Co nám chtěl Básník říci?

Napsal zblo (») v úterý 12. 1. 2016 v kategorii bezprizorní překlady, přečteno: 1138×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineduchovni.jpg

Překladatel chce, aby se jeho překlad líbil, zatímco vědec usiluje výlučně o poznání pravdy, i kdyby nebyla atraktivní. Jde o jednu z příčin rozdílu mezi tím, co lze vyčíst z obšírných komentářů k bibli, a tím, co se objevuje v  překladech. S Markem Pielou o tom hovoří Justyna Siemienowicz a Marcin Sikorski.
---
Justyna Siemienowicz, Marcin Sikorski / měsíčník ZNAK / 7. září 2012 (zdroj: Onet) / překlad, poznámky a komentáře: pro vlastní potřebu by12913č) / původní text: http://religia.onet.pl/wywiady,8/filologowie-vs-teologowie-co-bog-mial-na-mysli,48364,page1.html
---
Stvořil Bůh nebe i zemi?
Tak se to píše v bibli[1].
Před třemi lety oběhla svět zpráva, že nizozemská filoložka zkoumáním bible dokázala, že Bůh[2] vůbec svět nestvořil, ale pouze oddělil nebe od země...
Ellen van Wolde skutečně předložila novou interpretaci slovesa, užitého v první větě knihy Genesis[3], avšak biblisté za ty tři roky shledali v její argumentaci několik slabin a tak její tvrzení zůstalo hypotézou. Např. upozornili, že sloveso ve významu „oddělit“ vyžaduje doplnění předložky „od“ (v případě „oddělení něčeho od něčeho“) nebo „mezi“ (v případě „rozlišování mezi něčím a něčím“), zatímco sloveso, tradičně překládané jako „stvořit“, se s takovými předložkami v bibli nevyskytuje ani jednou. Také si povšimli, že se totéž sloveso jako v první větě knihy Genesis, na jiných místech biblického textu používá v kontextech, které překlad ve smyslu „oddělit“ vylučují. Např. prorok Amos (4, 13) říká, že Bůh „tvoří vítr“[4]. Chtěl bych se profesorky van Wolde zeptat, od čeho Bůh vítr odděluje.
Myslíte, že ještě uslyšíme o podobných – třeba i hůře vyvratitelných – kontroverzích, spojených s výkladem biblických slov?
Ano. Jsou určitá slova nebo výrazy, které se v bibli objevují zřídka, třeba jen jednou či dvakrát, a někdy navíc v nejasném kontextu. Takové výrazy přestaly být srozumitelné už dávno. V důsledku toho se pak opisovači biblických textů před vynálezem knihtisku dopouštěli chyb v použití písmen, což samozřejmě ještě více zkomplikovalo správnou interpretaci obtížných míst. A mezi nimi jsou i taková, která obrostla různými teologickými výklady, jako např. úryvek, který Bible tisíciletí (BT)[5] překládá: „žena se postará o muže“ (Jr 31, 22)[6]. Dřívější exegeté tato slova vztahovali k Matce Boží a jejímu Synu. Dnes je považujeme za nesrozumitelná.
Velké archeologické objevy 19. a 20. století pomohly pochopit mnoho dříve nejasných nebo chybně interpretovaných fragmentů bible. Mj. bylo objeveno mnoho textů v ugaritském jazyce[7], velmi podobném biblické hebrejštině, v němž byly sepsány různé literární výtvory. Neuctíval se v nich ovšem Jahve, ale Baal. Ukazuje se, že tyto texty obsahují podobné výrazy, jako některé nejasné fragmenty bible. Díky tomu dnes dokážeme některé biblické verše překládat lépe, než před 100 lety. Všechny interpretační potíže však vyřešeny nebyly a tak není vyloučeno, že se v budoucnu, díky novým archeologickým nálezům, naše vnímání některých biblických pasáží ještě změní. Takové exegetické zvraty se však budou týkat spíš řídce užívaných jednotlivostí, nikoliv celku biblického textu, ani myšlenek či konceptů, které se v něm objevují často a v souvislostech spíš jednoznačných. A k těm patří otázka stvoření světa Bohem.
