Ad maiorem Dei gloriam

Napsal zblo (») v sobotu 26. 8. 2017 v kategorii Hus, přečteno: 620×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineduchovni.jpg

Poslední Perspektivy ještě jednou exhumují problematiku náboženského vyznání obyvatelstva z hlediska tří posledních sčítání lidu na území nynější republiky. Dovolím si k tomu doplnit několik vlastních (ba osobních) postřehů a názorů, přičemž nepůjde o mínění odborné ani neomylné.
Předně nutno konstatovat, že výsledky posledního (a nejspíš i jiných) sčítání lidu mají z hlediska počtu (přibývání či ubývání) věřících (katolíků jmenovitě) pramalou výpovědní hodnotu a je s podivem, že se jejich zkoumáním vůbec někdo zabývá[1].
O to více překvapila (?) „duchaplná“ předsčítací agitace ze strany samotné katolické církve. Angažovala se v ní nejen hierarchie a řada kněží, ale i spolky a účelové iniciativy. S nimi pak spousta individuálních aktivistů, vnímajících tento druh „stravující horlivosti pro svůj dům“[2] za křesťanskou povinnost a projev věrnosti Ježíši Kristu, papeži ... a kdoví komu a čemu ještě. K nim nutno přiřadit moravské národovce, kteří neomalené zjišťování konfese ztotožnili s deklarováním nečeské identity v odpovědi na další nepovinnou sčítací otázku[3].
Nejspíš se za tím skrývala snaha zapůsobit početností na většinově sekularizovanou společnost, kvůli majetkovému narovnání pak především na zákonodárnou i výkonnou moc. Tahle intence však byla „hlasem lidu“ oslyšena, což v církvi vyvolalo zřetelné „postsčítací trauma“ (a definitivní rozchod s tezí, že hlas lidu je hlasem Božím).
Pominu zásadní premisu, že po mém náboženském vyznání je státu asi tolik jako po tom, zda mám či nemám splachovací záchod (pokud mi obojí nezdaní, jistě mi na to nepřidá) a zaměřím se na tohle měření neměřitelného z hlediska samotné víry, náboženství, spirituality ... při vědomí, že Bůh žádné sčítání nepotřebuje (jistě má dostatečný přehled i bez něj).
Tak není např. jasné, jak by mělo (v rámci agitace tolik omílané) „zapření Ježíše Krista před lidmi“ souviset s ignorováním nepovinného údaje o konfesijní příslušnosti v neveřejném sčítacím formuláři. Obzvlášť, jde-li o dvě zcela odlišné věci (distanc od nějaké křesťanské konfese zdaleka nemusí být zapřením Ježíše ... za specifických okolností tomu může být dokonce naopak). Místo emocí by bylo dobré znát a zvážit nějaké racionální důvody takovéhoto „přihlášení se“ (nikoliv ke Kristu, ale ke konkrétní církvi). Domnělý strach, stud nebo „zapírání Krista před lidmi“ mezi ně (už kvůli anonymitě sčítání[4]) patřit nemohou.
Když při domnělém zapírání Krista ponecháme stranou srovnání s apoštolem Petrem (který Ježíše třikrát zapřel, a přece zůstal jeho předním následovníkem až k mučednické smrti), zavání tahle „argumentace“ psychickým vydíráním natolik, že už sama o sobě nutí k odmítnutí toho, k čemu měla vést. Právě v takové agitaci nutno hledat významnou příčinu, proč se mnozí nechtějí k církvi hlásit, nebo proč ji někteří dokonce opouštějí. Sebeagresivnější propaganda skutečných nepřátel církve nemá tak zhoubné následky, jako pokleslá angažovanost uvedeného druhu (říká se tomu „medvědí služba“)[5].
„... Chtěli bychom touto cestou podpořit sebevědomí věřící části veřejnosti, která podle našeho názoru nepochopitelně setrvává v obavách z nepříznivých reakcí většinové společnosti,“ sděloval před sčítáním lidu Katolickému týdeníku iniciátor akce „jsemkatolik.cz“ Děpold Czernin. Zaznívaly i další hlasy. O nesmělosti, ustrašenosti, studu či komplexech méněcennosti, které by měli věřící už konečně překonat.
