Cyril a Metoděj / Nepomuk / Jenštejn / Hus

Napsal zblo (») ve středu 28. 2. 2018 v kategorii Hus, přečteno: 700×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinehus.jpg


Státní svátek Cyrila a Metoděje je zajímavý asi tak stejně, jako den dělostřelectva z dob reálného socialismu. Jakési nadšení může vzbuzovat snad jen u moravských šovinistů, kteří by s jeho pomocí rádi převálcovali „české neznabohy“ stejně neurvale, jak to ukřivděně vyčítají pragocentristům vůči sobě.
K Cyrilu a Metodějovi to ovšem moc zdvořilé není. Tihle jistě skvělí chlapíci (spíš Řekové než Moraváci či Slováci) si sotva zaslouží, aby jimi byl kdokoliv bezostyšně manipulován. A to nejen s ohledem na jakési fiktivní národní[1] zájmy.
Než vlastní svátek je v této souvislosti mnohem zajímavější samotné jeho datum: co tak pozoruhodného postihlo oba světce (a potažmo zmíněné národy) 5. července, že bychom měli zrovna toho dne tahat vlajky na stožáry a za doprovodu dechovky lkát nad otci prošustrovaným dědictvím[2]?
Mám za to, že pro potřeby státního svátku bylo jednoduše (z tradice a bez přemýšlení) převzato datum z našeho[3] katolického církevního kalendáře (podobně jako u knížete Václava). Kde se však (ve 2. polovině 19. století) vzalo tam?
Ani já (jak jinak?) skutečné důvody k jeho zavedení neznám, ale „cudné mlčení“ a občasné okřikování ve mně určitý pobavený zájem vzbuzují. Vždyť z něčeho konkrétního ten 5. červenec vycházet musí!
Jednou mi kdosi napsal, že se to prý zavedlo kvůli blátu[4], ale my přece nežijeme v Anglii, kde mívají léto jediný den v roce. Marast na Velehradě nebývá třeba i v srpnu ...
Z příslušného papežského dokumentu se dozvídáme, že na přání českých a moravských Slovanů[5] byl svátek Cyrila a Metoděje v roce 1863 ustanoven na 5. červenec[6]. Utajeno zůstává, proč si to tihle Slované přáli (dovedu si představit „zbožné“ přání tehdejší rakouské církevní hierarchie, nikoli vyslyšení nějaké tužby běžných věřících, kterým se moc nenaslouchá ani dnes).
Z encykliky nevyplývá nic, co by nastolenou otázku smetlo se stolu. Také to nevysvětluje, proč na tomto datu česká katolická církev (celkem osamoceně) lpí doposud.
Rád bych si odpustil jízlivost, že skutečné důvody budou nejspíš ukryty hluboko ve vatikánských archivech. Jenže nic „konstruktivnějšího“ se nenabízí[7]. Jako by „to“ opravdu patřilo k tajným naukám, které „otcové hloupým dětem nesdělují“. Co je to za mystérium, na něž nikdo nedovede kloudně odpovědět?
Proč konečně (po dlouhých sto padesáti letech) nepoučit „spekulanty“ o pravých důvodech, které vedly „Čechy, Moravany a Chorvaty“ (tedy katolické slovanské národy, žijící v tehdejší habsburské monarchii) k žádosti o stanovení cyrilometodějského svátku na 5. červenec, pokud (zaručeně?) nešlo o přízemně praktickou manipulaci: o snahu zastínit stále častější „husovské adorace“[8]?
Každý aspoň průměrně vzdělaný Čech ví, že zhruba od poloviny 19. století se v Čechách začalo šířit vlastenecky-protikatolické uctívání Jana Husa (v nacionalisticky idealizované podobě). Každý takový Čech také ví (a věděli to už i naši tehdejší předkové), že byl Hus upálen 6. července. Proto se většina (často masových) manifestací k uctění jeho památky - a hlavně s cílem provokovat státní i církevní vrchnost - konala právě k tomuto datu[9]. Nedávné uzákonění husovského státního svátku je jen důsledkem dějinné setrvačnosti za okolností, které jsou slabým odvarem hysterie, panující za oněch „starých zlatých časů“. Šalounův monument Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze byl po nekonečných úředních průtazích odhalen sice až v červenci 1915 (ve snaze uchlácholit „český živel“ v těžkých dobách 1. světové války), ale první soutěž o podobu tohoto pomníku se vyhlašovala už roku 1891 v reakci na neumístění pamětní desky do fasády Národního muzea (1889). A k tomu situace samozřejmě dozrávala několik předchozích desetiletí. Že tedy mohl být svátek Cyrila a Metoděje ve druhé polovině 19. století ustanoven na 5. červenec právě kvůli eliminaci zmíněných „oslav“, manifestací a „táborů lidu“, není domněnka až tak pitomá.
