kalendáře / měsíční fáze / letopočty

Napsal zblo (») v neděli 1. 1. 2017 v kategorii různé a bezprizorní, přečteno: 1420×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinenadeje.jpg

 čas / kalendář / náš letopočet
Plynutí času odměřovali lidé od pradávna podle Slunce a Měsíce, neboť jsou snadno pozorovatelné, jejich pohyb[1] je pravidelný a protože tímto pohybem přímo ovlivňují řadu periodicky se opakujících jevů v přírodě, zejména proměnu ročních dob (s nimiž neodmyslitelně souvisejí agrotechnické lhůty). Měsíční fáze trvají asi 29 a půl dne, zatímco Slunce se vrací do stejné výšky nad obzorem přibližně vždy jedenkrát za 365 a čtvrt dne. Od fází Měsíce se odvozuje kalendář lunární, ze zdánlivého ročního oběhu Slunce kolem Země vychází kalendář solární. My používáme kombinaci obou těchto typů, jsme však nuceni korigovat jejich vzájemný nesoulad.
Slovo kalendář pochází z latinského Kalendae nebo Calendae - kalendy. Staří Římané tak označovali vždy první den každého měsíce, odpovídající novoluní a proto zasvěcený Iunoně jako bohyni vycházejícího měsíce. Název patrně souvisí se slovesem calare (tj. vyvolávat, oznamovat), protože začátek měsíce byl vyhlašován kněžími, kteří současně upozorňovali na další důležité dny (tzv. nony a idy). Stejného původu je bezpochyby i slovo koledy. Kalendy byly obvyklým termínem pro placení úroků a dluhů, s čímž souvisí žertovné rčení císaře Augusta „ad Kalendas Graecas“ („na řecké kalendy“, tj. „nikdy“, protože Řekové tohoto pojmu neužívali). Významné byly tzv. Kalendae feminarum, první den měsíce března, kdy římské ženy oslavovaly instituci manželství, údajně zřízenou Romulem.
Antičtí Řekové používali vesměs různé kalendáře lunárního typu o dvanácti měsících, které však byly nejednotné. Každý stát a dokonce i některé svatyně používaly své vlastní. Např. athénský rok začínal prvním novoluním po letním slunovratu, tedy asi v polovině července a protože čítal celkem 354 dny, bylo nutné občas vkládat třicetidenní měsíc pro srovnání se slunečním cyklem. Letopočty se obvykle vztahovaly k době vlády jednotlivých panovníků. Od roku 776 př. n. l. se začaly roky počítat podle starověkých olympiád.
Také římský rok byl lunární a dělil se na dvanáct měsíců, jejichž názvy byly odvozeny od jmen bohů (např. Martius) nebo některých slavností a obřadů, ale i z číslovek (December - desátý). Názvy Iulius a Augustus byly ustanoveny až později k poctě Caesara a císaře Augusta. Tyto latinské názvy převzaly mnohé evropské jazyky a tak jsou v různých podobách užívány i v současnosti. Složité a tím nepraktické členění jednotlivých měsíců podle kalend, non a id se časem přeměnilo v týdny po osmi dnech, které po sobě následovaly bez ohledu na rozhraní měsíců, jako týdny naše. Bylo jich 45 až 46 a jejich dny se označovaly velkými písmeny od A do H. Sedmidenní týden se začal uplatňovat koncem římské republiky v důsledku orientálních vlivů a názvy dnů se odvozovaly od názvů „hvězd“ (např. dies Saturni - sobota, dies Solis - neděle, dies Lunae - pondělí apod.). Rozdíl mezi rokem lunárním a solárním se kompenzoval vkládáním přestupných dnů, což bylo úkolem kněží. V důsledku nepřesností došlo k tomu, že v roce 47 př. n. l. činil rozdíl oproti astronomickému kalendáři již celé tři měsíce a tak ani dožínková slavnost nevycházela na léto, ani vinobraní na podzim. Proto diktátor Gaius Iulius Caesar povolal r. 46 př. n. l. z Egypta astronoma a matematika Sósigena, aby problém vyřešil. Kalendářní rok byl upraven podle slunečního, takže pravidelně čítal 365 dní s tím, že každý čtvrtý rok byl vkládán jeden přestupný den. Takto opravený kalendář byl podle Caesara nazván juliánským. Římský rok začínal původně vždy 1. březnem, což korespondovalo s funkčním obdobím konzulů, jejichž jména nahrazovala letopočet[2]. Protože však bylo roku 154 př. n. l. plánováno válečné tažení, vynutily si okolnosti nástup konzulů již 1. ledna a tím se změnil i začátek roku. Důsledek této dávno zapomenuté události neseme dodnes[3].