Aktivisté chtěli ovečky mobilizovat, sami však nevěděli (nebo neprozradili), kvůli čemu. O jakém „sebevědomí“ věřících při tom byla řeč, to zůstává záhadou. Podle mých zkušeností je nějaký obecný nedostatek katolického sebevědomí nepodloženou chimérou: kdejaký kostelní předříkávač růžence ho má dost k zachraňování celého světa! Pokud je někdo tichou myškou, nijak to nesouvisí s vírou nebo konfesí, ale vyplývá to z jeho osobního charakteru (je nesmělý a nekonfliktní i ve všem ostatním). Iniciativa „jsem katolík - kdo je víc?“ naopak zavání těmi horšími lidskými vlastnostmi, k nimž patří (zpravidla mylné) přesvědčení o vlastní výlučnosti a výjimečnosti. Dost to připomínalo podobenství o farizeovi a celníkovi (L 18, 9-14)[6].
Vymezování se katolíků vůči „většinové společnosti“ je pochybné samo o sobě. Na neveřejném sčítacím archu by pak mohlo na duchu povznést jen skutečnou hromádku neštěstí a to ještě sotva na dlouho, neboť mindráky jsou (jak známo) těsnější než svěrací kazajka. Nehledě na to, že „nepříznivé reakce většinové společnosti“ motivují stádo „posledních spravedlivých“ víc než všichni svatí. Iniciátoři huráakcí by mohli vzít na vědomí, že hlavní problémy církve nespočívají v hypotetické absenci sebevědomí (toho bývá tolik, až se z toho zvedá žaludek) ani v domnělé početní slabosti, ale především v trapně obehraných kejklích „katolicismu“[7].
Jednat jako křesťan v každodenním životě je jistě mnohem odvážnější a „nestydatější“, než nějaký přiblblý křížek na sčítacím cáru papíru, který ve skutečnosti slouží jen k vyvádění peněz z veřejných rozpočtů.
„Přestože statistika nikdy nevyjadřuje plnou skutečnost, je pro církev zajímavé zjistit, kolik lidí má odvahu přihlásit se ke křesťanské tradici,“ upřesňoval tehdy biskup Malý ...
Bylo by zajímavé vědět, jaký druh „odvahy“ (a odvahy proč?) měl na mysli. Hrozí snad nějaká perzekuce křesťanů? Případně nějaké další zdanění (tentokrát věřících)? Nebo máme překonávat jakési psychické bariéry v sobě? Nějakou nechuť k panu faráři, církevní hierarchii, k Halíkovi ... ? Nebo dokonce strach, že by celé to sčítání lidu mohlo být ďábelským vnuknutím a hříchem?
V souvislosti s těmito otazníky by stálo za to, věcně a nemanipulativně sdělit, k čemu by měla prezentace víry při sčítání lidu skutečně sloužit: i vnitrocírkevní průzkumy zjišťují především poměr ekonomicky aktivních a neaktivních s ohledem na jedno konkrétní (poněkud „hmotařské“) církevní přikázání.
Pokud by však mělo jít o nějakou demonstraci síly, pak nezbývá než připomenout přehlížený „Davidův hřích“ (dle 2S 24,1 an nebo 1Pa 21,1). V situaci, kdy je lékárnici při zpovědi odmítnuta absoluce kvůli výdeji antikoncepce (viz KT z příslušné doby), musíme se nad případnou hříšností samotného sčítání lidu chtě nechtě zamyslet.
Lze argumentovat sofistikou, že se nejméně jednoho takového sčítání zúčastnila i Panna Maria, která už ze samotné podstaty „neposkvrněného početí“ nemohla zhřešit (?)[8]. Ve stejném duchu by pak bylo možné polemizovat, zda měla sama o příslušném dogmatu potuchy (aby se jím řídila) a hned také dodávat, že „nevědomost hříchu nečiní“ tak jako tak: mohla se jinak hříšného skutku dopustit v „dobré víře“, že o nic nejde[9]. Až takhle nevědomá však být nemohla (navíc v tom „nejela“ sama: o přijatelnosti sčítání lidu se jistě diskutovalo i tenkrát).
O tom, že by sčítání lidu mohlo být z nějakého důvodu hříšné, nás poučuje 2S 24,1 an. Tehdy byl za tento „Davidův hřích“ (podle 1Pa 21,1 mu jej vnukl satan) potrestán Izrael morem jako mírnějším trestem ze tří „nabídek“. Je ovšem možné, že hříšnost Davidova činu nespočívala ani tak v samotném sčítání, jako spíš v jeho motivaci. Protože šlo o zjišťování bojeschopnosti, mohlo se jednat o nedůvěru v Boží pomoc nebo o pyšné spoléhání na vlastní síly ...
