Husovy poslední měsíce XI (červen 1415)

Napsal zblo (») v pondělí 26. 6. 2017 v kategorii Hus, přečteno: 643×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinehus.jpg

1. června 1415 zaslali čeští páni králi Zikmundovi tentýž přímluvný dokument, jaký předali den předtím koncilu. V souvislosti s tím proběhl další Husův výslech, patrně ještě na Gottliebenu (podle Sedláka).
Zřejmě 3. června byl v této pevnosti uvězněn sesazený papež Jan, zatímco Husa přemístili do vězení u františkánů snad až následujícího dne večer (Sedlák).
Na žádost krále Zikmunda povolil soud veřejné Husovy výslechy. Konaly se v refektáři františkánského kláštera během tří dnů od 5. do 8. června 1415. V procesech proti kacířům to představovalo zcela mimořádnou výjimku. Kejř (Jan Hus známý i neznámý, str. 28) k procesu uvádí: ... Husova kauza byla ve skutečnosti zpočátku zcela vedlejší záležitostí, která neměla zdržet průběh jednání o zásadních věcech (...) čeští Husovi protivníci sice usilovali o jeho odsouzení, ale (...) sami otcové koncilu by dali přednost odvolání před odsouzením (...) ani v době vlastních výslechů nebyl zájem účastníků nijak veliký... Husova obhajoba vůči obvinění nebyla dost taktická a obratná a často vzbuzovala rozhořčení nebo posměch (tou dobou trpěl bolestmi zubů). K naivně předpokládané disputaci si již dříve připravil kázání Pax huic domui a determinace De sufficiencia a Credo in Spiritu Sancto. Kardinál Zabarella slíbil tak mírnou odvolací formuli, aby ji Hus mohl přijmout. Návrh byl skutečně předložen, Hus jej však odmítl mj. s odkazem na posluchače svých kázání, jež nechtěl zklamat. Dle mého soudu se snažil vyvarovat všeho, co by mohlo působit dojmem přiznání, které se tehdy (pravděpodobně) považovalo za téměř nezbytnou podmínku odsouzení.
5. června bylo započato se čtením žalobních článků a připraveného rozsudku v Husově nepřítomnosti. Proti tomu Zikmund zasáhl prostřednictvím falckrabí rýnského Ludvíka a purkrabí norimberského Friedricha. Předloženy Husovy spisy a také čten překroucený překlad jeho listu Pražanům na rozloučenou s tím, že kdyby odpřísáhl bludy, pak jen ústy, nikoli srdcem. Podle knihy Husův proces (Kejř, str. 195) k tomu Mladoňovic (...) zvolal: Jaká to lež! a uvedl skutečný obsah listu. Citace působí dojmem, jako by Mladoňovicovo zvolání zaznělo v samotném zasedání, což nijak nevyplývá z původní relace (Ze zpráv a kronik doby husitské, str. 91). Nepravdivá věta se znovu ozve při audienci 8. června z úst jakéhosi pruského kněze (Husův proces, str. 195). Mám za to, že se mohlo jednat o dominikánského demagoga Falkenberga. S Husovými spisy naopak vyrukovali v dobré víře jeho stoupenci. Sedlák (M. Jan Hus, str. 337) napsal: Aby se sněm mohl přesvědčiti, jak nesprávně jsou ony články připisovány Husovi, poslali mu pánové čeští traktáty Husovy „De ecclesia“, „Contra Stanislaum“, „Contra Páleč“ a „Contra occultum adversarium“, ale na žádost Husovu vymohli, že jim tento poslední traktát byl vrácen (...) Hus měl jej za nebezpečný (...) chtěl (...) skrýti před sněmem i traktát „De ecclesia“ (Šmahel souhlasí, že to z jeho kostnických listů může opravdu vyplývat) ... Během tohoto prvního slyšení byly z obvinění vypuštěny dva články (předloženo 40 článků z Kostnice a 16 z Prahy). Zúčastnil se i biskup Jan Železný, který s Husem prohodil pár slov. Ten mu údajně (citace Elbel) s notnou dávkou ironie poděkoval za vše, co pro něj dosud vykonal, na což mu prý biskup nechápavě odvětil: A co jsem pro tebe učinil? Husova narážka na Mt 25, 31-46 je zřejmá. Na závěr jednání vypukl zmatek. Téhož dne psal Hus list Přátelům v Kostnici, přičemž zmiňoval nejmenované koncilní příznivce. Nevíme, kdo je onen Pater, o němž se Hus již po výslechu 5. června vyjádřil, že je jediným, spolu s jistým polským doktorem, kdo je mu v koncilu nakloněn. Podle uctivého oslovení nepůjde o osobu bezvýznamnou. Nabízel-li Pater mírnou odvolací formuli, sotva to mohl učinit někdo bez vlivu na koncilu, spíše ho naopak musíme hledat mezi předními představiteli (Husův proces, str. 173). Jinde Kejř nezávazně tipuje, že by mohlo jít o Zabarellu. Spolu se žalobními články byly čteny i svědecké výpovědi proti Husovi.