Mohou změny překladu způsobit změny v teologii?
Samozřejmě. Křesťanská teologie přece spočívá velkým dílem v interpretaci bible. Teologie připisuje značný význam některým biblickým fragmentům, jejichž interpretace (a tedy i překlad) nejsou vůbec jasné. Uvedu příklad. Když se Bůh zjevil Mojžíšovi v hořícím keři, Mojžíš naléhal, aby mu Bůh sdělil své jméno[8]. Bůh odpověděl podle jedněch vyhýbavě, podle jiných věcně. Já náležím k těm prvním a myslím si, že Boží odpověď nutno překládat takto: „Je mi jedno, jakým jménem mě budeš oslovovat.“
Vidím na vašich tvářích oprávněný údiv. Tradičně se totiž tato odpověď překládá: „Jsem, který jsem“[9]. Povšimněte si prosím toho, že takový překlad obsahuje gramatickou chybu, kvůli níž věta ztrácí smysl. Překlad biskupa Romaniuka: „Já jsem Ten, který je“, je gramaticky bezchybný, bez potíží mu rozumíme a dovedeme si představit, že takováto Bohem vyslovená věta může být předmětem hlubokých teologických úvah. Bohužel to však neodpovídá jednoznačnému smyslu originálu, že to, čeho se věta týká (tedy problém Božího jména), nemá pro hovořícího (tedy Boha) žádný význam.
Proč Mojžíš uslyšel zrovna takovou odpověď? V polyteistických náboženstvích je velmi důležité, aby každý z bohů  měl své jméno. Jak by jinak lidé mohli adresovat své modlitby a oběti? Avšak Bůh, zjevující se Mojžíšovi v hořícím keři, oznamuje, že je jediný, že kromě něho nejsou žádná jiná božstva a že je proto možné obracet se k němu obecným podstatným jménem „Bože“. Podobně, jako když dítě oslovuje rodiče „mámo“ nebo „táto“ a neříká jim jménem, neboť má jednoho otce a jednu matku. Naši čtenáři si zajisté položí otázku, odkud vím, že Boží odpověď, které se Mojžíšovi dostalo z hořícího keře, znamená něco úplně jiného, než jak zní tradiční překlady. Pro mě jsou rozhodujícím argumentem filologické závěry, které si všímají toho, že obdobně konstruovaných vět je v bibli více a pokaždé se objevují v kontextu, který navozuje smysl: „to, o čem se hovoří, je lhostejné“. Vůbec mě nepřekvapuje skutečnost, že tutéž gramatickou konstrukci titíž překladatelé překládají jednou jako: „Upečte, co chcete upéci“ (BT; Ex 16, 23)[10], tj. upečte co jen chcete, a podruhé jako: „Jsem, který jsem“. Překladatelé mají svoje důvody, aby se drželi tradiční interpretace navzdory filologickým závěrům, které dobře znají.
Důsledky přijetí takového a nejiného překladu uvedeného verše jsou však dalekosáhlé! Svatý Tomáš Akvinský s odvoláním na tuto jedinou větu vytvořil celou existenciální teorii, která nejenže trvale zakotvila v křesťanské teologii, ale ovlivnila také podobu celé západní filosofie. V širším měřítku měla dopad na naše myšlení nejen o Bohu, ale i o nás samých, o okolním světě...
Nejspíš právě vědomí překladatelů, že se určité biblické fragmenty (před staletími nesprávně vyhodnocené) staly základem mnoha teologických myšlenek, způsobuje přežívání tradiční interpretace i v současných překladech, ačkoliv je z filologického hlediska chybná. Může však být i další důvod takové praxe. Skoro každý překladatel (nejen ten, který překládá bibli) chce, aby se jeho práci dostalo uznání ze strany čtenářů. Tak se mohou překladatelé obávat, že kdyby Bůh místo „Jsem, který jsem“ řekl „Je mi jedno, jakým jménem mě budeš oslovovat“, aby čtenář nepocítit zklamání, že se mu v takovéto klíčové scéně zjevení nedostává hlubokého teologického sdělení, ale jen banální poznámky ohledně technického způsobu komunikace. Právě tím se liší interpretace textu filologem od překladatelské praxe. Překladatel chce, aby se jeho překlad líbil, zatímco vědec usiluje výlučně o poznání pravdy, i kdyby byla pramálo atraktivní. Jde o jednu z příčin rozdílu mezi tím, co lze vyčíst z obšírných komentářů k bibli, a tím, co nacházíme v překladech.
