Peklo jedna báseň

Napsal zblo (») v sobotu 7. 4. 2018 v kategorii privátní hereze, přečteno: 935×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinep4280016.jpg

Když Dante s Vergiliem putovali peklem, ocitli se mimo jiné na kraji smrdutého jezera klokotající břečky. Jak se pokoušeli s kapesníky na nose co nejrychleji proklouznout kolem, začalo se z par, pěny a pukajících bublin vynořovat podivné železné monstrum, za pronikavého skřípotu zvolna vyjíždějící po kolejnicích na břeh. Mohutné zařízení na obrovských loukoťových kolech sestávalo z tenkých ostnů rozličné délky, trčících vzhůru nebo šikmo do stran. I do příslušné velikosti přerostlý ježek či dikobraz by proti té příšeře vypadal jen jako zplihlá onuce.[1] Oba pocestní stanuli lační další lekce poučné zábavy, neboť na mnoha z oněch nesčetných bodců se v nářku svíjely nahé postavy. Jejich muka byla krutě nekonečná, protože po smrti nelze znova zemřít. Ze strhaných tváří nešlo vyčíst, kdo ti ubožáci jsou, u paty každého trnu se však nacházela mosazná tabulka s nápisem. Jakmile stroj za neutuchajícího supění spočinul na víceméně suché zemi, přistoupil Dante blíž a seznal, že dokonce i některé dosud neobsazené trny jsou už rezervovány.
„Jak je to možné?“ zvolal užasle. „Cožpak je dopředu známo, kdo skončí v pekelných strastech? Nejsme snad nadáni svobodnou vůlí a zodpovědností za svůj osud? Nebo se nám naopak nedostává naděje na smíření a odpuštění v případě selhání?“
Jeho průvodce se zasmál: „Co tě na tom překvapuje? Vždyť ty sám snadno rozpoznáš, kdo zraje pro šibenici! A tam nahoře určitě nejsi v téhle dovednosti výjimkou. Jak by potom neměly mít přehled mocnosti s intelektem o dva tři řády pronikavějším?!“
„Je to mnohem jednodušší,“ ozval se zřízenec, jenž se odněkud vynořil s basičkou nářadí, aby cosi poopravil. „Tahle mašina je určená těm, co se provinili rouháním, které odpustit nejde. Proto se na ty darebáky můžeme většinou nachystat v předstihu. A kdyby se přece tu a tam vloudila chybička nebo nedorozumění, dočká se dotyčný rehabilitace u posledního soudu.“
„Rouhání, které nejde odpustit?“ vyděsil se básník a ve zmatku se marně pokoušel vydolovat z paměti aspoň nějakou pasáž vlastní tvorby.
„Máš za sebou dvě vysoké školy, tak určitě víš, o co tu kráčí,“ poznamenal s lehce ironickou narážkou na Dantovo neformální vzdělání Vergilius. „Já sice na katechismus nechodil, ale tohle se už doneslo i mezi pohany.“
„No jasně. Jenže příslušná agenda bývá rozsáhlá a nepřehledná ... Ty, poslyš,“ obrátil se Dante ke zřízenci, „není tam někde připravený pichlák i pro mě?“
„Nemůžu si všechno pamatovat, ale vůbec bych se nedivil,“ odvětil chlapík v modrákách a počal přehrabovat nástroje. Načež zarecitoval:
Jen cizích nepravostí obává se každý -
jak být nad zákonem plány spřádá,
sobě milosrdenství a nové šance navždy,
pro druhé však spravedlnost žádá.