7. června došlo o jedenácté hodině k úplnému zatmění Slunce (projevilo se jak v Kostnici, tak v Praze). Druhé Husovo slyšení se v tento den konalo za přítomnosti krále Zikmunda. Mj. se rozpoutala polemika o remanenci (z hlediska obecnin) a o tvrzení, že papež či jiný kněz ve smrtelném hříchu nečiní svátostné úkony (přičemž se Hus dovolával svého termínu „digne“). Zikmund prohlásil, že Husovi vydal glejt i přes námitky o jeho kacířství, kacíře že však hájit nehodlá. Z právnického hlediska posuzoval Husovo vystupování Kejř (Jan Hus známý i neznámý): Také při svém výslechu 7. června 1415 na výtku, že odmítal odsouzení Wyclifových článků, vysvětloval, že chtěl slyšet důvody doktorů pro odsouzení. To však bylo nepřijatelné, protože Wyclif byl již dříve opětovně odsouzen (str. 72) ... Dále prohlásil, že jeho svědky jsou Bůh a jeho svědomí. Předsedající kardinál d´Ailly na to odpověděl přesně ve smyslu procesních předpisů, že soud se nemůže řídit jeho svědomím, protože je povinen věřit svědectvím opřeným o vážné důvody. Také tato epizoda je dokladem, jak Hus nebyl dostatečně připraven na soudní řízení (str. 80). Zásada, že soudce má soudit secundum allegata a nikoli secundum conscientiam(tedy: podle obvinění a důkazů, nikoli podle svědomí) je v husitství popírána (Husův proces, str. 195). Řekl bych, že tam kde se to hodí, žije tohle přesvědčení vesele dál (a naopak). Otázku zmíněných obecnin (spor mezi realismem a nominalismem) popsal srozumitelně Čornej (Intelektuál a moc,str. 10 a 11): Realisté zastávali mínění, že ideje stvořeného světa jsou od prvopočátku obsaženy v Boží mysli a existují nezávisle na věcech, zatímco nominalisté prohlašovali obecné pojmy (universalia) za prázdný zvuk s tím, že žádný obecný pojem nemůže existovat sám o sobě. I když tento spor vyhlíží akademicky odtažitě, z jeho dědictví výrazně těží současná sémantika, sémiotika, teorie komunikace i teorie poznání. V pozdním středověku měl tento svár závažné společenské i politické důsledky. Realismus stavěl harmonický a dokonalý svět Božích idejí do protikladu k nedokonalému pozemskému světu, eo ipso také ideální a dokonalou Kristovu církev (společenství živých i mrtvých věřících předurčených ke spasení) proti nedokonalé institucionální římské církvi. Na její konkrétní nedostatky (papežské schisma, podíl na světské moci, svatokupectví, zálibu v přepychu, nedodržování celibátu) otevřeně upozorňoval Wyclif, který viděl jediné řešení v návratu institucionální církve k praxi církve apoštolské a prvotní, ne-li dobrovolně, potom pod přímým dohledem světského vládce a jeho úředníků. Křesťanská společnost se podle oxfordského profesora měla důsledně řídit Božím zákonem jako nejvyšší normou, s níž musí být v souladu právo civilní i právo církevní. Wyclif v podstatě hodlal odstranit rozdíl mezi právem a