Je více takových míst, která jsou kontroverzní, a při tom klíčová pro teologii a z širšího hlediska i pro náboženství?
Ano. Máme teologicky významné fragmenty, jimž je podle mínění filologů nutné rozumět zcela jinak, než jak se to stalo zvykem v překladatelské praxi. Ve Třetí knize Mojžíšově čteme: „máš milovat svého bližního jako sebe samého“[11] – tak to zní v tradičních překladech. Nejpravděpodobnější skutečný význam tohoto verše však je: „máš milovat svého bližního, který je takový jako ty“. Lidé Starého zákona znali pojem „milovat někoho jako sebe“. Objevuje se např. při vyjádření lásky, kterou choval David ke svému příteli Jónatanovi, ale v tom případě bylo užito zcela jiného obratu, než jaký nacházíme v citované knize Leviticus. Tento verš totiž ve skutečnosti neříká, že je třeba milovat každého člověka jako sebe samého, ale že máme milovat výlučně ty lidi, kteří jsou nám podobní, tedy naše soukmenovce. Takový výklad harmonizuje se starozákonní etikou, již do značné míry utvářela prvořadá zásada, omezovat pozitivní city výhradně na své krajany. Universalismus, který rozšířil příkaz lásky na všechny lidi, se v judaismu objevuje dost pozdě.
To je věta, kterou později často opakoval Ježíš...
Ano, ale Kristova slova se zachovala v řecké verzi, která neumožňuje jiný výklad, než je „milovat svého bližního jako sebe samého“. Pokud předpokládáme, že bible tvoří jednotu Starého i Nového zákona, pak můžeme konstatovat, že Kristus reinterpretoval po svém texty, tvořící sbírku Starého zákona. Jestliže překladatel vychází z toho, že je Nový zákon inspirován Bohem stejně jako Starý a že spolu tvoří neoddělitelný celek, pak může považovat za správné, vykládá-li Starý zákon prismatem Nového zákona. I když je nepravděpodobné, aby lidští autoři Starého zákona předvídali, že po staletích bude jejich slovům Kristus rozumět úplně jinak. Filolog nepřikládá žádný význam tomu, že někdo porozuměl spornému biblickému verši jinak, než jak to vyplývá z vědecké analýzy textu, ale pro věřícího člověka to může být důležitější, než veškerá filologická argumentace.
Zdá se však, že i věřící člověk by měl tyto interpretační kontroverze znát. Umožňovalo by mu to lépe poznat Ježíše a v důsledku by snad lépe rozuměl i své víře.
Souhlasím. Věřící lidé by měli vědět, jak filologové interpretují určité fragmenty, aby díky tomu byli lépe připraveni na diskusi s lidmi nevěřícími, pro něž jsou takovéto rozdíly mezi vědeckou a náboženskou interpretací častou výzbrojí v polemice. Kvůli tomu, že filologie odmítá tradiční výklad určitých biblických fragmentů, nemusíme ještě měnit obsah své náboženské víry. Jako příklad uveďme předpověď příchodu Mesiáše v důsledku neposkvrněného početí[12]. Příslušný verš z knihy proroka Izajáše[13] s největší pravděpodobností neznamená, že počne a porodí syna panna, ale obecněji - žena, dokonce žena vdaná, čili nejspíš už nikoliv panna. Ve Starém zákoně mělo panenství žen velký význam a proto v hebrejském jazyce existuje výraz, vyjadřující pojem „panna“, ale ten Izajáš v proroctví nepoužil. Avšak už v Septuagintě, řeckém překladu Starého zákona, bylo pro vyjádření hebrejského pojmu „mladá žena" použito řecké slovo, označující výlučně pannu. A právě tuto řeckou verzi citují evangelisté. Jestliže tedy čtenář věří, že je Nový zákon inspirován Bohem stejně jako Starý zákon, pak má právo reinterpretovat Izajášův verš shodně s tím, jak mu rozuměli evangelisté.