Samotný soupis daňových poplatníků (jakého se zúčastnila sv. Rodina) tedy hříšný být nemusí (ačkoliv i ten byl asi jednou z příčin povstání Galilejských z roku 6[10]) a vlastní hříšnost skutku nutno hledat spíš v malověrnosti, nebo naopak v samolibé aktivizaci nějakého „bojového šiku“. Dnes třeba za účelem tažení proti „všudypřítomné zkaženosti nepřátelského sekularizovaného světa“ nebo kvůli demonstraci (doufejme, že jen volební) síly proti průtahům restitucí (a snad i proti odkládání ratifikace smlouvy s Vatikánem). Uvedená agitace by takové motivaci vcelku odpovídala.
Není tedy právě tenhle úmysl „přihlašování se k církvi“ zavrženíhodným (a trestuhodným) skutkem? Pokud bychom se měli hlásit při sčítání lidu ke katolické církvi kvůli nějaké konfrontaci či měření sil („podívejte se, kolik nás je !“) nebo pro větší sebevědomí (pro pozvednutí „bojové morálky“), pak by to mohlo „skutkovou podstatu“ zmíněného „Davidova hříchu“ splňovat celkem snadno! Že by takový hřích mohl být dokonce „smrtelný“, to lze vyvozovat z dávného postihu Izraelitů. Řekl bych, že jde o aspekt hodný zřetele a zamyšlení[11].
Výsledky sčítání mohou jakousi „morovou ránu“ v katolické církvi vskutku připomínat: v roce 2001 byl zaznamenán úbytek přes třicet procent, loni už přes šedesát[12]. Vypovídá to však více o promarněných šancích církve než o výrazném úbytku praktikujících věřících (ačkoliv i k němu nejspíš došlo).
V prvním polistopadovém sčítání se ke katolické církvi hlásili i ti, kteří to nemysleli příliš vážně (případně příliš nemysleli) a kteří mezitím vycouvali. Sám jsem se tehdy (1990) setkal se zvláštním (dle mého soudu paranoidním) názorem, že rudou totalitu vystřídá „černá“ a že by proto kvůli kariéře (či čemu?) bylo dobré předstírat náboženskou víru. Jiní lidé zase s katolickou církví sympatizovali v důsledku jejího pronásledování komunisty a tyto sympatie se snažili nějak vyjádřit (od té doby mnozí z nich vystřízlivěli pohledem na realitu popřevratové církve i společnosti ... někteří možná pozměnili názor na hrůzy komunismu).
Církev by neměla až tak zkoumat, kolik ubylo věřících podle sčítání lidu, ale zda jí neubývají ve skutečnosti. A pokud ano, tak proč?[13]
Z otázek, které si dnes sama klade, na mě však dýchá strach z pravdy: jako bychom měli zkoumat nepodstatné a přehlížet důležité. Koresponduje to ovšem s intencemi předsčítací agitace: nejde o to být pořádnými křesťany, ale o demonstraci síly. O dělání dojmu na protivníky: na nevěřící, a hlavně na státní orgány (ty přece ohromí jen statistika, případně rozhněvaný dav). A to proto, aby byli vstřícnější a povolnější ... Typický „Davidův hřích“!
Nebylo by bývalo lepší, kdyby církev zůstala vůči sčítání indiferentní? Nemusela to nyní tak křečovitě řešit a vysvětlovat ...
Když se sv. František veřejně svlékl donaha, aby demonstrativně a s důslednou opravdovostí (bez pootevřených zadních vrátek) odhodil „rodinné výrobní vztahy“[14] (pevně odhodlán živit se nadále žebrotou), ujala se ho církev obdobně symbolickým zahalením do biskupského pláště. Aniž bych si chtěl tehdejší poměry idealizovat: koho se (aspoň symbolicky) ujímá naše dnešní katolická církev, aby pak mohla sčítat všelijaké „blázny pro víru“?
Místo toho se přizpůsobila světu!
Není nutné poukazovat na biskupy. Stačí si vyslechnout názory a odsudky řadových věřících: z obětí zřetelně vadného systému jsou šmahem děláni viníci, jako by to byli nezaměstnaní, důchodci, invalidé... kdo rozchvátil potenciál této země (a to nejen ten ekonomický). Kde je hranice mezi „dávejte císařovo císaři“[15] a „nepřizpůsobujte se tomuto světu“[16]? Co je „císařovo“ a co „Boží“? Sčítání lidu je císařovo? Práce v neděli nikoliv? Podřizování se zákonům státu patří kam? Když lékárnice v souladu se zákony a předpisy vydává lékařem předepsanou antikoncepci, dává „císařovo císaři“ nebo nedává „boží Bohu“? Proč se apoštolové a mučedníci nechávali mrskat, zavírat a popravovat? Neměli dát „císařovo císaři“ a v klidu a pokoji se podřídit „vládní moci od Boha“[17]?
