Jak Twardowski s manželkou žil, jak ji na radu ďábla špehoval a co pak učinil

Napsal zblo (») v neděli 24. 7. 2016 v kategorii bezprizorní překlady, přečteno: 1010×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinelj-001.jpg

(předchozí: Jak satan radil Twardowskému v lásce) Kdo by neznal ony první šťastné chvíle manželského soužití, kdy se z číše lásky upíjejí počáteční sladkosti a kdy tajemná krása dosud nepoznaného naplňuje svět snoubenců novou příchutí?! Kdo by neznal ony dny, zářící štěstím a nadějí, že celý život poplyne už jenom na vlnách rozkoše, radosti, shody a lásky?! Takové dny jsou údělem i toho nejnešťastněji sezdaného páru, neboť i na okraji poháru, v němž se často skrývá spousta hořkosti, spočívá nějaká ta kapka sladkého zápalu, vzrušení a vášnivého požitku. Ještě i pak k sobě manželé chovají ohledy, vzájemnou úctu a dbají o sebe, ovšem už jen s takovou náklonností, nakolik je jim důvěrnost lásky potřebná. Nevyzouvají se ještě zcela z jistých forem zdvořilosti, které jim připomínají cosi ideálního a nadpřirozeného z prvních dnů manželských rozkoší. Hledí na sebe a snaží se vzájemně poznat (je to jen pohádka, že by se mohli poznat předem) a v takovéto napůl důvěře a napůl nedůvěře drží stále sami sebe na uzdě. Ó, jak jsou pořád ještě šťastni! Neopravňuje to snad k domněnce, že by měl člověk, toužící po delším manželském štěstí, čerpat i nadále z prvotního chování a projevů citu, kterých se později nedostává?
Tak jako u většiny ostatních, také u Twardowkých byly první dny jejich společného života plné oboustranného štěstí. Ona dočasně zapomněla na svou pýchu, velikášství a touhu po slávě i bohatství, neboť jí postačovaly prvotiny horoucí lásky; on šíleně zamilován klečel jí u nohou, líbal její ruce nebo jí hleděl do očí, a v takových chvílích cítil, že už není nic, co by si ještě mohl přát. Jen tenkrát, když mu na mysl přišla smrt a peklo, jemuž zaprodal duši, zasmušila se mu tvář a čelo zachmuřilo. Jestliže však nějaká vášeň člověka ovládne celou svou silou, pak se v ní momentálně nepříjemné myšlenky snadno rozplynou a v takovém žáru zaniknou. Twardowski ostatně jen zřídka, a čím dál tím méně, myslel na peklo. Satan na vše pohlížel z kouta, všechno viděl a tiše se usmíval. Věděl, že to nemůže vydržet navždy. Znal i ta nejtajemnější zákoutí duše paní Twardowské a nebylo mu skryto, jaká budoucnost se tu pro oba chystá.
Ubíhaly hodiny, dny, týdny, měsíce - už celý rok tak uplynul, a teprve na jeho konci počala se paní Twardowská měnit. Její povaha nabývala vrchu nad opojením medových dnů, pýcha a chuť rozkazovat zvolna vycházely najevo. Zpočátku jen nevýrazně a krůček po krůčku. Stále zamilovaný mistr byl ještě povolný a tak se smíchem a jakoby žertem ustupoval. Jen občas, když zůstal sám se svými myšlenkami, vraštil čelo a
upadal do dřívější zádumčivosti. Paní se mezitím zařizovala v domě, utrácela peníze za zbytečnosti, obklopovala se přepychem a vymýšlela stále novou zábavu. Zakrátko jí dům připadal nudný a zatoužila po nových obdivovatelích, přála si nové hosty. Snažila se přivábit ty nejznamenitější, aby žasli nad jejím bohatstvím, usilovala o nejrozumnější, aby je mohla zastiňovat vlastní moudrostí a zvolna zapomínala na lásku, které jen jakoby pro formu obětovala počátky soužití. Místo ní se oddala své největší vášni - touze po lesku a velikosti.