Avšak ani juliánská reforma nebyla dokonalá: Podle ní byl každý rok dělitelný čtyřmi stanoven jako přestupný se 366 dny, neboť se uvažovalo s délkou roku 365,25 dne. Skutečná délka roku však činí 365,242199 dne. Díky této maličkosti narostla chyba za následujících 16 století až na deset dní. To přimělo papeže Řehoře XIII. roku 1582 k vyhlášení reformy další[4]. Jejím provedením byl pověřen jezuitský astronom Christoph Clavius. Spočívala jednak v tom, že po čtvrtku 4. října uvedeného roku následoval bezprostředně pátek 15. října, jednak v rozhodnutí, že přestupný nebude vždy ten stý rok, který nebude dělitelný 400. Jinými slovy: přestupný rok o 366 dnech bude každé čtyři roky s výjimkou let, končících na 00, pokud nebudou dělitelné 400[5]. Takto upravený kalendář se nazývá gregoriánský a je dnes směrodatný na celém světě. V minulosti tomu tak nebylo ani v samotné křesťanské Evropě. Na rozdíl od katolických zemí jej odmítly zpočátku přijmout státy protestantské[6]: Anglie a Švédsko tak učinily teprve roku 1753 a některé švýcarské kantony dokonce až v roce 1873. Tzv. republikánský kalendář byl používán ve Francii v letech 1793 až 1806. V Rusku zrušili juliánský kalendář až bolševici (proto byla říjnová revoluce v listopadu) a pravoslavná církev jej k liturgickým účelům zachovává dodnes[7].
Pokud jde o letopočet, základ křesťanské éry (tzv. „našeho letopočtu“, označovaného latinsky AD - „léta Páně“) položil až v 6. století mnich Dionýsius Exiguus, který v rámci úprav velikonočního cyklu provedl výpočet Kristova narození. Zmýlil se při tom nejméně o čtyři roky. Do té doby se i křesťané drželi tzv. diokleciánské éry, počítané od nastoupení císaře Diokleciána na trůn (r. 284 n. l.), případně římské éry, tj. od založení města Říma r. 753 př. n. l. (by61230č; mírně upraveno / v původní podobě byl článek zveřejněn v NP 10. ledna 2007).
---
[1] Pohyb samozřejmě relativní, neboť Země byla dlouho chápána staticky.
[2] Teprve za dob Augustových se začal rok určovat počtem let od založení Říma, které bylo zásluhou „starožitníka“ Varrona ustáleno na rok 753 př. n. l. Variantou bylo tzv. vypuzení králů r. 510 př. n. l.
[3] Nejednotnost ve stanovení začátku nového roku však trvala  dlouho do středověku. Jednotlivé malé státy na území Itálie měly v této věci zmatek údajně ještě ve 13. století. Rok mohl začínat např. 25. prosince, 1. ledna, 1. března nebo i 1. září. Ve Francii té doby se měl Nový rok slavit dokonce o pohyblivé velikonoční neděli.
[4] Učinil tak vlastně na výzvu tridentského koncilu (1545 - 1563).