Jaký překlad je tedy pro věřícího člověka nejlepší? Takový, který bude zachovávat tradice, nebo takový, který upřednostňuje filologické závěry?
Řekl bych, že nejlepší překlad je takový, který je opatřen dobrými komentáři, v němž jsou uvedeny varianty překladů a také jejich zdůvodnění. Ostatně katolická církev akceptuje výlučně komentované překlady. Jde o velmi dobrý přístup, neboť je skutečně těžké v jednom překladu obsáhnout několik interpretací, často stejně oprávněných.
Můžete na základě dosavadních úvah jako filolog říci, že je bible přeložena dobře?
Překladů bible je mnoho. Jsou mezi nimi lepší i horší.
A co je pro filologa dobrý překlad?
Dobrý překlad je věrný překlad, čili takový, jehož příjemce reaguje na text přibližně stejně, jako reaguje čtenář originálu. K takové reakci vede souhrn různých faktorů, např. srozumitelnost textu, tedy je-li textu připisován konkrétní význam. Pokud takto chápeme věrnost překladu, pak překlad „Jsem, který jsem“ nebo „Miluj svého bližního jako sebe samého“ není věrný, neboť dnešní polský čtenář připisuje citovanému textu jiný význam, než před staletími čtenář originálu. Je zajímavé, že docela jinak chápou „věrnost překladu“ lidé, kteří nejsou znalci v oboru. Ukázalo se, že ti za nejvěrnější překlad nejčastěji považují překlad co nejvíce doslovný, ale ještě srozumitelný.
Kdy je však reakce, která je tu rukojmím věrnosti překladu, tatáž nebo nejvíce podobná té, jaká charakterizovala příjemce originálu?
Nejdůležitější je, aby překlad měl tentýž význam jako originál, o čemž už byla řeč. Je-li originál srozumitelný, a překlad nikoliv, pak určitě nejde o překlad věrný. Vezměme si překlad Izajáše 61, 10: „Velmi se veselím v Pánu“ (BT)[14] – jde o překlad nesrozumitelný, neboť není jasné, co v tomto kontextu znamená výraz „v Pánu“. Originál srozumitelný je a znamená „raduji se z Boha“. Nebo tradiční překlad Gn 24, 2: „Polož mi svou ruku pod bedro“ (BT)[15] – polský čtenář nechápe ani jaký pohyb či gesto má oslovený Abrahámův služebník vykonat, ale ani to, proč by to měl dělat. Čtenář originálu rozumí, že Abrahám žádá, aby jeho služebník učinil zvykové gesto doprovázející přísahu, které spočívalo v dotyku části těla, sloužící k plození potomstva a v oněch časech považované za nejcennější životní dobro. Redaktoři překladu Písma sv. ze Společnosti svatého Pavla mě požádali, abych překlad před jeho vydáním zkorigoval. Doporučil jsem, aby zmíněný verš překládali: „Zdvihni ruku a přísahej mi“, tedy aby nahradili originální gesto takovým, jaké v naší kultuře doprovází přísahu. Jako alternativní východisko (ale spíš žertem) jsem uvedl překlad, který narozdíl od BT aspoň srozumitelně popisuje originální gesto: „Vlož mi ruku mezi nohy“ – což by samozřejmě vyžadovalo vysvětlení v poznámce, co takové gesto znamenalo. Byl jsem nemálo překvapen, když jsem ve vydané verzi nalezl právě tento druhý překlad, který by mohl čtenáře šokovat. Ale vraťme se k otázce věrnosti překladu. I v případě, že originál i překlad mají tentýž význam, může být překlad nepřesný stylisticky. Např. o. Stanisław Łach přeložil Gn 19, 16 takto: „uchopili ruku obou jeho dívek a vyvedli je za město“[16]. Bez potíží rozumíme, že andělé vzali ty dívky za ruce a silou je vyvedli ze Sodomy. Překlad o. Łacha nás ovšem pobaví, neboť působí dojmem, jakoby Lotovy dcery měly jednu společnou ruku. Originál tak absurdně nepůsobí, a na tomto místě není ani zábavný. Z toho vyplývá, že překlad o. Łacha není věrný.