spravedlností, respektive mezi právem a morálkou. Netřeba pochybovat, že všechny tyto názory sdílel, spolu s dalšími pražskými reformisty uhranutými dílem oxfordského profesora, také mistr Jeroným. Wyclifovo dílo však implicitně obsahovalo neřešitelný rozpor. Může se vůbec křesťanská společnost, jakkoliv obdařená darem hluboké víry, řídit na nedokonalém pozemském světě absolutními ideály pravdy, krásy a dobra? Pochybovači, většinou z řad nominalistů, měli jasno. Zdůrazňovali, že žádné lidské společenství nespočívá na principech předurčenosti a lásky, nýbrž všude se řídí (nedokonalými) církevními a světskými zákony, zaručujícími jeho stabilitu. V opačném případě křesťanstvo nezadržitlně míří do vírů anarchie. To byl úhelný bod sporu, který roku 1414 propukl mezi husitismem, opírajícím se o dílo Wyclifovo, a kostnickým koncilem, jehož názorovou linii určovali převážně stoupenci nominalismu. Následoval další Husův dopis Přátelům v Kostnici.
Třetí a závěrečné Husovo slyšení proběhlo 8. června. Pražský mistr se během jednání nechal vmanévrovat do choulostivé situace: Tvrzení jeho (...), že ani král, je-li ve hříchu smrtelném, není v pravdě králem před Bohem, vzbudilo pochopitelnou nelibost u krále Sigmunda, jehož sněm na tu nauku zvlášť upozornil (Sedlák - M. Jan Hus, str. 339 a 340). Na druhou stranu byl z obžaloby vypuštěn nesprávně citovaný výrok z traktátu De ecclesia. Jinak projednávány články ze spisů Contra Palecz a Contra Stanislaum (celkem devětatřicet). Slavík (Hus a Žižka, str. 159 a 160) k tomuto zkoumání věroučných otázek napsal: Hlavní moment, na který soustřeďuje se myšlenkové jádro Husova sporu, tkví v tom, že odepřel odvolat bez poučení (...) Setrvat (...) na tomto požadavku v situaci, v jaké byl Hus v Kostnici, znamenalo vskutku obrovský čin, který plně můžeme ocenit jen tehdy, uvědomíme-li si, jak v té době člověk stále ještě nedůvěřuje svým poznávacím mohutnostem. Rozum člověka není dost spolehlivým rádcem a vůdcem, to bylo učení, před nímž skláněl se celý středověk a také ovšem doba Husova. Nejenže rozum sám o sobě je sláb, aby rozřešil životní a světové záhady, ale je vydán na pospas svodům ďáblovým (...) Představme si Husa před církevním sborem. Ví, že ztratí nejbolestnějším způsobem život, neodvolá-li. Již toto pomyšlení u průměrného člověka bylo by s to přivodit klesnutí na mysli. K tomu však druží se pro středověkého člověka, jímž přece jen Hus je, myšlenka ještě hroznější: Nejde tu jen o mé tělo, o život na tomto světě. Jde tu o spásu mé duše, jdu vstříc zatracení, jsem-li opravdu kacířem. Se mnou propadnou peklu všichni ti tisícové doma, kteří jdou za mnou. Nejsem snad opravdu kacířem? Jak je to možné, že v celém tomto shromáždění, které má za úkol církev reformovat, není jediného, kdo by mi dal za pravdu? Co spíše je pravděpodobné: mám pravdu já, či ten veliký