[5] Přestupným byl podle tohoto klíče rok 1600 i nedávný rok 2000. Léta 1700, 1800 a 1900 přestupná nebyla. Tím se odstranila třídenní odchylka za každých 400 let. Chyba tak naroste na 1 den až roku 4900.
[6] Kepler prý svého času sarkasticky prohlásil: „Protestanti budou raději v rozporu se Sluncem, než ve shodě s papežem!“ Byla to ovšem kritika do vlastních řad.
[7] Rozdíl mezi juliánským a gregoriánským kalendářem v současnosti činí 13 dní.

Měsíční fáze
V kalendářích se často objevují údaje o fázích Měsíce. Nejde jen o zajímavé srovnání našeho kalendářního měsíce s lunárním (podle něhož odměřují čas třeba muslimové), ale také o pomůcku pro orientaci během církevního roku[1].
To se týká především stanovení velikonočních svátků (Boží hod velikonoční se slaví o první neděli po prvním jarním úplňku), od nichž se pak odvozují některé další křesťanské svátky a významné dny (popeleční středa, Nanebevstoupení Páně, Boží hod svatodušní, Těla a Krve Páně[2]) a tím také konec první a začátek druhé části liturgického mezidobí[3].
Samotný astronomický jev měsíčních fází je neméně zajímavý[4]. V poměru k mateřské planetě je Měsíc relativně největší souputník ve sluneční soustavě a proto se někdy říká, že se Zemí vlastně tvoří dvojplanetu. Obě složky obíhají kolem společného těžiště, které leží uvnitř Země, asi ve třetině jejího poloměru od středu. Měsíc má vázanou rotaci, takže se za jeden oběh kolem Země otočí jednou kolem vlastní osy. Proto se k Zemi obrací stále stejnou polokoulí a nebýt kosmických letů, nikdy bychom jeho „odvrácenou tvář“ nepoznali. Na pozadí hvězdné oblohy postupuje Měsíc poměrně rychle, za hodinu asi o 0,5° (tedy o velikost svého průměru). Rovina jeho dráhy je k ekliptice[5] skloněna asi 5°. Spolu se Zemí obíhá také kolem Slunce, vůči němuž opisuje zvláštní dráhu, označovanou jako dutou (konkávní).
Časově rozeznáváme několik měsíců. Měsíc synodický představuje dobu mezi jednotlivými shodnými fázemi a trvá 29,5 dne. Naproti tomu měsíc siderický je dobou oběhu Měsíce vůči stálicím a činí 27,3 dne.
Na rozdíl od Slunce je Měsíc (stejně jako Země) těleso jen osvětlované, nevydávající vlastní záři. Jako fázi označujeme viditelnou (Sluncem osvícenou) část kulovitého tělesa Měsíce, jak se jeví pozorovateli ze Země. V poloze 1 (viz schéma) je Měsíc přivrácen k Zemi celou neosvětlenou polovinou svého povrchu a proto jej nevidíme. Tuto fázi nazýváme nov. Za 7 a 3/8 dne proběhne čtvrtinu své oběžné dráhy a dostane se do polohy 3, pojmenované jako první čtvrť. V ní je k Zemi přivrácená polokoule Měsíce osvětlena Sluncem z poloviny a připomíná velké písmeno D. Po 14 a 3/4 dne se Měsíc dostává do polohy 5, kdy je osvětlena celá jeho přivrácená polokoule, což označujeme jako úplněk. Až do této fáze se osvětlená část jakoby zvětšovala. S odvoláním na zmíněné písmeno D Měsíc „dorůstal“. Po uplynutí celkem 22 a 1/8 dne je v pozici 7 opět osvětlena polovina přivrácené polokoule, tentokrát ve tvaru písmene C. Měsíc se nachází v poslední čtvrti. Od úplňku k novu se osvětlená část postupně jakoby zmenšuje. S odvoláním na písmeno C říkáme, že Měsíc „couvá“.