Kdyby někdo chtěl zastínit výročí upálení Jana Husa a pokud možno přehlušit s tím spojené oslavy (sic!)[10] vlastním svátkem, neměl by jinou efektivní možnost než 5. červenec (tedy předcházející den). Kdyby se o něco takového pokusil až o den později, byla by naopak jeho aktivita zastřena tou původní[11]. Společné datum by bylo nevhodné pro zjevně konfrontační charakter takového kroku, který by se jistě vymstil (třeba skutečnou konfrontací) a byl by až příliš směšný.
Kampaně se nezaměřují na skalní příznivce (ti jsou zpravidla věrní „i kdyby trakaře padaly“), ale na indiferentní a nerozhodné (či nerozhodnuté). Pokud lid zatouží po hřejivém objetí davu, rád by si provětral hlasivky a třeba utratil i nějakou tu kačku za tretky, pak není žádný důvod přenechávat iniciativu konkurenci (zejména, když jde o kacíře, ateisty nebo liberály). Proto je nutné vhodnou vlastní akci uspořádat v předstihu, ovšem jen takovém, aby vyskákaní účastníci ztratili zájem o následující konkurenční projekty a raději doma v klidu zasedli k odloženému obědu (případně si znaveně lízali rány). Rozhodně se jim nesmí dopřát čas, aby se zotavili natolik, že by se jim zastesklo po nějakém dalším (nepřijatelném) kolektivním povyražení ...
Pravda nás (prý) osvobodí! Nejde o svátek Cyrila a Metoděje. Ten (stejně jako oba světci) obyvatelům české kotliny určitě nevadí (a zdejším katolíkům už vůbec ne)[12]. Jde jen o to prožluklé datum. Zatím nikdo seriózně nevysvětlil, proč je církevní (a v důsledku i státní) cyrilometodějský svátek slaven právě 5. července[13]. Pokud byl k tomuto datu před sto padesáti lety přesunut kvůli 6. červenci (tedy s pochybným úmyslem zastírat výročí „nepříjemné“ Husovy smrti), pak všemohoucí a dobrotivý Bůh opět jednou přetvořil lidskou zlobu v příležitost ke smíření, porozumění, toleranci ... a když už ne přímo ke vzájemné lásce, tak aspoň k nějakému tomu přátelství. Dokonce i to bláto by se mohlo dostat ke slovu jako symbol břečky, ve které bychom se neměli pořád patlat. Symbióza obou svátků by tak mohla být „božím dopuštěním“ v tom nejlepším smyslu slova. Nedělejme si však iluze: dějiny jsou velkou přehlídkou všemožně promarněných šancí[14] (by12623č).
---
[1] Čím je definován národ kromě společného jazyka? Konec konců: ani společná řeč není zárukou vzájemného porozumění. Osobně se stýkám s cizinci a rozumím si s nimi dost dobře ... rozhodně ne hůře, než s Čechy (či Moravany). Myslím, že ani tu záležitost s Babylónskou věží nelze brát striktně doslova (že ono „zmatení jazyků“ se bude týkat spíš odlišného způsobu myšlení a neschopnosti komunikace z důvodu ignorantství, pýchy, samolibosti, hamižnosti, vychytralosti, mocichtivosti a dalších podobných „vymožeností“). Když naopak apoštolové (Sk 2,5 an) mluvili cizími jazyky (že je každý slyšel mluvit „ve své rodné řeči“), nešlo mnohem spíš o symbol jednoty a vzájemného porozumění? Ačkoliv do toho nevidím, řekl bych, že glosolálie (která prý skutečně existuje) je spíš připomínkou zmíněného babylónského zmatení, než nějakou „společnou řečí“.
[2] Nenechme se zmást: oním dědictvím není moravská ani jiná národní svébytnost, ale „světlo víry blahé“...
[3] Jde o československou specialitu. V jiných zemích si katolická církev oba světce připomíná jindy.
