho dostihl, než zmizí v lese.
„Stůj!“ křikli na Žida. Ten zbledl. Smekl čepici, a upustil ji. Dělal napůl hluchého a napůl hloupého a když odpovídal na otázky, kroutil se jako had. Konečně mu několika ranami bičem přes záda srovnali myšlenky a tak se přiznal, že vezl nemocného Žida do Brzozowa[6] k lazebníku Judkovi.
V neděli zvonili na Anděl Páně, když Kitajgrodzki sesedl s koně před kostelem v Brzozowě. Poklekl a odříkal otčenáš. Pak nechal jednoho člověka u koní a s druhým se v doprovodu lapeného Židáčka plížil mezi domy až tam, kde mu zajatec ukázal lazebníkovo stavení. Tady ho poslal dozadu a sám zaklepal. Přes zavřené dveře naříkal a prosil, aby mu otevřeli. Sliboval tři zlaté, jestli mu pan Judka honem vytrhne zub. Konečně se ozval nějaký fakan, který malinko pootevřel. Kitajgrodzki rozrazil dveře a vstoupil. Strčil rozespalému a škrábajícímu se mrňousovi pod nos pistoli a tiše řekl: „Jestli jen pípneš, ustřelím ti hlavu. Kde je nemocný Žid, kterého sem v noci přivezli?“ Harant ukázal na schůdky vzadu v síni a zhroutil se.
Tak tedy vpřed! Dveře nad schůdky byly zevnitř zamčené, jediným kopnutím se však rozlétly dokořán ... a v tu chvíli jim kule hvízdla mezi hlavami. Žid ležel v posteli. Vystřelil z jedné pistole a hned uchopil druhou, jenže neměl času nazbyt: Kitajgrodzki ho i s pistolí zalehl vlastním tělem.
Ankela Wulfa - neboť to byl skutečně on - odvezli v okovech do Lvova, kde ho pak 16. května 1787 (k velké radosti Kitajgrodzkého) popravili.[7]
---
[1] ... Cisna - horská ves v jihovýchodním Polsku nedaleko slovenských hranic s docela pohnutou historií (na frontové linii za I. světové války, brutální útok oddílu UPA v lednu 1946); v majetku rodiny Fredrů od roku 1740; Aleksandrův otec Jacek Fredro (1770 - 1828) tu na počátku 19. století zřídil huť,  kde se vyrábělo železné nářadí a další podobné zboží.
[2] ... Kitajgrodzki - Mikołaj Kitajgrodzki, zemřel v roce 1789 (původní poznámka)
[3] ... nehas, co tě nepálí - doslova: nestrkej nos, kams groš nedal (nie wtykaj nosa, gdzieś nie dał grosza)
[4] ... Barwinek - obec nedaleko Dukelského průsmyku, kudy vedla už od raného středověku významná obchodní (i válečná) komunikace
[5] ... Lisko - Lesko, městečko v jihovýchodním Polsku na řece San
[6] ... Brzozów - nevelké podkarpatské město na řece Stobnici
[7] Aleksander Fredro - Trzy po trzy (překlad úryvku by16621č)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a pět