Faze

Měsíční fáze nesouvisejí s (částečným nebo úplným) zatměním Měsíce, způsobeným stínem Země, jestliže se nachází přímo mezi Měsícem a Sluncem (by111230č[6]).
---
[1] Katolický liturgický rok začíná vpředvečer první neděle adventní (koncem listopadu nebo začátkem prosince předcházejícího kalendářního roku).
[2] Popeleční středou je zahájena čtyřicetidenní předvelikonoční postní doba. O Božím hodu velikonočním se slaví Zmrtvýchvstání Páně. V neděli po 7. neděli velikonoční končí velikonoční doba slavností Seslání Ducha svatého. Na předcházející čtvrtek připadá Nanebevstoupení Páně, na další neděli slavnost Nejsvětější Trojice a hned na následující čtvrtek slavnost Těla a krve Páně (Boží tělo). V pátek po 2. neděli od Seslání Ducha svatého je slavnost Nejsvětějšího srdce Ježíšova a v sobotu památka Neposkvrněného srdce Panny Marie. Jiné křesťanské denominace některé svátky neslaví, případně tak mohou činit v jinou dobu (např. pravoslavní podle juliánského kalendáře).
[3] ... první část liturgického mezidobí trvá do začátku doby postní (tedy do úterý před popeleční středou); druhá část liturgického mezidobí začíná v pondělí po svátku svatodušním
[4] Zběhlý čtenář jistě promine opáčko všeobecně známých skutečností (odborník nechť laskavě přimhouří oko nad zjednodušováním).
[5] Ekliptika je rovina dráhy Země kolem Slunce.
[6] ... s použitím interní skautské příručky Astro (kterou sestavil můj bratr), učebnice Fyziky pro 7. ročník ZŠ a Velkého atlasu světa

Nekřesťanský zmatek
Čím dál tím menší svět si v rámci mezinárodních vztahů vyžádal užívání jednotného kalendáře. V důsledku historického vlivu evropské (a tím i křesťanské) kultury, především však díky nesporné přesnosti a jednoduchosti, zaujal oficiální postavení univerzální časomíry náš kalendář gregoriánský.
Přesto četná etnika uchovávají své tradiční kalendáře, zejména k náboženským účelům. Týká se to juliánského kalendáře[1] v pravoslaví, ale také vlastních systémů v judaismu či islámu.
Židé používají kombinaci lunárního a solárního kalendáře. Den začíná a končí se západem slunce[2], měsíce jsou lunární a čítají tedy 29 nebo 30 dní (jejich počátkem je vždy novoluní[3]). Dvanáct měsíců tvoří rok o 354 dnech. Aby byl pesach[4] slaven vždy na jaře, je nutné vzniklý rozdíl vůči solárnímu roku řešit přidáváním dalšího měsíce o 29 dnech každé dva až tři roky[5]. Tento přestupný měsíc se nazývá druhý adar[6]. Od 4. století n. l. je nový měsíc určován podle astronomického výpočtu, předtím se tak dělo na základě empirického pozorování a svědectví. Nový rok se sice slaví vždy první dva dny měsíce tišri, ale na základě Ex 12,2 je prvním měsícem roku nisan[7].