[4] ... cituji: „Na Moravě byl svátek sv. Cyrila a Metoděje původně slaven 9. března, ale papež Pius IX. jej posunul na 5. července v roce  1863, k miléniu sv. Cyrila (tehdy to byla neděle). Stalo se tak na žádost olomouckého arcibiskupa F. Fürstenberga, který argumentoval nevhodným termínem s jarním blátivým počasím, nevhodným pro cestování a přenocování velkého množství poutníků.“ Že za tím může být nějaká „špína“, to jsem si myslel od začátku ...
[5] (dojemně podezřelá formulace)
[6] „... Fin dall’anno 1863 agli Slavi della Boemia, Moravia e Croazia, i quali solevano festeggiare ogni anno Cirillo e Metodio il 9 marzo, fu concesso dalla benignità di Pio IX, Nostro Predecessore di immortale memoria, di celebrare per l’avvenire quella festa il 5 luglio, e di onorare la memoria di Cirillo e Metodio con la sacra officiatura ...“
[7] Jitka Jonová z Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého na přímý internetový dotaz jakéhosi šťourala odpovídá: „Od 14. století se svátek sv. Cyrila a Metoděje slavil 9. března. Ale na žádost olomouckého arcibiskupa Fürstenberga papež Pius IX. tento svátek přenesl na 5. července v roce 1863. Arcibiskup Fürstenberg žádal o přenesení na vhodnější termín z důvodu konání poutí, které v jeho době začaly nabývat velkých rozměrů.“ Vysvětlení nejspíš právě tak pravdivé, jako nicneříkající (za předpokladu, že jsou „poutěmi velkých rozměrů“ míněny katolické cyrilometodějské slavnosti, což je vzhledem k tehdejšímu miléniu nasnadě).
[8] ... často také „poutě velkých rozměrů“
[9] Na rozdíl od cyrilometodějského svátku jde o datum nějaké konkrétně definovatelné události bez ohledu na povětrnostní podmínky a jejich důsledky.
[10] Přiznejme si: v Čechách Husovo upálení oslavujeme. Tenhle klacek k potírání katolické církve je totiž jeho jedinou skutečnou a trvalou životní „zásluhou“ (o jiných zpravidla nemáme ponětí nebo o ně nestojíme).
[11] (tak funguje lidská psychika a manipulátoři to vědí ... všimněme si např. časování programů konkurenčních televizních stanicí)
[12] Z hlediska mocenských „sfér vlivu“ (jednalo se spíš o to, jak se z nich vymanit) byla cyrilometodějská mise v konečném důsledku naštěstí neúspěšná a ani to jejich písmo (nikoliv Písmo!) se v našich končinách nezakonzervovalo (také dobře). Takže dějinný a křesťanský přínos těchto světců bude asi jinde (řekl bych, že je mnohem univerzálnější, než abychom jej mohli vnímat prismatem pouhé národní identity).
[13] Že by „pštrosí efekt“?
[14] Datum cyrilometodějského svátku nejvíc irituje pravoslavné křesťany. Právě oni touží oslavovat (a oslavují) oba světce ve stejnou dobu jako jejich souvěrci na východě. A tak si na oprávněnou otázku („proč 5. července?“) hned sami odpovídají: „Co je nám do katolických tahanic o Husa?! My jsme ho přece neupálili ...“ (jak kdysi agitoval Rajko Doleček).
---
Náš kocourek Rudovousek / vyvedl nám pěkný kousek, / ano, vyved´ kus! / Náš kocourek Rudovousek / nesnědl jen husy kousek, / on sněd´ celou hus!
Tak nějak kdysi veršoval Josef Václav Sládek. Nevím, zda svou básničku pro děti (?) myslel tak, jak já ji pobaveně čtu (tedy jako ironickou bajku „o šelmě ryšavé“ králi Zikmundovi, který nechal sprovodit ze světa „našeho reformátora“ Husa), za občasné připomenutí však stojí všichni tři (Sládek, Zikmund i Hus). Státem posvěceného uznání se ovšem dostalo jen tomu „snědenému“[1] a to jak z poklesle ideologických důvodů, tak právem.
Není zcela jasné, co přesně má být obsahem husovského státního svátku (a je to jedno - ostatně jako u všelijakých jiných svátků, nových i minulých), mnozí (a propagátoři zvláště) v něm však nepochybně vidí něco jako červený hadr na katolickou církev. Záměru se kupodivu stále dost daří aspoň v tom smyslu, že nejrůznějším aktivistům umožňuje opakované ukájení jejich deprivace[2].