zástup učených teologů, kteří zkoumali mé učení a uznali ho bludným? Jen tehdy, uvážíme-li náležitě tuto duševní tíseň, která jistě u Husa se musela dostavit, objeví se nám Husovo heroické setrvání na požadavku „být poučen“ v pravém světle. Možno říci, že by toto hrdinství bylo tenkrát nemožné, kdyby Hus nenašel opory právě v tom středověkém názoru, ze kterého církev čerpala své oprávnění - kacíře ničit ... Dnešní mimořádně rozšířenou „důvěru ve vlastní poznávací mohutnosti“ si dovolím považovat za realitě nepřiměřenou nadutost, Husův zápas se svědomím a pochybnosti si však bagatelizovat netroufám. Ze svého hlediska to okomentoval Sedlák (M. Jan Hus, str. 342): Hus má tato dobrá hnutí svědomí za pouhá pokušení, jež musí přemáhati. S často ventilovaným nárokem obžalovaného na poučení zas věcně polemizuje Kejř: K neporozumění došlo i při výkladu Husovy žádosti o poučení, když bývalo koncilu vyčítáno, že opětovně žádané poučení Husovi neudělil. Ale to je výsledkem naprostého nepochopení Husovy situace, kdy ani on sám si při svých žádostech o výslech k objasnění svého učení a k prosbám o poučení neuvědomil, že stojí před soudem. Soud přece neudílí poučení, nevstupuje do diskuse s obviněným, ale vyšetřuje, vyslýchá a vynáší rozsudek. Je tedy nesprávné kritizovat koncil, že v takové žádosti Husovi nevyhověl. Koncilní soud jí ani vyhovět nemohl a nesměl (Jan Hus známý i neznámý, str. 28). A jinde: ... nezměněně setrvával na svém požadavku obhajoby svobodnou diskusí a bude-li přesvědčen, poučen, odvolá. To však koncil nemůže vzít na vědomí a přistoupit k tomu, protože je zde soudem a soud nevstupuje s obviněným do disputace ani nepoučuje, nýbrž posuzuje vinu a vynáší rozsudek (Husův proces, str. 173). Nakonec zoufalý Hus upozornil na soud Kristův: Po skončení výslechů pronesl větu, že Kristus bude spravedlivě soudit jeho i jeho soudce, sotva přijatelnou pro jakékoli zmírnění jejich nepřízně (Jan Hus známý i neznámý, str. 99). Kejř jako právník bezpochyby věděl, čím lze jakýkoliv tribunál spolehlivě popudit proti sobě. Takových prohlášení by se dalo najít dost a jsou svědectvím Husovy víry, že při posledním soudu obstojí (...) Ze všech takových projevů se dá poznat, že Hus věří v blízký poslední soud (...) Není to jen výzva (...) je to projev víry (...) jakéhosi pocitu nadřazenosti posledního soudu nad všemi soudy světa a tudíž i nad soudci Husovými (tamtéž, str. 58). Pak ještě Páleč a Michal de Causis (coby hlavní svědkové) museli přísahat, že nevystoupili proti Husovi z osobní nenávisti, ale z lásky k pravdě.
9. června psal Hus v listu Přátelům v Kostnici o svých vizionářských snech a děkoval Chlumovi za prokázané služby. Z téhož dne pochází také jeho dopis Panu Jindřichovi Škopkovi z Dubé.
10. června se Hus písemně obracel na Přátele v Čechách a nejspíš i na Jana z Chlumu.