Když se při sčítáni lidu přihlásíme „odvážně“(?) ke katolické církvi, dáváme „císařovo císaři“, nebo „boží Bohu“? A proč? Rád se nechám poučit věcnými a srozumitelnými argumenty. Řeči o jakémsi nedostatku odvahy nebo studu mě ovšem nedojímají.
Když už agitátoři (kteří zjevně nic nepochopili a z ničeho se nepoučili) ignorují „Davidův hřích“ (v podobě naivního zkoumání katolické bojeschopnosti a trapného pokusu o jakousi demonstraci síly), měli by aspoň vzpomenout na apoštolská slova, že chlubit se máme spíš svými slabostmi, aby o to více vynikla moc Boží (by12725č) ...
---
[1] výše uvedený článek (Zdeněk Vojtíšek – Menší ohrádky, více houští – česká duchovní pastvina očima religionisty ...) viz v příloze KT 29/2012 Perspektivy č. 14 na str. I a II
[2] ... tuhle parafrázi srv. s Ž 69,10 a především s J 2,13-23
[3] Nemám nic proti zemskému zřízení (sám jsem jej kdysi propagoval ... než jsem dospěl k závěru, že je to stejně jedno a že příčiny marasmu a jejich řešení nutno hledat spíš jinde). Obdobně nemám nic proti Moravákům či Moravanům (mám jen určité pochybnosti o jejich zvláštní národní identitě, nejde však o nic, na čem bych zuřivě trval ... z nějakého „strachu“ už vůbec ne). Pragocentrismus se mi také nelíbí (při vědomí, že nám z Prahy vládne nejeden Moravák, a dokonce Slovák ... a že na Hradě máme rusofila - dalšího „prognostika“ si už brzy budou moci zvolit sami občané, včetně těch moravských). Křesťan nemá a nemůže mít problém s národností vlastní ani cizí. Už proto, že si je v tomto ohledu vědom Božího pojetí všemožných národnostních otázek: „... Hle, národy jsou jako kapka do vědra, neváží víc než smítko na vahách ...“ (Iz 40, 15) nebo „... Všechny národy jsou před ním jako nic, jsou pro něj nicota a ještě míň!“ (Iz 40, 17).
[4] Sčítací archy osob, v nichž se mohla nepovinně uvádět národnost a náboženství, vpravdě nebyly anonymní. Přesto nešlo o veřejnou proklamaci, pokud se v nich k církvi někdo přihlásil. Data podléhala (prý přísné) ochraně osobních údajů a všechny, kdo se s nimi jakkoliv seznámil, váže „perpetuum silentium“. Po výhradně statistickém zpracování měly být formuláře zničeny (podle sdělovacích prostředků se tak nedávno stalo). Zda z toho mohou plynout nějaká osobní rizika, nechť každý uváží sám. Mně osobně se nezdá, že by údaje o národnosti či konfesi v našich dnešních podmínkách patřily mezi nějak výrazně citlivé informace (na rozdíl od jiných a povinných). Už proto, že hned následující den mohou být jiné (podle toho, kdo se jak vyspí). S církevní daní (což je hrozba asi nejpravděpodobnější) by u nás mohl koketovat jen naprostý hlupák (víme, kam to s takovými nápady dotáhl expředseda lidovců Svoboda). Pokud by něco takového napadlo Kalouska, vybral by nejspíš tolik, jako Škromach na minimální dani pro živnostníky (... směli by neplatiči ke svátostem? Pokud ne, jednalo by se o simonii jak bič!). Také mi nepřipadá realistické, že by po nás šli (na základě nějakých profláknutých dat) třeba islamisté: hodit bombu do kostela by pro ně bylo mnohem jednodušší a mediálně atraktivnější. Ve skutečnosti nám hrozí nanejvýš letáky a složenky v poštovních schránkách.
[5] Tupá agitace, která měla zdrženlivé věřící přimět k tomu, aby se přihlásili ke katolické konfesi (s vírou to nemá co dělat), mohla být jedním z řady důvodů (třeba příslovečnou poslední kapkou), proč za sebou někteří „přibouchli dveře od kostela“.
