Dvě krajiny (Henryk Sienkiewicz)

Napsal zblo (») v neděli 17. 12. 2017 v kategorii bezprizorní překlady, přečteno: 88×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinenadeje.jpg

Byly dvě země, ležící vedle sebe jak dvojí rozlehlá luka, oddělená jen čirým potokem. V jednom místě se břehy říčky mírně vzdalovaly, takže vznikl mělký brod ve tvaru jezírka s tichou a průzračnou vodou. V blankytné tůni zářilo zlatavé dno, z něhož vyrážely stvoly lotosu, rozkvétající na vodní hladině růžovými a bílými květy. Kolem nich kroužily duhově zbarvené vážky a třepotali se motýli. Mezi palmami na břehu, ale i nad nimi v prozářených výšinách, zpívalo ptactvo jak stříbrné zvonky.
Tak vyhlížel přechod z jedné země do druhé.
První se nazývala Krajinou života, druhá Krajinou smrti.
Obě stvořil nejvyšší a všemohoucí Bráhma, který rozkázal, aby území života vládl dobrý Višnu, a zemi smrti moudrý Šiva.
Řekl jim: „Konejte podle svého nejlepšího uvážení.“
A tak země, kterou obdržel Višnu, zaklokotala životem. Začalo vycházet i zapadat slunce, nastaly dny a noci, mořské spousty se počaly vzdouvat a klesat. Na nebi se objevily deštěm obtěžkané mraky, zem zarostla pralesem, vyrojili se lidé, zvířata a ptáci. Aby se pak všichni živí tvorové rozmnožili, stvořil dobrý bůh lásku a přikázal jí být současně štěstím.
Tehdy ho Bráhma povolal před svou tvář a řekl: „Nic dokonalejšího nedokážeš na zemi vymyslet. A protože jsem nebe stvořil už dříve, nyní odpočiň a nechej bytosti, které jsi nazval lidmi, ať nadále předou nit života bez jakékoli pomoci.“
Višnu uposlechl Bráhmova rozkazu a od té chvíle se začali lidé starat o sebe sami. Z jejich dobrých nápadů se zrodila radost, a ze špatných smutek. Tak s úžasem seznali, že život není jen samé veselí, ale že nit, o níž hovořil Bráhma, jakoby spřádaly dvě přadleny, z nichž jedna má úsměv na tváři, a druhá slzy v očích.
Předstoupili tedy před trůn boha Višnu a stěžovali si: „Pane, život ve smutku je těžký.“
Višnu odpověděl: „Ať vás utěší láska.“
Když to uslyšeli, odešli s pokojem, protože láska skutečně zaháněla smutek, který ve srovnání se štěstím, jež přinášela, vypadal tak nicotně, že nestál za pozornost.
Jenže láska je také velkou rodičkou života. A tak, ačkoli byla země, jíž Višnu vládl, nesmírně rozlehlá, přestaly brzy takovému množství lidí stačit lesní jahody, med skalních včel i ovoce stromů. Ti nejrozumnější tedy začali mýtit lesy, obdělávat pole, sít zrno a sklízet úrodu.
Tím způsobem vznikla na zemi práce. Už brzy se jí museli chopit všichni, takže se stala nejen základem života, ale bezmála životem samotným.
Z práce se však zrodila námaha, a z námahy únava.
Zástupy lidí opět stanuly před trůnem boha Višnu.
„Pane!“ volaly a spínaly ruce. „Námaha oslabila naše těla, únava nám vstoupila do kostí. Rádi bychom odpočinuli, ale život nás nutí neustále pracovat!“
Na to Višnu odvětil: „Veliký Bráhma mi nedovolil nadále rozvíjet život, přece však mohu stvořit něco, co ho přeruší a přinese vám úlevu.“
A stvořil sen.
Lidé přijali nový dar s radostí a zakrátko jej považovali za jeden z největších, jaké kdy obdrželi z božích rukou.
Sen tišil starosti a zklamání, ve snu se obnovovaly síly znavených. Sen jako dobrá matka osušoval slzy smutku a halil skráně spících jakoby tichou mlhou zapomnění. Proto lidé chválili sen slovy: „Buď blahoslavený, neboť jsi lepší než skutečný život.“
Vyčítali mu jedině, že netrvá věčně, že vždy následuje probuzení a po probuzení zas práce - a nová námaha, nová únava.
Tohle poznání je trápilo tak těžce, že se vypravili za bohem Višnu potřetí.
„Pane,“  říkali, „poskytl jsi nám nevýslovně velké dobro, přece však není úplné. Učiň, aby byl sen věčný.“
Višnu svraštil své božské obočí nad tou dotěrností, a pravil: „To vám už splnit nemohu. Ale jděte k říčnímu brodu a na druhé straně najdete, co hledáte.“