České „husitství“ (z něhož zbyla pouze živočišná nechuť k institucionální církvi[3]) je ovšem jen do zblbnutí omílané klišé. Samotný Hus zůstává drtivé většině naší populace zcela lhostejný: jeho jedinou předností je to, že ho nechali katolíci upálit. Na takovou figuru pak lze snadno nabalovat mýty, z nichž mohou těžit všelijaké zlumpačilé ideologie (což ovšem neplatí jen pro Husovy „stoupence“[4], ale i pro jeho zavilé odpůrce). Tak jsme si zvykli Husa posuzovat více podle těchto „mytologií“ než na základě znalosti historických či věroučných skutečností. Na jedné straně nekritické zbožňování, na druhé pak stejně tupé hanobení. Kdo si z Husa udělal obušek, jen těžko může nebýt pokrytcem (takovým lidem nevadí ani tak fyzická likvidace všelijakých „kacířů“, jako to, že jim někdo jiný fušuje do řemesla). Ti druzí by se pak měli uklidnit a tiše rozjímat nad tím, zda je vůbec přípustné jakékoliv kacíře upalovat a zda něco takového může (třeba církvi) posloužit k dobrému. Bylo by to užitečnější, než se obhajovat křečovitým lpěním na Husově démonizaci.
Řekl bych, že Hus (a příslušné souvislosti) stojí za zkoumání a že to není nic nebezpečného, pochybného, směšného ... nebo dokonce kacířského či (ó hrůzo!) zakázaného. Dnes už tomu (vedle celkem legitimního nezájmu) může bránit jen autocenzura (jako důsledek privátního uctívání, nebo zatracování). Že byl Hus významnou osobností, to je nesporné[5]. Lidé nejsou černobílí a jistě takový nebyl ani on. Leccos v jeho „pozůstalosti“ je odpudivé nebo pochybné[6], ale mnohé (nakolik jsem se s tím stačil seznámit) je naopak pozoruhodné[7] (ostatně ani Viklef nehlásal jenom bludy). S odstupem šesti století bychom už konečně mohli hledat a nacházet vyvážený, střízlivý a rozumný náhled a neřadit se dobrovolně k pitomcům, kteří si z Husa a spol. udělali světonázor nebo „pilulku“ na mindráky.
V srpnu 1968 obhajovalo Rádio Jerevan[8] „vstup“ vojsk Varšavské smlouvy do Československa tím, že „včera Hanzelka zastřelil Rusa“. Pak zprávu postupně upřesňovalo: Že to nebylo včera, ale dávno. Že to nebyl Hanzelka, ale Zikmund. Že ho nezastřelil, ale upálil. A že nešlo o Rusa, ale o Husa ... Reinterpretací a odhalování bludů bychom se neměli bát. Obzvlášť, chceme-li si slavnostně připomínat mučedníka za (Boží) pravdu, která (jak známo z prezidentské standarty) vítězí ...
Dnes by byl Hus dávno mrtev i bez upálení a tak si k němu snad trochu nadhledu můžeme dovolit. Ti odvážnější mohou připojit zdvořilost a špetku respektu (když ne úcty / by12624č).
---
[1] ... spíš „upečenému“ (poněkud to připomíná Jánošíkovo legendární zvolání pod šibenicí: „Keď ste si ma upiekli, tak si ma aj zjedzte!“). V obou případech žádný důvod k zesměšňování nebo pošklebování. Ironizovat lze jen stupidní interpretace a účelové masáže veřejného mínění, z čehož se snažím (spolu se Sládkem?) nevybočit. Odvolávám se při tom na básníkův úsudek, že byl onen vypečený kousek vyveden „nám“, nikoli huse.
[2] Sama katolická církev (až na výjimky) zaujala k problému celkem asertivní stanovisko, které jí (k časté nelibosti jiných církví) umožňuje Husa nejen postupně „rehabilitovat“, ale dokonce se k němu jakýmsi zvláštním způsobem i hlásit (byl např. „velkým ctitelem Panny Marie“).
[3] Omyl protestantských či reformovaných církví, že husovskou agitací přetáhnou katolíky k sobě, je jednou z hlavních příčin „předčasné“ sekularizace české společnosti. V obecném povědomí jsou dnes všichni křesťané (a dokonce věřící obecně) „jedna banda“.