Islámský kalendář vychází z kombinovaného kalendáře, který používali pohanští Arabové. Lunární rok byl původně srovnáván se solárním vkládáním třináctého měsíce. Letopočet nahrazovaly připomínky důležitých událostí, jako byly bitvy, zázraky nebo přírodní pohromy. Rok narození proroka Mohameda (asi 570 n. l.) se např. nazýval Rokem slona podle válečné výpravy Habešanů do Arábie a s tím spojeného zážitku Arabů z jejich sloní jízdy. Tento převzatý kalendář Mohamed „zreformoval“ v tom smyslu, že zrušil 13. měsíc, čímž vznikl čistý lunární systém, který nebere ohled na roční doby[8]. Islámský rok tak čítá 12 měsíců po 29 nebo 30 dnech[9] a je proto o 11 až 12 dní kratší než rok solární. Tím se všechny svátky a jiné pravidelné události v islámském světě vzhledem k našemu gregoriánskému kalendáři posouvají „proti směru času“ a konají se každoročně o 11 až 12 dní dříve[10]. Postní měsíc ramadán začal v roce 1983 10. června, v roce 1988 17. dubna a v roce 1992 již 5. března. Zhruba ke stejnému datu se tyto termíny dostanou vždy až po 33 solárních letech. Názvy měsíců ponechal Mohamed původní[11]. Islámský týden začíná nedělí, přičemž dny do čtvrtku se číslují od 1 do 5. Pátek se nazývá dnem shromáždění a je sváteční jako naše neděle, sobota je označována jako „jaum as-sabt“ podle starosemitského sabatu.
Po křesťanském vzoru vyhlásili první arabští chalífové vlastní letopočet, jehož počátkem se stal první den roku, v němž Mohamed přesídlil[12] z Mekky do Mediny (16. července 622). Definitivní podobu získal islámský kalendář za chalífy Umara (634 – 644)[13]. Orientace v něm je obtížná a proto klíčové svátky určují nejvyšší duchovní autority, v současnosti podle astronomických výpočtů. V praxi mnozí řadoví věřící do poslední chvíle nevědí, kdy přesně začne ramadán[14] a jsou odkázáni na jeho vyhlášení sdělovacími prostředky[15].
Potíže islámského kalendáře se pokusil vyřešit v 11. století v Íránu sultán Máliík Šáh Džalaladdin, který pověřil básníka a astronoma Omara Chajjáma, aby vypracoval systém vyrovnávání lunárního roku s rokem solárním. Po této reformě začali v Íránu počítat novou éru od 10. ramadánu 471 (tj. od 16. března 1079), opaření se však neujalo. Další významná kalendářová změna proběhla v Íránu na počátku 20. století, kdy se perský rok prodloužil na 365 dní. V roce 1976 byl pak posunut začátek letopočtu na základě rozhodnutí tamějšího parlamentu o 1180 let zpět k datu, kdy Kýros II. z dynastie Achajmenovců založil první perskou říši. Tímto administrativním zákrokem země vstoupila rovnou do třetího tisíciletí[16].
Na závěr nutno připomenout, že století je období, trvající sto let. První století našeho letopočtu začalo rokem 1 (nikoliv 0) a skončilo rokem 100, druhé století začalo rokem 101 a trvalo do roku 200 atd[17]. Proto také 20. století neskončilo na Silvestra 1999 (jak mnozí mylně oslavovali), ale o rok později. Do 21. století (a 3. tisíciletí) jsme tedy vstoupili až roku 2001 (by1211č).
---
[1] viz první text
[2] Proto sobotní klid začíná již v pátek večer. Tuto večerní dobu nazývají křesťanská evangelia „časem přípravy“. Ostatní dny v týdnu jsou číslovány od jedné do šesti, přičemž prvním dnem je naše neděle, šabat je dnem sedmým.
[3] viz předchozí text
[4] Pesach patří mezi tři tzv. poutní svátky. Bývá též nazýván svátkem jara nebo „svátkem nekvašených chlebů“. Připomíná vysvobození Izraelců z egyptského otroctví, kdy byl spojen s obětováním beránka. Začíná večer 15. nisanu a trvá sedm (v Izraeli) nebo osm dní (v diaspoře). Těžištěm oslav je rodina, přičemž se nejí a v domácnosti neuchovává nic kvašeného (např. pečivo z kynutého těsta). Je doprovázen řadou zvláštních modliteb a dalších náboženských obřadů (srov. Ex 12). K židovskému pesachu se váží křesťanské velikonoce (Ježíšova oběť na kříži jako pašijového beránka).