[6] Osobně „hrdost na svou víru“ přenechám těm, kteří jsou v ní dokonalí (hrdost na katolickou víru obecně by působila dojem pýchy bezdomovce na majetek Billa Gatese ... škoda, že podle toho nejde utrácet).
[7] ... při tom by mohli hlupákům mého ražení objasnit, co si zrovna oni pod pojmem „katolicismus“ představují. Že tohoto termínu používají nepoučení redaktoři sdělovacích prostředků, kteří s oblibou míchají hrušky s jablky (možná dokonce s bramborami), to mě nechává v klidu. Když však něco takového vypadne z církevního prostředí (a navíc to působí dojmem bojové zástavy), pak je na místě zbystřit pozornost. Řekl bych, že po zkušenostech s pochybnými ideologiemi, které se do různých „-ismů“ tak rády halily, bychom měli být ve střehu všichni. Navíc mi to přivádí na mysl vlastní parafrázi jednoho německého rčení: (katolicis-)„muss ist eine harte Nuss“. Tedy ke skousnutí ... Byl bych docela rád, kdybychom z křesťanství nedělali ideologii a z církve šik „božích bojovníků“. Něco tak odpudivého si přes všechnu hříšnost nezasloužíme.
[8] Tahle „praktická aplikace“ příslušného mariánského dogmatu se může jevit poněkud primitivní (na rozdíl od mudrlantů se profesionální teologové něčemu takovému opatrně vyhýbají). Že však i tyto články víry musí mít (a mají) nějaké praktické dopady (nejednou i nechtěné vedlejší účinky), to je nepochybné. Pokud si snad někdy někdo představoval, že formulování mariánských dogmat bude sloužit výhradně zbožnému vzdychání, nemohl mít „všech pět pohromadě“. Jiným důsledkem dogmatu o neposkvrněném početí je potvrzení (pro někoho možná překvapující) skutečnosti, že dědičný hřích nemá nic společného se souloží (a že tudíž není specifickým druhem pohlavní choroby).
[9] (šlo jen o nějaké pitomé daně)
[10] „... Po něm povstal ve dnech soupisu Judas Galilejský a strhl za sebou lid...“ (Sk 5, 37). Sčítání, při němž se narodil Ježíš, muselo tehdy být v živé paměti (uplynulo od něj asi deset let – tedy zhruba stejně, jako je tomu za našich časů).
[11] ... veřejně jsem na něj upozorňoval, když to bylo aktuální. K mým tehdejším námitkám se však nikdo konstruktivně nevyjádřil (buď nestály za to, nebo si s nimi nikdo nevěděl rady). Nelze se proto divit (nebo mi dokonce předhazovat zapření Krista), že jsem se zachoval podle svého a příslušný dotaz pominul. Nemyslím si, že bych tehdy rozumné a věcně správné argumenty nevzal v úvahu. Žádných jsem se však nedočkal (tak je tomu i u mnoha jiných otázek a zkušeností: odpovědi špatné nebo žádné, zkušenosti spíš špatné než žádné).
[12]
(údaje z článku; v roce 2011 se k římskokatolické církvi přihlásilo 1 083 899 respondentů oproti 2 740 780 respondentům z roku 2001) ... Dodatečná poznámka: Katolický věřící je vázán jednat dle svého svědomí, ať už mu našeptává cokoliv. Vyplnění či pominutí kolonky o konfesijní příslušnosti lze tedy konkrétnímu respondentu vyčítat jen těžko. Že by někdo ve sčítacím formuláři „popřel svou víru“ výslovným uvedením něčeho jiného, to se mi moc nezdá (v tom případě by možná o nějaký konflikt svědomí nebo hřích jít mohlo).
[13]
Na rozdíl od německé či rakouské církve (kde jsou registrovaní členové poplatníky církevních daní) nemusí tu naši reálný úbytek věřících jakéhokoliv druhu trápit. Po předpokládaném uskutečnění restitučně-splátkového narovnání už nebude „klérus“ potřebovat ani ty vskutku praktikující (s prostředky na padesát let si do smrti vystačí sám). Zda bude muset za ztrátu oveček skládat nějaké účty nebeské vrchnosti, to nám zatím není známo (nevztahuje se zrovna na tohle oblíbené podobenství „o hřivnách“, kterým někteří chytráci obhajují demontáž „sociálního státu“?).
[14] (... úplně slyším jeho otce: „Dokud tě šatím a živím, budeš poslouchat!“)
[15] (Mt 22, 21)
[16] (Ř 12,2)
[17] (Ř 13,1)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a tři