Není snadné vylíčit, jak k tomu postupně docházelo, jak se její nepříjemná povaha rozvinula a odhalila, jak se milenka a žena zvolna proměnila v nesnesitelnou paní. Twardowski potřeboval klid k přemýšlení, ona mu však poroučela bavit břichopasy, kteří na ni pěli chvalozpěvy; chtěl v tichosti bádat nad záhadami přírody, ona ho však zatahovala do svého nudného světa, v němž hledala jen pochlebování a potlesk. Ubohý mudrc neměl klid ani doma. Nenašla se volná chvilka, neměl vlastní kout. Po jeho knihách pobíhali psi a papoušci, které milostpaní chtěla jen proto, že je měla královna a žena vojevody. Mistr jí musel stále jen sloužit.
„Jdi tam - udělej to a to,“ taková byla zakrátko jediná slova, která od ní slyšel. Zpočátku je ještě oslazovala jakoby srdečnými výrazy - drahý - srdíčko - dušičko, ale pak se i od toho oprostila. Pocítila svou sílu jako kůň, který od klusu přechází v cval a hnala se vpřed hlava nehlava.
Nakonec však přichází chvíle, kdy se i ten nejpovolnější člověk napřímí, i ten nejtrpělivější ztratí trpělivost a i ten nejmírnější vzplane. Taková chvíle nadcházela i mistrovi, kterého jen neukojená láska držela v otroctví. Byl však stále méně citlivý a čím dál smutnější, až si nakonec tu a tam dovolil lehce protestovat, vyjádřit nespokojenost, nebo manželku neposlechnout. Potom došlo na několikahodinová nedorozumění, končící vždy večer, kdy si krásná žena zavázala vlasy a chystala se na lože. Pak se krátké hádky přerodily v neshody, trvající hodiny i dny. Ačkoliv okolní svět neviděl, co se v hnízdečku děje a přestože se na povrchu stále jevila shoda, uvnitř to už vřelo a bouře se blížila. Neboť zlé přichází nenápadně. Tak jako nepozorovaně stárneme a jako se do nás pozvolna zakusují bolesti, tak se také polehoučku zatemňuje láska. Velké neshody vzcházejí z nepatrných jako požár z jiskry.
Tak i tady stály na počátku domácí vojny mlčení a vrtochy, po nich se dostavily drobné sváry, zanikající ve večerním manželském objetí, až konečně propukly skutečné spory. Jak neshoda jedinkrát přenocovala pod polštářem, už se natrvalo zabydlela v domě. Oba seznali, že nadále budou žít už jenom válkou. Ozbrojili se a hurá do boje!
Jenže s mistrem byla těžká vojna! Stály za ním věda a rozum, sloužily mu jazyk i slova, kouzla a čáry čekaly na jeho rozkazy. Znal tisíce tajemných způsobů, zatímco ona měla k dispozici jen ženský vzdor a polámanou výzbroj dohasínající lásky. A během téhle občanské války i ony žalostné trosky dost rychle vyhořely. Zůstalo jen pár zuhelnatělých vzpomínek, víc škodlivých než užitečných. Nakonec se potkávali už jenom kvůli hádkám - a ďábel, ó! jak ten se při tom smál a podupával do taktu!
Jednou vstoupil do mistrovy komnaty jakoby náhodou zrovna ve chvíli, kdy zpocený a rozhněvaný Twardowski po nějakém nekonečném sporu se ženou zachmuřen usedl.