Jaké jsou příčiny rozdílů mezi originálem a překladem?
Důvodů, proč se i nejlepší překlad vždy nějak liší od originálu, je mnoho. Čtenáře může zaujmout jeden faktor, který má dle mého soudu značný vliv na to, že se mnoho překladů bible závažně odklání od originálu stylisticky, a často i významově. Jak jsem už řekl, překladatel se téměř vždy snaží, aby se překlad líbil čtenářům. Pokud se domnívá, že originál je z nějakého důvodu nedokonalý, snaží se jej vylepšit v překladu. A to se děje i s biblí. V bibli se vyskytují výrazy, které mají v originále dost banální význam, v překladech se však zdá, jakoby nabraly neobyčejně hluboký obsah. Posloužit nám může Ž 24, 6 v překladu biskupa Romaniuka: „To jsou lidé, kteří ho hledají, to jsou ti, co hledají tvou tvář“[17]. Takovýto překlad obsahuje metaforu, jíž polský čtenář podle mě rozumí tak, že je řeč o lidech, kteří rozumovým úsilím a pozorováním světa hledají nějaké důkazy Boží existence, nebo se možná pokoušejí prostřednictvím kontemplace skutečnosti dobrat podstaty jejího Stvořitele. Také by bylo možné překlad vztáhnout na ty, kteří hledají pravé náboženství, neboť mají kritický a rozkolísaný vztah k náboženským doktrínám, současně však cítí potřebu transcendence. Význam originálu je naproti tomu mnohem banálnější: „to jsou lidé, kteří usilují o Boží milost“. Chápu, že mnozí překladatelé cítí pokušení, aby v překladu vyjádřili hluboké a subtilní významy, jaké v originále nejsou, ale právě takto vznikají překlady, jaké známe od biskupa Romaniuka.
Pokud jde naproti tomu o styl, pak Starý zákon v originálu nezní nějak mimořádně neobyčejně, je-li porovnáván s jinými dobovými hebrejskými texty. Ve starém Izraeli se mělo za to, že se posvátné texty – pojednávající o Bohu a náboženském životě – mají držet téhož stylu, jako literární útvary, týkající se záležitostí světských. Odkud to víme? Byla objevena korespondence z oněch časů. Ukázalo se, že v soukromých dopisech např. o obchodních transakcích, byly používány tytéž obraty jako v biblických textech. Protože byl po celé věky považován doslovný překlad za nejvěrnější, kopírovaly se v překladech hebrejské gramatické konstrukce a tak v polštině vznikl tzv. biblický styl. Jeho používáním však automaticky dochází k narušení věrnosti vůči originálu, který zní úplně stejně, jako jiné tehdejší hebrejské texty světského charakteru.
Kdyby dnes někdo napsal dopis polským biblickým stylem, vyvolalo by to přinejmenším úžas. Takový styl přece přísluší jen posvátnému textu! V biblických časech si však nikdo nemyslel, že by se sakrální texty měly sepisovat nějakým stylisticky speciálním druhem jazyka. O tom, co je Boží, se mělo hovořit stejně prostě a pro všechny srozumitelně, jako o věcech lidských. V průběhu staletí však evropští čtenáři bible, deformovaní doslovnými překlady, dospěli k závěru, že se posvátné texty musí stylisticky zásadně lišit od textů světského obsahu.
Došlo k oddělení sakrálního od profánního...
Ano. A tohle rozdělení na sakrální a profánní se má podle očekávání současných čtenářů bible odrážet nejen v tematice, ale i v samotném jazyce posvátného textu. Překladatelé tato očekávání znají a snaží se jim vyhovět, ačkoliv jde o nepřesnost vůči originálu.