[4] ... nejednou spíš „parazity“
[5] Zajímalo by mě, o kom z nás (nebo o kom z našich současníků) se budou vést vášnivé polemiky ještě za 600 let?
[6] ... není zcela jasné, čemu věřil např. ohledně eucharistie (viz: Sousedík - Učení o eucharistii v díle M Jana Husa / Vyšehrad, Praha 1998).
[7] ... třeba Sermo de pace nebo i „pouhý“ Provázek třípramenný by možná mnohým (katolíkům) spravily chuť.
[8] ... na účet fiktivního Rádia Jerevan kolovala v oněch časech rozsáhlá série vtipů
---
Svatý Jene Nepomucký, / přestaň prosit za nás všecky! / Tvoje svatost - pouhý klam, / za všechno si můžeš sám... // Co ti platno v dnešní době, / že tvůj mozek neshnil v hrobě? / To jistě způsobeno tím, / že nezhřešil jsi myšlením. // Jinak úzkostně bys dbal, / by nezmučil tě katolický král / (kdo by o něm pochyboval však, / věz, z husitů že jej trefil šlak)!
Když[1] začátkem roku 1379 přivezl kardinál Pileus[2] jako prvnímu Čechu Janu Očkovi z Vlašimi kardinálský klobouk, odstoupil arcibiskup z úřadu ve prospěch synovce, biskupa míšeňského, Jana z Jenštejna. A tak se na kolbišti českých dějin předhusitské doby střetly dvě osobnosti, které se svým soupeřením staly symbolem rozporu státu a církve té doby.
Pražský arcibiskup se školami po celé Evropě, asketickým rigorismem a přesvědčením o nezávislosti církve, a král Václav se svými „gratiani regis“, hony a pitkami[3] a s přesvědčením o nadřazenosti panovnické moci.
Zdánlivě malicherné spory o volný dovoz piva pro vratislavskou kapitulu nebo jez na Labi přerůstají v násilí. Právě z těchto časů pocházejí nejstarší zprávy o použití střelného prachu v Čechách. Králův bratranec je dán do klatby, podkomoří Zikmund Huler vyhrožuje, že se před církevní soud dostaví v doprovodu dvou set kopiníků, následuje Jenštejnův útěk do Roudnice před královým hněvem a smrt generálního vikáře[4]. Tatam je doba císaře Karla...
Roku 1395 zabral král Václav IV. arcibiskupské statky a hrad, po kterém nosil arcibiskup jméno, předal Zikmundu Hulerovi[5]. To vše vedlo postupně k abdikaci Jana z Jenštejna[6] a k finančním potížím, které ho pak zavedly do Říma, kde v polovině roku 1400 zemřel.
---
[1] Text původně publikován v časopisu Turista na cestu č. 3/1986 (pod názvem Jenštejn), s „tematicky podmíněným“ závěrem: Hrad Jenštejn leží v turisticky málo atraktivní oblasti severovýchodně od Prahy. Lze jej nalézt na mapě Pojizeří nebo Mělnicko-Slánsko mezi Brandýsem nad Labem a Vinoří, kam jezdí autobusy MHD (linka 259). Na místo se snadno dostaneme po červené značce. Důkladně rekonstruovaný objekt je hodný návštěvy zejména pro pěknou vyhlídku z vrcholu charakteristické věže. Za zmínku stojí i blízká satalická obora(připojen byl můj dobový snímek hradu). O něco málo později otiskla článek (v cizím německém překladu a bez mého vědomí) také Neue Prager Presse. Následující poznámky jsou nynější (by14515č).
[2] ... nomen omen
[3] Touhle charakteristikou jsem králi (poněkud) ukřivdil záměrně, aby vynikl kontrast vůči arcibiskupovi. Oba mi tenkrát „nehistoricky“ posloužili jako paralela ke vztahu státu a církve za komunistického režimu (s takovým záměrem jsem článek koncipoval). Obdobné přirovnání se mi nabízelo v umučení středověkého Jenštejnova generálního vikáře (v roce 1393 po torturách shozen z pražského Karlova mostu do Vltavy) a tehdy nedávné „likvidaci“ polského „kaplana Solidarity“ (Jerzy Popiełuszko byl roku 1984 zavražděn příslušníky státní bezpečnosti a svržen do přehradní nádrže na Visle nedaleko Włocławku).