„Dobrý večer, mistře! Nějaký čas jsem se neukázal, a hned vidím novoty. Skoro bych si mohl myslet, že tě navzdory ženitbě něco trápí. Jsi takový smutný! Nějakou bolest na tobě pozoruji. Že by tak záhy nadcházely zlé časy?“
„To nic! To nic!“ odvětil Twardowski a mnul si čelo. „Jen taková hloupost. Drobné domácí těžkosti, které patří k manželskému životu: malum necessarium.“
„Vidím všechno, co se děje. Přede mnou se nemusíš přetvařovat,“ řekl ďábel se smíchem. „Čtu ve tvé duši jak ve vlastní korespondenci. Smím ti připomenout, jaké sis kdysi maloval štěstí, zatímco já tě před takovým svazkem varoval?“
„Ohledně štěstí jsem se nijak nemýlil. To jsou jen takové přeháňky.“
„Tyhle přeháňky, mistře, jsou den ze dne bouřlivější a tvoje žena čím dál tím horší. Sám to dobře víš. Nač mi to chceš skrývat?“
„Kdo ti řekl, že za to může moje žena?“
„Sedmá jámo pekelná, sírou vonící! To jsou mi otázky! Cožpak jsi zapomněl, že vždycky všechno vím a že tě nikdy neopouštím?!“
„Když tedy všechno víš,“ řekl mistr, „tak mi poraď!“
„Poradit? Nyní? Když ses zavázal k věčnému milkování? No ovšem! Pročpak jsi mě neposlechl, když jsem ti radil, abys ji napřed svedl, vysál z ní všechnu sladkost a pak ji odhodil jak scvrklou slupku ovoce, které tě na chvilku osvěžilo?“
„Proč?! Protože jsem to tak chtěl! A dost! Takové byly moje představy, můj pohled na věc.“
„Postavil sis hlavu, a došlo na má slova,“ smál se bez přestání ďábel. „Ale je načase skončit s tou hloupostí.“
„Jak - skončit?“
„Bude stačit, když ji jednoduše vyženeš.“
„Já?! Já mám vyhnat vlastní ženu?! Zbláznil ses? Co by tomu lidé řekli?“
„Lidé! Brzo sis všiml, že potřebuješ lidské řeči ke štěstí!“
„Ďáble! Je špatné vyhnat manželku ...“
„Jakou manželku?“
„Je to přece moje žena!“
„Ach tak! Ale to já vás oddával!“[2]
Na to už mistr pozapomněl. Zatažen do života obyčejných lidí, navykl si považovat sám sebe za opravdového manžela.
Nastala chvíle mlčení, po níž Twardowski pravil: „Ve skutečnosti není tak špatná, jak se ti snad zdá.“
„Je horší, než si myslíš,“ namítl satan, „jenom ji pořád ještě miluješ. Pche! Žij si s  ní klidně dál, když se ti to tak líbí. Ale možná by ses rád přesvědčil o její věrnosti?“
„Cože?! Ona mě zrazuje?!“ vykřikl prchlivě, vyskočil z místa a letěl k satanovi. „Že by se odvážila nevěry? Že by milovala jiného? To není možné! To se nemohlo stát!“
Ďábel se ani nepohnul, jen chladně řekl: „A přece tomu tak je. Podvádí tě!“
„Musíš mi to dokázat! To přece není možné!“
„Ale je!“
„S kým? Mluv! Kdo je to?“
„Jako obvykle: svěží holobrádek,“ odpovídal zvolna ďábel. „Trvá to už dobré dva měsíce. Nějaký pan Kryštof. Takový uhlazený královský komorník. V hlavě to nemá víc rozumu než chcíplý kůň.“
„To není možné! To se nemohlo stát!“ opakoval mistr. „Půjdu! Půjdu za ní, přesvědčím se a zabiju ji!“
„Jdi si, jdi! Jen mi na rozloučenou dovol, abych ti řekl, že jsem ještě neviděl hloupějšího mudrce, než jsi ty. Místo abys trpělivě vyhledal důkazy, důkladně si promyslel pomstu a pak si ji s rozkoší jak náleží vychutnal, zas připustíš, aby na tebe vyzrála, aby tě přemohla pláčem a svou mazaností a znovu ti spoutala ruce i rozum a uvrhla tě do věčného otroctví!“
„Co si mám počít? Co mám udělat?“ odvětil mistr. „Honem poraď, hoří mi půda pod nohama.“
„Počkej a v klidu mě vyslechni. Předstírej, že tě dneska zavolali k nemocnému (tomu určitě uvěří) a na nějakou dobu jakoby odcestuj. Bezpochyby si pozve milence hned, jak vytáhneš paty. V noci se druhými dveřmi vplížíš ze zahrady do své komnaty a uslyšíš, o čem si budou povídat. A pak ji zostuzenou právem vyženeš z domu.“
„To je ono! Dobře! Ale už ji nechci před tím vidět,“ řekl Twardowski, „abych se nějak neprozradil.“
Po těch slovech zatleskal na sluhu a poslal ho k paní se vzkazem, že musí na několik dní honem odjet. Uplynula sotva chvilka a už ho satan přivolal k oknu, aby mu ukázal, jak se zadními dveřmi vykrádá z domu panina služka a důvěrnice.