---
MAREK PIELA – pracovník Katedry afroasijské jazykovědy Orientálního institutu Jagellonské univerzity, zabývá se gramatikou současné hebrejštiny a biblickými překlady
---
[1] Podle české gramatiky (na rozdíl od polské) se slovo bible (ve smyslu „Písmo svaté Starého a Nového zákona“) píše s malým začátečním písmenem, pokud jde o obecné označení. S velkým počátečním písmenem pak tehdy, jde-li o konkrétní sbírku (překlad) biblických textů (např. Bible kralická, ale: Kralická bible). Některé příliš úzkostlivé křesťany malé písmeno pohoršuje jako nedostatek úcty. No comment.
[2] Obdobně se s malým písmenem píše slovo bůh, máme-li na mysli obecné označení, nebo „božství“ některého (pohanského) boha s vlastním jménem (např. bůh Perun). S velkým počátečním písmenem jej píšeme tehdy, jde-li o „jméno“ boha některého z monoteistických náboženství („není boha kromě Boha“). Používání malého počátečního písmene v tomto případě (třeba k vyjádření ateistického smýšlení) lze považovat za přemrštěnou a zbytečnou ideologickou agilitu. S úctou či neúctou to nemá co dělat (podobně bychom mohli jmenovat novákem souseda, kterého nemáme rádi nebo který zemřel). Může tím dojít k matení pojmů (nemusí být jasné, jakého boha má pisatel na mysli). Toto pojetí pravopisu je poněkud v rozporu s následujícím výkladem polského filologa, který prezentuje (domnělé?) přání Boha, být oslovován obecným substantivem podobně, jako když dítě oslovuje rodiče (v původním polském textu jsou však slova „mámo“ a „táto“ nezvykle uvedena s velkými počátečními písmeny ... snad kvůli předpokládanému hnidopišství?).
[3] Pro zajímavost některá znění příslušného textu (struktura citací zachována i v dalších poznámkách): (Gn 1, 1) Na początku Bóg stworzył niebo i ziemię (Pismo Święte Starego i Nowego Testamentu, BT, Pallottinum, Poznań – Warszawa 1990 ... polský překlad z původních biblických jazyků). / Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi (Bible - Písmo svaté Starého a Nového zákona, Český ekumenický překlad, Česká biblická společnost 1995 ... český překlad z původních biblických jazyků). / Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi (Bible kralická ... novodobý přepis českého překladu z původních biblických jazyků dle vydání z roku 1613). / Am Anfang schuf Gott Himmel und Erde, die ganze Welt (Die Bibel in heutigem Deutsch - Die Gute Nachricht des Alten und Neuen Testaments, Evangelische Haupt-Bibelgesellschaft zu Berlin und Altenburg, 1990 ... překlad z původních biblických jazyků se zvláštním zřetelem na soudobou němčinu). / Na počátku Bůh stvořil nebesa a zemi (Překlad nového světa Svatých písem, Watchtower Bible And Tract Society Of New York, INC. - International Bible Students Association Brooklyn, New York, U.S.A., 1991 ... český překlad anglické verze). Původními biblickými jazyky jsou hebrejština, aramejština a řečtina.
[4] (Am 4, 13) On to jest, który tworzy góry i stwarza wichry... / Neboť hle, on je tvůrce hor a stvořitel větru ... / Nebo aj, on jest sformovatel hor a stvořitel větrů... / Er hat die Berge geformt und die Winde ins Leben gerufen. / Pohleď přece, Tvůrce hor a Stvořitel větru...
[5] Biblia Tysiąclecia (BT) – polský překlad bible z původních jazyků, který vznikl na podnět krakovských benediktýnů a poprvé byl vydán nakladatelstvím Pallottinum v roce 1965. Šlo o první katolický překlad celé bible do polštiny po 350 letech (tedy od tzv. Bible Jakuba Wujka) a o rozchod s tradičním biblickým jazykem. Během následujících desetiletí tak vznikl jeho nový vzor (poznámka dle wikipedie.pl).
[6] (Jr 31, 22) ... niewiasta zatroszczy się o męża. / ... žena se bude ucházet o muže. / Žena bude vůkol obcházeti muže. / Die Frau wird den Mann umgeben. / „... pouhá žena bude dotírat na zdatného muže.“
[7] Zaniklý semitský jazyk z oblasti dnešní Sýrie.