Lidé uposlechli hlasu božstva a jejich zástupy zamířily k jezírku. Stanuli na jeho okraji a pohlédli k protějšímu břehu.
Za tichou, průzračnou a kvítím vyzdobenou tůní se nacházela Krajina smrti, země boha Šivy. Slunce v ní nevycházelo ani nezapadalo, nebylo tu dne ani noci. Veškerý prostor zaléval jednotvárný bledý jas, v němž žádný předmět nevrhal stín, takže se jevil jako podstata všeho. Zem nebyla pustá: kam oko dohlédlo, prostírala se údolí a pahorky porostlé nádhernými skupinami stromů, kol nichž se vinuly popínavé rostliny; prstence břečťanu a vinné révy splývaly ze skal. Avšak skály, stejně jako kmeny stromů a štíhlé lodyhy rostlin, byly téměř průzračné, jako by vznikly zhuštěním světla. Listoví břečťanu zářilo lehounce růžovým úsvitem, vše bylo divukrásné a uklidňující zvláštním, v Krajině života neznámým pokojem, přečisté a jakoby ponořené v jasnou zádumčivost, jakoby ospalé a usínající v blaženém snu bez konce. V zářivém povětří nebylo sebemenšího vánku, žádný kvítek se nepohnul, žádný list se nezachvěl.
Lidé, kteří přišli na břeh s halasem a hlučným hovorem, utichli při pohledu na onu bledou a nehybnou krajinu, a pouze šeptem opakovali: „Jaké je tam ticho a v jakém svitu vše tone!“
„Ó ano, tam je klid a věčný spánek...“
Pak si někteří, ti nejvíce unavení, řekli: „Půjdeme hledat věčný sen!“
A vstoupili do vody. Duhovými barvami hrající hlubina se před nimi rozevřela, jako by jim chtěla přechod usnadnit. Ti, kteří zůstali na břehu, náhle zachváceni steskem počali za nimi volat, žádný se však neohlédl. Kráčeli dál lehce a s chutí, zjevně více a více přitahováni nádherou divukrásné krajiny.
Zástup přihlížející z břehu života zpozoroval, že se jejich těla s přibývající vzdáleností rozjasňují, stávají se průzračnými a lehčími, stále čistšími a zářivějšími, jakoby se rozplývala ve všem tom jasu, naplňujícím Krajinu smrti.
Když přešli, ukládali se k odpočinku mezi květy a stromy na úpatí skal. Oči měli zavřené, jejich tváře však nabyly výrazu nejen nevýslovného klidu, ale i štěstí, jaké v Krajině života nenabízela ani láska.
Když to viděli ti, kteří zůstali naživu, říkali si mezi sebou: „Oč sladší a lepší je země boha Šivy...“
A začali přecházet v čím dál tím větším počtu na druhou stranu. Jakoby ve slavnostním průvodu kráčeli starci i lidé dospělého věku, muži i ženy, matky vedoucí za ruce malé děti, mládenci i dívky, až se pak u tichého brodu tlačily tisíce a milióny lidí, zatímco Krajina života téměř úplně osiřela. Tehdy se Višnu, který měl za úkol chránit život, zalekl vlastní v hněvu udělené rady a protože nevěděl co si počít, vypravil se k nejvyššímu bohu Bráhmovi.
„Stvořiteli,“ řekl, „zachraň život! Sídlo smrti jsi učinil tak čisté, krásné a šťastné, že všichni opouštějí moje království.“
„Cožpak nikdo nezůstal?“ zeptal se Bráhma.
„Jen jeden mládenec a jedna dívka, pane, kteří se milují tak nesmírně, že se raději zřekli věčného klidu, než aby zavřeli oči a už nikdy se navzájem neviděli.“
„Co tedy žádáš?“
„Učiň království smrti méně krásné a šťastné, aby ode mne neodešli za ostatními i tito dva, až jaro jejich lásky pomine.“
Na to se Bráhma zamyslel a pak řekl: „Ne! Neuberu nic z krásy a štěstí v Krajině smrti, učiním však něco jiného, abych zachránil život. Od této chvíle budou lidé přecházet na druhou stranu, ale nebude se jim chtít.“
Po těch slovech utkal z temnot hrubou, neproniknutelnou záclonu a stvořil dvě hrozné bytosti. Jedna přinášela bolest a ta druhá strach. Těm pak nařídil, aby záclonu zavěsily v místě přechodu.
Od té doby země boha Višnu opět kypěla životem. Ačkoli Krajina smrti zůstala čistá, tichá a šťastná, lidé se báli přechodu do ní (překlad by171217č).

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a pět