A pak dodal: „Není to až taková věda, jak se z toho na povrchu dělá.“
„Mám dojem,“ zatápal Dante v mysli, „že se to nějak týká zatvrzelého odmítání, nebo naopak lehkomyslného spoléhání ...“
Zřízenec nahmátl kleště, narovnal se a přes brýle si básníka přeměřil, aniž by skrýval sarkastický úšklebek. Pak se obrátil ke stroji a začal dělat svou práci.
„Říkám něco špatně?“ znejistěl intelektuál, který se v podsvětí cítil přece jen poněkud nesvůj.
„No,“ dával si náhlý oponent malinko na čas, „já jsem tu teď jen jako pomocná síla, a také se v tom až tolik nevyznám, ale tihleti,“ a pohybem hlavy ukázal nad sebe, „tihleti se provinili opravdu.“
„Mě jinak nic neodpustitelného nenapadá,“ namítl Dante. Zoufale při tom pohlédl na Vergilia, který se neočekávanou disputací začínal bavit.
„Vždycky se najdou chytráci,“ řekl údržbář, aniž by se přestal věnovat tiše oddychující železné obludě, „kteří všechno zamlžují, aby odpoutali pozornost od skutečné podstaty. Ale ... připouštím ... nemusí být všechno lumpárna. Třeba si jen vědátoři nevěděli rady, a tak místo zamyšlení nad souvislostmi vyspekulovali abstrakce[2] ... Hotovo, můžu jít.“ Nářadí zarachotilo v bedýnce a chlapík se chystal zmizet stejně nenápadně, jako se objevil.
„Počkej,“ zadržel ho Dante. „Tohle je vážná věc, a žádné hračky. Místo vysvětlení za sebou necháváš zmatky a dohady. To by nešlo!“
Zřízenec na něj tázavě pohlédl, než však mohlo padnout další slovo, vběhla na scénu jakási vyjevená ženština. Spatřila tři cizí muže a instinktivním pohybem se pokusila zakrýt nahotu. Vzápětí si však uvědomila, že tady už na sociálních konstruktech nezáleží a zmateně prchla ke strmé skalní stěně. Protože nebylo jiné cesty, počala zoufale šplhat vzhůru. Byla tak zděšená, že nedbala četných drobných poranění, jež při tom utrpěla a s překvapivou mrštností stoupala stále výš, až se ocitla pod zrádným převisem, který nemohla minout. V nesmírném zoufalství se jej pokusila překonat, to bylo ovšem nad jakékoli síly. Nohy se jí smekly, ruce hmátly do prázdna a špinavá, zkrvavená postava se s krátkým vyjeknutím nabodla na jeden z ostnů číhajícího monstra. Z přirozených i nově vzniklých otvorů nešťastnice se na všechny strany vyvalil odporný hnis. Jen se to stalo, obrovský stroj zafuněl, vypustil žlutozelený oblak sirného dýmu a s ohlušujícím lomozem pomalu zacouval zpět do hlubiny vroucích fekálií. Oba poutníci stáli a zírali téměř bez dechu.
„Co to bylo? ... Kdo to byl?“ vypravil ze sebe Dante poté, co se znovu rozhostil klid, rušený jen mlaskavým bubláním páchnoucí bažiny.[3]
„Ta?“ zeptal se zřízenec zbytečně a rozpačitě se poškrábal za uchem, aby získal trochu času na sesumírování stručné odpovědi. „Ta si vymyslela zjevení a pak nutila všechny kolem, aby těm údajně nadpřirozeným vizím věřili a aby se podle nich (kromě jiného) modlili, postili a bičovali. Právě v tom totiž spočívá podstata neodpustitelného rouhání, o kterém jsme mluvili: Když někdo vydává vlastní pitomé nápady za nezpochybnitelnou vůli nebes ...“
„Nemusíš ho brát příliš vážně,“ prohodil Vergilius k užaslému Dantovi, jakmile osaměli. „Ten chlápek slouží peklu, a tak není vyloučeno, že prachsprostě lže.“
„Jak můžeš takhle uvažovat?!“ vybuchl Dante rozhořčeně. „Kdo tohle říká, ten zpochybňuje nebeské úradky! Jak by obstála věčná spravedlnost, kdyby byla sama v sobě rozpolcená ... kdyby se jedna její část zakládala na lži a klamu?! Bojím se, příteli, že každý hřích bude prominut, ale rouhání proti pekelné odplatě nikoli!“
V tu chvíli se Vergilia zmocnila úzkost a probudil se jako někdo jiný (by1847č).
---
[1] ... poněvadž se pouštíme do věci velmi obtížné a sotva by bylo vhodné, abych znovu přivolávala Múzy až z Helikónu na tak dalekou cestu, zvláště když tato látka je jim poněkud cizí, bude snad proto vhodnější vyslovit přání, aby se na tu chvilku, co zde budu vystupovat v úloze teologa  a kráčet po tak trnité cestě, ze své Sorbonny přestěhoval do mé hrudi duch Scotův, pichlavější než kterýkoli dikobraz nebo ježek, a hned potom aby se zase odstěhoval, kam bude chtít, pro mne za mne třebas ke všem čertům (Erasmus Rotterdamský - Chvála bláznivosti / MF, Praha 1986, str. 78).
[2] ... nevěř každé zvůli těch, kdo ti tvrdí, víme, jak to je, ale to hlavní přitom pominuli (Ráj - zpěv XXIX, verše 73-75 in Dante Alighieri - Božská komedie / Academia, Praha 2009, str. 490) a Pisálek něco z Písma vykřesá, aby se ukázal a šíří zmatky a opravuje sama nebesa (Ráj - XXIX, 94-96 / str. 491).
[3] ... autor Danta nepodezírá, že by Beatrici nepoznal, takže to snad nebyla ona

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a devět