„Běží pro záletníka,“ prohodil mistr. „Past nesklapne naprázdno.“
Předjela připravená koleska a Twardowski se vydal na cestu. Neviditelný satan zůstal na číhané.
S jakou netrpělivostí vyvedl mistr koně za město a sám pak v hospodě u Floriánské brány v skrytu čekal na výzvu! Jak jen mu hněvem, rozhorlením i netrpělivostí srdce bilo, jak mu krev ve všech žilách vřela!
Konečně satan přilétl a s pekelně radostným úsměvem na rtech řekl pouhé: „Jdeme!“
Noc byla příjemná a jasná. Sunuli se podél zdí měšťanských domů, až v největší tichosti vklouzli do zahrádky v zadní části mistrova dvora, otevřeli branku, opatrně přeběhli ulici a nepozorováni se vplížili do místnosti v těsném sousedství ložnice. Stanuli.
„Kde jsou?“ otázal se rozechvělý muž.
„Hned tady vedle,“ odpověděl ďábel. „Jen trpělivě naslouchej. Přes dvířka k tobě dolehnou jejich hlasy. V celém širém světě se sotva najde něco zajímavějšího pro manželovo ucho než rozmluva jeho ženy s milencem!“
A v ložnici se odbýval takovýto rozhovor:
„Ne, ne! To není pravda, pane Kryštofe! Nikdy jsem svého muže nemilovala.“ Byl to hlas paní Twardowské a právě tato slova uslyšel manžel nejdříve.
„Ale, drahá Anežko,“ promluvil záletník, „vždyť pro něho jsi odmítla bohatého Dominička a vzdala ses dědictví po Porajských! Já to všechno vím! A ještě ke všemu ses nechala unést, a to je velká oběť.“
„Že jsem odmítla toho hlupáka Dominička?!“
„To ovšem není až tak divné,“ přerušil ji milencův hlas, „ale co majetek Porajských? Vesnice, domy, kapitál! V tom je přece stokrát víc rozumu než hlouposti u Dominička! Takového rozumu!“
„Twardowski byl a je bohatší než Dominiček i všichni Porajští dohromady. Dobře jsem si to spočítala.“
„Jen se přiznej, Anežko,“ naléhal hlas záletníka. „Já vás pozoroval. Ze začátku jsi ho zjevně milovala.“
„Musela jsem dovedně předstírat,“ odvětil Anežčin hlas, „když jsem oklamala nejen jeho, ale i vás všechny! Ptáci se lapají na vějičku a muži na lásku. A jak jsou jednou pod sedlem, už se tak snadno nevymotají.“
„Zajisté! Je z tebe, přisámbůh, šikovná ženuška!“ prohlásil vesele pan Kryštof. „A ten tvůj Twardowski, o kterém všude rozhlašují, jaký je to mudrc a černokněžník, je jen obyčejný hlupák, že tyhle kousky neprokoukl. Ale kdo by nepodlehl předstírané ženské lásce, když to lechtá mužskou pýchu a když se do toho zapojí ještě i takovéhle oči!“
Tu mistr zaslechl hlučný polibek a už už chtěl otevřít dveře, ale satan ho ještě zadržel.
„Poslouchej přece chvíli!“ řekl mu. „Třeba se dozvíš nějakou další zajímavost.“
Ve vedlejší místnosti mezitím pokračoval polibky přerušovaný hovor.
„A pověz,“ bylo slyšet Kryštofův hlas, „kromě bohatství tě k sňatku s Twardowským nepřimělo nic? Vždyť se o tebe ucházeli lidé velmi bohatí.“
„Vidím, že bych se před tebou měla přece jen obhájit,“ odvětila žena. „K tobě musím být upřímná. Dala jsem mu přednost před jinými, protože byl nejen bohatý, ale i slavný a významný. Celý život jsem snila o bohatství, dobrém jménu a velikosti. Dala bych za to všechno na světě. A protože byl můj manžel proslulý a význačný boháč, neváhala jsem ani chvíli. Cítila jsem, že právě to potřebuji ke svému štěstí.“
A po chvilce: „Netušila jsem, že je k životu zapotřebí i lásky, protože tu jsem poznala až s tebou.“ Následovaly nové polibky a nová objetí.