[8] Popis celé události viz Ex 3, 1 až 4, 17
[9] Výrok (Ex 3, 14) je zpravidla považován za natolik významný, že se uvádí v majuskulích: „JESTEM, KTÓRY JESTEM.“ / „JSEM, KTERÝ JSEM.“ / JSEM, KTERÝŽ JSEM. / „Ich bin der Ich-bin-da“... / „PROKÁŽI, ŽE JSEM TÍM, ČÍM PROKÁŽI, ŽE JSEM.“
[10] (Ex 16, 23) Upieczcie, co chcecie upiec... / Co je třeba napéci, napečte... / Což byste měli péci, pecte... / Backt und kocht von dem Gesammelten, soviel ihr heute essen wolt... / Co můžete upéci, upečte...
[11] (Lv 19, 18) ... będziesz miłował bliźniego jak siebie samego. / ... budeš milovat svého bližního jako sebe samého. / ... milovati budeš bližního svého jako sebe samého: / Liebe deinen Mitmenschen wie dich selbst. / ... a budeš milovat svého bližního jako sám sebe.
[12] Obvyklé zmatení pojmů: Neposkvrněné početí se v katolické církvi vztahuje na početí Panny Marie, nikoliv Ježíše. Zhruba znamená tolik, že Ježíšova matka byla od samého počátku vlastní existence uchráněna důsledku tzv. prvotního (dědičného) hříchu, který jinak přechází už ze samotné skutečnosti početí (tedy počátku individuálního bytí) na všechny ostatní lidi (i na ty počaté in vitro, neboť s pohlavním stykem, panenstvím či celibátem to nemá nic společného). Polský filolog tu má na mysli početí z Ducha svatého (tedy početí Ježíšovo), k němuž se (katolickou církví věřené) panenství Panny Marie vztahuje jako žádoucí okolnost, nikoliv jako nezbytnost (úcta skutečných mariánských ctitelů by se zajisté nezhroutila ani za předpokladu, že by Ježíšova matka nebyla či nezůstala pannou).
[13] (Iz 7, 14) Oto Panna pocznie i porodzi Syna... / Hle dívka počne a porodí syna... / Aj, panna počne, a porodí syna... / Die junge Frau wird schwanger werden und einen Sohn zur Welt bringen... / Pohleďte, dívka skutečně otěhotní, a rodí syna...
[14] (Iz 61, 10) Ogromnie się weselę w Panu... / Velmi se veselím z Hospodina... / Velice se budu radovati v Hospodinu... / „Wir freuen uns und jubeln über den Herrn...“ / Zcela jistě budu jásat v Jehovovi.
[15] (Gn 24, 2) „Połóż mi twą rękę pod biodro...“ / „Polož ruku na můj klín...“ / Vlož nyní ruku svou pod bedro mé... / „Leg deine Hand zwischen meine Beine...“ / „Prosím, dej ruku pod mé stehno...“
[16] (Gn 19, 16) ... mężowie ci chwycili go, jego żonę i dwie córki za ręce... / Ti muži ho tedy uchopili za ruku, i jeho ženu a obě dcery... / ... chopili muži ruku jeho, a ruku ženy jeho, a ruku dvou dcer jeho... / ... ergriffen sie ihn und seine Angehörigen bei der Hand... / ... uchopili jeho ruku i ruku jeho manželky a ruce jeho dvou dcer...
[17] (Ž 24, 6) Takie jest pokolenie tych, co Go szukają, co szukają oblicza Boga Jakubowego. / To je pokolení těch, kdo se na jeho vůli dotazují. Ti, kdo hledají tvou tvář – toť Jákob. / Toť jest národ hledajících jeho, hledajících tváři tvé, ó Bože Jákobův. / „... So sind die Menschen, die nach Gott fragen und in seine Nähe kommen dürfen. So sind die wahren Nachkommen Jakobs.“ / To je generace těch, kteří ho hledají, těch, kteří pátrají po tvém obličeji, Jákobův Bože.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a dvě