[5] ... vlastně sedmkrát během periody 19 let.
[6] Ostatní měsíce se jmenují: nisan (březen – duben), ijar (duben – květen), sivan (květen – červen), tamuz (červen – červenec), av (červenec – srpen), elul (srpen – září), tišri (září – říjen), chešvan (říjen – listopad), kislev (listopad – prosinec), tevet (prosinec – leden), ševat (leden – únor), adar (únor – březen).
[7] Židovský letopočet se odvíjí „od Adama“ čili „od stvoření světa“ (zatímco tzv. „náš letopočet“ až „od narození Krista“). Na rok 2012 našeho letopočtu připadá židovský rok 5772 (od našeho 17. září pak rok 5773). Na 1. leden 2012 našeho letopočtu připadá 6. tevet 5772 od Adama.
[8] V klimatických podmínkách Blízkého východu nehrají tak významnou roli jako v jiných zeměpisných šířkách.
[9] Měsíc oběhne kolem Země jednou za 29 dní, 12 hodin, 44 minut a 4 vteřiny.
[10] Třiatřicetiletý muslim je podle nás o rok mladší.
[11] Muharram (zakázaný – nesmělo se válčit, 1. měsíc islámského roku), safar (žlutý – od častého výskytu nemocí), ar-rabí al-awwal (kdysi první jaro), ar-rabí as-sání (druhé jaro), džumádá al-úlá (první tuhnutí), džumádá al-áchira (duhé tuhnutí – původně šlo o zimní měsíce), radžab (od leknutí se – též měsíc míru), ša´bán (rozdělit se – měsíc válek a razií), ramadán (spalující – původně podle veder),šawwál (od povstání velblouda – kočovníci opouštěli svá ležení), dhu´l-ka´da (měsíc usazení se – kočovníci se vraceli do zimovišť), dhú´l-hidždža (měsíc pouti ke svatyni Ka´ba v Mekce).
[12] Odchod (nazývaný hidžra) byl vlastně útěkem před pronásledováním. Došlo k němu v arabském měsíci rabí al-awwal lunárního kalendáře, roku 622 AD.
[13] Přepočet roku hidžry na náš letopočet lze provést podle vzorce R=H-(H/33)+621 a výpočet roku hidžry z gregoriánského kalendáře podle vzorce H=R-621+([R-621]/32). R je rok podle AD (našeho letopočtu), H rok podle hidžry a číslo 33 počet lunárních let, během nichž islámský kalendář předběhne gregoriánský kalendář o jeden celý rok (nepřesnost takového výpočtu může činit až jeden rok). Rok muslimského kalendáře můžeme také zjistit, když odečteme od našeho letopočtu číslo 622 a výsledek vynásobíme číslem 1,031. Existují srovnávací tabulky s přesností 1 až 3 dny.
[14] V roce 2012 našeho letopočtu (1433 podle hidžry) připadá začátek arabského ramadánu na 20. červenec.
[15] Zda by běžný Evropan uměl sám na den stanovit velikonoční neděli, o tom lze spekulovat. Přesné určení slunovratů a rovnodenností asi také nebude v jeho silách. Nejspíš právě k tomu sloužily záhadné kamenné stavby dávných předků (Stonehenge).
[16] Situace kolem „islámských kalendářů“ je ještě komplikovanější. Od arabského se liší nejen íránský (perský), ale i turecký. Na 1. leden 2012 našeho letopočtu připadá 6. safar 1433 arabské hidžry, 24. al-muharram 1433 turecké hidžry a perský 11. dai 933 podle džalál ad-dín.
[17] Letopočet „před Kristem“ (čili „před naším letopočtem“) se počítá obráceně: 200 až 101 př. n. l. je 2. století př. Kristem, rok 100 až 1 př. n. l. je 1. století př. Kr.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a dvanáct