„Jenom nechápu,“ řekl muž, „jak mohou lidé považovat Twardowského za vševědoucího černokněžníka, když se od tebe nechá tak klidně vodit za nos a nic mu nedochází. Vůbec ho nenapadlo, žes netoužila po něm, ale po jeho bohatství a slávě, když sis ho brala. Je to jako vyprávění našeho velkého básníka, který poznal končiny země i mořské hlubiny, a které neznám celé.“ Kryštof se zasmál.
Po chvíli znovu zazněl hlas Anežky: „Tak už to u velkých mudrců chodí. Jsou zahledění do nebe, a nezbývá jim čas vidět zemi. - Ostatně, co je na tom divného, že jsem u něho nalezla jedno, a u druhého to ostatní. Jemu jsem ženou, tobě milenkou. Od něho mám slávu a bohatství, od tebe lásku. S ním žiji pro svět, s tebou pro sebe. A teprve oba tyto životy tvoří dokonalou plnost.“
„Přece jen mě pořád udivuje,“ vedl si záletník svou, „jak hloupý je to mudrc!“
To už Twardowski nevydržel, hlučně rozrazil dveře a s tasenou šavlí vnikl do ložnice. Zazněl zděšený křik překvapené dvojice. Pan Kryštof sáhl po své nedaleko ležící šavli, ale najednou uviděl, že v ruce drží jen kus hadru. Paní Twardowská se ukrývala v lůžku a hlavu strkala pod polštář. Rozhněvaný Twardowski si je mlčky měřil.
„Ha! Máš pravdu,“ zařval konečně na záletníka. „Hlupák Twardowski! Jen ty jsi chytrý a ona je chytrá! On je hlupák, protože vás špehoval! Je hloupý, protože vás nachytal! A hloupý, protože vás příkladně potrestá! Tvůj muž je hlupák, Anežko! Je hloupý, ty zženštilý panáku, ty spodničkáři! Jsi tak chytrý, až ses nechal chytit do pasti, ty mudrlante! No! Ukaž svou chytrost a dostaň se z toho! A ty, sličná paní, tak zběhlá v podvodech - s tebou začnu! Nejsi a nebylas mou ženou. Ani nechtěj vědět, kdo nás místo kněze falešně oddal. Ven z mého domu, nevěstko - ven! Jdi si po žebrotě, nebo můžeš na trhu prodávat hrnky! Ty, která jsi celý život snila o velikosti a bohatství, jdi a zakus bídu! Ven z mého domu, odporná děvko!“
Zatleskal na sluhy a ti okamžitě přiběhli.
„Vyhoďte ji za práh mého domu a jestli se tu ještě někdy ukáže, vyšlehejte ji metlami! Nechci ti vzít život. Pohrdání a nouze ti budou větším trestem! Pryč, děvko! Vyhoďte ji!“
Sloužící ji uchopili a plačící vyvlekli za domovní vrata. Už dlouho ji nenáviděli a tak splnili rozkaz právě tak důsledně, jako nelítostně.
„A ty, můj milý záletníku, co ses tak čile chopil šavle v domnění, že nejsi až takovým viníkem! Tebe čeká pouhých dvacet let pokání v psí kůži. Ano, budeš se potloukat ulicemi jako prašivý pes, kterého budou odhánět kamením a od vrat vřelou vodou! Táhni za svou milou, milovaný sukničkáři!“
Jen to dořekl, pan Kryštof se změnil v odporné psisko, zaštěkal, zavyl a dal se na útěk, poháněn ranami nemilosrdných sluhů. Takový byl začátek Twardowského msty.[3]
(další: Jak ještě se Twardowski mstil)
---
[2] ... podobná zápletka se vyskytuje ve Strachově pohádce Anděl Páně. Od ďábla lze právem očekávat, že může podle potřeby lhát a uvádět v omyl, avšak z podstaty věci je lhostejné, kdo snoubence oddává. Svátost manželství neuděluje oddávající (ten je přítomen jen jako zástupce té které instituce, garantující manželství vůči společnosti), ale snoubenci sobě navzájem. Stačí jejich vážně míněný úmysl uzavřít sňatek.
[3] Józef Ignacy Kraszewski - Mistrz Twardowski (Gubrynowicz i Schmidt, Lwów 1874 / překlad X. kapitoly II. dílu by16724č)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a šest