12. června 1415 byl před deputovanými koncilních národů čten list dvou set padesáti českých pánů králi Zikmundovi, stvrzený před měsícem v Praze. Přímluvy vlivných osobností se tehdy  nepovažovaly za nepřijatelné vměšování do nezávislosti soudu a nebyly ani zbytečné nebo trapné. V pozdější době (kdy inkviziční vedení procesů zcela potlačilo ve středověku obvyklý princip akuzační i ve světském soudnictví) se soudy běžně nechávaly ovlivňovat ... na podnět či na přímluvu jiných, kteří měli zájem na mírnějším potrestání nebo dokonce osvobození delikventa. Příčinou nebyl ani tak soucit s obžalovaným (...) jako spíše snaha bránit se proti trestu, který mohl postihnout nejen provinilce (...) Každý zneucťující trest totiž vrhal hanbu na pachatelovu rodinu, obec nebo cech. Jako přímluvci vystupovaly nejrůznější skupiny, a to podle sociálního postavení delikventa (...) dokonce celé obce nebo zástupci měst a vážení šlechtici. Čím větší byl počet přímluvců a čím vyšší bylo jejich společenské postavení, tím větší byla šance (...) Taková možnost se rozhodně nevyskytovala jen v ojedinělých případech (...) konkrétní soudní praxe podléhala v důsledku rozvinutého systému přímluv (...) sociálně silným místním skupinám, jež mohly rozsudek ovlivnit prostřednictvím počestných měšťanů, vysoce postavených duchovních a šlechticů. Pokud se dostalo podpory (osobám) s mnoha společenskými vazbami, posiloval systém přímluv i stavovské vazby a skupinové zájmy (Divadlo hrůzy, str. 49-50, 52).
K 13. červnu se datují Husovy dopisy Panu Jindřichovi Škopkovi z Dubé a Přátelům v Kostnici. V tom druhém si autor postěžoval na nedodržení Zikmundova glejtu.
15. června celebroval litomyšlský biskup Jan (Železný) slavnostní mši, zahajující příslušné plenární zasedání kostnického sněmu. Koncilní zákaz obecného přijímání pod obojí způsobou z téhož dne vzbudil Husův nesouhlas, vyjádřený v následných listech pánům z Dubé a Chlumu a knězi Havlíkovi.
Den poté psal Hus Mistru Martinovi z Volyně, v němž se loučil s betlémskými příznivci.
18. června byly odsouzeny Husovy spisy. On sám obdržel poslední variantu třiceti žalovaných článků, které vzápětí odmítl nebo glosoval (jmenovitě reagoval na devětadvacátý článek, vyňatý z jeho spisu De ecclesia). Ačkoliv se to dodnes místy tvrdí, není možné, aby tehdejší teologové bez dalšího hlásali tak okleštěnou definici církve, podle níž by byl hlavou papež a tělem kardinálové. Už i jim muselo být jasné, že taková církev by byla k ničemu (tehdejší oficiální pojetí církve rozebral srozumitelně Sedlák v M. Jan Hus na str. 282 až 288). Kejř (Jan Hus známý i neznámý, str. 50 a 51) k žalobě mj. uvedl: I když ne všechny části Husových výroků se dostaly na vědomí kostnických soudců, je přece jen jisté, že kromě odmítnutí Husova pojmu církve se staly názory na papeže a jeho moc nesmírně přitěžující okolností v posuzování Husovy pravověrnosti (...) tvrzení, že papežská hodnost byla udělena od císaře a pochází z císařské pravomoci. Tento článek má svůj původ v důvěře v pravost tzv. konstantinovské donace, dle které císař Konstantin obohatil papeže Silvestra a svěřil mu moc. Je to jedna z legend středověku, kterou vyvrátil až humanista Laurentius Valla r. 1440. Husova doba jí ještě věřila a také s ní často operovala jako argumentem proti papežské moci. Připomeňme, že Hus věřil i jiné pochybné legendě, že existovala papežka Jana (Sedlák ji podle původních zpráv nazývá „Anežka“), což byl též podvrh středověké nekritičnosti při oceňování nejistých zpráv...