[4] Míněn samozřejmě Jan z Pomuku (sv. Jan Nepomucký, nar. kolem 1340, zemřel mučednickou smrtí 1393). Tehdy jsem čerpal především z antikvárního dějepisného díla Palackého, dnes bych k této osobnosti doporučil: Jaroslav Polc - Svatý Jan Nepomucký (Zvon, Praha 1993) a Vít Vlnas - Jan Nepomucký, česká legenda (Mladá fronta, Praha 1993).
[5] Tuhle osobu výstižně (a poučně) charakterizují dějepisná data: 1387 - pražský měšťan Zikmund Huler jmenován královským podkomořím / 1392 - Zikmund Huler dává popravit duchovního / 1393 - Zikmund Huler dává popravit dalšího duchovního / 1405 - Zikmund Huler usvědčen z podvodu a na základě králova rozhodnutí sťat.
[6] Může o něm něco napovědět jistě neúplná řádka životopisných dat: 1379 - biskup míšeňský (od 1375) Jan z Jenštejna se účastní říšského sněmu ve Frankfurtu n. M. / téhož roku - Jan z Jenštejna jmenován papežem Urbanem VI. pražským arcibiskupem / 1380 - duchovní proměna Jana z Jenštejna (pod vlivem smrtelné nemoci) / téhož roku - Jenštejn dokončuje (od roku 1379 rozpracovanou) knihu meditací Liber dialogorum / 1382 - tragická smrt arcibiskupa magdeburského „výchovně“ zapůsobila i na Jana z Jenštejna / 1384 - Jenštejnův spor s Janem Čúchem ze Zásady o jez na Labi; arcibiskup přestává být královým nejvyšším kancléřem / 1385 - Jan z Jenštejna sepisuje traktát proti církevnímu rozkolu De consideratione (adresovaný Urbanu VI.) a na tohoroční synodě nařizuje slavit svátek Panny Marie Sněžné (podobně jako i jiné mariánské svátky) / 1386 - Jan z Jenštejna zavedl svátek Navštívení Panny Marie / 1387 - Urban VI. dává Jana z Jenštejna do klatby za nezaplacení papežského desátku / 1388 - Jan z Jenštejna ruší právo selské odúmrti na arcibiskupských statcích / 1389 - papež Urban VI. se účastní „Jenštejnova“ svátku Navštívení Panny Marie / 1390 - papež Bonifác IX. písemně schvaluje „Jenštejnův“ svátek Navštívení Panny Marie / 1391 - Jan z Jenštejna povoluje na tohoroční synodě časté sv. přijímání laiků podle vlastní úvahy (z popudu Matěje z Janova) / téhož roku - Jan z Jenštejna předkládá králi a jeho radě žalobu na porušování práv církve, dokončuje (od 1391 rozpracovanou) knihu Libellus bilogorum (dialog mezi Kristem a člověkem o důvodech schismatu) a vydává tzv. statut, zahrnující reformní požadavky / 1393 - Jan z Jenštejna dokončuje spisy Libellus de bono mortis o smrti (rozpracovaný od 1390) a Commentum super psalmo Noli aemulari o tom, proč se bezbožným vede dobře a naopak (rozpracovaný od 1391) / téhož roku - konflikt s králem ohledně schválení volby opata kladrubského kláštera (smrt Jana z Pomuku), Jan z Jenštejna odjíždí tajně do Říma, kde neúspěšně žaluje na českého krále / 1395 - Jan z Jenštejna odjíždí do Říma složit úřad; z téhož roku pochází Jenštejnův traktát Libellus de iustitia et divina / 1396 - po návratu do vlasti světí Jan z Jenštejna arcibiskupem synovce Olbrama ze Škvorce (do r. 1402) a oddává se asketickému životu; ve spise Libellus apologorumvysvětluje příteli Jindřichovi z Rožmberka, proč se vzdal úřadu / 1397 - Jan z Jenštejna dokončuje (od 1396 rozpracovaný) spis Libellus de fuga saeculi o rozdílu mezi těmi, kdo milují svět, a těmi, kdo milují Boha (druhá část je autobiografická a líčí arcibiskupovu beznadějnou situaci) / 1399 - Jan z Jenštejna definitivně odchází do Říma (chtěl se stát misijním biskupem); k novému roku 1400 posílá Olbramovi ze Škvorce své Libelli de nomine Iesu et Mariae a De divinis nominibus / 1400 - v Římě umírá Jan z Jenštejna jako patriarcha alexandrijský.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a deset