20. června Hus dokončil svou odpověď k upraveným žalobám. Kejř situaci okomentoval slovy: Ať již Husovou obranou zčásti přesvědčen nebo z politické oportunity vůči českému hnutí, které nabývalo stále nebezpečnějšího rozsahu, pokusil se koncil skutečně přimět Husa k odvolání. Články proti němu byly znovu probrány a zredigovány, některé úplně vypuštěny a jiné zmírněny, čímž vznikla konečná jejich podoba. Ke dvaceti devíti článkům z Husových spisů byl připojen jako třicátý (...) Wyclifův článek Nullus est dominus (tedy: nikdo není pánem, je-li ve smrtelném hříchu a/nebo předurčen k zavržení). V této podobě, proti dřívějším redakcím umírněné, byl jejich soubor 18. června předložen Husovi, který odpověděl 20. června konstatováním, že má volit mezi odvoláním a přijetím pokání - penitenciam miserabilem suscipere - nebo hranicí. Zjevně se již rozhodl vytrvat a neodvolat (Husův proces, str. 172).
Z téhož dne pochází Husův dopis Přátelům v Kostnici a někdy kolem tohoto data vznikly i jeho listy Nejmenovanému prelátovi z koncilu, Příteli v Kostnici a Pánům Václavovi z Dubé a Janovi z Chlumu.
21. června Hus písemně vyzval svého zástupce v Betlémské kapli Havlíka, aby se neprotivil obecnému podávání z kalicha a zamezil tak roztržce s Jakoubkem a dalšími propagátory příjímání pod obojí způsobou (v dopise Kazateli Havlíkovi). Z dobových zpráv vyplývá, že se kněz Havlík od Husa v té době dočasně odvrátil. Kromě toho psal Hus Přátelům v Kostnici. Z téže doby pochází jeho psaní (zřejmě torzo listu ohledně poslušnosti papeži v otázkách víry) Leonardovi Statii de Datis.
22. června líčil Hus v dopise Přátelům v Kostnici četné návštěvy členů koncilu v žaláři, polemizoval s jejich důvody pro odvolání a ujistil své stoupence, že přes uvedené snahy nic takového neučinil. Kromě toho jej ve vězení vyhledal Páleč, přičemž zřejmě došlo k jejich osobnímu (nikoli ideovému) smíření. Domněnka, že se snad Hus Pálčovi při té příležitosti vyzpovídal, je mylná.
23. června byla Husova díla odsouzena ke spálení na hranici. On sám psal Panu Janovi z Chlumu.
V dopise Přátelům v Čechách z 24. 6. Hus utěšoval domácí příznivce a reagoval na zprávy, že koncil rozhodl o spálení jeho knih. Téhož dne psal ještě Petru z Mladoňovic a Janovi z Rejnštejna. Nejspíš hned nazítří se znovu obrátil na příznivce v Kostnici.
Během června brojil Michal de Causis (ale i jiní) proti těm, kteří nutili Husa k odvolání (zřejmě ve snaze dostat jej na hranici). S tím souvisí dokument Avisamentum fiendum processus contra Io. Hus, připisovaný Michalovi nebo Janu Nazovi. Z druhé půle června 1415 pochází Husova výzva Přátelům v Kostnici, aby u krále Zikmunda vymohli „majetkové pořízení“ ohledně breviáře, který chtěl „na památku“ odkázat mistru Martinovi z Volyně. Husovo přání se nesplnilo: Breviář (...) získal z Husovy pozůstalosti falckrabí rýnský Ludvík a daroval jej klášteru v Ingelsheimu (Husovy listy z Kostnice podle edice Bohumila Ryby in Hranice pravdy, str. 248). Zdá se mi, že tahle „maličkost“ má mimořádnou výpovědní hodnotu.
26. června psal Hus o svých slyšeních do Čech (v listu nazývaném Věrným Čechům). V dopise Panu Janovi z Chlumu a panu Václavovi z Dubé považoval udělení Zikmundova glejtu za podvod, kterým měl být vylákán do Kostnice.
Následujícího dne psal Univerzitě pražské, Mistru Křišťanovi z Prachatic a Přátelům v Čechách.
Snad někdy před 29. červnem vznikl Husův list Petru z Mladoňovic. Toho dne učinil Hus poslední pořízení. Napsal Panu Janovi z Chlumu a připojil Přípisek pro pana Václava z Dubé (by17626č).

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a jedenáct